pojmy začínající na A

pojmy začínající na A

A

Abordáž (z fr. abordage) = v obecném smyslu znamená přistání nebo připevnění lodi ke břehu, nebo někdy (dříve) také vyslání člunu z lodi ke břehu. Pojem však má více významů: (1) Abordáž bylo také vypravení vojska z lodí k útoku na pevninský cíl, tedy k vylodění, což bývala velmi obtížná operace. Bylo-li loďstvo pohromadě, utvořil se výsadkový sbor, k čemuž každá loď přispěla ze své posádky, např. v Královském námořnictvu dodala fregata I. třídy 170 muži, fregaty II. a III. třídy po 120 mužích. Toto vojsko bylo ozbrojeno puškami a několika lehkými výsadkovými děly, což byly v podstatě polní zbraně na kolovém podvozku; každé dělo táhlo a obsluhovalo okolo pěti mužů. – Největší abordáž v tomto smyslu se v 19. století uskutečnila na Krymu v r. 1854, a úspěšně, protože jí Rusové nezabránili. V červenci r. 1866 se pokoušelo o abordáž vojsko italského adm. Persana, když tento dobýval ostrov Vis (Lissa) a na něm městečko stejného jména, ale bylo rakouskou dělostřelbou odraženo, navíc Italové nenašli jiné vhodné místo k vylodění a také počasí nebylo vyhovující. Když se 20. července Persano pokoušel o abordáž na jiném místě ostrova, možná by byl úspěšný, ale právě připlouvalo rakouské loďstvo admirála Tegetthoffa, s nímž pak svedl památnou bitvu… Abordáž ve smyslu vylodění vojska na pobřeží nepřítele nebo v jeho blízkosti se činila v každé válce v l. 1860-1905, např. za rusko-japonské války v l. 1904-1905 Japonci vylodili dvě armády na poloostrově Kuan-tung poblíž rybářského městečka (rus.) Pitsevo, později v Dalném, a dvě armády v Čemulpchu a Činamchu; za Velké války Britové uskutečnili velké výsadkové operace na belgickém pobřeží, tragicky skončil pokus dohodových spojenců o vylodění na poloostrově Gallipoli. - (2) Abordáž je však nejznámější jako pojem pro útočení lodního výsadku na nepřátelskou loď, s nímž se kalkulovalo v naukách o taktice boje ještě v polovině 19. století, kdy dostřel lodních děl dosud nebyl velký. K tomu účelu se na útočné lodi utvořilo komando i o několika četách (přední, střední, zadní), jež mělo ve výstroji/výzbroji i přitahovací háky na dlouhých bidlech a ztečné kotvy, což byly háky na krátkých lanech, k přechodu na nepřátelskou loď sloužily padací můstky ("corvus"). Abordáž se odbývala tak, že byl-li nepřátel oslaben dělostřelbou a jeho baterie už nebyly schopné účinně ostřelovat nepřítele, útočící loď se za neustálé palby, a to i palby z ručnic vedené ze stěžňů, bokem přiblížila k lodi napadené, načež pomocí ztečných kotev a přitahovacích háků se k ní upevnila natolik těsně, aby se mohly čety abordérů přes ony padací můstky dostat na palubu nepřátelské lodi. Dokud nebyly na válečné lodě zavedeny parní stroje, jež umožňovaly rychlou únikovou evoluci, a dělostřelba byla účinná na několik stovek metrů, byl to jeden z nejdůležitějších bojových úkonů. Okolo poloviny 19. století se však od abordáže začalo upouštět, protože děla s větším dostřelem či vůbec zdokonalená dělostřelba tento způsob námořního boje znemožňovala; nepřítel by byl odražen daleko dříve, než se stačil přiblížit, natož přirazit „bokem k boku“. (3) Abordáží se nazývala i neúmyslná srážka lodí, zaviněná nepozorností nebo z objektivních důvodů, např. přírodními vlivy. (4) Abordáží se také rozuměla akustická komunikace mezi loděmi. Setkaly-li se dvě na širém moři, stávalo se, že si z nich velitelé vzájemně sdělovali zprávy – na blízkou vzdálenost ústně nebo pomocí megafonu (tehdy zv. dalekomluv), na větší vzdálenost za dobré viditelnosti se komunikace činila vlajkovými signály, za malé viditelnosti signalizací zvukovou (troubení, pískání, střelba děly…), za noci signály světelnými.

Abrakovat = odstranit, stáhnout loď z nebezpečného místa - úskalí, mělčiny…

Abuttó = u Japonců bůh blaha; zvláště vzýván námořníky, kteří mu za oběť házejí peníze uvázané na dřívcích, aby jim poslal dobrý vítr. Zvyk se v 19. století částečně ujal i u námořníků evropských.

Adjustovat = připravit zbraň, munici, ale třeba i povoz… tak, aby mohl být prostředek použit k předmětnému vojenskému účelu. Adjustovat vojáka značilo opatřit jej oděvem (morturou), zbrojí (armaturou), výstrojí a polním náčiním. Adjustovat výbušnou nálož znamená připravit ji tak, aby se stala účinnou.

Adjutant = pobočník. Ve válečných námořnictvech v pojednávaném období (1860-1905) to byl většinou pomocník s důstojnickou hodností, přidělovaný velícímu admirálovi administrativního útvaru či námořní formace. Měl povinnosti osobního tajemníka a poradce.

Admirál = hodnost, titul nejvyššího aktivního vojensko-námořního činitele, jenž však zůstával i emeritním osobám, které ji měly i v činné službě. (Mimochodem, admirálské hodnosti nepatří mezi hodnosti důstojnické, nýbrž admirálské). Zřejmě nesprávně se výraz odvozuje od arabského emír nebo amír (= pán či vůdce) resp. amír-al-bahr (= pán či vůdce lodi), nikoliv od latinského admiralibis (= obdivuhodný). V Evropě se začalo výrazu používat za křižáckých válek, a to nejprve u Sicilanů (v r. 1142) a potom u Janovanů. Od r. 1216 se výraz používal v Anglii, od r. 1248 ve Francii. Odvozenými hodnostmi se později staly viceadmirál (místoadmirál) a kontradmirál (pův. kontraadmirál, dříve u nás psáno kontreadmiral, něm. contre-…,  angl. rear-…). Začátkem 20. století přibyla ještě hodnost velkoadmirál či admirál loďstva – v Německu „Grossadmiral“, ve V. Británii „Admiral of the Fleet“, v USA „Fleet-Admiral“…; tuto však dostávali jen výjimečně zasloužilí aktivní velitelé loďstev (např. japonský adm. H. Tógó za drtivá vítězství nad Rusy v dálněvýchodní válce v l. 1904-1905) nebo příslušníci panovnických rodů. U Rusů existovala do r. 1917 i hodnost geněral-admiral, a to pro člena panovnického rodu, který byl vrchním velitelem veškerých námořních sil, který v příslušné hierarchii stál mezi carem a minstrem námořnictva. - Hodnost admirál se stala v Evropě běžnou, až na Turecko, kde byl důstojník loďstva v nejvyšší hodnosti zván kapudan-paša. Lodě, na nichž sídlí admirál, byly/jsou zvány vlajkové, někdy i admirálské, a označuje je vlajka. Admirálská vlajka velitele loďstva byla na vlajkové lodi na prostředním stěžni; vlajka velitele předního oddílu - viceadmirála - na předním stěžni, vlajka velitele zadního voje - kontradmirála - na zadním stěžni (viz též Admirálská vlajka). Když admirálská loď vplouvala do přístavu, náležel jí pozdrav z děl.

Admiralita = obecně (admiralita) ve válečném námořnictvu: (1) souhrn jeho příslušníků v admirálských hodnostech, zejména v ústřední válečného námořnictva, (2) úřad vrchní správy válečného námořnictva, (3) budova tohoto úřadu, jež se tak i nazývá (Admiralita v Londýně, Petrohradě…). - Ve Velké Británii v pojednávaném období (1860-1918) byla Admiralita úřad vrchní námořní správy, v jehož čele stál První lord Admirality (First lord Admiral), který byl členem vlády, jako námořní ministr. Vrcholným orgánem britského Královského námořnictva však byl Výbor admirality (Board of Admiralty) zv. i Admiralitní rada. Její předchozí činnost sahá do 15. století, kdy rovněž  měla nejvyšší dohled nad námořní složkou britské branné moci. V r. 1511 Jindřich VIII. sice etabloval funkci a úřad Lorda Nejvyššího admirála (Lord High Admiral), ale ta zanikla, proto se vrchní námořní správa opět přenesla na Admiralitní radu (a Admiralitní soud). Novým ustanovením o Admiralitní radě, jež rámcově platí dodnes, bylo královské rozhodnutí z r. 1611, novější rozhodnutí vyšla v l. 1829 a 1831. Od té doby byl oficiální, plný název Admiralitní rady Commissioners for executing the office of the Lord High Admiral of the United Kingdom od Great Britain and Ireland, zkrác. Board of Lord Commissioners, nověji Board of Admirality. Složení Výboru bylo: První lord Admirality (First Lord Admiral či First Lord of the Admiralty – civilista, náčelník admiralitní rady, byl i členem vlády, jako námořní ministr), a čtyři členové rady (Lord Commissioners: First Naval Lord = První námořní lord, Second Naval Lord = Druhý námořní lord…- nejvyšší námořní důstojníci), jimž, jednomu každému, příslušelo vedení některého úseku námořní správy (První námořní lord byl velitelem britských námořních sil – totéž, co náčelník hlavního námořního štábu), a dva sekretáři admiralitní rady (civilisté). – Členové Admiralitní rady byli jmenováni, před ústavou byla Admiralitní rada zodpovědná jako celek. Složení Admiralitní rady se měnilo se složením vlády, na rozdíl od podřízených výkonných sekčních orgánů (sekce kontrolní, finanční, pro zásobování, pro práce námořní a sekce dopravní) – personální obsazení veliteli těchto sekcí nezáviselo na politickém uspořádání vlády ani Admiralitní rady. Rozlišujme tedy jednak admiralitu jako obecně pojatý sbor činovníků válečného loďstva v admirálských hodnostech, jednak - v případě Velké Británie (ale např. i Ruska) - Admiralitu jako název instituce na úrovni vrchní správy královského, tj. státního námořnictva (angl. Admiralty) se sídlem v budově Staré Admirality (Old Admiralty) v londýnské City. - Co se týče Prvního lorda Admirality (First Lord of the Admiralty): Jeho funkce odpovídala funkci ministra námořnictva. Obecně vzato, ministr námořnictva měl v kompetenci záležitosti týkající se využití válečného loďstva jako nástroje politické moci, přenášel na admiralitu (nebo opačně) požadavky týkající se technického a kvantitativního vývoje loďstva, jeho strategického nasazení… Náležitosti obchodnícho loďstva, jež nebylo v majetku státu, mělo v kompetenci ministerstvo obchodu, jež vytvářelo vhodné podmínky k legitimní činnosti i rozvoji privátních loďařských a rejdařských společností, přístavů aj. dalších subjektů civilního námořnictva.

Admiralitní rada = v některých státech orgán nejvyšší námořní správy. Nejstarší admiralitní instituce s touto funkcí mají Francie a Velká Británie. Ve Velké Británii měla až do r. 1511 nejvyšší dohled nad veškerým královským loďstvem pouze Admirální rada. Pak sice Jindřich VIII. etabloval funkci a úřad Lorda vznešeného (vysokého, vrchního) admirála (Lord High Admiral), ale ta zanikla, a kompetence nejvyššího orgánu státní námořní správy se opět přenesly na admiralitní radu. Novým ustanovením o admiralitní radě, které rámcově platí dodnes, bylo královské rozhodnutí z r. 1611, novější rozhodnutí vyšla v l. 1829 a 1831. Od té doby je oficiální, plný název orgánu Admiralitní rada či Admiralitní výbor (Commissioners for executing the office of the Lord High Admiral of the United Kingdom of Great Britain and Ireland, zkráceně Board of Lords Commissioners, nověji Board of Admirality). Složení Admiralitní rady: První lord Admirality (First lord Admiral) byl hlavou admiralitní rady, ale i členem vlády, jako její námořní ministr, a dále čtyři členové rady (Lord Commissioners), jimž – jednomu každému – příslušelo vedení některého úseku námořní správy, a dva sekretáři admiralitní rady. Konkrétně: První námořní lord (admirál, na úrovni náčelníka hlavního štábu válečného námořnictva) měl na starosti zejm. strategické plánování činnosti vál. Loďstva. Druhý námořní lord (admirál) sledoval personální stavy loďstva, organizoval výcvik lodních posádek, řešil mobilizační záležitosti… a byl v těsném kontaktu s Prvním námořním lordem, jehož také zastupoval. Třetí námořní lord (inspektor či kontrolor, měl na starosti technický stav a vývoj válečného loďstva Královského námořnictva vč. jeho vyzbrojování a osazování pohonnými a řídícími jednotkami, vystrojování… Čtvrtý námořní lord (admirál) řídil zdravotní službu válečného námořnictva, staral se o výstroj posádek a zásobování lodí proviantem, sledoval dodávky uhlí pro válečné námořnictvo, zabýval se penzijními záležitostmi… Pátý námořní lord (civilista) měl v kompetenci budovy aj. zařízení válečného námořnictva, jeho civilní zaměstnance… První sekretář (civilista) měl v kompetenci finanční záležitosti; sestavoval rozpočet válečného námořnictva, uzavíral smlouvy o stavbě lodí aj., připravoval podklady pro parlamentní jednání ohledně válečného námořnictva… Druhý sekretář (civilista, stálý člen, tedy se při změnách na pozicích námořních lordů nevyměňoval) měl v referátu vnitřní záležitosti Admirality, vyřizoval agendu mezi resorty válečného námořnictva, měl na starosti kontakty se státní správou… Každý z těchto členů rady měl sobě podřízeny odbory jednotlivých sekcí, např. Třetímu námořnímu lordu podléhal vrchní projektový odbor Královského námořnictva vedený jeho vrchním projektantem. – Členové Admiralitní rady byli jmenováni, před ústavou byla zodpovědná Admiralitní rada jako celek. Ač k tomu nebylo nařízení, zpravidla se složení Admiralitní rady, až na sekretáře, měnilo se složením vlády, na rozdíl od podřízených výkonných sekčních orgánů (sekce kontrolní, sekce finanční, sekce pro zásobování, sekce pro práce námořní a sekce dopravní). – Ve Francii byla admiralitní rada (Conseil d´amirauté) zřízena k řešení sporů vzniklých z námořní plavby a zámořského obchodu. Jako taková byla zrušena v r. 1791, ale znovu zřízena v r. 1822 a naposledy byl obsah její činnosti korigován dekretem z 24. října 1871. Jejím úkolem bylo podávat posudky ve všech oborech námořní správy a sestavovat tabulky pro služební postup ve válečném námořnictvu. Předsedou této admiralitní rady byl ministr námořnictva, jejími členy, jmenovanými vždy na tři roky, bylo osm titulárních úředníků či vysokých důstojníků s hlasem rozhodným, dva členové s hlasem poradním a sekretář. K dispozici admiralitní radě, ale nejen jí, byl poradní výbor ve věcech sporných (Comité consultativ du contentieux) pro návrhy řešení sporů v záležitostech mezinárodního práva, práva občanského a trestního (jen pokud se tyto záležitosti týkaly válečného námořnictva), a rada kořistní (Conseil des preses). – V Rusku byla Admiralitní rada zřízena v r. 1827, čímž nahradila někdejší admirální kolegium. Její složení se změnilo v r. 1836 podle vzoru Rady pro vojsko a znovu ještě v r. 1860. Podle této poslední úpravy byl předsedou rady generál-admirál, jeho zástupcem ministr námořnictva. Stálé členy rady jmenovala vláda. – V Německu byla admiralitní rada (Admiralitätsrath) poradním orgánem Admirality – vrchního velení válečného námořnictva – v řešení závažných záležitostí organizace a námořní techniky. Byla složena z členů Admirality, několika vysokých námořních důstojníků, námořních techniků a civilních úředníků, jmenovaných náčelníkem Admirality.

Admirální kolegium = nejvyšší orgán námořní správy v Rusku v l. 1700-1827 (pův. „Admirtalitějskij prikaz“, od r. 1707 „Kancelarija vojennogo morskovo flota“, od r. 1728 „Admiralitějstv-kollegia“). Zprvu se admirální kolegium řídilo obecnými zákony, ale od r. 1722 zvláštními řády podle švédského a holandského vzoru. Předsedou kolegia byl generál-admiral („geněral-admiral“, tj. hlavní admirál), dalšími členy byli místopředseda a pět až sedm zasloužilých admirálů nebo vysokých námořních důstojníků. Výkonnými orgány byly sekce, které vedli: „geněralkrigskomisar“ (generální válečný komisař), „oberproviantmejstěr“ (vrchní komisař pro zásobování loďstva potravinami), „calmejster“ a „cechmejster“, a mimo to jedenáct odborů (kontor): kontrolní, dělostřelecký, lodněstavitelský, finanční atd. Prvním předsedou admirálního kolegia byl admirál M. A. Apraxin; do kolegia však často docházel car Petr Veliký, ba osobně v něm činil rozhodnutí a návrhy, týkající se válečného námořnictva. Organizace kolegia se několikrát měnila. Za cara Alexandra I. bylo admirální kolegium přeměněno na „Komiťét na obrazovanije flota“ (Výbor ku řízení loďstva), který měl sekci pro vojenské námořní záležitosti a sekci pro správní záležitosti, a nad oběma dohlíželo nově etablované ministerstvo námořních sil. První sekce s ministrem v čele jako jejím předsedou byla dále zvána admirálním kolegiem. Měla čtyři až šest členů, starala se o náležitosti vojenské a válečné a jejími členy mohli být jen činitelé válečného loďstva. Druhé sekci se říkalo „Admiralskij děpartment“ a měla na starost teoretickou přípravu námořnictva, výstavbu, vyzbrojování a vystrojování loďstva a jeho zásobování… V r. 1827 byl Komitét… zrušen a nahrazen prozatímní organizací ministerstva námořnictví.   

Admiralitní soud = ve Velké Británii (jinde podobně) soud zřízený původně k řešení sporů ohledně námořní plavby, námořního boje a námořního obchodu („Admitalty Court“ nebo „High Court Admirality“). Dělil se na instanční soud („Instance Court“) ku řešení sporných námořních záležitostí, a na kořistní soud („Prize Court“) v době válek. Na konci 19. století však už záležitosti admirálního soudu obstarávalo zvláštní oddělení („Probate, Divorce and Admiralty division“) Nejvyššího soudního dvora („High Court of Justice“) zřízeného v r. 1873, ale tomuto oddělení se dále říkalo admirální soud. Odvolání ve věcech admiralitních příslušelo po r. 1873 apelačnímu soudu („Court of Appeal“). Do kompetence admiralitního soudu spadaly pak záležitosti nejen válečného námořnictva, ale také případy z oboru práva občanského, spory o mzdu lodního mužstva, spory o vlastnictví lodí, půjčky na lodě, nároky na odškodnění za ztroskotání lodi… Trestní příslušnost admiralitního soudu byla vymezena všeobecnými trestními zákony („Criminal Law Consolidation Acts“).      

Admirálská vlajka = druh optického oznamovacího prostředku, který - vyvěšen na lodi - dává na vědomost, že na této lodi sídlí admirál. Byl-li admirál v čele správy např. válečného přístavu nebo arzenálu, vlála admirálská vlajka na jeho sídelní budově.  Admirálské vlajky byly většinou obdélníkové, málokdo čtvercové, s vyznačením hodnosti admirála, jemuž náležejí (admirál, viceadmirál, kontradmirál, případně admirál loďstva). Na třístěžňových plachetních lodích byla vlajka admirála zpravidla na prostředním, viceadmirála na předním, kontradmirála na zadním stěžni (jinak tomu bylo např. ve francouzském válečném loďstvu). Na dvoustěžňových lodích po r. 1860 byly v britském loďstvu admirálské vlajky na hlavním stěžni (zadním), vlajky vice- a kontradmirálů na předním.     

Admirálský čas = v Rusku bylo dříve, v l. 1700-1827, nejvyšším orgánem námořní správy admirálské kolegium či námořní kolegium, tj. námořní ministerstvo (pův. „admirtalitějskij prikaz“, od r. 1707 „kancelarija vojennovo morskovo flota“, od r. 1728 „admitralitějstv-kollégija“ či „morskaja kollégija“) Jeho předsedou byl generál-admiral, dalšími členy místopředseda a pět až sedm zasloužilých vysokých námořních důstojníků. Výkonnými orgány byly sekce, které vedli vrchní komisaři, kolegium mělo jedenáct odborů (kontrolní, dělostřelecký, lodně-stavitelský, finanční atd.)… Prvním předsedou admirálního kolegia (námořním ministrem) byl admirál M. A. Apraxin… I do námořního kolegia často docházel car Petr I. Veliký… Tehdy všechny porady jednotlivých petrohradských kolegií (ministerstev) končily v 11 hod. a členové kolegií se pak rozcházeli na oběd. Když se jednou admirálního kolegia opět zúčastnil car, po skončení jednání odcházel spolu s admirály pojíst, avšak předtím je nečekaně pozval do blízkého hostince na sklenku. Admirálové tam poslušně zašli a s carem popili… Hostinec byl od té doby zván „Carský“ a jelikož se o záležitosti začalo povídat po celém Petrohradě a na lodích, vešla 11. hodina ve známost jako „čas admirálský“, tj. „čas, kdy i admirálové s carem chodí popít“ respektive „mám admirálský čas“ se říkalo, když se někomu prostě zachtělo vodky nebo jiného ostrého. „Admirálský čas“ tak začal platit kdykoli a odměřovala jej nikoli hodinová rafie, nýbrž chuť na doušek.

Adria (Hadria) = město původně umbrijské, potom etruské, při ústí řeky Pád. Mělo svůj přístav na moři, jemuž toto město dalo i název – Adria (Jadran). Okolo r. 394 před Kristem se města zmocnil Dionýsos Starší, syrakuský panovník. Odtud pocházel i císař Adrian (Hadrián). – Nynější Adria či Adria Veneta byla vystavěna na zříceninách původního města, ale naplaveniny je oddělily od moře na 21 km. Rozkládá se na „Canale bianco“ (Bílém kanále) – rameni Pádu. Pozoruhodné jsou: stará katedrála a radnice, biskupské gymnázium…, byla tam továrna na kameninu, město vedlo čilý obchod se žitem, vínem, kůžemi, krmným dobytkem, koni, rybami… Adria v r. 1881 měla 7400 obyvatel, s okolím 15 806 obyvatel, správní obvod s devíti obcemi 41 477 obyvatel.

Aérobomba = explozivní nebo zápalná nálož zavěšená na balóně, jímž měla být zanesena nad nepřátelské vojsko nebo loďstvo, pevnost nebo město a shozena. V nejjednodušším tvaru byla bomba zavěšena na balón volný (ballon perdu) a odpoutání její od balonu se dělo v určený čas mechanismem k tomu připraveným, mohla to však být i časová zápalka. Největší potíží tohoto zařízení býval vítr. I z toho důvodu bez úspěchu použilo tyto bomby rakouské vojsko před Benátkami v r. 1849... Dokonalejší, ale vzhledem k malému dosahu méně upotřebitelné, byly aérobomby připevněné pod upoutaný balon („ballon captifs“). Vypouštění bomby dělo se elektrickou cestou – prostřednictvím drátu v poutacím laně. Se zbraní tohoto druhu se dělaly pokusy ve Vincennách v r. 1854, ale s  velmi špatnými výsledky, ostatně nepřítel se pod zjevně nastražený balon nehrnul. K útoku na námořní cíle tímto prostředkem nedošlo. - K téže zbrani patřilo vzdušné torpédo („Lufttorpedo“), na něž v r. 1884 obdržel Rodeck v Německu patent. - Navrhovalo se také, aby byl sestrojen balon o větší nosnosti, upoutaný nebo volný, ale obsazený mužstvem, které by z loďky balonu na nepřítele pálilo z pušek, případně vysílalo ona vzdušná torpéda, ale i z toho sešlo. Někteří z těch, kteří útočné balony navrhli, byli: Lana (1670), Campenas (1796), Kolding (1807-1811), Leppig (1812), Warner (1844), Wysen (1847), bří Uchatiusové (1848), Zeise (1850), Green (1855), Gillespie (1857), James (1859), Rodeck (1883)…

Ahoj (angl. ahoy) = původně od zvolání „loď (před námi)!“, později ústní pozdrav pro zblízka míjené lodě („ship ahoy!“). Původ slova je zřejmě ve střední Anglii, na lodích se nejprve, zřejmě od 14. století, používalo v podobě „hoay“, jako jakési návěští před rozkazem dávaným na větší vzdálenost, např. z velitelského stanoviště do plachtoví nebo na předek lodi. V pojednávaném období se výrazem "ship ahoy" mínilo prostě "hola, lodi" (tj. jiné lodi někde poblíž).      

Akční rádius = teoretická hodnota největší přímé vzdálenosti z východiska plavby lodi k určitému bodu, kterou dokáže loď urazit a od tohoto bodu se vrátit zpět do téhož výchozího místa (na základnu), a to při spotřebě své jedné maximální zásoby paliva. Dvojnásobku této vzdálenosti se říká délka nezávislé plavby či operační dosah, což je tedy součet plavebních vzdáleností „tam a zpět“. Akční rádius se v pojednávané době neudával, důležitá byla délka nezávislé plavby – operační dosah. Hodnota délky nezávislé plavby se stanovuje na základě závěrů technických zkoušek po dokončení lodi nebo po zásadní úpravě lodi (přestavba trupu, výměna pohonného systému nebo jeho důležité části apod.). V praxi byly/jsou akční rádius i délka nezávislé plavby válečné lodi při stejné zásobě paliva různé a závisí především na klimatických podmínkách, stavu lodi, způsobu manévrování apod. (viz též Délka nezávislé plavby)

Akroterion (řec.), galionová figura = na antických plavidlech ozdobná část na vrchním zakončení klounovce, zpravidla ve figurálním resp. animálním smyslu (hlava zvířete – patrona lodi), náboženské podstaty. Zvyk umisťovat na příď tuto figuru přešel až do 19. století a figurálně ozdobené přídě v místě galionu mívaly válečné lodě až do nástupu pancéřových trupů. Zejména poté, co z lodí zmizel čelen a galion, bývaly výzdoby přídí zvláště kapitálních lodí už jen erbovní. 

All-big-gun battleship (angl. terminus; viz i Bitevní loď a Dreadnought) = bitevní loď, na níž byla „všechna děla jen velká (těžká)“ - vývojový stupeň kategorie bitevní loď. Jeho iniciátorům šlo o vytvoření lodě pro generální bitvy, jež bude mít maximálně možnou palebnou sílu vůči překonávaní pancířů nepřátelských lodí a přitom se podaří dosáhnout značně větší přesnosti zamíření; podstatné bylo také zjednodušení zásobování lodí střelivem a jeho uskladňování, neboť namísto jednotných i dělených nábojů několika ráží pro děla těžká a střední děla loď měla skladiště jen pro náboje do děl těžkých a lehkých. Výsledkem byla stavba lodi DREADNOUGHT (dokončena v r. 1906), jež skutečně nesla jen těžká děla (a terciární artilerii). - Často se uvádí (a Italové na tom trvají), že podnět k sestrojení novodobé „all-big-gun battleship“ vyšel od italského námořního konstruktéra V. Cunibertiho, jehož článek „Dokonalá bitevní loď pro britské námořnictvo“ („An Ideal Battleship for the British Navy“) v říjnu 1903 otiskla renomovaná ročenka „Jane´s Fighting Ships“, avšak Američané i Britové uvažovali o sestrojení takové „ideální bitevní lodi“ už dříve. Totiž v r. 1902 publikoval dělostřelecký specialista amerického námořnictva prof. P. R. Alter v pravidelně vydávaném „Sborníku amerického Námořního institutu“ ideu bitevní lodi, jež by nesla 8x 305mm děl v párech, ve čtyřech pancéřových věžích, ve stejném roce Výbor pro stavbu a opravy lodí navrhl variantu bitevní lodi s dvanácti 254mm děly spárovanými do šesti věží (čtyři z nich byly náboční) a byly i další náměty (Poudstone, Sims…). O rok později už se americké renomované instituce, jakými byly Vysoká škola válečně-námořní (Naval War College) a onen Výbor pro stavbu a opravy lodí vyjadřovaly ve smyslu „bitevní loď vyzbrojená dvanácti 11palcovými (280mm) nebo 12palcovými (305mm) děly v šestiúhelníkově uspořádaných věžích by se palebnou mocností vyrovnala třem nebo více bitevním lodím obvyklého druhu." Ve Velké Británii se ve stejné době tehdejší první námořní lord J. A. Fisher aj. zabývali podobnou myšlenkou a hodlali na bitevní loď umístit čtyři 305mm plus větší počet 254mm děl, což ale se jevilo příliš revoluční, a tak šly do stavby obrněnce typu KING EDWARD VII. Ale vzápětí, v r. 1904 – po prvních velkých bojích na Žlutém moři za rusko-japonské války, se Admiralita ke koncepci „all-big-gun battleship“ vrátila (požadovali ji i Japonci), a tak vznikly dvě lodě typu LORD NELSON, které ovšem sice nesly jen těžká (a lehká) děla, ale smíšených ráží: 4x 305mm plus 10x 234mm. Jejich tvůrcem byl admiralitní projektant J. H. Narbeth, který však připravil i alternativu, jež měla mít už pouze 305mm děla (a lehká), třebaže jen v počtu deseti (podobnou cestou šli Japonci). Výbor Admirality však odmítl tento typ přijmout, ostatně měl tehdy závažnější starost – hrozilo, že Velká Británie jako spojenec Japonska bude vtažena do rusko-japonské války, takže bylo třeba připravit loďstvo pro kampaň jak na Dalekém Východě, tak na Baltickém moři. Teprve když toto nebezpečí pominulo a když se za bojů na Žlutém moři a v bitvě u Cušimy koncem května 1905 znovu potvrdilo, že v generálních střetnutích mají zásadní význam jen těžká děla, Výbor schválil stavbu „all-big-gun battleship“ DREADNOUGHT, první lodi v převratně nové klase bitevních lodí (viz i Bitevní loď a viz i Generace bítevních lodí). - Nijak podružným důvodem také bylo vylepšení zaměřování. Totiž odečítání přesné vzdálenosti mezi vlastním dělem a lodí nepřítele podle místa gejzírů vzniklých po dopadu granátů při hromadné palbě děly různých ráží a hlavňových délek je značně obtížné, vždyť gejzír po dopadu 254mm či 280mm granátu děla byl velmi podobný gejzíru po dopadu 305mm střely, což u těžkých děl bylo značně podstatné, zejména když jejich kadence dvojnásobně vzrostla (nyní rána za 30-40 sekund); teď také, při jednotné primární artileriii, stačilo mít pro celou hlavní artilerii jedny dělostřelecké tabulky (než se v r. 1904 přešlo na mechanické kalkulátory). Také třídění a skladování munice se zjednodušilo… DREADNOUGHT - bitevní loď druhé generace, navíc už poháněná turbínami, tedy o nejméně dva uzly rychlejší než nejlepší soudobé standardní bitevní lodě první generace (vrcholné predreadnoughty), pak dala označení třídě nastupujících bitevních lodí, kterým říkáme moderní. Po ní nastoupily superdreadnoughty, s těžkými děly ráže větší než 305 mm. Je však třeba si uvědomit, že těmito „all-big-gun battleships“ - bitevními loděmi pouze s těžkými děly, byly jen první britské lodě kategorií dreadnought a superdreadnoughty, dokončené v l. 1909-1913, tj. typy BELLEROPHON, ST. VINCENT, NEPTUNE, COLOSSUS, ORION, KING GEORGE V! Totiž všechny ostatní státy na svých dreadnoughtech ponechaly i dělostřelectvo střední(!!); výjimkou byly jen sesterské americké bitevní lodě SOUTH CAROLINA a MICHIGAN z přelomu první a druhé dekády 20. století… Tudíž o „all-big-gun battleships“ tu kromě lodí vyjmenovaných typů nemůže být řeči (těžká výzbroj i těchto lodí se zmnožila až na dvanáct kusů). Ostatně i Britové se k sekundární výzbroji vrátili, neboť čtyři bitevní lodě typu IRON DUKE (1914) i následné QUEEN ELISABETH (pět lodí z l. 1915-1816), REVENGE (pět lodí z l. 1916-1917) atd. už měly střední výzbroj také… V Japonsku následovaly dva superdreadnoughty typu FUSÓ (1915 a 1917) a dva typu ISE (1917 a 1918), s děly ráže 356 mm, a i na nich zůstalo střední dělostřelectvo. Vztažnost pojmu „all-big-gun battleship“ je tedy jen velmi omezená a je vhodnější používat pojem bitevní loď. – Důležitá poznámka: Ohledně redukce lodní dělostřelecké výzbroje je však možné jako o „all-big-gun-battleships“ psát i např. o amerických monitorech z šedesátých let 19. století, britských centrálně-bateriových lodích z téže doby RESEARCH a FAVORITE, v letech sedmdesátých to byly věžové obrněnce DEVASTATION, THUNDERER a DREADNOUGHT a v letech osmdesátých téhož věku INFLEXIBLE, neboť i ony původně nesly pouze těžká děla, jedině jakž tak účinná vůči soudobým nejsilnějším lodním pancířům, tehdy převážně kompozitním. De facto byly "all-big-gun battleship" i německé obrněnce série SACHSEN (1878-1883, 6x 260 mm a malorážní) a BRANDENBURG (1893-1894, 6x 280 mm a malorážní) a čtyři francozské lodě typu TERRIBLE (1887-1888, 4x 360mm a žádné malorážky)... Poté však se na lodích ve stále větším počtu objevovalo střední (sekundární) dělostřelectvo, jež mělo sloužit k rozbíjení lehce pancéřovaných a nepancéřovaných částí nepřátelských lodí a likvidaci palubních osádek, poté i dělostřelectvo lehké (terciární), vůči torpédovkám, ale už po čínsko-japonské válce v l. 1894-1895 bylo jisté, že dělostřelecký potenciál bitevních lodí bude třeba změnit ve smyslu posílení primárního dělostřelectva, anebo zavedení těžších středních děl.

Albokarbonové světlo = vzniká při spalování svítiplynu v hořáku, v němž se odpařuje (teplem hořáku) naftalín, který současně s plynem hoří a tak se zvyšuje svítivost plamene. Svítiplyn se v druhé polovině 19. století využíval i v lodních svítilnách pro vnější použití, na vrchních a návětrných palubách.

Aldisova lampa = ruční, přenosná, elektrická signální lampa („aldiska“) se zrcadlovou parabolkou uvnitř, denním a nočním hledím, s velmi jasným světlem, používaná od osmdesátých let 19. století i na válečných lodích. Pojmenování se jí v téže době dostalo podle britského vynálezce různých signalizačních zařízení A. C. W. Aldise, který navázal na práce svých předchůdců (kpt. P. Colomb aj.). Díky ručnímu přerušovači - páčce ve tvaru kohoutku spouště - Aldisova lampa umožňovala rozdělování světelného paprsku ze svítilny otevíráním/zavíráním clonek před reflektorem svítilny (s konkávním zrcadlem), ve smyslu Moresových signálů. Jelikož zvláště u velkých obloukových „aldisek“ průměru až 50 cm a pro signalizaci i za slunečního světla bylo třeba vysokého příkonu, byla Aldisova lampa napájena kabelem z odděleného zdroje schopného stálého, vyššího příkonu než zdroj ruční, a až později se menší Aldisovy lampy napájely z vlastních lehkých článků. K zamíření paprsku sloužilo jednoduché optické zařízení „s muškou a hledím“, bylo možné používat i barevné filtry (viz i Signalizace námořní).

All-big-gun battleship (angl. terminus; viz i Bitevní loď, viz i Dreadnought a viz i Predreadnought) = bitevní loď, na níž byla „všechna děla jen velká (těžká)“ - vývojový stupeň třídy bitevní loď. Jeho iniciátorům šlo o vytvoření plavidla, jež bude mít maximálně možnou palebnou sílu vůči překonávání pancířů nepřátelských lodí a přitom by se dařilo dosahovat značně větší přesnosti zamíření podle velikosti polohy dopadových gejzírů; podstatné bylo také zjednodušení zásobování lodí střelivem a jeho uskladňování, neboť namísto nábojů několika ráží pro děla těžká a střední děla loď měla skladiště jen pro náboje do děl těžkých (a lehkých). Výsledkem byla stavba lodi DREADNOUGHT (dokončena v r. 1906), jež skutečně nesla „jen těžká děla“ (a terciární artilerii). – Ohledně redukce lodní dělostřelecké výzbroje je však možné jako o „all-big-gun-battleships“ psát i o centrálně-bateriových lodích, jakými byly v letech šedesátých 19. století např. americké monitory(MONITOAR a jeho deriváty), dánský monitor ROLF KRAKE (1864) a italský AFFONDATORE (1866), britské malé pancéřníky RESEARCH, ENTERPRISE a FAVORITE (1864–1868), první věžové lodě ROYAL SOVEREIGN (1864) a PRINCE ALBERT (1866) a malé monitory SCORPION a WIVERN (1865). v letech sedmdesátých věžové obrněnce DEVASTATION, THUNDERER a DREADNOUGHT a v letech osmdesátých téhož věku INFLEXIBLE, neboť i ony původně nesly pouze těžká děla, jedině jakž tak účinná vůči nejsilnějším lodním pancířům, tehdy převážně kompozitním. Poté však se na lodích ve stále větším počtu objevovalo střední (sekundární) dělostřelectvo, jež mělo sloužit k rozbíjení lehce pancéřovaných a nepancéřovaných částí nepřátelských lodí a likvidaci palubních osádek, ale už po čínsko-japonské válce v l. 1894–1895 bylo jisté, že dělostřelecký potenciál bitevních lodí bude třeba změnit ve smyslu posílení primárního dělostřelectva, anebo zavedení těžších středních děl. – Často se uvádí (a Italové na tom trvají), že podnět k sestrojení novodobé „all-big-gun battleship“ vyšel od italského lodního projektanta V. Cunibertiho, jehož článek „Dokonalá bitevní loď pro britské námořnictvo“ („An Ideal Battleship for the British Navy“) v říjnu 1903 otiskla renomovaná ročenka „Jane‘s Fighting Ships“, avšak Američané i Britové uvažovali o sestrojení takové „ideální bitevní lodi“ už dříve. Totiž v r. 1902 publikoval dělostřelecký specialista amerického námořnictva prof. P. R. Alter v pravidelně vydávaném „Sborníku amerického Námořního institutu“ ideu bitevní lodi, jež by nesla osm 305mm děl v párech, ve čtyřech pancéřových věžích, ve stejném roce Výbor pro stavbu a opravy lodí navrhl variantu bitevní lodi s dvanácti 254mm děly spárovanými do šesti věží (čtyři z nich byly náboční) a byly i další náměty (Poundstone, Sims…). O rok později už se americké renomované instituce, jakými byly Vysoká škola válečně-námořní („Naval War College“) a onen Výbor pro stavbu a opravy lodí, vyjadřovaly ve smyslu „bitevní loď vyzbrojená dvanácti 11palcovými (280mm) nebo 12palcovými (305mm) děly v šestiúhelníkově uspořádaných věžích by se palebnou mocností vyrovnala třem nebo více bitevním lodím obvyklého druhu." Ve Velké Británii se ve stejné době tehdejší první námořní lord J. A. Fischer zabýval podobnou myšlenkou a hodlal na bitevní loď umístit čtyři 305mm plus větší počet 254mm děl, což ale se jevilo příliš revoluční, a tak šly do stavby jen obrněnce typu KING EDWARD VII s primárním a tzv. vloženým („intermediate“) dělostřelectvem ráže 234 mm, a samozřejmě i středním a lehkým. Ale vzápětí, v r. 1904 – po prvních velkých bojích na Žlutém moři za rusko-japonské války, se Admiralita ke koncepci „all-big-gun battleship“ vrátila (požadovali ji i Japonci), a tak vznikly dvě lodě typu LORD NELSON, které ovšem sice už nenesly střední, nýbrž jen těžká (a lehká) děla, ale smíšených ráží: 4× 305mm plus 10× 234mm. Jejich tvůrcem byl admiralitní projektant J. H. Narbeth, jenže však připravil i alternativu, která měla mít už pouze 305mm děla (a lehká), třebaže jen deset. Výbor Admirality však odmítl tento typ přijmout, ostatně měl tehdy závažnější starost – hrozilo, že Velká Británie jako spojenec Japonska bude vtažena do rusko-japonské války, takže bylo třeba připravit loďstvo pro kampaň jak na Dalekém Východě, tak na Baltickém moři. Teprve když toto nebezpečí pominulo a když se za bojů na Žlutém moři a v bitvě u Cušimy koncem května 1905 znovu potvrdilo, že v generálních střetnutích mají zásadní význam jen těžká děla, Výbor schválil stavbu „all-big-gun battleship“ DREADNOUGHT, první lodi v převratně nové klase bitevních lodí. – Nijak podružným důvodem také bylo vylepšení zaměřování. Totiž odečítání přesné vzdálenosti mezi vlastním dělem a lodí nepřítele podle místa dopadových gejzírů při hromadné palbě děly různých ráží a hlavňových délek je značně obtížné, vždyť gejzír po dopadu 254mm či 280mm granátu děla byl velmi podobný gejzíru po dopadu 305mm střely, což u těžkých děl bylo značně podstatné, zejména když jejich kadence dvojnásobně vzrostla (nyní dávala ránu za 30–40 vteřin); teď také stačilo mít pro celou hlavní artilerii jedny dělostřelecké tabulky (než se v r. 1904 přešlo na mechanické kalkulátory). Také třídění a skladování munice se zjednodušilo… DREADNOUGHT, bitevní loď druhé generace (navíc už poháněná turbínami, tedy o nejméně dva uzly rychlejší než nejlepší standardní bitevní lodě první generace, vrcholné predreadnoughty), pak dala označení třídě nastupujících bitevních lodí, kterým říkáme moderní. Po ní nastoupily superdreadnoughty s těžkými děly ráže větší než 305 mm… Je však třeba si uvědomit, že těmito „all-big-gun battleships“ byly jen první britské lodě kategorií dreadnought a superdreadnought, dokončené v l. 1909–1913, tj. typy DREADNOUGHT, BELLEROPHON, ST. VINCENT, NEPTUNE, COLOSSUS, ORION, KING GEORGE V! Totiž všechny ostatní státy na svých dreadnoughtech ponechaly i dělostřelectvo střední(!!); výjimkou byly jen sesterské americké bitevní lodě SOUTH CAROLINA a MICHIGAN z přelomu první a druhé dekády 20. století… Tudíž o „all-big-gun battleships“ tu kromě lodí vyjmenovaných typů nemůže být řeči, byť se těžká výzbroj i na těchto lodích zmnožila až na dvanáct kusů, zatímco sekundární chyběla a základ terciární artilerie tvořila lehká děla ráže 102 mm a menší. Ale rovněž Britové se k sekundární výzbroji vrátili, neboť čtyři bitevní lodě typu IRON DUKE (1914) i následné QUEEN ELISABETH (pět lodí z l. 1915–1816), REVENGE (pět lodí z l. 1916–1917) atd. už měly střední výzbroj také… V Japonsku následovaly dva superdreadnoughty typu FUSÓ (1915 a 1917) a dva typu ISE (1917 a 1918), s děly ráže 356 mm, a i na nich zůstalo střední dělostřelectvo. Němci, Rusové a Italové na semidreadnoughty resignovali a přešli od predreadnoughtů rovnou k dreadnoughtům. - Vztažnost pojmu „all-big-gun battleship“ je tedy omezena jen na lodě skutečně pouze s těžkými děly,  případně i děly lehkými (ne však středními, od ráže vyšší než 105 mm a menší než 240 mm) a je vhodnější používat pojem bitevní loď.  

Amaráž (od fr. amarrage) = (1) obvazek lanový, proveden na laně, jehož konec je přetočen do tvaru oka a pod okem obvázán). (2) ustavení plavidla proti větru na dvou příďových kotvách, aby se loď neotáčela.

Amatol (angl. výraz) = vysoce výbušná látka složená z trinitrotoluenu (TNT) a dusičnanu amonného, zavedená do munice Královského námořnictva v r. 1915, v níž se za Velké války používala jako trhavina laborovaná do dělostřeleckých granátů, hladinových min a hlubinných náloží (viz Hlubinná puma). Vznikla proto, že TNT se obecně nedostávalo, ale ve směsi s nitrátem amonným vznikla výbušnina, jež ho výtečně nahradila, ač měla poněkud nižší detonační rychlost potažmo brilanci; byla však velmi účinná při výbuchu pod zemí nebo v hluboké vodě, nadto materiálově i výrobně levnější a dostupná ve velkém množství. Směs byla nejčastěji v poměru 20 dílů TNT a 80 dílů nitrátu, ale poměr se měnil v závislosti na použití amatolu. Při skladování byl amatol bílá, nažloutlá nebo světle hnědorůžová hmota (v závislosti na sloužení), avšak při dlouhém skladování (k němuž ovšem za války nedocházelo) citlivá na průnik vzdušné vlhkosti, proto se dávky amatolu opatřovaly ochrannými potahy čistého TNT nebo asfaltu. Do hlubinných pum se směs laborovala roztavená a nechávala se ztuhnout. K výbuchu se amatol přiváděl rozbuškou z třaskavé rtuti, mohl však explodovat i při extrémně prudkém nárazu. Pokud bylo více TNT, po výbuchu vznikal černý dým z jeho nespálených zbytků (neboť TNT potřebuje k dokonalému shoření značně kyslíku), pokud bylo méně TNT, byl dým světle šedý až bílý. - Amatol se intenzivně používal i za druhé světové války.    

Ambra = hmota podobná vosku, nalézaná na hladině mořské, v kusech o hmotnosti 50 g až 10 kg, zvláště ve středním a jižním Atlantiku a na Indickém oceáně. Zřejmě se tvoří ve střevech vorvaňů. Má šedou barvu, zestárlá ambra příjemně pižmově páchne, na vařící vodě se rozplývá v olej, jasně hoří a zanechává minimum popela. U námořníků byla oblíbená, neboť vylepšovala věru těžké aroma v podpalubí a příčítaly se jí i některé léčivé účinky, navíc byla i dobře zpeněžitelná. 

Amers = orientační objekt na pobřeží, někdy k tomuto účelu vystavěný - zděný, dřevěný nebo železný. Obvyklými amersy byly majáky, ale sloužily tak i běžné výrazné stavby na pobřeží, např. zvonice, mlýny, kostelní věže… Nejvýznamnější byly vyznačeny na námořních mapách. Často uměle vystavěný amers nesl znamení - koše, koule, vlajky apod., jako sdělení o místní hloubce vody, směru proudění, blížící se bouři apod. Ve válečné době se z příkazu vojenské správy některá tato znamení ničila, aby se tak nepříteli znesnadnila orientace podle pobřežních objektů. 

Amonal = výbušnina obsahující dusičnan amonný, dřevěné uhlí a hliník ve formě krupice; hliník zvyšoval teplotu při výbuchu. Amonalem se mj. plnily výbušné dělostřelecké střely (např. jej obsahovaly rakouské-uherské lodní dělostřelecké granáty), byl i náhražkou dražšího tritolu (viz Tritol).

Anabáze = návrat velkého vojenského pozemního nebo námořního útvaru k hranicím vlastního státu. V pojednávaném období byla největší námořní anabází plavba II. Tichooceánské eskadry adm. Z. P. Rožestvenského, která od podzimu 1904 do konce května 1905 směřovala z ruských vod Baltského moře kolem Evropy, Afriky a jižní Asie na Žluté moře, aby tam v základně Port Artur spojením II. Tichooceánské s I. Tichooceánskou eskadrou vzniklo nové ruské, Tichooceánské loďstvo. Jenže Port Artur 2. ledna 1905 kapituloval a většinu lodí I. Tichooceánské jejich posádky samy potopily na vnitřní rejdě základny, takže mnohaměsíční plavbou opotřebovaná a bojově málo připravená II. Tichooceánská musela plout do Vladivostoku. Takto ji 27. května 1905 v Korejském průlivu zastihlo výtečně připravené japonské Spojené loďstvo pod velením adm. H. Tógóa. V bitvě u ostrova Cušima, která se po rozbití bitevního jádra ruské formace přes noc změnila v japonskou honičku zbývajících lodí nepřítele, byla II. Tichooceánská eskadra až na několik jednotek zničena.  

Andrejevská vlajka (vlajka sv. Ondřeje, svatoondřejská) = hlavní vlajka na válečných lodích Ruska do r. 1917. Měla tradici z dob Petra Velikého, ale tehdy nebyla jen bílá, s modrým diagonálně uspořádaným křížem svatého Andreje Pěrvozvaného - patrona křesťanstva na Rusi, nýbrž měla i dílem světle modrý, dílem červený podklad. V dalších desetiletích se Andrejevská vlajka několikrát změnila, a až v r. 1865, z příkazu cara Alexandra II. měly ruské válečné lodě jednotnou vlajku státní respektive vojensko-námořní příslušnosti – s modrým andrejevským křížem na bílém podkladě. Variantou vlajky byl Georgijevský Andrejevský prapor s erbovním vyobrazením sv. Jiří uprostřed andrejevského kříže; tuto vlajku měli právo vztyčovat na zadních stěžních jen lodě, které se vyznamenaly v boji. Andrejevské vlajky ruského válečného loďstva měly i další varianty, připomeňme alespoň admirálské, které vlály na hlavním stěžni: prostá Andrejevská vlajka náležela admirálovi, vlajka s modrým pruhem při spodním okraji viceadmirálovi, s červeným kontradmirálovi (v l. 1810-1917). V r. 1899 byla zavedena vlajka velitele loďstva - červená, s kombinovaným andrejevským symbolem vlevo nahoře. Andrejevské vlajky zrušila sovětská moc.

Anemometr (anemoskop, anemograf) = přístroj k měření směru a síly (rychlosti a tlaku) větru. Ukazuje-li jen směr větru, jde o anemoskop, pokud nejen ukazuje, ale i zaznamenává směr nebo sílu, anebo obojí, jde o anemograf či anemometrograf. Anemometry byly jednoduchá zařízení – např. směr větru ukazovala jednoduše vlajka nebo korouhev, složitěji korouhev napojená osou na nějaký směrový ukazatel v pozorovací místnosti, např. v kormidelně. Síla větru se měřila např. přístroji (pitotova trubice aj.), v nichž se projevovala tlakem na sloupec vzduchu nebo kapaliny ve skleněné trubce tvarované do U nebo L, jejíž jeden konec byl rozšířen a nastavován proti větru – síla větru kapalinu v U-trubce v jedné polovině stlačuje, v druhé zvedá, a rozdílem obou hladin udával tlak větru, v L-trubce tlak vzduchu (větru) zvedal v kolmé části trubky např. balónek, a z vedlejší stupnice odečítaly se hodnoty síly větru. V jiných přístrojích se větru nastavovala deska na stlačitelných pérech a při potlačení desky větrem se opět z příslušné stupnice odečítaly ukázané hodnoty (někde se místo pér používalo např. závaží – způsobů bylo víc). Rychlost větru se měřila zpravidla počtem otočení lopatkového kolečka nastaveného vůči větru; lopatky tu byly různě tvarovány (např. byly vypouklé) a různé byly i měření počtu otáček, ale výsledkem byly vždy hodnoty rychlosti větru uvádění na stupnici podle mezinárodní škály.

Antifouling (angl. výraz) = ochranný nátěr na spodcích lodních trupů ku omezení jejich obrůstání mořskou faunou a florou (viz Obrost lodní).

Apoštolové = mohutná pacholata při palubní hraně předo-, středo- a zadolodí, na která se vázala či je pouze obtáčela buď pomocná kotevní lana (v předolodí; obsluhovaly se jimi kotevní řetězy) nebo lana úvazová.

Arak = silný lihový omamný nápoj jemného pachu, oblíbený i mezi starými námořníky. Připravuje se v Indii, Číně a Indonésii. Původně šťáva získávaná navrtáváním stromů, hlavně datlí, sladší medu, která se nechávala zhoustnout, načež se destilovala. Egypťané z datlí a rozinek dělají arakí. Postupně však se Britové, Portugalci, Holanďané aj. plavci na lodích do Asie naučili podobný nápoj vyrábět z kvašené rýže, kokosové šťávy a cukru. Rýže za přidání kokosové šťávy zcukernatěla, pak se kvasila a po kvašení destilovala.

Argo hodiny = mechanický analogový počítač patentovaný v roce 1909, který sloužil pro výpočet zaměřování lodních děl. Systém vynalezl Brit A. Polen. Základem konstrukce přístroje byl starší mechanický analogový počítač dumaresq (sestrojen počátkem 20. století a nazván podle jeho tvůrce, Australana J. S. Dumaresqua; viz i Dumaresq). Stejně jako Dryerův stůl pracovaly Argo hodiny tak, že do zařízení se ručně vkládaly hodnoty kursu a rychlosti vlastní lodi, úhlové hodnoty jejího směru k nepříteli a její vzdálenosti od nepřítele, hodnoty kursu a rychlosti nepřátelské lodi…, a výsledkem bylo zobrazení poměrně přesných koordinát pro palbu těžkých děl. (Objevila se i tvrzení, že pan Dreyer se Argo hodinami inspiroval v míře s patentovým zákonem neslučitelné.)  V nevypsané soutěži s Dreyerovým stolem nakonec Argo hodiny podlehly, Královské námořnictvo je neobjednávalo, ale zřajmě za tím byly pověstné „zákulisní“ machinace, ostatně Dreyer měl velmi blízko k adm. J. A Fisherovi.

Archimédův šroub = nesprávně se tak někdy nazývá i šroub lodní (viz Lodní šroub a Lodní vrtule), ač práce vykonávaná Archimédovým šroubem a lodním šroubem má v principu stejný fyzikální základ. Archimédovým šroubem je spirála zvaná šnek (podle něm. „Schnecke“, spirála). Jeho základní užití je dvojí: (1) Archimédův šnek pracuje jako jednoduchý stroj ku přepravě vody (či sypké hmoty apod.) do malé výšky. Pak má podobu kolem nakloněné osy otočně upevněné buď šroubově vedené trubice, nebo šroubové plochy v korytě či válci; při otáčení šneku jeho spodní konec nabírá vodu, načež ta po otáčejících se závitech stoupá a nahoře se z trubice či koryta/válce vylévá. (2) Archimédův šnek má podobu šroubu „bez konce“, se závity zapadajícími mezi stejně šikmě ustavené zuby ozubeného kola. Otáčením šroubu např. klikou se ozubené kolo uvádí v pohyb, tím (např.) se otáčí i buben na jeho hřídeli, na který se sílou takto vzniklou navíjí lano, na jehož konci je zavěšeno břemeno. - Vynalezení Archimédova šneku („šroubu“) je přičítáno Archimédovi (287-212 př.n.l.), on však pouze popsal zařízení, jež viděl na svých cestách v Egyptě a které pomáhalo při zavlažování polí v okolí Nilu. Takové jednoduché stroje využívající otáčení šneku k práci byly nepochybně vyrobeny už dříve.

Architektura válečných lodí = v pojednávaném období (1860-1905) velmi obecný pojem spíše pro vzhledové atributy válečných lodí, než pro jejich konstrukční řešení, případně pojem u nás nepoužívaný (pojem architektura v českém pojmosloví se vztahuje výhradně na terestrické stavební umění, které řeší i primární záležitosti estetické a začleňování staveb do místního prostředí obce a okolní přírody; disciplínou v tomto směru je urbanismus). To ve stavitelství válečných lodí byla v té době estetika už záležitosí marginální a zohledňovaly se především funkcionální, technické a taktické vlastnosti válečných lodí. Podle dispozic, které dostávali z admiralitních míst, zabývali se konstrukčním navrhováním válečných lodí nikoliv lodní architekti, nýbrž projektanti, na jejichž práci navazovala práce praktických konstruktérů, zejména v loděnicích. (Viz Projektování lodí.)          

Arieta = antická válečná loď, ojediněle i dopravní, vybavená beranidlem (klounem, bořidlem, píchem), tedy vyztuženým tupým bodcem k prorážení trupů lodí nepřítele pod jejich vodoryskou. Bodec byl zván asser, ale i sám o sobě arieta. V přeneseném slova smyslu se takto označuje každá loď s klounem, arietami byly tedy i veškeré těžké pancéřové válečné lodě z druhé poloviny 19. století, ba i pozdější, vyzbrojené klouny, ač se tak už neoznačovaly.. (Viz i Kloun)

Armada (špaň. výraz) = obecně vojsko pozemní i námořní, zvláště ale Armada – obrovská flotila s „nepřemožitelným“ vojskem. V r. 1588 ji vypravil španělský král Filip II. proti protestantské Anglii, v níž vládla Alžběta (původně se měla stát jeho chotí) – loďstvo čítalo 130 větších a 30 menších válečných lodí, na nichž bylo 3 148 děl a asi 30 000 vojáků, flotile veleli vévoda Medina-Sidonia a admirál Martinez de Recaldo. Dne 20. května t. r. vyplula od španělských břehů, ale provázena potížemi dostávala se k Anglii velmi těžce a pomalu – u britských břehů byla až začátkem srpna. Dne 8. srpna na Armadu se zdarem zaútočily anglické lodě vyslané z Plymouthu. Poté se nezdařilo nalodění invazní armády a španělská flota se po anglickém útoku brandery vydala na cestu kolem anglie, při které mnohé lodě byly počasím zničeny. Ve finále Španělsko přišlo o 48 lodí a kolem 20 000 mužů. Až koncem září se zbylé lodě vrátily do santanderského přístavu. Šlo o národní katastrofu. Zato Alžběta se radovala, a s ní i Anglie. Královna mj. nechala na památku tohoto šťastného vítězství razit minci s nápisem „Afflavit Deus et dissipati sunt“ (= dechl Bůh a rozptýleni jsou). Královské námořnictvo britské si dodnes tuto událost hrdě připomíná. - Obecně pak bývalo armadou zváno každé velké vojenské loďstvo plující do války, např. když od podzimu 1904 směřovala ruská II. Tichooceánská eskadra (Rožestvenskij) na Dálný východ do války s Japonskem, byla v žurnálech rovněž označována za „armadu“; její podstatná část byla zničena u Cušimy.

Armatura = (1) V námořním vojenství v 19. století úplná výzbroj lodi (obecně též i třeba pevnosti, jednotky…). (2) Armatura námořního děla je souhrn funkčních technických prvků, které dělo musí mít, aby bylo schopno palby.

Armovat (voj.) = vyzbrojovat (staveb. = vyztužovat).

Arzenál (od angl., fr. a něm. „arsenal“) = zbrojnice. V námořním vojenství byl arzenál soubor výrobních (slévárna, válcovna, soustružna, frézovna…) a skladištních objektů, laboratoří aj. pracovišť, někdy i loděnice, nejčastěji v obvodu významné námořní základny. V ní také, ve vyzbrojovacím bazénu, se válečné lodě vyzbrojovaly. Námořní arzenál spadal pod vrchní námořní správu, měl samostatné velení podléhající velení námořní oblasti, nejvyšším představitelem velkého arzenálu byl většinou vojensko-námořní činitel s admirálskou hodností. – Kromě vojensko-námořních arzenálů byly i námořní arzenály soukromé, nevojenské, patřící hlavně rejdařstvím; byly v nich úřední budovy, loděnice a dílnami, doky, opravářské komplexy apod. (např. arzenál Rakouského Lloydu v Terstu do r. 1918).  

Artilerie lodní = soubor lodních palných zbraní (viz Dělostřelectvo).

Asdic, asdik (ASDIC – akronym od angl. Allied Submarine Detection Investigation Committee, což byl název organizace, která setrojení prakticky využitelné verze přístroje iniciovala) = podmořský akustický hydrolokátor zejména pro vyhledávání ponorek. Do konce Velké války se však nepodařilo sestrojit jeho dostatečně funkční verzi, takže se začal prakticky využívat až ve dvacátých leech 20. století. Významně se uplatnil za druhé světové války. - Původ: Princip tohoto přístroje vybnalez  A. B. Wood v roce 1916; testování prototypu započalo v roce 1917. Když se v červnu 1917 konala ve Washingtonu spojenecká konference na téma vyhledávání ponorek, Britové a Američané tam i v této věci navázali spolupráci s Francouzi (Paul Lengevine), kteří v r. 1916 od běžných zařízení ku podmořské lokaci - hydrofonů (viz Hydrofon) pokusně přešli k zařízením pracujícím s ultrazvukem, a v té věci už jisté výsledky měli. Vyhledávací systém byl založen na nově vynalezeném křemíkovém měniči, který ve spojení se zesilovačem byl schopen zachycovat odrazy ultrazvukových rádiových signálů pod vodou. Britský trawler EBRO II byl pak první protiponorkovou lodí s hydrolokačním zařízením, jenže byl dokončen až pět dnů po válce. Po ní spolupráce velmocí ustala a Američané začali s vlastním vývojem zařízení zvaným pak SONAR, Britové vyvíjeli ASDIC. Tento hydrolokátor, česky zvaný asdik, vysílal ultrazvukové vlny v kmitočtu 15 – 30 KHz a registroval jejich odraz, dosah byl 2 míle, ale některé vlivy (velká slanost vody, příliš teplá voda, proudy, vlny…) činnost asdiku narušovaly nebo vytvářely „mrtvé zóny“. V r. 1948 přístroje ASDIC dosloužily. (Viz i Hydrofon.)

Aseptin = vodní roztok kyseliny bórové, používaný k uchování masa také na lodích, dokud nebyly zavedeny lednice. Aseptin však omezoval jen hnití, ne plesnivění.

Asser (viz Arieta nebo Kloun) = břevno, které používali Římané na svých lodích jako beranidlo (arieta). Mohl být na přídi pod vodou ku prorážení nepřátelských trupů, anebo nad hladinou, ku ničení nástaveb a zařízení na palubách nepřátelských lodí. Některé lodě měly i dva nebo tři assery. Od šedesátých let 19. století se namísto asseru používal železný kloun – nárazová zbraň, jež byla konstrukční částí přídě pod vodní čárou.

Atlasové dřevo = tvrdé, těžké, husté dřevo barvy bílé, žluté nebo červené, atlasového lesku. Poskytují je západoindické nebo jihoamerické stromy Ferloie guianensis a Maba guianesis. Indické dřevo je lesklejší. Používalo se k výrobě elegantního nábytku barvy kanárkově žluté, žluté s žilkami, purpurové s hnědými žilkami, kaštanově hnědé bez žilek a světle hnědé se žilkami. Z atlasového dřeva byly zařízeny i kajuty a pracovny mnoha admirálů a vysokých námořních důstojníků.

Atašé (od fr. attaché.) = diplomat na nejnižším služebním stupni, přidělený k vyslanectví za účelem jeho přípravy na dráhu diplomata-jednatele; výhody vyslance mu však nepříslušely. Od osmdesátých let 19. století se na legacích velmocí zaváděla funkce námořní atašé (fr. „attaché militaires et navals“, rus. „morskoj agent“,…), která náležela námořnímu přidělenci, rovněž v nejnižší kategorii diplomata. Námořní atašé měl poslání jednak poradce a pomocníka pro zvláštní odborné úlohy spojené s vojensko-námořními záležitostmi, jednak styčného důstojníka mezi velícími složkami válečných námořnictev obou států. Zpravidla ovšem - ač se nesměl dopouštět špionáže - také sděloval do své země důvěrné informace strategické povahy. Při zahájení nepřátelství mezi oběma zeměmi měl právo včas se vrátit do svého státu. Pozice byla reciproční.

Aurora = bohyně ranních červánků. AURORA – častý název lodí.

Auxiliární stroj (od angl. „auxilliary machine“) - viz Stroj pomocný.

Avansmá (od fr. „avancement“) = služební postup, povýšení.

Avantžér (od fr. „avantageur“) = čekatel na povýšení do důstojnické hodnosti, v Rakousku-Uhersku byl takto zván i důstojník aspirant.

Aviso (fr. výraz) = tzv. loď hlásná (dobový pojem). Rychlé, lehce ozbrojené vojenské plavidlo k účelům především spojovacím (doručovaly depeše, drobné zásilky apod.), ale také průzkumným, strážním, hlídkovým, záchranným apod., používané už v plachetních loďstvech; zřejmě první definice avisa je obsažena ve francouzské „Dictionnaire de la Marine Française 1788 – 1792“ (aut. Nicolas-Charles Romme), v níž jsou avisa popsána jako "malé lodi určené k přepravě rozkazů a zpráv“. Po r. 1860 měly nejčastěji podobu malého nechráněného křižníku nebo rychlejšího dělového člunu. V Královském námořnictvu Velké Británii plnily roli avis malé paroplachetní korvety respektive šalupy, ve francouzském, ruském a německém křižníky nejnižší třídy, výjimečně se stavěly speciální série… Poté, co se na lodích objevila spolehlivá radiotelegrafie, avisa se na začátku 20. století z vojenských loďstev vytratila.

Axiometr = přístroj ukazující odchylku kormidla od podélné osy lodi ku pravému či levému boku lodnímu. Obyčejně je to skříňka s v noci osvětlenou dvojitou úhlovou stupnicí (levou, pravou), na níž ručička prostřednictvím převodu od kormidelního kola ukazuje polohu kormidla.