pojmy začínající na B

pojmy začínající na B

B

Backing (angl. výraz ) = dřevěné podloží pancířů (viz Podloží).

Bagna (it. = lázeň, pův. lázně v Serájli v Cařihradě) = v námořnictví vězeňské či galejnické lodě zavedené ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Itálii a podél břehů severní Evropy (bagna však byly i pozemní galeje). Lodě byly většinou vysloužilé vojenské koráby. První „lodní“ bagno bylo zřízeno ve Francii královským výnosem v r. 1748 v Toulonu, poslední bagna se rušila koncem 19. století rovněž ve Francii. Byla pro 200 – 300 vězňů, většinou neustále v okovech a pod silnou vojenskou ostrahou, při stravě velmi chudé; bití aj. týrání bylo běžné. Vězni vycházeli k práci na břeh, kde se některým podařilo uprchnout, ale většinou byly dopadeni

Bachorek = na lodích dřevěné konstrukce nejspodnější, ucelená a zároveň nejsilnější část lodního žebra, připojená na lodní páteř (kýl) a procházející mezi páteřnicí a páteřníkem (dohromady tvoří lodní páteř), a to buď na zářez nebo hmoždinku. Nověji se zval pražec. Na lodích železné nebo ocelové konstrukce byly bachorky nahrazeny dělenými nýtovanými plechovými žebry, spojovanými přes úhelníky. 

Bak = (1) původně, na starých plachetních lodích, vyvýšená a dřevem opevněná přední část předolodí, určená k ochraně posádky tam shromážděné před střelami nepřítele. Později příďová paloubka jako část vrchní paluby předolodí, kde se scházívala část posádky, jež právě neměla službu. Vnitřní prostoty této části předolodí sloužily jako skladiště drobných potřeb a materiálu (lan, natěračského nářadí…), byly tu i komory pro kotevní řetězy. (2) Velká mísa pro společné stravování několika námořníků najednou. Personální složení skupiny jedlíků bylo většinou ustálené – jedlíkům s bezednými žaludky se říkalo bakmáti (od „backmaate“, „backmannschaft“).

Bakláž (fr. „bâclage“) = (1) uzavření přístavního vjezdu či řeky řetězy, trámy, lany apod. za účelem ochranným, z vojenského hlediska vůči průnikům nepřátelských lodí. V podstatě totéž, co baráž (viz Baráž). (2) Uspořádání lodí v přístavu při jejich nakládání a vykládání, aby nepřekážely provozu na rejdě, molech a nábřežích.

Bal - viz Beaufortova stupnice.

Balanční kormidlo = takové, které má kormidelní ploutev rozdělenou kormidlovým pněm, takže jedna její část je před pněm, druhá za ním, ale souvisejí spolu. Hydrodynamická účinnost takto provedeného kormidla je oproti účinnosti kormidla prostého výrazně vyšší. Balanční kormidlo se zavádělo ve čtyřicátých letech 19. století (poprvé bylo na dopravní lodi GREAT BRITAIN v r. 1843), v britském Královském námořnictvu první válečnou lodí, která balanční kormidlo dostala, byl bateriový obrněnec BELLEROPHON (do služby vstoupil v r. 1866).

Balandr (hol. balander) = holandský příbřežní a říční menší dopravní člun s jedním stěžněm a plochým dnem. 

Balanza = sicilská dvoustěžňová loď poháněná i vesly, pro menší náklady.

Balaoñ (špaň. výraz) = označení pro loď užívanou na Antilách, v podstatě škuner, tedy loď dvoustěžňová, s příčnými plachtami na předním stěžni a podélnými na zadním. Na rozdíl od škuneru měl stěžně nápadně vysoké.

Balast = lodní přítěž železných či litinových bloků, kamenů, pytlů s pískem, vodních měchů…, umisťovaná do lodního tělesa, a to ke snížení jeho těžiště a dosažení jeho požadovaného příčného i podélného vyvážení (stabilita) a podélného sklonu (trim). Do spodku lodních trupů se balast umisťoval buď nastálo, nebo dočasně, akurátně dávkovaný balast se používal také k přesnému ponoření lodi před cejchováním trupu. - Do šedesátých let 19. stol. se určovalo potřebné množství balastu jen běžnými výpočty a odhadem, později se výpočty hmotnosti a umístění balastních prvků zpřesňovaly až na kilogramy. Zároveň začala jako balast sloužit voda, kontrolovaně vpouštěná do dvojitého dna nebo bočních komor, což se dělo i v případě proražení obšívky lodního trupu a návalu vody do jeho nitra, jež vedlo k potápění lodi, a bylo nutné udržet ji co nejdéle ve svislé poloze. Dalším důvodem používání balastu na dopravních i válečných lodích bylo dosažení bezpečného ponoru s potřebným zanořením lodní vrtule, pro zabránění úderům přídě o vlny apod. Množství balastu, které samozřejmě mělo/má vliv na rychlost lodi a např. spotřebu páry respektive uhlí, namáhání parního stroje se všemi jeho hybnými částmi, se upravovalo vzhledem na k momentálním povětrnostním a plavebním podmínkám. Stálé zátěži v trupu se říkalo kentláž (od angl. „kentledge“), jde však zřejmě o výraz později přejatý nebo méně frekventovaný, neboť český ekvivalent na počátku století by spíše odpovídal německému „balast“, ostatně pro zátěžový ingot, jenž byl v lodi upevněn trvale, existovalo označení balastýna.

Balastní nádrž = nádrž v lodním trupu, známá od čtyřicátých let 19. století a na válečných lodích používaná od šedesátých let téhož věku. (1) Balastní nádrže v trupu lodi sloužily ku zlepšení příčené stability lodi (stabilizační nádrže - pak byla zabudovány v bocích trupu) nebo k nastavení podélné stability lodi resp. podélného náklonu (trim) a k dosažení potřebného ponoru lodi (zátěžové nádrže - pak byly ve dvojitém dnu), zpravidla však byly balastní nádrže kombinovány. Napouštěly se otevíráním příslušných ventilů – kingstonů (angl. „kingston valves“) ve spodní části lodního boku, outoru nebo ve dně lodi (ovládání bylo z některé paluby nad nádrží), a vyprazdňovaly se výkonnými pumpami nebo čerpadly. Začátkem 20 století se zejména na velkých válečných lodích staly stabilizační balastní nádrže součástí systému, který zamezoval rychlému převrácení lodi po fatálním zásahu minou, torpédem apod., po nárazu na skálu pod hladinou apod. (viz Protináklonový systém). - (2) Balastní nádrž v ponorce od počátku její existence jako lodního druhu byla/je jedním ze základních prostředků k fungování plavidla jako ponořující se lodi – balastní nádrže sloužily k vynořování a ponořování ponorky, k jejímu vyrovnávání ve smyslu příčném i podélném a k nastavování úhlu vynořování resp. úhlu ponořování, čemuž byla ovšem nápomocna i hloubková kormidla. Napuštění se rovněž dělo otevřením ventilů, vyprazdňování vzduchem z tlakových vzduchových rezervoárů. Balastní nádrže na ponorkách byly umisťovány původně uvnitř, ale už za 1. světové války i vně tlakového tělesa – typickým příkladem byly tzv. sedlové balastní nádrže. Středolodní balastní nádrže sloužily jako zátěžové (tak byly i zvány), předo- a zadolodní balastní nádrže sloužily v podélnému nastavování sklonu ponorky, např. při ponořování a vyvažování, mohly však fungovat i jako zátěžové, některé ponorky měly balastní/zátěžové nádrže i v postranních partiích. Balastní nádrže se musely čas od času dobře vyčistit, neboť se zanášely mořskou florou a faunou, která ostatně ohrožovala i sedla ventilů těchto nádrží.           

Balastýny = kusy litého železa, většinou hranolovité, speciálně připravené, hmotnosti 15 – 20 kg, které se používaly jako lodní balast. Zpravidla měly ucha k ručnímu uchopení a byly tvarovány tak, aby se při použití více balastýn dosáhlo malého objemu balastu při jeho potřebné hmotnosti.

Balestra = v loďařství sochor nebo páka větších rozměrů, ale různých tvarů. Užívala se v loděnicích k přesunu těžších předmětů (např. mohutnou balestrou se sestrkovala menší loď z nakloněného slipu na vodu), anebo i na lodích k některým těžkým úkonům (např. jako páka k natočení kotevního spouštědla, jímž se kotevní řetěz vysmekne, kotva se zbaví podpory a padá z lodi k hladině a klesá ke dnu).

Balisář, balisér (od fr. „baliseur“) - viz Bójař.

Balistika (dř. ballistika) = nauka o volném pohybu v povětří těles vržených, zejména vystřelených prostřednictvím tlaku vzniklého explozivním vyhořením výmetné nálože v hlavni nebo vrženým uvolněným tlakem plynu či mechanicky a o příčinách chování, rychlosti, směru a tvaru dráhy těchto těles při takovém pohybu. Balistika tedy vyšetřuje zákonitosti vržení a podoby drah těles pohybujících se zejména v prostředí odporujícím (atmosféře) a pod vlivem zemské gravitační síly; zvláštní pravidla platí pro balistiku vodní. - Na pohyb dělostřeleckého projektilu (a torpéda a rakety) má vliv mnoho faktorů: jeho rozměry, hmotnost, tvar, poloha jeho těžiště, počáteční rychlost a počáteční úhel jeho vržení, jeho vnějškový materiál a kvalita jeho opracování…, a dále stav prostředí, jímž se projektil pohybuje - hustota, směr a rychlost jeho proudění, a konečně i vlastnosti prostředku (např. dělové hlavně), z něhož nebo jímž byl projektil vržen (hlaveň hladká / rýhovaná; krátká / dlouhá,…). Balistika se proto dělí na vnitřní, vnější, případně přechodovou a koncovou. - VNITŘNÍ BALISTIKA hlavňových zbraní je o zákonitostech hoření výmetné náplně v hlavni, průběhu tlaku plynů na stěny komory a dno střely, teploty výmetných plynů a vlivu teploty na tvar vývrtu…, a to v závislosti na čase. - VNĚJŠÍ BALISTIKA střel pojednává o pohybu projektilu po opuštění hlavně nebo vrhacího zařízení (u raket po startu), kdy na projektil působí zemská tíže, aerodynamické síly a momenty, Coriolisova setrvačná síla a u rotačních střel i gyroskopický moment. U raket se zkoumá pohyb ve dvou fázích: (1) dokud účinkuje motor, (2) od ukončení práce motoru po dopad rakety. - PŘECHODOVÁ BALISTIKA si všímá účinků výmetných plynů tryskajících z dělové hlavně těsně po výstřelu a těsně za jejím ústím, kdy tyto plyny střelu předstihují a ještě na ni působí tlakem a urychlují ji. Tato počáteční rychlost letu střely je pak o 1 – 2% vyšší než rychlost úsťová. - KONCOVÁ BALISTIKA zkoumá chování střel po jejich nárazu na cíl, tedy je zkoumá především účinky střel při pronikání tuhými látkami, přičemž se tu kalkuluje s obrovskými tlaky a tisícistupňovými teplotami v průběhu tisícin vteřiny. – V námořním vojenství přelomu 19./20. století měla balistika palných zbraní vliv na konstrukce různých druhů palných zbraní a příslušných střel s ohledem na specifičnost palby na námořní, pobřežní a poté i vzdušné cíle (vzducholodě, první vojenská letadla), a samozřejmě – velmi ovlivňuje složení a řešení těžkých a středně těžkých dělových střel, jež byly primárně určeny ke zdolávání lodních pancířů, a ovlivňovala i složení a umístění těchto pancířů. (Mimochodem, ještě začátkem 20. století u nás někteří jazykozpytci a puristé prosazovali namísto výrazu balistika pojem letěnka.)     

Balíza (od franc. „balise“) = (1) plavební značka (bóje) na místě nebezpečného místa, (2) cesta resp. pěšina podél splavné vody, po níž kráčejí tahouni vlekoucí loď na této vodě, (3) v rybolovu znamení, např. plovák či bójka, vyznačující polohu sítě v určitém místě.

Balón (dř. ballon) = letadlo držící se ve vzduchu díky aerostatickému vztlaku, získávanému z rozdílu měrné váhy plynu, jímž je plněno, a měrné váhy vzduchu, v němž se vznáší – de facto balón ve vzduch plave (odtud pak vzduchoplavba); balón je schopen stoupat do výše, kde se aerostatický vztlak rovná váze letadla. - V námořním vojenství konce 19. století se upoutané balóny používaly ojediněle, především k pozorování z balónů upoutaných nad pobřežím. Jako prostředek útočný proti námořním cílům využívány nebyly, v tomto smyslu je později, za Velké války, nahradily vzducholodě. Za pozornost stojí, že konstrukcí balónu se zabýval i proslulý francouzský konstruktér válečných lodí S. Dupuy de Lôme  – balón v jeho pojetí z r. 1872 měl mít délku 36,12 m, průměr max. 14,82 m, objem 3454,4 m3, nosnost 3800 kg, vpřed jej měla vlastní silou hnát posádka otáčející dvěma vrtulemi, teoretická rychlost balónu ve vodorovném letu činila asi 2,5 m/sec. Až v devadesátých letech 19. století se začaly balóny častěji využívat také na lodích, opět však jen k pozorování, případně k meteorologickým účelům (viz Balonová loď). Za rusko-japonské války v l. 1904-1905 byly balóny ojediněle vypouštěny z pobřežních stanic, jako nosiče pozorovacích košů s posádkami vybavenými signalizačními vlajkami či ručními signalizačními svítilnami, pak i telefonem, dva balóny, původně ruské, Japonci nakrátko využili i při armádním obléhání námořní základny Port Artur. Za Velké války se námořní balóny používaly ojediněle, jen jak pobřežní, pozorovací.

Balónová loď = na přelomu 19./20. století takové, z nichž mohly být vypouštěny balóny – bombardovací (neúspěšné), meteorologické a pozorovací. Prvenství má rakouská loď VULCANO, vybavená horkovzdušným balónem, s nímž se 12. července 1849 pokusila jeho posádka bombardovat Benátky (kvůli silnému, nevhodně vanoucímu větru se útok nezdařil). – Další pokusy s upoutanými balóny, už plněnými i plynem, se konaly za americké občanské války v l. 1861-1865, ale zřejmě ani jeden nebyl učiněn nad mořem. Nejznámější z té doby je pokus s uhelnou pramicí GEORGE WASHINGTON PARKE CUSTIS, ustrojenou jako loď pro vypouštění balónů (mj. celá paluba byla osazena generátory plynu), ba na straně Unie existovala už speciální balónová jednotka, ale jen pro pevninské akce. Poté se pokusili uplatnit balónové lodě Britové, Francouzi, Němci, Italové a Rusové, ale k jejich bojovému využití nedošlo. Francouzi na balónovou depotní loď upravili FOUDRE, dokončenou v r. 1897 jako nosič až 10 torpédových člunů; po pozdější úpravě nesla kromě torpédových člunů dva upoutané balóny a jeden volný, plus dělostřeleckou výzbroj (8x 100 mm…). V l. 1908-1911 byl balónovou lodí italský lehký křižník LIGURIA; jeho sesterská loď ELBA plnila stejný účel v l. 1907-1913, v r. 1914 se stejná jednotka stala depotním plavidlem tří hydroplánů. Pak ale vývoj balónových lodí ustal, neboť se začaly činit pokusy s námořními letadly. Jednou z posledních lodí upravených mj. na balónovou jednotku, byl americký parník WRIGHT (6 balónů + 2 hydroplány).

Baník = zařízení k čištění a promazávání dělových hlavní zevnitř po výstřelu. Byl to píst opatřený oblou koženou svrchnicí, do níž byly vetknuty štětičky z odolných režných vláken, aloe, piassavy, jemných drátů apod. Píst měl větší průměr než měl vývrt hlavně a byl upevněn na silné násadě. Na druhé straně násady bývalo zařízení („kleště“) na vytahování nábojů z hlavně.

Bankýna (od it. banchina) = všeobecně bylo bankýnou nábřeží. V užším smyslu byla bankýna část pobřeží v přístavu, která se mírně svažovala k moři a po níž se menší lodi vytahovaly na zem, aby tam přečkaly zimu, anebo se tam na nich vykonaly drobné opravy.

Baráž (od fr. „barrage“) = ve francouzštině míněna přehrada, závora, též jez, hráz…, též mýtní zábrana. V námořním vojenství buď (1) uměle vytvořená zábrana ochraňující přístavní rejdu vůči vlnobití, na způsob vlnolamu, (2) v námořním vojenství umělá obranná, blokovací zábrana, zřízená za účelem přehrazení přístavního vjezdu či plavebního kanálu, aby se do něj nedostaly nepřátelské lodě, nebo (3) zábrana vytvořená nepřítelem před přístavem či v přístavu protivníka, aby odtud nemohlo vyplouvat do boje loďstvo. Vojensko-námořní baráž měla různé formy – byla to trámová uzávěra, soustava řetězů nebo lan natažených přes plavební koridor, nebo spuštěných ke dnu vplavu (řetězy, sítě, lana… jako baráž protiponorková), potopená blokovací loď nebo řada takových lodí. Některé baráže byly osazeny minami. V podstatě totéž, co bakláž (viz výše), ale Wenda soudí, že bakláž byla zábrana po-vrchová, hladinová (trámy apod.), kdežto baráž byla zábrana hloubková, např. potopená loď, sypané kameny, řetězy spuštěné ke dnu apod. (viz i Barážní loď).

Barážní loď = v pojednávané době loď potopená v obvodu přístavu, a to buď (a) jako část protivlnové baráže – vlnolamu, anebo (b) jako ochranná loď, jež měla zabránit průniku nepřátelských lodí - torpédovek, ponorek - do přístavu, nebo (c) útočná  loď, jež měla zahradit přístavní vplav. Pokud to byly barážní lodě útočné, pak je obsluhovaly minimální posádky, ve výzbroji měly jen několik nejlehčích děl a ku-lometů, v „břichu“ vezly balast a byly vybaveny náložemi, jejichž výbuch na místě určení lodi měl urychlit potopení toho kterého parníku; barážní lodě si vlekly záchranné čluny, aby se posádka nezdržovala jejich spouštěním, na ně po útoku - nejčastěji za noci - posádky přesedly a pluly k doprovodným lodím. Každá barážní operace měla početné blízké zajištění, případně i krytí těžkými hladinovými jednotkami. Příkladem mohou být japonské a ruské barážní parníky, nasazené respektive využité u ruského Port Arturu ve válce v l. 1904-1905 (v té souvislosti jsou některými autory japonské parníky označovány jako brandery, což je nesprávné, neboť brandery byly lodě paličské – viz Brander), útočnými barážními loděmi byly i britské vyřazené křižníky, které se koncem Velké války pokusily zablokovat německé ponorkové základny v Zeebrugge a Ostende.  

Barbeta (od fr. „barbette“) = na válečných lodích hlavní ochranná, později i nosná část dělostřeleckého postavení s otočným dělem či děly (v tom tkvěl i jeden ze zásadních rozdílů barbety a dělostřelecké věže: barbeta se neotáčela, pouze plošina s dělem uvnitř, dělostřelecká věž se otáčela celá). Původně, na francouzských pancéřových lodích série ALMA druhé poloviny šedesátých let 19. stol. a vzápětí třech obrněncích typu OCÉAN (1870-1872), to byly okrouhlé otočné plošiny jako nosné fundamenty těžkých děl, které měly po obvodu velmi silnou pancéřovou hráz; byl to výsledek francouzských snah jednak odpovědět na britské otočné dělostřelecké kupole (nepřesně zvány věže, angl. „turrets“), jak je projektovali např. Američan J. Ericsson a Angličan C. P. Coles, jednak umístit těžké dělostřelectvo mimo pancéřovanou baterii či kasematu, ve snaze umožnit dělům dosažení širokého odměru a vysokého náměru, jenž byl u děl-předovek skrytých v dělové kupoli značně limitován malou světlostí/průměrem střílny. Inspirací byla Francouzům ochrana pozemních pevnostních děl, která stála za velmi masivním kamenito-hliněným parapetem a pálila přes něj; na lodích kamení a zeminu nahrazovalo železo respektive ocel, což vedlo ke zmenšení tohoto dělostřeleckého postavení. - Oproti dělostřeleckým kupolím barbety sice dávaly dělům i jejich obsluze větší volnost, dokonalé bylo odvětrávání (v kupolích to byl problém, proto mívaly mřížované stropy), i jejich obslužnost byla značně pohodlnější, avšak na rozdíl od kasemat a dělových kupolí barbety neskýtaly dělům ochranu shora. U pozdějších typů pevnostních i lodních barbet se dělo-předovka ku ošetření a nabití celé sklápělo nebo spouštělo pod pancéřovou barbetovou plošinu - do barbetového koše, před výstřelem se opět zvedalo nad ni; takto pracoval např. původně francouzský systém Moncrieff, využitý na britském bateriovém-barbetovém pancéřníku TEMERAIRE (1877). Už v sedmdesátých letech 19. století byl někdy okrouhlý interiér barbet překrýván stropem (či kupolí) ze slabého pancíře, nad nímž spočívala hlaveň děla (děl), pod ním byla lafatáž děla, manipulační ústrojí (vesměs hydraulické a ruční), nabíjecí systém a mířidla, protipožární pomůcky atd. Hlaveň zadovky se po výstřelu sklápěla tak, že pod barbetový strop klesla zadní, komorová část hlavně, a ta zde byla vyčištěna a znovu nabita. Co některé barbety činilo vizuálně podobnými s dělovými kupolemi, byly právě jen ony střechy z tenkého pancíře, chránící - spolu s obvodovým pancířem barbety - obsluhu děla před vodou, nepříznivým počasím…, ale samy o sobě byly v boji účinné nanejvýš proti střepinám a úlomkům vznikajícím po zásazích nástaveb, člunů apod., ne vůči těžkým projektilům; ochranu vůči účinkům střel při přímém zásahu barbety skýtala právě jen spodní část barbety, ona barbetová hráz. – Zatímco Francouzi barbetovou koncepci svých pancéřníků podržovali až do osmdesátých let 19. stol., Britové se věnovali lodím zv. věžové (TEMERAIRE byl výjimkou) a až na konci let osmdesátých uvedli do služby šest barbetových obrněnců tzv. admirálské třídy a v první polovině let devadesátých ještě sedm barbetových obrněnců typu ROYAL SOVEREIGN, načež definitivně přešli k obrněncům věžovým. Několik barbetových lodí se objevilo i v jiných loďstvech… Barbety se v ochranném systému zejména francouzských válečných lodí udržely asi dvě desetiletí… V první polovině devadesátých let 19. století však Britové, inspirováni Francouzem S. Dupuy de Lômem, uvedli kombinaci anglické dělostřelecké kupole (angl. „gunhouse“ či nepřesně, ale zavedeně „turret“) a francouzské barbety, přičemž: barbetu nad úrovní vrchní paluby snížili respektive téměř celou ji zapustili pod úroveň vrchní paluby a učinili z ní podstavec dělové kupole, jež byla silně pancéřována nejen po stranách, nýbrž i shora (silný mřížovaný strop kvůli lepšímu odvětrávání se ještě nějaký čas udržel), a směrem dolů protáhli barbetu ke spodní pancéřové palubě, s níž ji spojili. Tak vznikl útvar, jenž je zván dělová věž a jenž obsahuje: (1) otočnou dělovou kupoli s dělem a jeho příslušenstvím, (2) pevně ustavenou barbetu, jež nyní byla soustavou dvou i tří pancéřových prstenců umístěných nad sebou, ale rozdílných průměrů; největší byl  prstenec vrchní, nejmenší průměr měl spodní prstenec (viz Dělová věž lodní). Dělostřelecké věže měly pouze lodě bitevní a některé velké pancéřové křižníky  a pak samozřejmě i křižníky bitevní… V šachtě takovéto barbety byl plechový tubus připevněný k dělové kupoli, jenž tedy se společně s kupolí i otáčel, nebo – byl-li tubus dělený – otáčela se s kupolí jen jeho vrchní část. V tubusu bylo muniční transportní ústrojí, o to buď po celé výšce roury, nebo rovněž dělené (viz Muničí výtah). Tubus uvnitř barbety se nahoře pojil k pánvi dělové kupole; v pánvi byla jednak zařízení k manipulaci s dělem a dělovou kupolí, jednak přípravna dělených dělových nábojů na společné lůžko před jeho zdvižením za komorovou část děla, dále hasící zařízení, čerpadla apod. - Prvními plavidly, jež měly takto pojatou dělostřeleckou věž, byly bitevní lodě II. třídy (pro koloniální službu) CENTURION a BARFLEUR, dokončené v r. 1894, následovalo devět bitevních lodí slavného typu MAJESTIC, uvedených do služby ve druhé polovině devadesátých let 19. století… a dělová věž se stala standardem. Francouzi pak se stavbou barbetových lodí rychle ustali a v devadesátých letech rovněž přešli k věžovému uspořádání těžkého, ba i středního dělostřelectva (BRENNUS). (Viz i Barbetová loď a Barbetový tubus)       

Barbetka i barbeta (fr. „barbette“) = lano nebo provaz upevněný na přídi člunů a menších lodí, jímž se tyto připoutávaly k nábřežním pacholatům, sloupům, bójím, anebo i k zádím lodí, jimiž měly být vlečeny.

Barbetová loď = od druhé poloviny šedesátých let do začátku let devadesátých 19. století pancéřová loď první a druhé třídy některých válečných námořnictev, na nichž hlavním, ba jediným prvkem ochrany těžkého dělostřelectva vůči i těžkým střelám byly barbety (viz Barbeta). První lodě s hlavním dělostřelectvem na barbetách vznikly ve Francii (viz níže koloniální série ALMA), do jejíhož válečného námořnictva byla pak zařazena řada těchto jednotek včetně širomořských: sesterské OCÉAN (dokončen v r. 1870), MARENGO (1872) a SUFFREN (1875), dále RICHELIEU (1876), sesterské COLBERT (1877) a TRIDENT (1878), dále RÉDOUTABLE (1878), AMIRAL DUPERRÉ (1883), menší sesterské obrněnce TERRIBILE (1877), INDOMPTABLE (1877), REQUIN (1878) a CAIMAN (1878) a rovněž sesterské AMIRAL BAUDIN (1888) a FORMIDABLE (1889), dále HOCHE (1890 – věžový/barbetový), sesterské MARCEAU (1891), NEPTUNE (1892) a MAGENTA (1893), což byla poslední francouzská barbetová loď, z malých francouzských pancéřníků byly barbetové sesterské ALMA (1869), ARMIDE (1867), JEANNE D´ARC (1868), THETIS (1868), ATALANTE (1869), MONTCALM (1869) a RHEINE BLANCE (1869), po nich byly postaveny sesterské LA GALISONNIÉRE (1874), VICTORIEUSE (1877) a TRIOMPHANTE (1879), dále sesterské BAYARD a TURENNE (obě 1882) a sesterské VAUBAN (1885) a DUGUESCLIN (1886). - Rusko mělo čtyři barbetové obrněnce typu JEKATĚRINA II (1889-1894), dvě lodě typu IMPERATOR ALEXANDER II. (obě 1891), DVĚNADSAŤ APOSTOLOV (1892) a GANGUT (1894). Japonsko barbetové lodě nestavělo či nekupovalo, ale v r. 1895, za čínsko-japonské války ukořistilo čínský redutový obrněnec ČCHEN-JÜEN (druhý, ŤING-JÜEN, už nebylo možné do služby vrátit), který zařadilo do služby s původní výzbrojí. Německo na barbetové lodě rovněž resignovalo (na lodích typu SACHSEN byly jen barbetové hráze), Rakousko-Uhersko si pořídilo dva malé barbetové obrněnce KRONPRIZESSIN ERZHERZOGIN STEFANI (1889) a KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF (1889). Italové měli sesterské barbetové obrněnce DUILIO (1880) a DANDOLO (1882), sesterské ITALIA (1885) a LEPANTO (1887), tři lodě typu RUGGIERO DI LAURA (1888-1891) a tři lodě typu RÉ UMBERTO (1893-1895). V britském Královském námořnictvu bylo vrcholem této kategorie v osmdesátých letech 19. století šest britských barbetových obrněnců tzv. admirálské třídy (až na CAMPERDOWN nesly všechny jména slavných britských admirálů) a v letech devadesátých sedm britských obrněnců série ROYAL SOVEREIGN, avšak tou dobou už je nahrazovaly lodě věžové, na nichž zejména ochrana děl a muničních koridorů byla vyřešena lépe (viz Dělostřelecká věž lodní a Věžová loď).

Barbetová-kasematní loď = pancéřová loď, jež měla kombinovanou ochranu dělostřelectva - barbetovou a kasematní (např. francouzské lodě typu OCÉAN, typu COUBERT…, britský TEMERAIRE). Toto označení se však téměř neužívalo, ve prospěch označení barbetová loď. 

Barbetová-věžová loď = pancéřová loď, jež měla kombinovanou barbetovou a věžovou instalaci hlavního dělostřelectva (např. francouzský HOCHE). Toto označení se však u nás téměř neužívalo, ve prospěch označení barbetová loď.

Barbetový límec = u nás nepoužívaný výraz pro okraj vrchního barbetového prstence, vyčnívajícího nad úroveň vrchní paluby jako „podstavec“ dělostřelecké věže. Barbetový límec de facto držel dělostřeleckou věž nad vrchní palubou. Tato vrchní část barbety (jedna ze dvou až tří skruží tvořících barbetu) byla vyrobena z nejsilnějšího pancéřového materiálu. Byla-li jedna z dělových věží v superpozici, byla barbetovým límcem celá část pancéřového válce barbety nad vrchní palubou, jež držela věž v dostatečně výši. Jelikož zejména u britských konstrukcí dělostřeleckých věží takto vznikla mezi vrchní palubou a zadní částí spodku dělové kupole přesahující obvod barbetového límce vertikální mezera, bylo třeba tuto část spodku dělostřelecké kupole opatřit středně silným pancířem.   

Barbetový tubus = jeden z nejdůležitějších ochranných segmentů bitevní lodi, pancéřového křižníku a bitevního křižníku, soustava tvořená několika barbetovými prstenci (skružemi) umístěnými nad sebou a vertikálně spojenými. Tyto prstence byly kruhové pancíře, přičemž vrchní z nich byl jedním z nejsilnějších pancéřových segmentů lodi vůbec, neboť jeho tloušťka přesahovala i 300 mm. Vrchní prstenec barbetového tubu také byl vlastní barbetou - pozůstatkem barbety původní; nesl pancéřovou dělostřeleckou kupoli a ochraňoval pánev dělostřelecké kupole, zatímco spodní prstenec byl přídatný a propojoval barbetu se spodní pancéřovou palubou, pod níž byly muniční sklepy; někde byly tyto spodní prstence dva. Pokud se spodní část barbetového tubusu nacházela pod úrovní okraje bočního pancéřového pásu, měl tento spodní prstenec buď jako celek, nebo jen po stranách stěnu značně slabší než vrchní prstenec, neboť jej pancéřový pás stranově částečně kryl. Spodek barbetové tuby se pojil ke (spodní) pancéřové palubě, v níž byl otvor, tudíž od tohoto místa až k vrchní palubě vedla velmi vysoká (či hluboká, při pohledu shora), pancíři barbety chráněná šachta (viz Barbeta). V ní se nacházela plechová tuba připevněná ke spodku dělostřelecké kupole, a byla-li tato roura v některém místě vodorovně dělená na část spodní a část vrchní, pak se s věží otáčela jen vrchní část, byla-li roura nedělená, otáčela se s kupolí celá. V rouře se pohybovalo ústrojí muničního výtahu (viz Muniční výtah), které vertikálně vynášelo buď nábojová lůžka (s celým nábojem, až do dělostřelecké kupole), nebo - v případě dělených nábojů - zvlášť lůžka se střelami a zvlášť lůžka s prachovými vaky (do pánve kupole nebo do kupole samé, kde se dělené náboje sjednocovaly na jediném nábojovém lůžku). Jednotné náboje byly z muničního sklepa vynášeny v poloze vodorovné nebo svislé. – Zpravidla se k barbetovému tubusu svisle pojila tzv. traverznice – „příčná“ pancéřová stěna, směřující k ní od okrajů nejsilnějšího segmentu bočního pásu („příčná“ proto, že později byla traverznice na vodoorysu zalomena do tvaru V, v jehož vrcholu stála právě barbeta).      

Barca (viz Bárka) = všeobecně člun s plochým dnem, opatřený plachtou k jeho pohonu.

Bark (od fr. „barque“) = původně malé, od poloviny 19. století do první světové války velké obchodní plachetní lodě stavěné přibližně, ojediněle i po ní, poslední exemplář vznikl v r. 1958. Původní barky mívaly výtlak okolo 2000 grt, ale největší z nich až k 6000 grt, měly tři až pět stěžňů a čelen, přičemž zadní stěžeň nesl gaflovou plachtu (vratiplachtu – vyžadovala mnohem menší obslužnost, tj. méně stěžňového mužstva), ostatní stěžňové pachty byly příčné (křížové, ráhnové), ale mezi stěžni byly ještě stěhovky, nad čelenem kosatky. Tuto plachetní výstroj, tj. barkovou, jako pomocný pohonný prostředek nesly až do osmdesátých let 19. století též mnohé těžké pancéřové lodě (kasematní, centrálně bateriové) s vrtulovým pohonem.

Barka (rus. výraz) = obecný název menších nákladních lodí užívaných na ruských řekách, majících ploché dno, malý ponor a převislé boky i vazy.

Bárka = příbřežní nebo říční člun nebo člun palubní – co do druhové velikosti druhý na lodi; byl vybaven stěžněm s plachtou, případně až čtrnácti vesly. Bárky byly různé velikosti a s různým oplachtěním, některé velké přístavní a palubní bárky byly komfortně upraveny pro krátké převozy vysoce postavených osob vč. námořních důstojníků a k ceremoniálním účelům. Parostrojní bárky neexistovaly.    

Barkasa (od fr. „barcasse“) = v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1905) palubní člun první velikosti (největší) užívaný na válečných lodích k přepravě osob i zachraňování, ale rovněž k převozu admirálů a nejvyšších důstojníků a k ceremoniálním účelům. Původně délky do 12 m a poháněny až 16 vesly, bývaly od osmdesátých let 19. století opatřeny kotlem a vlastní malým parním strojem, od začátku 20. století i benzínovým či petrolejovým motorem. Pak však byl ponor hlubší, a pokud délka barkasy dosahovala až 19 m, výtlak stoupl až k 9 tunám (asi 3,6 t náleželo trupu, 2,3 t prázdnému kotli a stroji, hmotnost technických zásob - kotlové vody, uhlí aj. činila asi 2,7 t, na výstroj připadalo necelých 400 kg). Barkasy bylo možné vyzbrojit lehkým palubním dělem nebo kulometem, nesly i malé torpédové vrhače a námořní miny. Za rusko-japonské války některé torpédové barkasy Japonců dosáhly významných úspěchů, což byl jeden z důvodů, proč se z útočných barkas vyvinuly speciální, rychlé motorové torpédové i dělové čluny.    

Barkentina (od fr. „barquentine“) = škunerový bark, středně velká dopravní plachetnice stavěná od poloviny 19. století zhruba do začátku první světové války, ve službě však byly i mnohem později. Barkantina byla podobná barku, ale na rozdíl od něho měla jen nanejvýš čtyři stěžně, přičemž křížové plachty byly jen na předním, zatímco na ostatních byly jen podélné plachty. Tím se sice zjednodušila obslužnost takeláže a plachtoví, ale lodě byly pomalejší než barky. Barkentinové oplachtění měly mnohé paroplachetní pancéřníky.       

Barketa (od it. „barchetta", tj. „barketička“, fr. „barquette“) = zdrobnělina od barca, všeobecně menší loďka různého tvaru, převážně výletní, někdy i hospodářská.

Barkšuner = trojstěžňová varianta škuneru; přední stěžeň byl tu vystrojen jako na barku, tedy měl i spodní plachtu ráhnovou, kdežto běžný škuner měl na předním stěžni jen brámovou plachtu (horní) a marsovou plachtu (prostřední) a s nimi vratiplachtu, kdežto prostřední a zadní stěžeň byly ustrojeny jako na škuneru, tj. jen s vrchní a spodní vratiplachtou.

Barkun, barkuna = člunový jeřábek, jehož ramena nebyla otočná, nýbrž výklopná, takže v normální pozici spočíval člun na člunovém loži na palubě, při spouštění člunu se ramena barkunu vyklopila přes okraj lodního trupu a člun se pomocí kladkostrojů spouštěl na vodu. Některé barkuny byly kvůli úspoře prostoru na vrchních palubách uzpůsobeny tak, aby jejich ramena nesla po dvou záchranných člunech, které se daly spouštět samostatně, říkalo se jim dvojbarkuny. 

Bastonáda či baštonáda (od fr. „bastonnade“, bití holí) = tělesný trest v podobě bití holí, forma trestu známá už ve starověku, užívaná též v námořních posádkách ještě v polovině 19. století, ač už tehdy byla zakázán.

Bitevní loď = obecné označení pro válečná plavidla s nejtěžší dělostřeleckou výzbrojí (ráže nad 210 mm) a nejsilnějším pancéřováním, v pojednávané době primárně určená k účasti v generálních námořních bitvách. K souvisejícím pojmům: Kapitální válečné lodě rozdělujme na lodě předbitevní (řadové, bočně-bateriové, centrálně-bateriové, barbetové, věžové) a bitevní, což byly oceánské jednotky s velmi silnými pancíři, velmi těžkými primárními děly, bez plachetního pohonu, určené k aktivní účasti v generálních, tj. strategicky významných námořních bitvách; mezi kapitální lodě se od r. 1911 počítaly bitevní křižníky (ve Velké Británii aj. do té doby zvané pancéřové, v Německu nadále označované těžké, v Rusku řadové křižníky atd.). Předbitevními loděmi byly plachetní řadové lodě, paroplachetní a parní obrněnce bočně-bateriové, centrálně-bateriové, věžové a barbetové. Predreadnoughty byly kapitální lodě dělostřelecky vyzbrojené už pouze zadovkami a poháněné jen parními stroji, tedy už ne ani pomocnými plachtami. Označení bitevních lodí „predreadnoughty“ se objevilo až v r. 1906 a vztahovalo se lodě postavené před epochálně koncepčně novou britskou bitevní lodí DREADNOUGHT (některé predreadnoughty ovšem vstoupily do služby až po ní). Skutečnými prvními predreadnoughty však byly už britské sesterské věžové obrněnce COLOSSUS a EDINBURGH, dokončené v l. 1886 resp. 1887, s primárními zadovkami a poháněné jen strojově. - Bitevní loď: Do šedesátých let 19. století byly největší a zbrojně nejsilnější plachetní a paroplachetní (šroubové) válečné lodě zvány řadové, kteréžto pojmenování se v některých jazycích udrželo (angl. "ship-of-the line", rus. „linějnyj korabl“, něm. „Linienschiff“, fr. „bâtiment de ligne“…) a zůstalo i v českém pojmosloví do začátku 20. století, jako „řadové obrněnce“ (vedle nich byly „křižovací obrněnce“). Britové zvali tyto jednotky „capital ships“ (= hlavní lodě) nebo podle uspořádání pancířů či dělostřelectva („broadside iroclads“ = bočně-pancéřované lodě, “central battery ironclads“ = centrálně-bateriové lodě, „turret ships“ = věžové lodě), ale i u nich označení řadová loď do devadesátých let 19. století přežívalo, i proto, že tehdejší eskadrové obrněnce stále ještě bojovaly v řadách, kdy mohly využít většinu svého těžkého dělostřelectva situovaného podle hlavní lodní osy. V devadesátých letech 19. století se však objevil už i termín bitevní loď (angl. „battleship“, něm. „Schlachtschiff“...), který se pak zpětně, nesprávně, přenášel na lodě dřívější, bateriové a věžové - např. francouzská L´GLOIRE dokončená v r. 1860 či britský WARRIOR dokončený o rok později bývají zvány bitevní lodě neoprávněně, neboť to byly pancéřové fregaty, lodě křižovací, třebaže samozřejmě schopné boje i v řadě, v bitvě... –Už v padesátých letech 19. století se v Evropě přestaly stavět válečné lodě s kolesovou propulzí, v USA dosloužily za občanské války v l. 1861-1865; jako válečné lodě se „kolesáky“ udržely jen v říční službě, ve službě spojovací a pomocné… Lodní šroub respektive lodní vrtule se ukázaly jako všeobecně efektivnější hnací prvky (propelery) než kolesa, nadto lodní vrtule byly mnohem méně postižitelné dělostřelbou. Po bitvě u Visu v r. 1866 se tedy jevilo, že dominantními plavidly velmocenských marín se stanou vrtulové pancéřové lodě, s děly jak v bočních bateriích, tedy bočně-bateriové pancéřové lodě (viz Bateriové lodě), tak pro palbu vpřed, ku přípravě finálního útoku klounem - těžkou železnou podhladinovou ostruhou, vysunutou před lodní příď. Avšak při zvětšování dostřelu lodních děl a zdokonalování lodního pancíře převzala dominantní roli loď s artilerií v bočně-bateriovém uspořádání, chráněná pancíři a dostatečně rychlá, která jako jediná byla schopná svádět manévrový boj se silnějšími a lépe pancéřovanými loděmi protivníků. K překonávání stále odolnějších pancířů však bylo třeba upřednostnit děla nejhrubších ráží, tím spíše, že vzhledem k všeobecnému pokroku ve zbrojním konstruktérství od šedesátých let 19. století bylo třeba kapitální lodě chránit stále silnějšími, tj. hmotnějšími pancíři. A tak jelikož se zvětšováním ráží lodních děl stoupala i jejich hmotnost, počet děl se musel umenšit, ba lehká děla do výzbroje se zařazovala jen výjimečně, a také rozsah stále hmotnějšího pancéřování bylo třeba redukovat, neboť jinak by lodě ztrácely na rychlosti a manévrovatelnosti. Tak se v druhé polovině šedesátých let 19. stol. přešlo na obrněncích od bočně-bateriového uspořádání dělostřelectva k uspořádání do centrálních baterií. Centrálně-bateriové pancéřové lodě (centrálně-kasematní - viz Centrálně-bateriové lodě) pak nesly několik hlavních děl - od dvou do deseti na každé straně, ale značně hrubších ráží, soustředěných ve velké pancéřové kasematě uprostřed lodi, a malý počet děl menších ráží. - Na začátku šedesátých let však paralelně započal vývoj i tzv. věžové pancéřové lodi, na nichž hlavní děla byla v otočných pancéřových kupolích (viz Věžové lodě), ve Francii se v druhé polovině téhož decennia začaly stavět barbetové pancéřové lodě  (viz Barbetové lodě), na nichž hlavní děla stála na otočných pancéřových plošinách v barbetách – okrouhlých pancéřových hrázích po obvodu těchto plošin. Zároveň bylo nutné „lodím pro generální bitvy“ zajistit takovou rychlost, aby dosahovaly taktické převahy nad nepřítelem. Jedním z důsledků byl přechod k pohonu výhradně parostrojnímu, tedy plachtoví a hustá takeláž z kapitálních lodí začaly mizet. Pomineme-li americké monitory k boji u pobřeží a na řekách, byly to britské věžové lodě, které jako první kapitální válečné jednotky zůstaly bez plachtoví, neboť stěžně a husté lanoví významně zatěžovaly loď (jejich hmotnost činila až ¼ z výtlakové hmotnosti lodi), a navíc, což je také velmi důležité, bránily palbě do některých směrů, takže značně omezovaly hlavní výhodu „věžníků“, široké palebné úhly. První takovou kapitální lodí bez plachtoví byl britský obrněnec DEVASTATION (dokončen v r. 1873), velký námořní monitor, jenž s dvěma dělostřeleckými kupolemi v předozadní dispozici (s možností otočení 140° + 140°) na středolodní pancéřové vestavbě, redutě, nesoucí obě dělostřelecké kupole, a s nástavbou nesoucí velitelské stanoviště, čluny, komíny a stěžeň, se stal koncepčním předobrazem bitevní lodi, vrcholného predreadnoughtu (bitevní loď 1. generace+ viz „All-big-gun-battleship“ a „Predreadnought“), ač sám bitevní lodí nebyl; pro bitevní loď totiž jsou příznačné vysoké boky umožňující boj daleko od pobřeží. Pro bitevní loď jsou také charakteristické otočné dělostřelecké kupole s primárními děly, propojené skrze nosnou barbetu s muničními sklady u dna lodi, odkud se přímo k dělu dopravovala munice výtahy v barbetě, dále velmi silné pancíře, přičemž od původní ochrany celých boků kovovými pláty se přešlo k pancéřování jen oblasti čáry ponoru a pancéřování citadely a na ní spočívající centrální kasematy, zavedeny byly pancéřové paluby, silné pancíře samozřejmě tvořily i dělostřelecké kupole. - Pancíř bateriových lodí byl tvořen pláty jednovrstvého železa tloušťky do 120mm (pláty byly vytvořeny čtyřmi až šesti slabšími plechy, za horka svařenými kováním či válcováním). Pláty spočívaly na velmi silném dřevěném, vesměs teakovým podloží, rovněž v několika svislých a podélných vrstvách. Tento původní pancíř však brzy nahradil pancíř sdružený (kompaundní) sestávající z vrstev tvrdého železa respektive oceli (vně) a měkkého železa (zevnitř), na dřevěném podkladě, případně se takto kombinovalo několik vrstev, a to zpočátku i s použitím železa a dřeva, což pak byl pancíř sloučený, tzv. sendvičový. Od počátku 20. století se do trupů bitevních lodí ustavovaly i podélné pancéřové protitorpédové stěny či hráze, jež na vodorysu v podstatě kopírovaly podélné zakřivení lodních boků (jako první je měl ruský CESAREVIČ v r. 1903). Pancéřové velitelské stanoviště, jež bylo zavedeno v první polovině šedesátých let, se stěhovalo ze zádi před zadní stěžeň respektive do středolodí, zatímco kormidelny zůstávaly vzadu, neboť kvůli přenosu síly nutné k ovládání kormidla bylo třeba držet krátkou vzdálenost mezi kormidlovacím kolem a kormidlem; až když byl zaveden parní kormidlový stroj ovládaný na dálku, převládl výrazný můstkový komplex hned za předolodí; jeho součástí byla pancéřová velitelská věž na velitelském můstku, nad nímž byl kormidelní můstek s kormidelnou; v zadním středolodí přibylo záložní velitelské stanoviště. – Pohon měly bitevní lodě výhradně parostrojní. V sedmdesátých letech 19. století se objevily první dvojvrtulové lodě. Od běžných válcových a lokomotivních parních kotlů se však v devadesátých letech přecházelo k vodotrubným; vzrůstáním jejich počtu se zvětšoval i objem a rychlost dodávky páry do neustále vylepšovaných parních strojů, jejichž výkon vzrůstal. Ostatně už měly i několik válců, buď s paralelní expanzí (pára se do každého válce vpouštěla zvlášť - stroje víceválcové), nebo – častěji – s opakovanou či postupnou expanzí (pára se po spotřebování v prvním válci přepouštěla do druhého, případně třetího a čtvrtého - stroje dvojčité a vícestupňové; viz Parní stroj lodní). Vzrůstala i rychlost kapitálních obrněnců, pro srovnání: v l. 1860-1870 = 10-12 uzlů, výjimečně 14 uzlů, v l. 1871-1880 = 12-15 uzlů, v l. 1881-1890 = 15-17 uzlů, 1891-1905 = 17-18 uzlů, výjimečně 19 uzlů, 1906-1914 = 19-21 uzlů. Bitevní lodě s lehčím pancéřováním byly samozřejmě rychlejší, což vedlo i ke stavbě jednotek, jež kombinovaly vlastnosti bitevní lodi (výzbroj) a pancéřového křižníku (menší pancéřování, ale vyšší rychlost); v tomto ohledu jsou příznačné italské konstrukce. – Výzbroj: Primární výzbroj kapitálních lodí sestávala do šedesátých let z těžkých předovek. Pak se na francouzských, německých aj. lodích začaly ujímat těžké zadovky, zatímco na britské lodě se po nedobrých zkušenostech se zadovkami (bombardování Kagošimy v r. 1863) se na dvacet let vrátily těžké předovky. Od konce osmdesátých let však výzbroj kapitálních lodí sestávala už jen ze zadovek. Avšak se stoupající účinností granátů, s rozvojem křižníku a se zaváděním torpédových lodí se na predreadnoughty dostalo i střední (sekundární) dělostřelectvo, ustavené na dělovou palubu či vrchní palubu, od osmdesátých let do kasemat ve středolodní nástavbě, později - podle francouzského a amerického způsobu - i do otočných kupolí; jeho hlavním účelem bylo destruovat nepancéřované části nepřátelských lodí, zakládat požáry a likvidovat živou sílu. Zmnožilo se také lehké (terciární) dělostřelectvo, neboť hrozba torpédových lodí stoupala, přičemž malorážní děla se instalovala volně jak na nástavby, tak na marsy (což byla košová bojová stanoviště na stěžních), některá - ráží 75 až 100 mm - i do nechráněných kasemat. Od sedmdesátých let 19. století se i bitevní lodě zbrojily torpédomety, ale jejich využití, stejně jako klounu, bylo v tomto případě problematické, zato protitorpédové sítě na výklopných břevnech podél boků lodí byly od konce sedmdesátých let ochranou velmi účinnou, avšak jen při kotvení lodi. První bitevní lodě tak měly standardní výzbroj čtyř primárních, osmi až dvanácti sekundárních a desítek terciárních děl a několika torpédometů, okolo r. 1905 přibyla tzv. vložená děla hrubé ráže, jež posilovala primární artilerii (např. britský typ KING EDWARD VII), ba Britové rezignovali na dělostřelectvo střední a ponechali na nich jen 305mm a 234mm děla, čímž vytvořili první novodobé „all-big-gun battleships“. Bitevní lodě s významně posíleným primárním dělostřelectvem, ale různé ráže či různé dílky hlavní, se zvaly semidreadnoughty (semi… = polo…). - V pojednávaném období, zejména v l. 1870-1905, se stavěly tři druhy řadových pancéřníků potažmo bitevních lodí: pro generální bitvy (později označovány jako bitevní lodě I. třídy), pro koloniální účely (bitevní lodě II. třídy) a k obraně pobřeží (v tomto případě je však užití přívlastku „bitevní“ sporné). Až v r. 1906 se objevil britský DREADNOUGHT, první exemplář nové kategorie dreadnought, už moderní bitevní lodi (bitevní lodi 2. generace), jež nesla jen těžká děla stejné ráže a stejné hlavňové délky (10x 305 mm děl), a pak už jen děla lehká (později se však i na britské dreadnoughty vrátila děla střední, a některé státy ani na dreadnoughtech od střední výzbroje neustoupily – viz All-big-gun battleship). Od parostrojního pohonu se přešlo k pohonu parními turbínami, zůstalo mohutné pancéřování; posádka dreadnoughtů činila 900 až 1000 mužů. Nevýhodou prvních dreadnoughtů britských, německých a francouzských bylo ustavení některých věží s těžkými děly do nábočních pozic – na britských a francouzských bylo po jedné na každé straně, na německých po dvou. Tento problém vyřešil nástup kategorie superdreadnought, jejíž lodě nesly děla ráže větší než 305 mm (první britský typ, ORION, měl 343mm děla, ale do r. 1918 se dospělo až k dělům ráže 381 mm), a to ve věžích, které už všechny byly v hlavní ose lodní, jako už na prvních amerických dreadnoughtech SOUTH CAROLINA a MICHIGAN. Rozvoj superdreadnoughtu pokračoval po washingtonské konferenci na přelomu l. 1921/1922, která dreadnought definovala podle nových kritérií už jen jako bitevní loď (bitevní loď 3. generace; zrušena byla kategorie bitevní křižník), a skončil v r. 1945. Tehdy, době vyspělého letectva a raketových střel s dalekým doletem, nebyla už existence bitevní lodi perspektivní; zbývající exempláře bitevních lodí posloužily už jen ojediněle a většinou byly rozebrány, některé však existují dodnes, byť jako námořní muzea či památníky.

Bataler = na ruských válečných lodích poddůstojník nebo námořník vyšší třídy přidělený lodnímu komisaři k obstarávání, evidování a vydávání lodních potravin (angl. „store-keeper“, něm. „Proviantmeister“, na francouzských lodích „bottelier“). 

Bateláž (od fr. „batelage“) = nákladní doprava malými loděmi, v přístavu nebo podél pobřeží.

Baterie lodní (dř. batterie, od angl. „batter“) = soudělí či děloviště (obě zastar., dělovištěm byl míněn spíše prostor baterie), dvě a více děl stejného kalibru ustavených blízko sebe v jedné řadě na jedné úrovni; baterií byla tedy i dvě lodní těžká děla v otočné pancéřové kupoli, avšak spíše si čtenář vybaví lodní baterii jako dlouhou řadu kanónů u dlouhé řady střílen. - Na plachetních kapitálních i menších lodích byly náboční baterie na dělové respektive bateriové palubě, přičemž bateriových palub bylo i více (etážové baterie) - řadové lodě plachetní a první řadové lodě paroplachetní (tj. koráby osazené pomocným parním strojem) měly až tři děloviště nad sebou, fregaty až dvě, korvety a menší lodě jedno děloviště. Jako bateriová paluba se nepočítala paluba vrchní, ač na ní děla stála také, třebaže jen v malém počtu. Od konce šedesátých let 19. století už bočně-bateriové lodě nevznikaly, neboť nebylo možné pancíři chránit několik bateriových palub nad sebou, a realizovaly se pouze pancéřové bateriové fregaty a korvety. Pancíře byly po celé délce baterie. - Na centrálně-bateriových lodích, stavěných od druhé poloviny šedesátých let do druhé poloviny let sedmdesátých 19. století, byla baterie hlavních děl umístěna do společné středolodní kasematy (viz Kasemata), tvořené vertikálními pancíři bočními a příčnými; kasemata stála na středolodní citadele, v níž se nacházely i sklady střeliva a prachárna, na pozdějších lodích byla i baterie etážová (spodní a horní). Baterii velel důstojník. Prostor baterie na centrálně-kasematních lodích byl nízký, málo větraný, navíc jím procházely horké dýmovody. - Později, když se na lodích objevila i střední (sekundární) artilerie, byla jednotlivá děla baterie chráněna nejen vnějšími pancíři, ale i příčnými pancéřovými stěnami, vesměs lehkými, a takto vznikaly dělové kotce či kóje – palebné pozice částečně uzavřené (viz Kotec dělový). Např. na japonské bitevní lodi MIKASA postavené v Anglii byla střední děla na dělové palubě ve společné baterii, silně chráněná pouze vnějším pancířem, zatímco baterie byla uvnitř rozdělena slabými pancíři na ony dělové kotce; ve středolodní nástavbě byly čtyři nárožní kasematy pro 152mm děla a jinak už jen nechráněná 76mm děla v baterii.

Bateriové lodě pancéřové = od šedesátých let do osmdesátých let 19. století lodě s dělostřelectvem uspořádaným do nábočních baterií. Rozeznáváme pancéřníky bočně-bateriové a centrálně-bateriové (centrálně kasematní). Baterie byla na dělové palubě, výjimečně dvou. Předchůdcem takovýchto lodí byly francouzské pancéřové baterie nasazené za krymské války, prvním oceánským bateriovým pancéřníkem byla francouzská L´GLOIRE (dokončena v r. 1860), následovaly tři sesterské lodě, z nichž COURONNE byla už železná, jako vůbec první pancéřník s železnou konstrukcí, spuštěný na vodu. Britové v r. 1861 uvedli do služby svůj první bateriový pancéřník, mnohem větší WARRIOR, se železnou konstrukcí, a jelikož byl hotov dříve než COURONNE, stal se prvním železným pancéřníkem, jenž se objevil na mořích. Všechny byly klasifikovány jako bočně-bateriové pancéřové fregaty, některé byly velmi velké (typ MINOTAUR, pruská pancéřová fregata KÖNIG WILHELM…). Posléze se však lodní výzbroj umenšila a hlavní, nyní už mnohem těžší děla, se soustředila do středolodní kasematy. Tak v polovině šedesátých let 19. století vznikly centrálně-bateriové (centrálně-kasematní) obrněnce… V sedmdesátých letech byly bočně-bateriové a centrálně-bateriové obrněnce postupně překonávány obrněnci barbetovými a věžovými.     

Bathometr - viz Hloubkoměr.

Bathův kov (bathovina) = vznikal sléváním 45 částí zinku a 55 částí mědi či sléváním žluté mosazi s troškou zinku. Užíval se mj. na výrobu knoflíků, rukojetí holí, odznaků, některého nádobí, též pro námořní důstojnické uniformy.

Batela (od it. „battelo“) = obecný název pro různé druhy malých člunů. Na válečných lodích byla nejmenším člunem dvouveslová batela (batelo), jemuž se říkalo jola (viz Jola).

Batymetr - viz Hloubkoměr.

Bavlna střelná - viz Pyroxilín.

Beaufortova stupnice = měrná, mezinárodně uznaná stupnice síly větru. V britském Královské námořnictvu byla zavedena v r. 1812, z popudu admirála F. Beauforta (1774-1857) vzneseného v r. 1805, ke klasifikaci mořských i pozemských větrů. Škála se později ujala ve všech státech. Námořní stupnice, odvozená podle klasifikace vlnění vodní hladiny, měla původně dvanáct dílů: 0 = bezvětří, 1 – 3 = slabý vítr, 4 = mírný vítr, 5 = čerstvý vítr, 6 – 7 = silný vítr, 8 = prudký vítr, 9 – 11 = vichřice, 12 = orkán, později byla rozšířena na 17 dílů. Pevninská stupnice měla 6 dílů: 0 = bezvětří, 1 = slabý vítr…. 6 = orkán. Výška vln byla uváděna ve stopách. Pro zajímavost - Rusové označovali jednotlivé stupně podle Beauforta jako baly, což byl pozůstatek z časů, kdy u vjezdu do přístavu stával stěžeň, na kterém se vyvěšoval příslušný počet černých koulí (koule je angl. „ball“) odpovídající síle větru dle Beaufortovy stupnice.

Bengálské světlo = do zavedení radiotelegrafie a signalizace elektrickými svítilnami a reflektory to i v námořnictví byla jedna ze pomůcek vizuální signalizace, se značnou, efektní svítivostí. Látku, jež po zapálení takto hořela a svítila, dovezli Britové v 18. století ze Západního Bengálska (Bengálsko je území při ústí řek Ganga a Brahmaputra, u Bengálského zálivu; Západní Bengálsko s hlavním městem Kalkata náleží Indii, Východní Begálsko s Dhákou Pákistánu). Látku upravili tak, že obsahovala 69 % ledku, 24 % síry a 7 % dalších látek. Po přidání barvinů se pak dosahovalo výrazného zabarvení ohně. Poté se složení látky pro bengálský oheň měnilo respektive přibývala jiná, ale v zásadě se jimi dosahovalo plamenů s jasnou až oslnivou září modrou, červenou, červenou a zelenou, různé sytosti a intenzity. - V námořní signalizaci se bengálský oheň užíval tak, že nejprve se vzňal, což se považovalo za avízo další signalizace, přičemž barva avíza předurčovala, o jaký druh signálu půjde, a následoval jeden až několik dělových výstřelů, jež vyjadřovaly další obsah sdělení.

Beraní loď - viz Klounová loď

Beranidlo = ve starší české literatuře je tímto pojmem v námořnictví míněna klounová ostruha na těžkých pancéřových nebo speciálních klounových (bořících, beraních) lodích (viz Kloun a Klounová loď).

Berton, Bertonův člun = lehký záchranný člun tvořený skládací, snadno sestavitelnou dřevěnou kostrou a impregnovanou plachtovinou, jímž se kostra dala velmi rychle pokrýt. Vynalezl jej E. Berton (1813-1899). Bretonův člunek se používal od padesátých let 19. století, později byla dřevěná kostra nahrazena kovovou. Zabíral málo místa, tudíž byl nejvhodnější pro lodě s minimálním pracovním a úložným prostorem. V pojednávaném období měl největší využití na malých paroplachetních lodích od osmdesátých lt 19. století na torpédovkách, později i ponorkách.   

Besan (podle něm. „Besan“) = výraz pro poslední stěžeň na plachetních a paroplachetních lodích. Besany na lodích 19. století nesly jen vratiplachty, případně latinské plachty. Pokud byly na lodi dva, byl přední zván velký besan, zadní malý besan.

Bessemerova ocel = první ocel vyráběná procesem, jenž umožňoval produkci oceli ke komerčním čelům. Poprvé jej v r. 1856 představil britský inženýr H. Bessemer (1813-1898). Bessemerova ocel sice ještě měla nízkou kujnost a pevnost, obtížně a draze se vyráběla a bylo ji možné využít nanejvýš jako konstrukční materiál, nikoliv na výrobu pancířů, neboť byla příliš měkká, nicméně jevilo se, že ocel, jež měla lepší vlastnosti než železo, bude možné využívat i na válečných lodích. Trvalo však ještě patnáct let, než se podařilo vyrobit vhodné konstrukční i pancéřové ocele.    

Bestédr (dle hol.) nebo beštédr, beštélr (dle něm.) = v 19. století ten, kdo objednával stavbu lodi (zadavatel), a to buď ze sebou dodaného materiálu - pak šlo jen o provedení práce na smlouvu námezdní; nebo kompletní loď - pak se uzavírala kupní smlouva a stavitel přebíral odpovědnost za veškeré závady jím prokazatelně způsobené, které se mohly projevit i později. Což se týkalo i válečných lodí – stavěla-li pro válečnou loď státní loděnice, sepisovala se smlouva „o dodání“, stavěla-li loď nestátní loděnice, sepisovala se smlouva „o koupi“. 

Bidélec = krátká žerď (např. na bójích), sloužící k upevnění informačního nebo výstražného znamení, např. v podobě malé vlajky.

Biremis = velmi malý člun se dvěma vesly (v antice větší loď se dvěma řadami vesel).

Bitevní křižník - viz Křižník bitevní.  

Bitevní loď = obecné označení pro válečná plavidla s nejtěžší dělostřeleckou výzbrojí (ráže nad 210 mm) a nejsilnějším pancéřováním, v pojednávané době primárně určená k účasti v generálních námořních bitvách. Počátek kategorie bitevní loď náleží do devadesátých letech, jejími předcůdci byly řadové plachetní lodě, bateriové, věžové a barbetové obrněnce. Bitevní lodě byly určeny k samostatným akcím, nýbrž jen k významným střetnutím, tudíž vyplutí každé bylo událostí. - Do šedesátých let 19. století byly největší a zbrojně nejsilnější plachetní a paroplachetní (šroubové) válečné lodě zvány řadové, kteréžto pojmenování se v některých jazycích udrželo (rus. „linějnyj korabl“, něm. „Linienschiff“, fr. „bâtiment de ligne“…) a zůstalo i v českém pojmosloví do začátku 20. století, jako „řadové obrněnce“ (vedle nich byly „křižovací obrněnce“). neboť i tyto eskadrové obrněnce stále bojovaly v řadách, kdy mohly využít většinu jejich těžkého dělostřelectva situovaného podle hlavní lodní osy. V devadesátých letech 19. století se však objevil i termín bitevní loď (angl. „battleship“, něm. „Schlachtschiff“), který se pak zpětně, nesprávně, přenášel na lodě dřívější, koráby s etážovými dělovišti, obrněnce bateriové a věžové - např. francouzská L´GLOIRE dokončená v r. 1860 či britský WARRIOR dokončený o rok později bývají zvány bitevní lodě neoprávněně, neboť to byly pancéřové fregaty, lodě křižovací, třebaže samozřejmě schopné boje i v řadě, v bitvě... - Už v padesátých letech 19. století se v Evropě přestaly stavět válečné lodě s kolesovou propulzí, v USA dosloužily za občanské války v l. 1861-1865; jako válečné lodě se „kolesáky“ udržely jen v říční službě, ve službě spojovací, pomocné… Lodní šroub respektive lodní vrtule se ukázaly jako všeobecně efektivnější hnací prvky (propelery) než kolesa, nadto lodní vrtule byly mnohem méně postižitelné dělostřelbou. Po bitvě u Visu v r. 1866 se tedy jevilo, že dominantními plavidly velmocenských marín se stanou vrtulové pancéřové lodě, s děly jak v bočních bateriích (viz Bateriové lodě), tak pro palbu vpřed, ku přípravě finálního útoku klounem - těžkou železnou podhladinovou ostruhou, vysunutou před lodní příď. Avšak při zvětšování dostřelu lodních děl a zdokonalování lodního pancíře převzala dominantní roli loď s artilerií v bočně-bateriovém uspořádání, chráněná pancíři a dostatečně rychlá, která jako jediná byla schopná utkate se v manévrovém boji se stále silnějšími a lépe pancéřovanými loděmi protivníků. K překonávání pancířů však bylo třeba upřednostnit děla nejhrubších ráží, tím spíše, že vzhledem k všeobecnému pokroku ve zbrojním konstruktérství od šedesátých let 19. století bylo třeba instalovat i stále silnější, tj. hmotnější pancíře. Ale jelikož se zvětšováním ráží lodních děl stoupala i jejich hmotnost, primární výzbroj bylo třeba umenšit, a také rozsah stále hmotnějšího pancéřování se musel redukovat, neboť jinak by lodě ztrácely na rychlosti a manévrovatelnosti. Tak se v druhé polovině šedesátých let 19. stol. přešlo na obrněncích od bočně-bateriového uspořádání dělostřelectva k uspořádání do centrálních baterií; lodě centrálně-bateriové (centrálně-kasematní - viz Centrálně-bateriové lodě) pak nesly už jen několik hlavních děl - od dvou do deseti na každé straně, ale značně hrubších ráží, soustředěných ve velké pancéřované kasematě uprostřed lodi. Střední dělostřelectvo se využívalo méně, lehké téměř vůbec. - Na začátku šedesátých let však paralelně ve Velké Británii a USA započal vývoj i tzv. věžové lodi, na nichž hlavní děla byla v otočných pancéřových kupolích (viz Věžové lodě); ve Francii se v druhé polovině téhož decennia začaly stavět lodě barbetové (viz Barbetové lodě), na nichž hlavní děla stála na otočných pancéřových plošinách v barbetách – okrouhlých pancéřových hrázích po obvodu plošin. Zároveň bylo nutné „lodím pro generální bitvy“ zajistit takovou rychlost, aby dosahovaly taktické převahy nad nepřítelem. Jedním z důsledků byl přechod k pohonu výhradně parostrojnímu, tedy plachtoví a hustá takeláž z kapitálních lodí začaly mizet. Pomineme-li americké monitory k boji u pobřeží a na řekách, byly to britské věžové lodě, které jako první kapitální válečné jednotky byly zbaveny plachtoví, neboť stěžně a husté lanoví významně zatěžovaly loď (jejich hmotnost činila až ¼ z výtlakové hmotnosti lodi), a navíc, což je také velmi důležité, bránily palbě do některých směrů, takže značně redukovaly hlavní výhodu „věžníků“ – široké palebné úhly. První takovou kapitální lodí bez plachtoví byl britský obrněnec DEVASTATION (dokončen v r. 1873), v podstatě velký námořní monitor, jenž se dvěma dělostřeleckými kupolemi v předozadní dispozici (s možností otočení 140° + 140°) na středolodní pancéřové vestavbě, redutě, nesoucí obě dělostřelecké kupole, a s nástavbou nesoucí velitelské stanoviště, čluny, komíny a stěžeň, stal se koncepčním předobrazem předmoderní bitevní lodi. Postupně se měnily i soustavy pancéřování - od původní ochrany celých boků kovovými pláty se přešlo k pancéřování jen oblasti čáry ponoru a pancéřování citadely a na ní spočívající centrální kasematy, zavedeny byly pancéřové paluby, silné pancíře samozřejmě tvořily i dělostřelecké kupole. - Pancíř byl zprvu tvořen pláty jednovrstvého železa tloušťky do 120mm (pláty byly vytvořeny čtyřmi až šesti slabšími plechy, za horka svařenými kováním, později válcováním), s velmi silným dřevěným, vesměs teakovým podložím, rovněž v několika svislých a podélných vrstvách. Tento původní pancíř však brzy jej nahradil pancíř sdružený (kompaundní) sestávající z vrstev tvrdého železa respektive oceli (vně) a měkkého železa (zevnitř), na dřevěném podkladě, případně se takto kombinovalo několik vrstev, a to zpočátku i s použitím železa a dřeva, což pak byl pancíř sloužený, tzv. sendvičový. Pancéřové velitelské stanoviště, jež bylo zavedeno v první polovině šedesátých let, se stěhovalo ze zádi před zadní stěžeň respektive do středolodí, zatímco kormidelny zůstávaly vzadu, neboť kvůli přenosu kormidlovací síly bylo třeba držet krátkou vzdálenost mezi kormidlovacím kolem a kormidlem; až když byl zaveden parní kormidlovací stroj ovládaný na dálku (ovládalo se šoupátko stroje), převládl výrazný můstkový komplex před předním komínem, jehož součástí byla pancéřová velitelská věž na velitelském můstku, nad nímž byl kormidelní můstek s kormidelnou; v zadním středolodí přibylo záložní velitelské stanoviště. Koncem osmdesátých let z řadových obrněnců definitivně zmizelo plachtoví a zcela převládla děla-zadovky. Tak vznikly predreadnoughty – těžce pancéřované poháněné už jen stroji a s primárními děly-zadovkami; přičemž označení „predreadnoughty“ se objevilo až v r. 1906 a vztahovalo se lodě postavené před epochálně koncepčně novou britskou bitevní lodí DREADNOUGHT (některé predreadnoughty ovšem vstoupily do služby až po ní). Skutečnými prvními predreadnoughty však byly britské sesterské věžové obrněnce COLOSSUS a EDINBURGH, dokončené v l. 1886 resp. 1887, už s primárními předovkami a poháněné jen strojově. - Pro první biteví lodě z devadesáítých let jsou však příznačné dělostřelecké věže ve smyslu dělostřelecká kupole ustavená ve vrchní části barbety - vertikální pancéřové tuby velkého průměru, propojené se spodní pancéřovou palubou a skýtající ochranu přímého propojení s muničním sklady, nyní až na lodní dně;v barbetách totiž pracovaly muniční výtahy. První bitevní lodě (bitevní lodě 1. generace) měly zpočátku standardní výzbroj čtyř primárních, osmi až dvanácti sekundárních a desítek terciárních děl a torpédomety, jejich varianta zvaná semidreadnoughty měla primární výzbroj posílenou o tzv. vložená děla. - Od běžných válcových a lokomotivních parních kotů se přecházelo k vodotrubným; vzrůstáním jejich počtu se zvětšoval i objev a rychlost dodávky páry do neustále vylepšovaných parních strojů, jejichž výkon vzrůstal. Ostatně už měly i několik válců, buď s paralelní expanzí (pára se do každého válce vpouštěla zvlášť - stroje víceválcové), nebo – častěji – s opakovanou či postupnou expanzí (pára se po spotřebování v prvním válci přepouštěla do druhého, případně třetího… - stroje dvojčité, trojčité a vícestupňové…; viz Parní stroj lodni). V sedmdesátých letech 19. století se objevily první dvojvrtulové lodě. Vzrůstala i rychlost kapitálních obrněnců, pro srovnání: v l. 1860-1870 = 10-12 uzlů, výjimečně 14 uzlů, v l. 1871-1880 = 12-15 uzlů, v l. 1881-1890 = 15-17 uzlů, 1891-1905 = 17-18 uzlů, výjimečně 19 uzlů, 1906-1914 = 19-21 uzlů (bitevní lodě s lehčím pancéřováním, byly rychlejší, což platilo zejména o lodích italských, např. dvě italské lodě typu REGINA MARGHERITA, dokončené v l. 1904 resp. 1905, dosahovaly 20,5 uzle). V sedmdesátých letech 19. století se i na bitevní lodě instalovaly torpédomety, ale jejich využití, stejně jako klounu, bylo v tomto případě problematické, zato protitorpédové sítě na výklopných břevnech podél boků lodí byly od konce sedmdesátých let ochranou velmi účinnou, avšak jen při kotvení lodi. Se stoupající účinností granátů, s rozvojem křižníku a se zaváděním torpédových lodí se na pre-dreadnoughty dostalo i střední (sekundární) dělostřelectvo, instalované na dělovou palubu či vrchní palubu, od osmdesátých let do kasemat ve středolodní nástavbě, později - podle francouzského způsobu - i do otočných kupolí. Zmnožilo se také lehké (terciární) dělostřelectvo, neboť hrozba torpédových lodí stoupala, přičemž malorážní děla se instalovala volně na nástavby a marsy (což byla košová bojová stanoviště na stěžních), některá - ráží 75 až 100 mm - i do nechráněných kasemat. - V pojednávaném období (1860-1918), zejména však v l. 1870-1905, se stavěly tři druhy řadových pancéřníků potažmo bitevních lodí: pro generální bitvy (později označovány jako bitevní lodě I. třídy), pro koloniální účely (bitevní lodě II. třídy) a k obraně pobřeží. V devadesátých letech 19. století dospěl vývoj řadového obrněnce k vrcholu konstruktérství a stavitelství válečných lodí k bitevní lodi první generace - předmoderní bitevní lodi, tedy k vrcholnému predreadnoughtu, jehož atributy byly: (1) primární dělostřelectvo ve věžové instalaci (věž ve smyslu kupole-barbeta viz Dělostřelecká věž lodní), sekundární dělostřelectvo v instalaci věžové nebo kasematní (viz Kasemata lodní), (2) dostatečně vysoký, „oceánský“ volný bok, (3) dostatečné pancéřování, jehož základy tvořily citadela včetně krycí pancéřové paluby (viz Citadela válečné lodi) a věže těžkých děl. Pancéřovala se oblast čáry ponoru (hlavní pás), v trupu byly příčné pancéřové přepážky utvářející s bočním pancířem ve středolodí citadelu, která - spolu s pancéřovou palubou, už vypouklou nebo se zkosy (viz Zkos palubní), kryla muniční skladiště, kotelnu a strojovnu. Od r. 1903 se do trupů bitevních lodí instalovaly i podélné pancéřové protitorpédové stěny či hráze, jež na vodorysu v podstatě kopírovaly podélné zakřivení lodnich boků . Posádka bitevní lodi okolo r. 1905 vzrostla až na 800-900 mužů. - V této kategorii bitevní lodi je zahrnuta kategorie přechodová, tj. lodí později zvaných semidreadnoughty (semi = polo-…), na nichž už bylo zásadně posíleno hlavního dělostřelectvo. To však ještě nemělo jednotnou ráži, ba Britové na dvou semidreadnoughtech typu LORD NELSON rezignovali na dělostřelectvo střední a ponechali na nich jen 305mm a 234mm děla, čímž vytvořili první novodobé „all-big-gun battleships“, ač ještě nešlo o dreadnoughty, pro které je příznačná jednotná ráže primární artilerie a jednotná délka jejích hlavní. A v r. 1906 se objevil první exemplář nové kategorie dreadnought, už moderní bitevní lodi (bitevní lodi druhé generace), jež nesla jen těžká děla stejné ráže a stejné hlavňové délky, a pak už jen děla lehká (později se však i na tyto lodě vrátila děla střední – viz All-big-gun battleship), byla poháněna turbínami a zůstalo mohutné pancéřování; posádka dreadnoughtů činila 900-1000 mužů. První jednotkou této kategorie byl britský DREADNOUGHT (10x 305 mm děl, turbínový pohon), od jehož názvu se odvodilo označení celé dominantní kategorie válečného loďstva (viz též All-big-gun battleships a Dreadnought). Nevýhodou prvních dreadnoughtů britských, německých a francouzských bylo ustavení některých věží s těžkými děly do nábočních pozic – na britských a francouzských bylo po jedné na každé straně, na německých po dvou. Tento problém vyřešil nástup bitevní lodi kategorie superdreadnought, jejíž lodě nesly děla ráže větší než 305 mm (první britský typ, ORION, měl 343mm děla, ale do r. 1918 se dospělo až k dělům ráže 381 mm), a to ve věžích, které už všechny byly v hlavní ose lodní, jako už na prvních amerických dreadnoughtech SOUTH CAROLINA a MICHIGAN. Rozvoj super-dreadnoughtu pokračoval po washingtonské konferenci na přelomu l. 1921/1922, která dreadnought definovala podle nových kritérií už jen jako bitevní loď - bitevní loď třetí generace, a skončil v r. 1945, neboť v době vyspělého letectva a raketových střel s dalekým doletem, obrovskou účinností a přesně zaměřovaných elektronickými systémy nebyla existence bitevní lodi perspektivní; zbývající exempláře bitevních lodí posloužily už jen ojediněle a většinou byly rozebrány, některé však existují dodnes, byť jako námořní muzea či památníky.

Bitva námořní = složitá varianta hladinového boje, významné, často i rozhodující střetnutí loďstev znepřátelených stran nebo jejich větších částí (střetnutí menších skupin je boj, střetnutí dvou lodí je souboj, ale u nás se nerozlišuje). Námořní bitva v 19. století a na počátku 20. století se uskutečňovala v ohraničeném prostoru formou boje na distance několika kabelů (šedesátá léta 19. století) až několika mil (optimálně cca 4 míle v r. 1905), přičemž soupeři se vzájemně viděli; bojovými prostředky za byly dělostřelectvo a torpéda; teorie navrhovala i případné využití námořních min, např. při manévru „křížení ve smyslu T“ (viz) a samozřejmě využití klounu. Počínaje námořními událostmi za rusko-japonské války v l. 1904-1905 se námořní bitvy označovaly buď jako malá, tj. krátkodobá, jednorázová operační střetnutí menšího počtu lodí, nebo jako velká střetnutí zv. generální, tedy se strategickým významem, což později byly i několikadenní, takticky velmi komplikované srážky na větším prostoru, s dvěma a více fázemi – útočnými nebo obrannými operacemi menších skupin lodí. Pro vedení námořní bitvy existovaly obecné zásady, avšak před bitvou velící admirálové vydávali speciální nařízení ve smyslu instrukcí pro boj, jež obsahovalo sdělení o taktickém záměru velitele, seznámení se silami nepřítele a jeho pravděpodobném záměru, příkazy týkající se vhodné chvíle k zahájení boje, k jeho vedení, udávali uspořádání jednotlivých skupin v eskadře, pořadí lodí, přebírání velení v kritických chvílích, stanovovali rychlost, varianty směrů pohybu eskadry, použití těch kterých druhů střeliva… Námořní bitva měla fáze: (1) průzkumná respektive rozpoznávací, (2) zahajovací, (3) hlavní, (4) přechodová, v níž se jedna z bojujících stran definitivně stávala vítěznou, druhá poraženou, (5) závěrečnou, v níž vítězná strana případně pronásledovala a likvidovala ustupujícího nepřítele, a poražená strana se snažila následky porážky minimalizovat. Většina námořních bitev v pojednávaném období (1860-1918) měla jednodenní průběh, jen některé byly delší (u Cušimy v r. 1905, u Skagerraku v r. 1916).

BL (podle angl. B = breech = ústí, L = loading = nabíjení) = britské označení pro palné zbraně nabíjené zezadu. Začátkem 20. století, když už se nedrážkovaná děla-předovky na lodích nepoužívala, a všechna byla BLR (R = riffled = drážkovaný), používalo se označení BL pro děla, do nichž se používaly prachové vaky (B = bags). 

Blakely = anglická manufaktura na výrobu malých děl, široce používaných, mj. na lodích Konfederovaných států za americké občanské války v l. 1861-1865.

Blok kladkový - viz Kladkovnice

Blokáda = v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1905) projev snahy ozbrojenou silou na určitou dobu zamezit jakýmkoliv fyzickým stykům obyvatelstva určité části pobřeží s jinou oblastí respektive k zamezení dovozu válečných a životních prostředků na místa pod správou nepřítele. Liší se od obléhání, což je blokovací činnost vůči vojensky hájeným místům na pevnině, zatímco blokáda se děje proti pouze námořním nebo pobřežním místům, ze strany mořské (pevnosti, přístavy, zálivy, ústí řek…). V případě pobřežních vojenských objektů (pevností apod.) lze hovořit o kombinaci blokády (námořní) a obléhání (pozemním). - Původně, v 16. a 17. století, se blokáda vyhlašovala jako forma zákazu, který nebyl podporován ozbrojenou silou (blokáda fiktivní), a teprve koncem 18. století se za blokádu považovala činnost jistého počtu ukotvených („pevně ležících“) lodí v jisté vzdálenosti od sebe (blokáda efektivní). Na konci 19. století platilo, že dle mezinárodního práva blokádu mohl vyhlásit stát ve válečném stavu s jiným státem jen tehdy, byla-li blokáda uznána neutrálními státy, měla-li být v rámci vyhlášené války (tedy nikoli např. jen z příkazu místního velitele) a neohrožovala-li lodě neutrálních států, pokud tyto lodě nevezly tzv. kontraband - zboží zakázané blokující stranou. - Zahájení blokády muselo být termínově určeno a blokovaná oblast teritoriálně vymezena, což se měly včas dozvědět vlády neutrálních zemí prohlášením vlády státu, který blokádu prováděl. Do určité doby měly mít neutrální lodě možnost blokovanou oblast (např. přístavy) opustit bez postihu, neboť ještě ani za Velké války nebyly všechny dopravní lodě vybavené radiotelegrafickou stanicí, tudíž se o vyhlášení války potažmo blokády dozvěděly při setkání s některou informovanou lodí nebo až v přístavu... Lodě, které nevezly kontraband, musely být po zadržení a kontrole propuštěny. Loď, a to i neutrálního státu, která se pokoušela blokádu prorazit, aniž se podrobila kontrole, bylo možné na volném moři stíhat (a zastavit), ale toto stíhání muselo být ukončeno, dostala-li se loď do neutrálních vod. Loď, která se pokoušela prorazit blokádu a byla při tom zadržena, ale bylo sporné, zda zboží na její palubě je či není kontraband, musela být odtažena, eskortována nebo s posádkou blokádní lodi dovedena do přístavu válčícího státu a její osud měl projednat kořistní soud, posádka lodi však musela být propuštěna, což se nevztahovalo na osoby vojenské; bylo-li shledáno, že loď kontraband nevezla, musela být vrácena majiteli. Naopak loď neutrálního státu, jež prokazatelně kontraband vezla, mohla být zničena na moři, anebo zabrána jako kořist… Regule pro jednání kořistních soudů vzešly z mezinárodních konferencí, z nichž nejvýznamnější jsou Haagské (viz Haagské konvence). - Blokáda pominula, jestliže se blokádní loďstvo z blokádní čáry vzdálilo. – V 19. století se však postupně připouštěla i blokáda v době míru („blocus pacifique“), jako prostředek k relativně pokojnému vynucení určitého postoje státu, jehož území je z moře blokováno. Paradoxně ovšem tento druh často vedl k vyhlášení války. Příklady: Blokáda řeckého pobřeží drženého Turky pod Ibrahimem pašou, prováděná v r. 1827 válečnými loděmi Velké Británie, Francie a Ruska, skončila bitvou u Navarina, se zničením tureckého loďstva. V r. 1859 blokovalo sardinské loďstvo Gaetu, aby podpořilo obléhání města na pevnině. Za americké občanské války v l. 1861-1865 blokovaly unionistické lodě pobřeží konfederovaných států. V r. 1884 blokovala francouzská eskadra Formosu (Tchai-wan), aby si vymohla ústupky na Číně, ta odpověděla vojensky. V r. 1886 blokovaly spojené eskadry britská, německá, rakousko-uherská a italská pobřeží Řecka, aby tamní vojska donutily odzbrojit. V létě 1904, za rusko-japonské války, vyhlásili Japonci blokádu ruské námořní základny Port Arturu, aby tak znemožnili dopravu vojska a válečného materiálu do pevnosti po moři, zároveň však se schylovalo k přímému obléhání základny na pevnině, jež začalo v létě 1904… V r. 1909 byly principy blokády z hlediska mezinárodního práva kodifikovány londýnskou deklarací.

Blokovací loď - viz Barážní loď

Blokšíf (od angl. blockship) = výraz pro britské plovoucí baterie k ochraně britského pobřeží Anglického kanálu (La Manche), které v padesátých letech 19. století vznikly z iniciativy Admirality jako konverze několika velkých řadových plachetníků (lodí 1.a 2. třídy) a fregat na paroplachetníky. Nesly velký počet děl, dobře manévrovaly a s čadícími komíny mezi plachtovím vypadaly hrůzostrašně, ale byly velmi pomalé a vedle nastupujících pancéřových fregat z šedesátých let 19. století nemohl obstát (více o nich v naší práci „Než vypluly obrněnce“ - "Námořní historie 1"). Nicméně byly to první velké paroplachetní válečné lodě, po nichž už vznikaly ve Velké Británii a Francii velké paroplachetní řadové koráby.     

BLR = britské označení pro děla nabíjená odzadu, s drážkovanou hlavní; B značí breech, tj. zadek hlavně, též závěr, L  značí loading, tj. nabíjení, a R značí rifle, tj. drážkovaný (viz též BL).

BMG (browning machine gun) = anglické označení pro Browningovy strojní zbraně (kulomety zv. i strojní pušky) pracující automaticky, s využitím práce tlakových výstřelných plynů v hlavni a na principu odrazu a nového nárazu úderníku, současného nabití a - po výstřelu - vyhození nábojnice. S principem přišel jako první Američan J. M. Browning (1855-1926). Nejrozšířenější z těchto zbraní byla Browningova „padesátka“ – kulomet ráže 0,50“ = 12,7 mm.

Boat (angl. = člun, loď) = výklad tohoto termínu je dvojí, a trochu sporný, nota bene na rozhraní českého jazyka a anglického jazyka, kdy je kategorizace ztížena. Ještě za první světové války byl v angličtině používán výlučně termín boat pro člun i loď respektive plavidlo (jinak též angl. vessel, fr. vaisseau = plavidlo). Avšak nyní „boat“ značí člun definovaný jako „a small open craft propelled by sails, oars or some form of engine", tj. „malá otevřená loď (nekrytá palubou), poháněná plachtami, vesly nebo nějakým druhem stroje“, zatímco výraz „boat“ jako námořní plavidlo (s palubami) je používán téměř výhradně ve složenině, v níž přední část značí účelovost - např. „steamboat“ (může být člunem s parním pohonem, ale také oceánský parník), „passengerboat“ (osobní dopravní parník), „mailboat“ (poštovní loď) či „packet ship“ (loď dopravující přes moře poštu i cestující); „torpedoboats“ je asi taky vše jiné než „small open draft“, a třeba ještě „U-boot“/„U-boat“ (tedy něm. unterseeboot/angl. U-boat) má také daleko k tomu, co je malou nekrytou lodí. Platí tedy, že „boat“ = člun je malé otevřené plavidlo, tj. bez paluby (viz Člun).

Bocman (od rus. potažmo angl. boatswain a něm. Bootsman), loďmistr = na válečných lodích pojednávaného období (1860-1905) vyšší poddůstojník, který měl přímý dozor nad mužstvem vykonávajícím právě zaměstnání, plánoval jeho běžnou úklidovou, hospodářskou a technickou činnost (drobné opravy, údržba…) a úkládal úkoly jednotlivcům či oddílům posádky, kontroloval provedení prací apod., při odkotvování či ukotvování lodi řídil palubní činnost a obsluhu kotevních zařízení, za boje organizovali činnost požárních, opravářských a záchraných čet (avšak neorganizoval a neřídil činnost spojenou s obsluhou zbraní, munice, pohonné soustavy, což náleželo důstojníkům speciálních služeb). Bocmani měli velmi dobré znalosti konstrukce lodi, rozložení nákladu, činnosti lodních mechanismů apod.   Bocmani byli vybaveni pověstnými píšťalkami, jimiž bylo možné „zahrát“ velké množství tónových kombinací, od hlubokých po velmi vysoké, jež byly signály pro palubní činnost.  

Bočina (outor) = ve středolodí více či méně oblý přechod mezi bokem lodního trupu a dnem lodního trupu. Bočina je uspořádána tvarem žeber zpevněných uvnitř trupu podélnou vaznicí (bočinová vaznice). Na vnější straně bývá zejména u větších lodí zpravidla krátký bočinový kýl.

Boční vazníky = boční podélné výztuhy lodního trupu, pod úrovní bočiny.

Boční výška - viz Rozměry lodi.

Boj = v námořním vojenství vyvrcholení taktického úsilí alespoň jedné z nepřátelských stran, jehož důsledkem bylo ozbrojené střetnutí menší skupiny lodí (boj dvou lodí je souboj, boj loďstev je bitva – viz Bitva námořní). Námořní boj byl v pojednávaném období (1860-1918) veden buď mezi skupinami nepřátelských lodí, nebo mezi loděmi a pobřežím. Záměrem bojujících námořních stran bylo nepřítele zničit, rozehnat respektive donutit k ústupu nebo zajmout. Podle toho se také námořní boj dělil na boj útočný a boj obranný, přičemž neplatilo, že v každém boji jedna strana útočila a jedna se bránila; v mnoha případech byly první fáze boje útočná z obou stran, a teprve poté se boj modifikoval. Měl stejné fáze, jaké měla námořní bitva: rozpoznávací, zahajovací, vývojovou a závěrečnou; částí taktického počínání za námořního boje byly evoluce (změna směru a změna rychlosti); evoluci tvořilo několik manévrů. (Manévr však byl i dělostřelecký, ve smyslu změny střeliva, změny cíle apod.) V pojednávaném období byl námořní boj veden většinou paralelně, ojediněle se vyskytly manévry, jež vedly k boji křižmo (viz Crosing the T). Disciplínou, která se zabývala teorií i praxí námořního boje a která čerpala i z empirie námořního váleční, byla taktika námořního boje, jejíž zrod spadal do poloviny 19. století.   

Bójař či balisář (od fr. balliseur) = zřízenec, který bděl nad stavem bójí aj. značek a sledoval stav pobřežních a přístavních znamení v přiděleném mu obvodu; bójař byl také zřízenec starající se o pobřežní pěšinu, po níž kráčeli při své práci tahouni, vlekoucí loď podél břehu. 

Bóje = původně plováky různé konstrukce (plné dřevěné, duté kovové, kulovité, válcové, vejčité, kuželové, dvojkuželové…), zakotvené na dně nebo uvázané k jinému plovoucímu tělesu, které – opatřeny nápadnou barvou, zdaleka viditelnou, a bidélcem (žerdí), jenž nesl další znamení (kříž, kužel, kouli, šipku…, svítilnu či zvonec) – vyznačovaly na vodní hladině určitou kvalitu plavebního nebo kotevního místa (mělkost, přítomnost vraku, směr a sílu proudu…, místo shozené kotvy, místo uložení kabelu…), směr plavební dráhy apod. Rozlišovaly se bóje výstražné, bóje kotevní, bóje ouvazné. Polohy významných bójí byly vyznačena na námořních mapách příslušné oblasti, s uvedením jejich tvaru a zbarvení.

Bojeschopnost = v námořním vojenství stav, který charakterizuje připravenost a schopnost válečné lodi nebo organizované skupiny válečných lodí úspěšně vést boj. Bojeschopnost loďstva je podmíněna funkčností systému válečného námořnictva a účinností organizace loďstva, odborností generálského a důstojnického sboru, praktickou a morální vyspělostí lodního důstojnictva a mužstva, personální naplněností, naplněností bojovými a dalšími vojenskými prostředky aktivního loďstva a jejich technickou kvalitou, adekvátností operačního prostoru, kvalitou týlové podpory (početnost, rozmístění a vybavení námořních základen), závisí na klimatických podmínkách atd. - Bojeschopnost lodi je dána technickou kvalitou lodi, její výzbroje a ochranných prostředků, naplněností střelivem a materiálem potřebným k plavbě (uhlí, voda…), početním stavem posádky a její zásobeností potravinami a prostředky k činnosti, a rovněž odbornou a morální vyspělostí lodního důstojnictva a mužstva; závisí i na klimatických podmínkách. 

Bojiště námořní = v námořním vojenství prostor, na němž se uskutečňuje bitva nebo boj. V širokém, obecném pojetí bylo námořní bojiště velká námořní plocha, na níž se odehrávaly všechny námořní bojové projevy nepřátelství nepřátelských stran a jejíž rozloha byla dána operačním dosahem válečných lodí nebo jejich útvarů (např. za první světové války bylo britsko-německým bojištěm Severní moře). V užším pojetí bylo bojiště místem, na němž se odehrával přímý boj nebo bitva. V pojednávaném období (1860-1905) byla velikost prostoru hladinového námořního boje či bitvy dána okruhem daným operačnímu dosahu lodí či jejich formací, účinné působnosti především dělostřelectva, u torpédových lodí včetně ponorek účinným dostřelem torpéd a palubních děl. Námořní bojiště bylo buď na jednom místě (např. při souboji válečných lodí s pobřežním dělostřelectvem), anebo se posouvalo, jak se pohybovaly znepřátelené strany. Generální bitvy měly i několik bojišť.

Bojová hodnota vojenské/válečné lodi – viz Hodnota vojenské/válečné lodi.

Bojová loď = druh lodi válečné, tedy plavidlo vyzbrojené, určené k přímé bojové činnosti (viz i Válečná loď). Prvním bojovými loděmi byly antické dřevěné veslice (až 160 veslařů) s plochým dnem, které umožňovalo najetí na nízký břeh; byly osazeny arietami – dlouhými vysunutými, vpředu zahrocenými a oplechovanými trámy, které umožňovaly ničení nepřátelských lodí najetím do nich, načež následovala abordáž a boj muže proti muži – vyvrcholení námořního střetnutí, jež až do abordáže probíhalo na vzdálenost donosnosti šípu. – Zřejmě už ve 4. století př. n. l. Řekové instalovali na bojové lodě prostředky původně sestrojené k vedení pozemního boje, zejména katapulty, které umožňovaly vrhání různých bořících a zápalných projektilů na lodě a pobřeží nepřítele. Asi o 200 let později tak upravili své bojové lodě i Římané, kteří navíc zavedli rozmisťování veslařů v řadách nad sebou, čímž v 7. století vznikly galeje (pozdější galéry). Standardní výbavou bojových lodí se staly plachty, většinou však po jedné velké na jednom nebo dvou stěžních. Bojové prostředky zůstávaly – ariety (klouny), katapulty aj. metadla, luky a šípy, meče, kopí apod., k ochraně bojovníků sloužily štíty, které ostatně částečně ochraňovaly i lodní trupy… S tím, jak se stále důmyslněji využívalo síly větru prostřednictvím vhodně tvarovaných plachet na početnějších stěžních, ubývala na bojových lodích vesla. V 15. století se do výzbroje bojových lodí dostalo lodní dělo a v 16. století byly bojové lodě už tím, co lze dnes nazvat válečnými koráby. Podle bojového určení se pak měnila jejich velikost a výzbroj, počet členů posádky, oplachtění… Proto se v 18. století začala zavádět kategorizace, tj. třídění lodí – do I., II. a III. třídy náležely velké bojové jednotky (pozdější řadové lodě) se 3 – 4 bojovými palubami, tj. včetně horní, která však nebyla zvána dělová či bateriová, zatímco ve IV. a V. třídě byly středně velké – méně vyzbrojené, ale pohyblivější lodě (pozdější fregaty), v nižších třídách byly lodě menší (budoucí korvety, šalupy…). Zlomové pro vývoj bojové lodi bylo 19. století, neboť už od jeho dvacátých let se zaváděly válečné lodě s železnou konstrukcí a současně na ně pronikaly parní stroje, aby pak čtyřicet let trvalo dilema jednak „kolesa nebo lodní šroub“ (lodní šroub vyhrál, ale změnil se v třicátých letech v lodní vrtuli), jednak „co s plachtami“ (na řadových obrněncích zůstaly plachty do osmdesátých let, na křižnících vydržely až do devadesátých let 19. století). Měnila se i výzbroj a munice - zásadní změnu pojetí námořního vojenství navodilo zavádění výbušných projektilů (Francie), zavádění pancířů v padesátých letech (Francie) a zavádění děl-zadovek a drážkovaných děl koncem šedesátých let. Měnila se i kategorizace bojových lodí, a to v zásadě na řadové obrněnce, křižovací obrněnce, neobrněné křižovače, dělové čluny a lodě hlásné (avisa). Začátkem osmdesátých let 19. století vyvolalo zavedení torpéda do lodní výzbroje vznik nové kategorie bojových lodí – torpédovek a torpédových-dělových člunů. Těžká bojová loď se dále koncepčně vyvíjela – od bateriových k centrálně-bateriovým resp. kasematním, od věžových (USA, V. Británie) k barbetovým (Francie), sílily stroje, tvrdly pancíře, stoupala výkonnost děl a účinnost projektilů… Koncem 19. století se bojové lodě dělily na řadové či už bitevní lodě (později zv. pre-dreadnoughty), pancéřové křižníky, chráněné a nechráněné křižníky (český výraz pro křižníky byl tehdy křižák), torpédoborce, torpédovky a torpédové čluny, dělové čluny a avisa, objevily se první ponorky vyzbrojené automobilním torpédem (Francie). Toto třídění přetrvalo, přibyly však minonosky (Německo, Rusko) a minolovky, po zkušenostech z rusko-japonské války se jako bojové lodě začaly zavádět rychlé motorové čluny (Itálie), a to dělové nebo torpédové, určené k hladinovým přepadům a k boji s ponorkami, zato zmizela kategorie torpédovek a dělových člunů. V r. 1906 vstoupil do služby první dreadnought (Velká Británie) a o dva oky později první bitevní křižník (Velká Británie), chráněné křižníky různých velikostí se modifikovaly pro plnění především zvědných a doprovodných úkolů a byly přezvány na lehké. Ponorky se staly hrozbou, zatím však bez konkrétního bojového projevu. Takto vstoupily bojové lodě do 1. světové války, v níž se poprvé uplatnila nová kategorie monitor – loď bombardovací, tedy jiné koncepce než monitory šedesátých let 19. století. To už byly parní stroje na ústupu, střídány parními turbínami (velké lodě) a spalovacími motory (čluny), běžným hnacím agregátem se stal i elektromotor (ponorky). Tehdy se mezi kategoriemi bojových lodí objevila kategorie letadlové plavidlo, což byly zatím jen nosiče plovákových letounů, spouštěných na moře jeřáby a odtud po akci zase zvedané na palubu. – Washingtonská konference v r. 1922 kategorizaci bojových lodí dále zjednodušila – zůstaly jen bitevní lodě, křižníky, letadlové lodě, torpédoborce, ponorky…, a zmizela třída bitevní křižník (stávající jednotky se přičlenily k třídě bitevní loď). Vývoj bojových lodí a vznikání nových kategorií (letadlová loď, fregata a korveta, protiletadlová loď…) pokračovalo.

Bojová věž velitelská = stanoviště velení lodi případně velícího admirála a členů jeho štábu v bojové situaci lodi. První takovíé věže se na pancéřových válečných lodích objevily v šedesátých letech 19. století, ale jejich zařízení bylo velmi jednoduché. - Jak vypadala bojová věž pre-dreadnoughtu z počátku 20. století: Byla to okrouhlá prostora o průměru okolo 3 m, vertikálně tvořená nejsilnějšími pancíři, většinou takovými, jaké tvořily kupole těžkých děl téže lodi, a horizontálně slabšími pancíři stropu s přesahem přes obvod věže. Při vrchním okraji obvodního pancíře byly průzory světlosti kolem 30 cm – nijak nekryté, v zadní části průchody, opatřené někdy pancéřovými dveřmi, jindy velmi silnou pancéřovou zástěnou s půdorysem tvaru kruhové výseče, která obestírala průchod a přilehlé stěny asi v 1/3 obvodu věže. Zevnitř byly stěny věže opatřeny plechovou výstelkou, na podlaze byl vroubkovaný plech nebo nehořlavé linoleum. V zadní části věže byla úniková luka do pancéřové šachty, ještě byla svedena až pod pancéřovou palubu. Uvnitř věže bylo kormidelní kolo a strojní telegraf, stolek pro práci s mapami (ale bývaly i nástěnné), navigační knihy a identifikační pomůcky, s lodním deníkem uložené v policích na stěně věže, ,byla tu i vyústění dorozumívacích trubek (hlásnic); koncem 19. století měly věže už novinku – telefony, které umožňovaly spojení jednotlivých důležitých stanovišť na lodi s tímto hlavním, avšak dorozumívací trubky jako záložní prostředek komunikace zůstávaly… V té době (okolo r. 1900) nebyla zřízena samostatná stanoviště k řízení dělostřelecké palby, takže tímto stanovištěm byla velitelská bojová věž. Ta tedy měla na jedné stěně ciferníky ukazující hodnoty důležité pro zaměřování děl: vzdálenost k nepříteli, jeho kurs a rychlost, sílu a směr větru. Hodnoty se dostávaly k hlavnímu dělostřeleckému důstojníkovi ve věži od dálkoměru postavenému poblíž bojové věže a od meteorologa stojícího tamtéž; dělostřelecký důstojník je cifernících nastavoval, načež se stejné hodnoty objevovaly na stejných cifernících na dělostřeleckých stanovištích – dělostřeleckých kupolích a kasematech; do kasemat se však často doručovaly osobně – lodní poslíčci, zpravidla nejmladší námořníci, je měli napsané na tabulkách upevněných na zádech, s nimiž přebíhali z velitelského můstku do baterií, a to i v palbě nepřítele…  Prostředí velitelské bojové věže tedy bývalo velmi těsné, takže mnozí velitelé a důstojníci i za boje raději přebývali venku. Pokud se některá loď projektovala jako vlajková, byly bojové věže o něco větší, neboť musela postačovat i velícímu admirálovi a některým příslušníkům jeho štábu. Za velké války už však byla dělostřelecká stanoviště i s dálkoměry na stěžňových plošinách a palba těžkých a středních děl se řídila odtamtud, takže ve velitelských bojových věžích bylo více místa.

Bojové signály = smluvená či kodifikovaná soustava optických komunikačních znaků, nejčastěji uspořádaných do signalizační abecedy, v níž každý znak prezentoval buď písmeno, anebo sdělení, a kombinace znaků představovala další sdělení. V pojednávaném období (1860-1905) byly nejpoužívanější bojové signály vlajkové, po zavedení elektřiny na válečné lodě v osmdesátých letech 19. století byly i elektrické – světelné. Nebylo-li možné sdělení vyjádřit pomocí jednou nebo několika signálů, bylo třeba je předat písmeno po písmenu – v případě vlajek tzv. vyvlajkovat, v případě elektrické světelné signalizace vyjádřit Morseovou abecedou (viz Signalizace námořní). Kromě signálů v ustálených soustavách existovaly i bojové signály ve tvaru uzpůsobeném ad hoc.

Bojový koš - viz Mars.

Bojový stěžeň = u lodí zařazených do služby po r. 1870 se tak označovaly stěžně, na nichž bylo nejméně jedno palebné stanoviště zvané mars, což byla zpravidla okrouhlá plošina s plechovým zábradlím, někdy zcela krytá (zejm. na francouzských obrněncích), na níž byly na palpostech lehké kanóny či kulomety. Tyto plošiny existovaly už na stěžních plachetních řadových lodí a fregat, avšak pro střelce s ručními zbraněmi, kteří odtud mohli z výšky, tedy s velkým přehledem, pálit na palubu blízké nepřátelské lodi, anebo na palubu vlastní lodi, byla-li po abordáži obsazena. To na pancéřových lodích měla instalace bojových stěžňů přispět ke zlepšení ochrany před torpédovkami – jednak pak bylo možné na marsy instalovat lehká děla, která se na paluby nástaveb a vrchní palubu už nevešla, jednak byly útočící torpédové lodě více patrnější a vytvářely (opticky) delší cíl. Zhruba do konce 19. století byly zejména na britských obrněncích bojové stěžně jednoduché bidlové, na francouzských, německých… široké válcové, někdy i se dvěma marsy nad sebou, přičemž stěžně byly duté a byla v nich schodiště případně muniční výtah. Poté, co se v r. 1906 objevily na lodi DREADNOUGHT třínožkové stěžně (angl. tripod masts, nebyly novinkou!), bojová stanoviště spočívala i na nich, ale na britských lodích k nim na začátku 20. století přibyla - na jiné úrovni – stanoviště vybavená k řízení dělostřelecké palby. Tehdy však už označení bojový stěžeň začalo zanikat, tím spíše, že stěžně byly stále více obestavovány můstkovými komplexy, osazenými lehkými děly a kulomety. Na amerických lodích ještě před Velkou válkou převládaly bojové stěžně klecové (angl. cage masts), které sice byly značně těžké, avšak po zásazích dělostřeleckými projektily se nemohly zhroutit, nicméně i ty byly přechodnou záležitostí. Japonské lodě měly od dvacátých let 20. století stále členitější, ba pagodovité můstkové stavby s mnoha řídícími, světlometnými a palebnými stanovišti, které někdejší bojové stěžně nahradily.  

Bok lodní = strana či stěna lodního trupu, sahající od přídě k zádi a od vrchní paluby k outoru - bočině (viz Bočina), měl různý tvar podélný i příčný, avšak ve středolodí měl největší zakřivení ve směru od lodní osy. Lodní bok byl šikmý, svislý, vypouklý; např.  francouzské pre-dreadnoughty měly boky enormně vypouklé, což sice dávalo lodím lepší plavební vlastnosti na rozbouřeném moři při bočním vlnění, avšak kvůli nim se významně zúžil prostor na dělové palubě a na vrchní palubě. Lodní bok tvořila jeho žebrová konstrukce, vně její obšívka z plechu nebo slabého pancíře, uvnitř výdřeva či plechová výstelka. Na kapitálních válečných lodích spočíval na obšívce v oblasti vodní čáry hlavní pancéřový pás, tvořený několika více či méně silnými podélnými segmenty, nad nímž se zpravidla nacházel další, poněkud slabší pancéřový pás a následovalo pancéřování baterie nebo kasemat na dělové palubě. K boku lodnímu se připevňovala různá zařízení: lodní schůdky, výložníky protitorpédových sítí…, ale byly na nich i tzv. sponsony (dle angl.) – výdutě pro zprvu pozorovací účely, pak jako platformy pro střední a lehké dělostřelectvo, na lodích francouzského původu byly na značně vypouklých bocích i dělostřelecké věže, a to i s těžkými děly. Boky velkých válečných lodí se dělily na části: vrchní, střední a spodní, přičemž vrchní byla část boku nad úrovní hlavní paluby (té, k níž se pojily protizátopové přepážky), střední bok byl mezi úrovní vrchní paluby a vodní čárou a spodní bok mezi vodní čárou a outorem. U malých lodí byl vrchní bok nad vodní čárou, spodní bok mezi vodní čárou a outorem.

Bokanec = krátký dřevěný nebo železný trámek ustavený na plachetní nebo paroplachetní lodi, při palubní hraně, zhruba kolmo vytrčený, sloužící k upevnění lan, jimiž se ovládaly spodní rohy ráhnových a vratiráhnových plachet.

Bokorys, též nárys = schematické znázornění bočního pohledu na základní konstrukční provedení lodi, část teoretického výkresu. Částmi bokorysu/nárysu jsou bokorysky, jež zobrazují teoretické svislé roviny vedené trupem podélně, každá v určité vzdálenosti od hlavní lodní osy (viz Projekt a plány pro stavbu lodi).   

Bombarda = v námořním vojenství: (1) Široká a krátká, tedy velmi stabilní, ale i velmi pomalá, malá plachetní, většinou dvoustěžňová loď, používaná na Středozemním moři, vyzbrojená jednou či dvěma až 200liberními houfnicemi, určená k ostřelování hlavně velkých a masivních pobřežních cílů, zejména pevností. Děla stála na přídi, takže přední stěžeň s příčnými plachtami byl až uprostřed lodi, hlavní stěžeň s podélnou plachtou na vratiráhnu stál daleko na zádi. Bombardy se používaly ještě za napoleonských válek koncem 18. století, ale posloužily jako archetyp pozdějších parostrojních a motorových dělových člunů k obraně pobřeží nebo na jezerech, které se užívaly i za Velké války. (2) Ojediněle tak byly zvány i francouzské plovoucí pancéřové baterie (viz Plovoucí baterie pancéřové), nasazené za krymské války, poprvé u Kinburnu 17. října 1855, jinak přímí předchůdci první novodobé pancéřové lodi L´GLOIRE postavené rovněž ve Francii. – (V pozemním vojenství původně velký prak používaný ve 14. a 15. stol. v Lombardii – odtud i lombarda, pak velmi krátké, těžké obléhací dělo, konstruované v 16.-18. stol. ze železných prutů obepjatých železnými prstenci a opatřených dřevěným pevným pláštěm, přičemž hlaveň měla i trychtýřový tvar. Není totožné s moždířem.) 

Bon (od angl. boom, boom of harbour = přístavní trám) = ruský pojem pro plovoucí přístavní záhradu smontovanou z trámů spojených lany, řetězy apod., za Velké války opatřovanou i protiponorkovými sítěmi. Záhrada (uzávěra, bariéra…) měla před přístavem nebo v jeho ústí bránit pronikání útočných lodí (barážních) včetně blokádních a paličských (branderů) k ukotvenému loďstvu (viz i Baráž), později samozřejmě měla bránit i pronikání nepřátelských ponorek do rejd přístavů.

Bonjeanovy křivky (v teoretických výkresech lodního tělesa) = soustava plynulých vodorovných a svislých čar v místech teoretických žeber na bokorysu lodního tělesa, která pomáhala při vyšetřování velikosti výtlaku tělesa pro různé ponory, a to ve vodorovné poloze nebo se sklonem k zádi či přídi a za plavby na zvlněné hladině. Svislé křivky představovaly ponory, vodorovné souřadnice představovaly plochy žeber k těmto ponorům. Výtlak nějak skloněné lodi se určoval tak, že vodoryska takto položené lodi se nakreslila přes Bonjeanovy křivky a v místech, kde protínala svislici každého teoretického žebra, odměřila se délka vodorovné souřadnice, odpovídající ploše určitého teoretického žebra. Zjištěné velikosti ponořených ploch teoretických žeber se zanášely do tabulky, z níž pak bylo možné vypočítat výtlak lodního tělesa.  

Bóra, bora = chladný pevninský zimní vítr nad Jaderským mořem, vanoucí od severovýchodu, původně však prudký, suchý, řezavě studený vítr vanoucí v zimních měsících v Dalmácii a dalších přímořských oblastech na východních březích Jadranu. Námořníci se jej obávali, neboť přicházel náhle, načež vál v tak prudkých krátkých rázech zv. „refoli“ či „raffiche“, v trvání od několika vteřin do několika minut, že mu často neodolaly lehké pobřežní stavby, natož plachtoví a takeláž lodí. Nejprudší byla bóra (boraccia) u pobřeží lemovaného vyššími horskými pásmy (Kvarnerský záliv), zatímco severněji (istrijské pobřeží) vanula už zpravidla jen bóra mírnější (borino). Trvání bóry je od jednoho dne do asi patnácti dnů. Bóra vzniká rozdílností atmosférického tlaku nad Evropou a nad jižním Jadranem; je-li nad Evropou vysoký tlak a na Jadranu nízký, „přelévá“ se ovzduší k jihu, naráží na studené pobřežní hřebeny, převaluje se přes ně a padá na moře. Podobně se děje např. na Černém moři, u pobřeží jižní Francie, kde se takovému větru říká mistral.

Boreální = severní, od severu jdoucí.

Botka – viz Ostruha

„Bracket frame system“ – viz Dvojité dno lodní a viz Žebrorámový žeberní systém.

Bragozzo, bragozzi = velký člun s plochým nebo jen mírně zaobleným dnem, používaný v 18. a 19. století na Jadranu pro příbřežní plavbu a stavěný většinou v Chioggi u Benátek. Měl délku 10 – 12 m, velmi malý ponor do 0,2 m, velké, hluboko pod profil lodi sahající kormidlo a dva stěžně s lichoběžníkovými plachtami. Nosností činila 5 – 8 t. Trup býval kryt palubou, ale kvůli co nejmenšímu ponoru bragozo neměl spodní kýl, nýbrž dva kýly boční (oháňky). Tyto lodě bývaly i nástrojem pirátů, a to nesly několik lehkých děl.

Brander (od něm. brand = zapalovat) = do 19. století paličská loď, útočné plavidlo. Většinou stará loď před vyřazením, naplněna kromě balastu hořlavým materiálem, tj. dehtem napuštěným i běžným dřevem, slámou, rákosem, smolou, ba i střelným prachem. Takto vypravená loď byla vyslána do nepřátelského přístavu, aby tam svým požárem zapálila ukotvené lodě nebo přístavní zařízení, někdy najížděla i na jiné cíle, např. mosty, pobřežní stavby ap. Často byla bez posádky a plula po větru, s kormidlem zajištěným v požadované poloze, anebo se k cíli blížila řízena umenšenou posádkou, většinou dobrovolníků. Ta, nedbajíc palby nepřítele, loď namířila k nepřátelskému plavidlu nebo jinému objektu; většinou narazila, ale někdy ji posádka i stihla upoutat, mužstvo zapálilo doutnáky a loď opustilo. Tyto paličské lodě se používaly už v antických flotilách, z novověku jsou známy zejména tyto případy: V r. 1585 při obléhání Antverp parmským vojskem antverpští, kteří chtěli zabránit zásobování Antverp po moři, vyslali k umělé hrázi a pontonovému mostu Španělů přes Šeldu paličské lodě FORTUIN a HOOP, naložené 7000 librami prachu. Most zničily mocným výbuchem, při němž zahynuly stovky Španělů. Britské námořnictvo se v r. 1588 zdárně pokusilo zápalnými loděmi vypudit z Calais část španělské Armady, aby ji pak britské eskadry napadly v Anglickém kanálu (La Manche). V r. 1628 se pokusilo britské námořnictvo pomocí branderů zničit francouzskou flotilu u La Rochelle a ve stejném století je použilo i v bojích s holandským loďstvem. V r. 1770 ruští námořníci černomořského loďstva pod hrabětem Orlovem zničili paličskými loděmi turecké loďstvo u Česmy a totéž se v r. 1832 dvakrát podařilo řeckému admirálu Mialisovi. V 19. století Britové nasadili brandery v r. 1811 proti francouzské eskadře v Basque Roads, za opiových válek používali paličské lodě Číňané… U nás jsou za brandery vydávány i japonské parníky, které v r. 1904 byly natřikrát vyslány proti ruské námořní pevnosti Port Artur (Žluté moře, poloostrov Liao-tung), aby zatarasily její přístavní vjezd a tak znemožnily tamní ruské Tichooceánské eskadře vyplouvání, v tomto případě však šlo o lodě hradící či barážní, blokovací. 

Brassey´s Naval Annual“ (angl. = Brasseyovy námořní ročenky) = specializované katalogové publikace vycházející ve Velké Británii od r. 1886 a obsahující základní informace o válečných lodích všech přímořských států světa (přechodně, ve dvacátých a třicátých letech 20. stolet, i o loděnicích). S jejich emisami začal T. Brassey (1836-1918), britský politik, který mj. v l. 1880-1884 vykonával funkci civilního lorda britské Admirality. Ročenky jako vůbec první publikace svého druhu na světě obsahovaly základní kariérní a technické údaje (v tabulkách) a popisy a jednoduché konstrukční nákresy, které předtím námořní činitelé a lodní důstojníci obtížně získávali z různých, těžko dostupných zdrojů. Všechny údaje sice nebyly přesné a ověřené, přesto Brasseovy ročenky zůstávaly vítanou pomůckou a byly velmi žádané i britskou laickou veřejností, která si vždy velice cenila „svého“ Královského námořnictva a zajímala ji i námořnictva jiných států. O dvanáct let později začal podobné, ale dokonalejší publikace „All the World’s Fighting Ships“ vydávat londýnský podnikatel F. T. Jane (viz), podobné počiny se vyskytly i v jiných zemích, máme na mysli např. německé „Taschenbuch der Kriegsflotten“, sestavované nám. důstojníkem B. Weyerem a vycházející od r. 1900 (viz Weyer)… Brasseyovy ročenky, obsahově i polygraficky zdokonalovány, vycházely až do r. 1992, pravda, už péčí jiných vydavatelů a nakonec i s pozměněným názvem „Royal United Services Institute a Brassey je Defence Yearbook“.        
Briga = menší plachetní loď o dvou stěžních s plným oplachtěním, tj. na každém stěžni bylo vzestupně až pět příčných plachet, na hlavním stěžni vratiplachta, tři až čtyři kosatky byly v obvyklém postavení); nosnost činila 200-500 t. Velmi rozšířený lodní druh, zejména v Evropě. Plachtoví brigy však měly i paroplachetníky, hlavně francouzské, hamburské a brémské zaatlantické poštovní a dopravní lodě. Brigy válečné, stavěné až do padesátých let 19. století, nesly osm až osmnáct děl při výtlaku 200-400 t, ale po r. 1860 vymizely anebo sloužily jako pomocné a cvičné lodě (např. rakousko-uherská ARTEMISIA o 180 t a CHAMAELON o 200 t). 

Briga škunerová (angl. brigantine) = briga se dvěma zkrácenými stěžně (měly jen jednu čnělku), tj. každý stěžeň měl jen tři příčné plachty (a vratiplachtu). Podobala se brigantině (viz Brigantina), lišila se od ní pouze jednou spodní plachtou. Jiný je brigový škuner.      

Brigáda = v ruském carském válečném loďstvu v pojednávaném období (1860-1905) část eskadry. Brigádu tvořily buď čtyři velké lodě téže kategorie - bitevní lodě nebo pancéřové křižníky, nebo dva oddíly po devíti torpédoborcích. Dvě brigády tvořily divizi.

Brigantina = (1) evropská dvoustěžňová plachetní dopravní loď, v podstatě briga se stěžni zkrácenými o jednu čnělku, přičemž plachty na každém stěžni byly až čtyři, to pak obě vrchní plachty byly na jedné (vrchní) čnělce, zatímco obě spodní plachty (velké) byly na spodní části stěžně – pni, kde měly jiné plachetnice zpravidla jen jednu takovou plachtu. Výhodou mužstva při vyřazování části plachtoví z větrového záběru brigantiny byla jednodušší manipulace se spodními plachtami. Výtlak brigantin se pohyboval mezi 200 a 500 tunami. (2) = velká vratiplachta na zadním stěžni (besanu)

Brigový škuner = evropská plachetnice s dvěma až třemi stěžni, z nichž druhý a třetí měly jen jednu čnělku a menší vystrojení, zatímco první zkrácen nebyl (měl peň a dvě čnělky) a nesl plné vystrojení - čtyři příčné plachty. Byl odlišný od škunerové brigy.

Brizance = schopnost výbušniny (střeliviny, trhaviny, třaskaviny a pyrotechnické slože) vyvolat tříštivý respektive trhavý účinek v okolním prostředí, tedy je to účinnost rozpínavosti explozivní látky přivedené k výbuchu. Závisí na objemu, teplotě a rychlosti plynů vyvinutých výbuchem. Brizance se projevuje tlakově. Čím je tlak větší a rychlost expanze vyšší, tím je větší i brizance. Brizance různých trhavin se měří několika různými metodami, jejichž podstatou je zkoumání účinku výbuchu vybrané trhaviny na normalizované, vesměs olověné objekty různých tvarů (válečky, hranoly), přičemž výbuch je iniciován vně těchto objektů, nebo uvnitř (pak se měří průměr způsobené dutiny).

Bríza = společný název pro větry ve stupnici od mírného vánku po ostřejší vítr, při kterém bylo možné použít nanejvýš jen plachty brámové (na stěžni třetí zdola). Rychlost brízy je tedy - podle Beauforta - mezi 3,6 a 15,2 m/sec, při čemž tlak na plachty pak činí 1,5 kg – 28 kg na m2. Námořníci hovořili o bríze jemné, tuhé a čilé. Nebezpečná nebyla.

Brlení (angl. bulwark) = druh zábradlí, zábradlí plné (viz Pažení).

Bronz = slitina mědi s cínem, ale k výrobě bronzi pro různé účely se přidávaly i jiné kovy (zinek, olovo, železo, stříbro…) a látky (fosfor). Pro výrobu starších děl se používal bronz zvaný dělovina (viz Dělovina). Tu nejčastěji tvořila slitina mědi a cínu v poměru 90:10 nebo 91:9. Číňané lili děla z bronzu tvořeného z 95,8 dílů mědi, 0,2 dílu cínu, 1,7 dílu zinku, 0,7 dílu olova, 0,2 dílu železa a 1,5 dílu antimonu. Od sedmdesátých let 19. století dělovinu a bronz nahrazovaly železo a ocel.

Brohk = na starých bateriových lodích s děly na vozíkových lafetách silné manilové lano, které - přes kladkostroje - po výstřelu omezovalo pohyb lafety respektive děla zpět. Sloužilo také k přitažení děla po jeho nabití do palebné polohy nebo k zajištění děla ve stacionární poloze, nebylo-li v činnosti.

Brotherhoodův motor = tříválcový vzduchový motor britské fy Brotherhood, montovaný do britských torpéd systému Whitehead od osmdesátých let 19. století. Při tlaku poháněcího proudu vzduchu s tlakem okolo 100 atm motor vyvinul výkon 80-90 iHP a 950 ot./min. Začátkem 20. století začala fa Brotherhood dodávat do torpéd čtyřválcové vzduchové motory.

BRT (zkratka od angl. Brutto Register Ton) = dnes už nepoužívaná jednotka hrubé prostornosti dopravního plavidla, tj. zahrnující všechny vnitřní prostory lodi, které mohou být bezpečně uzavřeny, tedy celkovou prostornost lodní, přičemž 1 BRT = 2,83 m2 (později grt, soudobě jen gt = gross tonnage; viz i Prostornost lodi). Jednotkou čisté prostornosti lodní byla NRT (Netto Register Tun, viz NRT).   

Brukanec = na dřevěných lodích používaný pruh impregnovaného (dehtovaného) plátna, které se přehazoval přes lodní části, které neměly podlehnout účinkům vody anebo kolem nich nesměla pronikat voda; např. se jím halily dřevěné klíny, upevňující stěžeň v palubním průvlaku či kormidlový peň v lodní zádi, aby se kolem něj nedostávala voda do trupu… Na železných lodích se místo brukanců ve smyslu těsnícím používaly kovové aj. ucpávky, mechanicky odolnější.

Bruloto = italská paličská loď (viz Brander).

Bunkr uhelný - viz Uhelna.

Bunkrování - viz Nakládání uhlí.

Buran = silná sibiřská vichřice, letní nebo (mnohem krutější) zimní. Zasahuje i nad okolní moře, ale dále od pobřeží se rozpadá.