pojmy začínající na C

pojmy začínající na C

C

Cadre - viz Kádr.

Canetova děla = série dělostřeleckých soustav ze závěru 19. a počátku 20. století, které projektově vytvořil Gustave Canet (1846-1913), hlavní dělostřelecký projektant a konstruktér francouzské firmy Schneider v Creusotu (Schneider et Cie Le Creusot). Principiálně se těžká a střední děla Canet konstrukčně nelišila od jiných děl, ale vyznačovala se především snadno obsluhovaným závěrem komory, možností nabíjení v kterékoliv palebné pozici hlavně, pozdější modely i velmi dlouhými hlavněmi. Těžká děla se nabíjela obvyklými dělenými náboji, střední jednotnými. V námořním vojenství se používala takřka na všech válečných lodích postavených ve Francii, včetně těch, které si tu objednaly jiné státy (Španělsko, Rusko aj.). Francouzské válečné námořnictvo v osmdesátých letech 19. století nechávalo velmi těžkými děly Canet od Schneidera primárně zbrojit všechny své barbetové lodě: typ TERRIBLE měl 2x 420mm/22, typ FORMIDABLE 3x 370mm/28, HOCHE 2x 340mm a typ MARCEAU 4x 340mm/28, ale těžké kanóny Canet s extra dlouhými hlavněmi s komorami pro dělené náboje s novou střelivinou dostala až věžová bitevní loď BRENNUS, dokončená v r. 1896; byla to děla ráže 340 mm/42 Model 1887. Poté však, počínaje lodí CHARLES MARTEL, dostávaly francouzské bitevní lodě do primární výzbroje schneiderská děla Canet už obvyklé ráže 305 mm/45 Model 1887 a modelů pozdějších (1893-1896…). – Značnou pozornost v osmdesátých letech vzbudila 320mm a 230mm lodní děla Canet vyvinutá pro španělské válečné námořnictvo, které jimi hodlalo primárně vyzbrojit šest nových bitevních lodí, chystaných do stavby podle námořního programu z r. 1884. Děla produkovala španělská firma Hontoria, která na jejich výrobu koupila od Schneidera licenci, barbety Canet však byly francouzské. Jenomže z finančních důvodů z námořního programu sešlo, takže na výrobu nejméně dvanácti 320mm děl nedošlo, vznikl pouze obrněnec PELAYO, který nesl dvě 320mm a dvě 230mm Canetova děla (stavěl se ve francouzském La Syene u Toulonu, na vodu byl spuštěn v r. 1887; předlohou byl francouzský typ MARCEAU)… - Jiným zákazníkem bylo tehdy hospodářsky a vojensky rychle se vzmáhající Japonsko, které si ve Francii v druhé polovině osmdesátých let objednalo dva chráněné křižníky vyzbrojené těmito extrémně těžkými zbraněmi. Francie totiž tehdy měla v Japonsku významný „poradenský“ vliv, takže se tam podařilo uplatnit i nauku Mladé školy, jež mj. preferovala silně vyzbrojené, ale minimálně pancéřované křižníky před obrněnci, tím spíše, že Japonsku se na stavbu bitevních lodí zatím nedostávalo peněz. Děla ráže 320 mm na křižnících měla být pandánem 305mm primárních děl na dvou jediných bitevních (barbetových) lodích největšího potenciálního nepřítele Japonska v Asii, Číny, potažmo dva takové japonské chráněné křižníky v jedné formaci, každý s jedním 320mm dělem, měl být protihodnotou jedné čínské bitevní lodi (i proto měl „první“ křižník dělo na předolodí, „druhý“ na zadolodí). Křižníky takto řešené v r. 1887 projektoval francouzský loďařský konstruktér L.-É. Bertin, jenž tehdy působil v Japonsku rovněž jako instruktor (pomáhal i s výstavbou některých japonských námořních základen). Měly se realizovat ve dvou párech, přičemž dva - MACUŠIMA a ICUKUŠIMA - se stavěly ve Francii (dokončeny v r. 1891), třetí - HAŠIDATE - z dovezeného materiálu v císařské loděnici v japonské Jokosuce (1894), čtvrtá loď však nevznikla (měl jí být AKICUŠIMA, který se však nakonec realizoval podle britského projektu jako chráněný křižník se střední výzbrojí, ač původně měl mít i po modifikaci též jedno velmi těžké dělo)... Děla ráže 320 mm Canet pro tři uvedené „francouzské“ lodě měla hmotnost 67 t („long tons“), hlaveň dlouhou 12 m, která odpalovala buď protipancéřové granáty o hmotnosti 350 kg, nebo tříštivotrhavé o hmotnosti 450 kg, účinný dostřel činil okolo 4,3 nám. mil (circa 8 km). Hlavně děl však byly tak těžké a zpětné rázy výstřelu tak mocné, že křižníky jimi mohly pálit pouze s minimálním odměrem vůči axiálnímu nastavení, jinak hrozilo, že po výstřelu se ten který křižník převrátí; další nevýhodou byla velmi nízká kadence těchto děl… Křižníky s nimi neuspěly ani v čínsko-japonské válce (1894-1895), natož ve válce rusko-japonské (1904-1905), neboť byly pomalé, těžce manévrovaly a palba jejich 12,5palcovek byla kvůli pomalému nabíjení sporadická. – Ve Francii aj. se děla Canet středních kalibrů používala i jako prostředek pobřežní obrany, byla i např. v pobřežním obranném systému ruské opevněné námořní základny Port Artur v l. 1898-1904. Rusko zavedlo 120 mm/45 a 152mm/45 lodní děla Canet, licenčně vyráběná ve známé zbrojovce Obuchovo na předměstí Petrohradu jako Modely 1892. Byly to značně zdokonalené verze, jež umožňovaly rychlou obsluhu a rychlé míření – závěry se manipulovaly velmi snadno, nabíjely se jednotné náboje, a to v kterékoli bojové pozici, hlavně měly brzdovratná zařízení. Použití pomalu hořící střeliviny (v Rusku se tehdy používal pyroxiliín) umožnilo i zde prodloužit hlaveň, takže se dosahovalo vyšší úsťové rychlosti střely při odpálení, což přineslo prodloužení dostřelu a větší penetrační účinky střely, avšak v porovnání s britskými lodními děly Armstrong stejné ráže, která měly ve výzbroji japonské lodě, nebyly jejich výkony výjimečné. – V Francii pokračoval vývoj děl systému Canet i po r. 1905 (Model 1906 a další), ale ani ta výkonnostně nestačila na lodní děla britská (Armstrong) a německá (Krupp).

Capitano = italský vůdce či velitel, ve 13. století. Např. Capitano di popolo měl být vojenským protějškem vedoucím činitelům městské správy v italských obcích. Capitano di campagna byl úředník, jemuž byl svěřen dohled nad vykonáváním spravedlnosti v obci (jeho znakem byla hůl). Capitano di guerra byl vůdcem republikových vojsk… apod. Odtud též prosté il capitano = kapitán lodi.

Cargo = náklad, v námořnictví souhrn zboží nacházejícího se na lodi, též průvodní listiny o něm.

Centrálně-bateriové lodě či lodě centrálně-kasematní (angl. central-battery ships) = válečné pancéřníky realizované od druhé poloviny šedesátých let 19. století, na nichž se veškeré těžké dělostřelectvo nebo jeho převážná část koncentrovalo do velké pancéřované kasematy ve středolodí, tudíž náležely k lodím kasematním. Typické centrálně-bateriové lodě měly malý počet děl (4–10), ale nejhrubší ráže. Ona hrubě pancéřovaná středolodní kasemata měla podélné a příčné pancéřové stěny, často i pancéřový strop, a spočívala na citadele (viz Citadela; často je kasemata za tuto citadelu nesprávně zaměňována, neboť citadela nikdy neměla/nesměla mít jakékoliv boční otvory, tedy ani střílny). Jinak byl trup celého předolodí a zadolodí nepancéřován, kromě pásu v oblasti vodní čáry, případně velitelského stanoviště. Na centrálně-bateriové lodi byla kasematní děla buď nepojízdná či s vnějším pivotem, tedy přesovatelná v oblouku, a pak mělo každé jen „svoji“ střílnu, anebo pojízdná, přesouvaná pomocí kladek, a to od střílny náboční ke střílně přední respektive zadní. V nábočním postavení měla děla palebný úhel počítaný od traverzy (kolmice vedené od boku lodi) do přibližně 50° na každou stranu, jak to umožňovaly střílny s výklenky nebo bez nich, a při palbě téměř vpřed respektive téměř vzad, kdy v této poloze tak plnila i roli někdejších stíhacích děl či ústupových děl, montovaných na přídě a zádě, hlavně však děla pálící dopředu připravovala klounový útok. Později se do kasematy centrální baterie ustavovala děla zv. nárožní, která se už nemusela přesouvat, neboť pálila střílnou otevřenou přes roh, od „vpřed“ po „trochu vzad“ resp. u zadního od „vzad“ po „trochu vpřed“. Jelikož palba přímo vpřed/vzad ohrožovala obšívku trupu a takeláž, byla střílna situována tak, aby poloha osy děla vůči trupu podélně byla odchýlena o 15° až 20°. - Koncepce centrálně-bateriových lodí brzy převládala nad bateriovými, neboť na jejich stavbu nebylo třeba tolika pancířů a ve výzbroje nemuselo být tolik děl. - Prvním centrálně-kasematovým pancéřníkem (angl. box battery ship) byl z původní 17dělové dřevěné šalupy konvertovaný RESEASRCH, dokončený v r. 1864, avšak ještě s dřevěným skeletem a dřevěnou obšívkou, toliko ověšenou pancíři; experiment vyšel a centrálně-bateriové pancéřníky se stavěly - vedle věžových a barbetových lodí - až do konce sedmdesátých let; jedním z posledních byl rakousko-uherský TEGETTHOFF, dokončený v r. 1881, Britové uvedli svůj poslední centrálně-kasematový pancéřník, SULTAN, do služby v r. 1877. Po nástupu věžových a barbetových obrněnců v sedmdesátých letech 19. stol. označení kasematní loď zaniklo, neboť kasematy se staly běžným prvkem interní ochrany bitevních a křižníkových jednotek.

Centrální zaměřování = zařízení umožňující palbu všech těžkých děl nebo skupiny středních děl jedné kapitální lodí podle koordinátů zadaných z jediného centrálního dělostřeleckého stanoviště. Zařízení vymyslel, zkonstruoval a prosazoval Brit P. Scott, který také je v roce 1896 experimentálně zkoušel na křižníku SCYLLA, jemuž ostatně velel. Výhody zařízení oproti nekoordinované palebné činnosti děl byly značné: rychlejší zastřílení, přesnější palba, lepší výhled z centrály než z jednotlivé věže atd. Na britských kapitálních lodích se Scottova soustava začala systematicky zavádět až kolem roku 1912, ale pak se tento proces zpomalil, a teprve po návratu adm. J. A. Fishera (listopad 1914) na místo prvního lorda Admirality, se jej podařilo dokončit. Centrální stanoviště pro řízení palby těžkých děl bylo v nitru lodi pod pancéřovou palubou, pozdější centrální stanoviště pro řízení palby středního dělostřelectva byla v partiích středolodí. (Š. Luňák)

Citadela válečné lodi (od it. citadela, městečko či hlavní opevněná, střední část města, v pozemním vojenství centrální tvrz obce či hradu, anebo umístěna stranou, ale spojená s obcí) = ve vojensko-námořním konstruktérství nejlépe chráněná, tj. silně pancéřovaná část lodi, a to v trupu, v níž byly soustředěny nejdůležitější lodní zařízení (lodní kotle a stroje, muniční sklady a od osmdesátých let i např. dynama). Citadelu chránily pancíře jednak vertikální boční a příčné (sahaly asi 2 m pod úroveň hladiny), jednak horizontální - strop citadely, jenž byl i pancéřovou palubou. Boční pancíře náležely vnějšímu hlavnímu bočnímu pásu ve středolodí, jehož nejsilnější část tvořily, a konce těchto pásových segmentů byly propojeny traverznicemi – oněmi pancéřovými stěnami, které zabraňovaly průniku do citadely střelám přilétajícím zpředu či zezadu. Pancéřová paluba kryjící citadelu byla značně slabší, neboť se kalkulovalo s dopadem nepřátelských střel pod mnohem menším balistickým úhlem. Citadela byla konstruována tak, aby odolala zásahům jakýchkoliv střel, proto její zejména boční pancíře patřily k nejsilnějším na lodi; ba od konce sedmdesátých let Italové, po nich Britové aj. pojali citadelu a část trupu předo- a zadolodí pod pancéřovou palubou jako nepotopitelný segment, jež má loď udržet nad vodou i kdyby nechráněné přední a zadní části trupu byla zatopeny; poprvé taky byly provedeny italské sesterské DUILIO (dokončen v r. 1880) a DANDOLO (1882) a britský obrněnec INFLEXIBLE (1881). Jelikož citadelní část lodi musela být nepotopitelná, v jejích podélných i příčných stěnách nesměly být žádné otvory, tj. ani střílny, průchody, větrací a odvodňovací potrubí…, přístupy včetně např. jícnů uhelných jam a bunkrů byly zásadně shora. (Proto jsou mylná tvrzení, že v citadele byly baterie či kasematy, neboť v citadele nikdy děla respektive střílny pro ně nenacházely, ty byly ve středolodní kasematě, která vždy spočívala na citadele.) Po zavedení barbetových tubusů, propojujících vrchní palbu respektive dělové kupole s muničními skladišti v citadele, byly traverznice citadely vedeny k těmto barbetám, s nimiž se po vertikále přimykaly. (Viz i Citadelová loď).  

Citadelová loď = řadový obrněnec, jehož hlavní pancíře byly až na pás v oblasti čáry ponoru uspořádány do středolodní citadely, na níž byla buď centrální kasemata s hlavním dělostřelectvem lodi (viz Centrálně-bateriové obrněnce), nebo reduta jako nástavba citadely, a tato reduta nesla např. pancéřové kupole s hlavním dělostřelectvem (viz Reduta). Citadelu tvořil vertikální pancíře podélné a příčné a pancéřový strop, jenž byl (spodní) pancéřovou palubou ve středolodí. Citadela stejně jako reduta nesměly mít žádné otvory, tedy ani střílny (takže např. tvrzení, že v „citadele byla těžká děla“ je mylné, neboť děla - když už takto – zásadně stála v kasematě; kasemata však mohla být nástavbou citadely). Citadelové pancéřníky se objevily ve druhé polovině šedesátých let 19. století, ale byly zvány centrálně-bateriové či centrálně-kasematní. Citadela se v principu udržela na řadových obrněncích respektive bitevních lodích po celou dobu jejich epochální existence, byť prodělala řadu konstrukčních, dispozičních a materiálových mutací.  

Colombův přístroj = světelné zařízení k noční signalizaci, používané do osmdesátých let 19. století, tj. do zavedení elektřiny na válečných lodích. Colombův přístroj tvořil měděný plášť se silnou skleněnou čočkou, olejové světlo s několika knoty, vnitřní zrcadla na zadní stěně svítilny a záklopky před čočkou. Signalizování se dělo záblesky způsobovanými prací záklopky před čočkou rozsvíceného zařízení. Krátké záblesky měly délku 1 sec, dlouhé 5 sec., přičemž 6x krátký záblesk znamenal začátek signalizování, 2x dlouhý záblesk značil konec. Vlastní sdělní se signalizovalo pomocí písmen, vyjádřených různě kombinovanými soustavami krátkých a dlouhých záblesků („teček“ a „čárek“). Signalizování někdy provázela jiná světelná znamení, např. ohňová. Kupř. když si lodě sdělovaly změnu směru plavby, zapaloval se ve svítilně zelený oheň, přičemž jeden oheň znamenal směr severní, dva ohně směr jižní atd.

Commander (angl. výraz) – viz Komandér.

Commodore (angl. výraz) – viz Komodor.

Controller of the Navy (angl. výraz) = vrchní inspektor ve válečném námořnictvu Velké Británie, i jako Třetí námořní lord, člen Výboru Admirality (angl. Board of Admiralty), který měl odpovědnost za technický vývoj a výstavbu loďstva Královského námořnictva (viz Surveyor of the Navy).

Corvus – viz Korvus.

Coup de main (fr. výraz) = rychlý, zdařilý výpad.

Crossing the T (angl. pojem) – viz Křížení ve smyslu T

CSS = zkratka pro Confederate States Ship, tj. Loď Konfederovaných států (amerických), vkládaná před název každé válečné lodě ve správě této „jižanské“ konfederace, za americké občanské války (Jih proti Severu) v l. 1861-1865, kvůli odlišení od seveřanských válečných lodí, které měly před názvy zkratku USS – United States Ship, tj. loď Spojených států (amerických). 

Cunami (v českém jazyce nespr. tsunami, což je angl. přepis) = až několik set km dlouhé mořské vlny vznikající v důsledku podmořských zemětřeseních, sesuvů půdy a výbuchů vulkánů. Na volném moři nejsou nebezpečné, neboť jejich výška se pohybuje v řádu centimetrů či desítek centimetrů, ale s postupem do šelfových oblastí natož těsně u pobřeží dochází ke kumulaci vodní masy pod hladinou, která tak zvedá vrchní část vlny do stále větší výšky, až tato dosahuje i desítek metrů (předtím, než cunami dorazí k pobřeží, moře v tom místě ustupuje a značně odhaluje dno). Spolu s vysokou rychlostí, která na volném moři činí až 600 uzlů, tj. přes 1000 km/hod. (což je však méně než rychlost seismických vln), ale u pobřeží klesá až o polovinu, tato obrovská vodní masa působí na pobřeží nesmírné škody; v pojednávaném období tím spíše, že tehdy neexistovala síť seismických stanic, schopných předávat včasná varování.  

Cupanina = „rozcupované“ zbytky plátna plachtoviny nebo celtoviny (zbytky konopných aj. lan byly koudel), které se na lodích používaly např. k utěsňování, nebo - po vymáchání ve vařící vodě - jako obklad na vnější poranění. Koncem 19. století ji jako aseptický obklad na rány nahradila vata.

Cvičení (hovor. excesírka) = v námořním vojenství: (1) jednostranná činnost některého útvaru nebo části lodní posádky organizovaná k nácviku dokonalejšího ovládání lodních útočných nebo obranných bojových prostředků (cvičení dělostřelecká, torpédová…) nebo prostředků nezbytných pro vedení bojové činnosti (cvičení navigační, komunikační. záchranářská…), (2) činnost dvoustranná (tj. se stranou „vlastní“ a stranou „nepřátelskou“), a to i vícedenní, méně i více rozsáhlá taktická nebojová činnost více lodí jako součást přípravy námořního útvaru na určitou operaci… Cvičení nikoliv jen lodí, nýbrž jejich formací se zvala manévry.

Cwt (zkratka pro angl. hundredweight – centýř) = jednotka ku vyjádření hmotnosti i např. dělových hlavní v některých státech. Ve Velké Británii („dlouhý“ či “královský” centýř) 1 cwt = 112 liber = 50,8024 kg. V USA a Kanadě („krátký“ centýř) 1 cwt = 100 liber = (45,3593 kg). V odborné námořnické literatuře tak vznikají nesrovnalosti, neboť zámořští historikové a publicisté pracují s „krátkými“ centýři, kdežto britští s „dlouhými“. (Nezaměňovat se českou váhovou jednotkou centnýř, centnéř, používanou na Moravě v 16. století a krátce v Čechách v 18. století.)

Cyklón, hurikán = prudká tropická (oceánská i pevninská) bouře, v níž se vítr otáčí okolo horizontálně se ubírajícího svislého středu, tedy se vítr pohybuje v kruhu nebo ve spirálách jako obrovský vzdušný vír (odtud název cyklón). V Severní Americe, kde pustoší i několikrát ročně Karibskou oblast a Mexický záliv vč. přilehlých pevninských oblastí Spojených států a Mexika, se takovému říká „hurricane“ = hurikán, u jižní a východní Asie je to tajfun a v příslušných oblastech je znám jako bengálský vítr či mauritijský vítr, v Oceánii jde o willy-willy. Přitom vír se na severní polokouli otáčí proti směru pohybu Slunce, na jižní polokouli opačně. Výška činí několik kilometrů, průměr v tropickém pásmu až 200 km, východněji až 1000 km, vír rotuje rychlostí 30–80 m/sec, rychlost horizontálního posunu je 5–50 km, v severnějších šířkách až 80 km. Cyklón je provázen těžkým přívalovým deštěm. Přitom v „oku bouře“ o průměru až několika kilometrů je nízký tlak, klid a čistá obloha. - Cyklóny se vyskytují nejčastěji na podzim, nejméně na konci zimy a na jaře. Jeho zásah na obydlenou pevninu má katastrofické následky, dokonané záplavami. Co se týče námořního působení, zvedá cyklón obrovské spousty vod, které se menším lodím stávaly osudnými, velké plachetní lodě přicházely o plachtoví, takeláž, části nástaveb, ba i o lidi, kteří byli vyzdviženi do temného neznáma. – Blížení či vznik cyklónu má volný průběh, od naprostého klidu a nezvykle průhledného ovzduší s velmi intenzivními barvami nebe při západu a východu slunce, přes nastávající dusno a přibývání sytých tmavých mraků, z nichž se po několika dnech spouští stále houstnoucí déšť, zvedá se vítr, obloha neprostupně tmavne, až pak přichází nejdivočejší vichr a od obzoru se blíží vše devastující trychtýřovitá spirála…

 

Č

Čelen = krátký, přímo vpřed trčící nebo až do úhlu 45° šikmo vzhůru zvednutý stěžeň, vybíhající z přídě po podélné ose lodi, často prodlužovaný čelenovou čnělkou. Byl výchozím místem takeláže plachetní lodi a upínaly se k němu přední stěhy. Jeho pata byla upevněna na úrovni vrchní nebo hlavní paluby, opíral se vršek předního vazu a přes tento přečníval zhruba polovinou. Aby snesl tah takeláže vedoucí z něj ke stěžňům, byl opatřen čelenovou výztuhou napojenou na klounovec a zpravidla (u velkých lodí) ještě tzv. vodními stěhy, upevněnými rovněž na klounovec a vypínanými vzpěrami vloženými mezi ně a čelen. Původně sloužil jen k upínání stěhů případně zavěšování kotev, až v 16. a 17. století nesl boven (krátký kolmý stěžeň s blindami na předku čelenu), poté přední gaflové, trojúhelníkové plachty, kosatky - přední stěhovku, vnitřní a vnější kosatku a létavku. Aby na paroplachetních lodích nebránil palbě děl zvaných stíhací, ustavených v předolodí na úrovni dělové paluby, byl tu čelen vetknut do vrchní paluby respektive trupu až za těmito palebnými stanovišti. Z námořních obrněnců zmizel s plachtovím, avšak na některých křižnících pro dálkový průzkum a korzárství se udržel až do konce 19. století.

Černý prach = nejstarší, dýmavá střelivina, používaná zřejmě už od 7. století v Číně do výbušných střel, k pohonu raket aj., a od 13. století i v Evropě, kde pak začala výroba palných zbraní využívajících účinků vzníceného černého střelného prachu používaného jako střelivina i výbušina. Černý prach tvořily draselný ledek (tj. dusičnan draselný), dřevěné uhlí a síra, v různých poměrech, podle určení (běžné složení bylo: 75 % draselného ledku, 10 % síry a 15 % dřevěného uhlí), pro lodní děla se požíval černý prach s vyšším obsahem síry a menším obsahem dřevěného uhlí, s hustotou okolo 2 g/cm3 a měl tyto vlastnosti: teplota výbuchu okolo 2400 °C, rychlost detonace až 340 m/s, tlak expandujících plynů 6900 atm, objem plynů okolo 280 l/kg. Výhodou černého střelného prachu v pojednávaném období byla jeho levná a jednoduchá výroba a dostupnost, malá citlivost na nárazy a otřesy, nevýhodou při jeho použití v dělostřelectví bylo vznikání vysoce účinných korozivních plynů, především oxidu siřičitého, který rozrušoval vývrty dělových hlavní, a velká hustota dýmu vznikajícího spálením náplně střeliviny v hlavni; dým obklopoval lodě a zahaloval bojiště natolik, že velení lodí ztrácela prostorovou orientaci a nebyla schopna identifikovat plavidla v okolí. Od sedmdesátých let 19. století byl černý prach nahrazován bezdýmným prachem.

Čerpadlo lodní = z vnějšku poháněný stroj umožňující přepravu kapalin, a to buď rotační odstředivý, nebo pístový zv. pumpa (v 19. století se totiž odlišovalo: odstředivá a spirální čerpadla byla čerpadla a pístová čerpadla byly pumpy). - Až do poloviny 19. století byla na válečných lodích čerpadla pístová, většinou dvouválcová, s písty uváděnými v pohyb dlouhou pákou, na obou koncích ovládanou ve smyslu „dolů-nahoru“ několika muži, potom se lodě osazovaly jedním velkým čerpadlem napojeným přes spojku a hřídel na lodní stroj a až poté, co se objevily druhotné parní stroje, měly lodě více čerpadel k různým účelům. Nejvýkonnější čerpadla sloužila k odstraňování vody z lodního trupu při záchranné fázi, později menší čerpadla sloužila k dílčím technickým účelům, zejména však k přepravě stokové vody, balastní vody, kotlové vody, vody k hašení…, jiná čerpadla byla k přepravě mazacích olejů, chladících kapalin (čerpadla oběhová) aj. - Základním údajem výkonnosti čerpadla byl/je objemový průtok, definovaný jako objem kapaliny dodaný čerpadlem do výtlačného potrubí na jednotku času (sec, min). - PÍSTOVÁ ČERPADLA (pumpy) pracují tak, že určitý objem kapaliny nasají do pracovního prostoru uvnitř válce, odkud kapalinu vytlačuje píst. Pístová čerpadla byla/jsou jednočinná (kapalina se nasávala pouze před píst, odkud byla vytlačena), dvojčinná (kapalina se nasávala na obě strany pístu…) nebo diferenciální (jednočinná, ale stupňovitá, tj. diferenciální píst umožňoval dvojčinný výtlak); podle počtu válců se čerpadla dělila na jedno- a víceválcová, podle pohybu pístu byla čerpadla s pohybem pístu přímočarým nebo rotačním (na lodích 19. století se rotační pístová čerpadla nepoužívala). Výhodnější byla čerpadla dvojčinná, neboť oproti pístovým čerpadlům jednočinným při stejné velikosti a jen o málo větším výkonu pohonné jednotky dodávala více kapaliny a s rovnoměrnějším průtokem. Předností pístových čerpadel byla jejich vyšší účinnost, než byla účinnost čerpadel rotačních, a možnost dosažení vysokých čerpacích tlaků, nevýhodou byly větší rozměry. ODSTŘEDIVÁ ČERPADLA pracují tak, že mechanickou energii přiváděnou na hřídel spojenou s hřídelí pohonné jednotky přeměňují vlivem odstředivých sil na energii pohybovou, jež se na výstupu z velké části mění na energii tlakovou. Rovněž rotační čerpadla na válečných lodích 19. století měla jednoduchou konstrukci, sestávající ze sacího hrdla, oběžného (hlavního) kola s lopatkami, věnce s převáděcími lopatkami, vnější skříně s měnícími se příčnými průřezy a z výtlačného hrdla. Většinou šlo o čerpadla radiální, z nichž voda proudila kolmo na osu čerpadla, koncem 19. století se objevila čerpadla axiální, z nichž kapalina vychází po ose čerpadla. Velká čerpadla poháněl parní stroj, menšími čerpadly byly ruční pumpy nebo - od osmdesátých let 19. století - odstředivá čerpadla poháněná elektromotorem.

Čištění lodního dna = mechanické nebo chemické odstraňování z vnějšku lodního dna pod vodní čarou všeho, co narušovalo charakter proudnic na jeho povrchu; především se odstraňoval lodní obrost biologicmé povahy (viz Obrost lodní).

Člun = v pojednávaném období (1860-1905) obecně malé, otevřené plavidlo, tj. bez paluby, s malým ponorem, s pohonem ručním (vesla, lopatkové kolo), plachetním (v mnoha druzích) nebo motorovým (parní stroj, spalovací motor, elektromotor) s propulzorem vrtulovým, kolesovým či reaktivním (hydrodynamickým). Čluny byly/jsou v zásadě námořní a říční, nebo jejich kombinace, a mnoha druhů – sportovní, rybářské, záchranné, vojenské a válečné (s výzbrojí), ke stavebním pracím, výletní atd. Člun je plavidlo, nikoli však loď (ta má nejméně jednu palubu), třebaže v obecném smyslu a v hovorové řeči bývá člun za loď považován (např. u vodáků). (Viz i Boat)

Člun dělový – viz Dělový člun

Člunová lávka, člunový výložník = trám, později kovový, dutý, zavěšený u lodního boku kolmo na něj a spočívající vodorovně, na němž byl úzký pěší koridor se zábradlím a z nějž byly svěšeny provazové žebříky. Lávka se spouštěla pouze při delším kotvení na klidné vodě, např. v přístavu. K lávce byly poutány čluny, které tak byly každý den pohotově k dispozici a téměř okamžitě přístupné. Člunové lávky však sloužily pouze mužstvu, zatímco důstojníci a admirálové měli k dispozici lodní schůdky. 

Člunová výstroj = souhrn veškerého zařízení, které slouží k obsluze lodních záchranných člunů (člunové jeřábky s příslušenstvím, dále člunová lože a člunová sedla - náležely do výstroje pevné), a čluny samotné, s nimi člunové lávky, člunové plachty apod. Čluny náležely do výstroje volné.

Člunový jeřáb, člunový jeřábek = zařízení náležející do pevné výstroje lodní, jež slouží ke spuštění lodního člunu z lodi na vodu respektive k vyzdvižení člunu na loď. Malé čluny bývaly v klidovém stavu rozmístěny zavěšeny na člunových jeřábcích podél palubní hrany, a to buď na davitech, což jsou člunové jeřábky s rameny otočnými (viz Davit), nebo na barkunech, což jsou člunové jeřábky s rameny výklopnými (viz Barkun). Výhodou výklopných jeřábků bylo, že se jimi mohly vyložit čluny i při mírném negativním náklonu lodi (tj. na stranu opačnou, než byl jeřábek), což jeřábky s otočnými rameny nedokázaly. Davity měly většinou stojan přímý, a rameno vytvářelo oblouk s o něco větší šířkou, než byla poloviční šíře člunu. Barkuny měly výložník většinou zakřivený tak („labutí krk“), aby bylo možná člun uložit za palubní hranou. - Větší čluny se ukládaly buď na člunové paluby na středolodních nástavbách nebo na zvláštní konstrukci zv. rostry (viz Rostry), a to buď samostatně, nebo se do některých větších člunů ukládalo ještě po malém člunu; v takovém případě čluny, zakryté plachtami a uvnitř s vybavením pro záchranné účely, spočívaly v tzv. kýlblocích, které udržovaly člun v praktické poloze (s vazy kolmo vzhůru) a na místě. K přenášení velkých člunů sloužily buď velké barkuny, anebo lodní jeřáby – výložníkové (nejběžnější), sloupové nebo rámové (viz Jeřáby lodní).

Čluny lodní = soubor veslových, plachetních, motorových nebo kombinovaných člunů, která si válečná loď vezla jako prostředky záchrany, komunikace, drobné přepravy mezi lodí a břehem, ale i boje. Na válečných lodích v pojednávaném období to byly (podle velikosti): barkasa, pinasa (obě mívaly malý parní stroj, nebo - po r. 1900 - spalovací motor, dříve i plachetní výstroj), šalupa, kutr, gig (kapitánský), jola a dingy (všechny veslové, ty větší případně plachetní, s pomocným stěžněm vztyčovaným ad hoc). Na velkých vlajkových lodích býval i komfortně vybavený admirálský člun, což bývala barkasa a malou kabinou. - Barkasy mívaly i lehkou výzbroj – malorážní dělo nebo kulomet. Na přelomu 19./20. století se na parní barkasy montovaly i torpédomety, a takto se osvědčily za rusko-japonské války, byly však vhodné jen k akcím u pobřeží. Palubní čluny byly při běžné službě a za přesunové plavby uloženy především na palubě nástavby, malé pohotovostní veslové čluny byly většinou rozmístěny při okraji paluby předo- a zadolodí, zavěšeny na davitech či barkunech; větší čluny spočívaly na člunovém loži či v člunovém sedle, v tzv. kýlblocích, anebo byly sdruženy pod jeřábovým výložníkem; na francouzských pre-dreadnoughtech přenášely lodní čluny z vrchní nástavby na vodu příznačné rozměrné rámové jeřáby (měl je i ruský CESAREVIČ, postavený ve Francii).

Čnělka = odzdola druhá část stěžně (nad pněm) a každá další výše ustavená část stěžně nebo čelenu. S pněm tvořily čnělky stěžeň složený. Se spodnější nebo vrchnější částí stěžně byla čnělka spojena ohlávkami a objímkami. Vůči spodní části stěžně byla vždy předsazena (tj. směrem k přídi), přesah činil cca 1/5 délky čnělky. Čnělky měly názvy: košová, brámová (nadkošová), královská (nejvýše umístěná, na hlavním stěžni) a sloužily k nesení plachet zvaných stejně. Čelen byl prodloužen čnělkou čelenovou. – Na stroji poháněnými loděmi v pojednávaném období byly čnělky i na kovových, jednoduchých pních stěžňů, avšak jejich účel byl jiný – k nesení části anténního systému, vlajky, pozorovacího koše apod.