pojmy začínající na CH

pojmy začínající na CH

CH

Chráněný křižník – viz Křižník chráněný.

Chronometr lodní, námořní = velmi přesně jdoucí hodiny udávající čas (čas světový) na nultém poledníku, jeden z nedůležitějších lodních přístrojů nezbytný k poměrně přesnému stanovení zeměpisné délky. Údaj se zobrazoval na třech oddělených cifernících: hodinovém, minutovém a vteřinovém. Na lodích nebýval jeden chronometr, ale zpravidla až tři, to aby bylo případně možné nahradit poškozený přístroj, a také se porovnával jejich čas. Jelikož se s velmi citlivým a velmi drahým chronometrem nesmělo hýbat (každý býval na dobře chráněném místě v podpalubí), podle hodnot zjištěných na hlavním chronometru se seřizovaly běžné lodní hodiny, s nimiž byla přípustná manipulace, a které mohly být i na návětrných palubách či můstcích. Podle času zobrazeném na chronometru respektive na hodinách s greenwichským časem se pak tento porovnával s časem místním, který ukazovaly běžné lodní hodiny, avšak rovněž s pokud možno přesným chodem (Branda: „Jen tak nějaké hodiny si kapitáni na své paluby nebrali a než si nějaké vybrali, dlouho je zkoušeli.“). V 19. století samozřejmě neměly chronometry všechny lodě, ale mnohem více jich bylo na britských, neboť Britové první zvládli jejich sériovou velkovýrobu v četných manufakturách, která ostatně přinesla i snížení velké ceny přístrojů. Tato skutečnost zejména v námořním vojenství dávala lodním Královského námořnictva taktickou převahu v lepší orientaci v námořním prostoru, neboť na lodích největších rivalů - Francie, Holandska a Španělska - byly chronometry až do počátku 19. století vcelku výjimečnou záležitostí. - Mnohé z britských lodí s chronometry si „jezdily rovnat čas“ na Temži do Londýna, aby pak lodní důstojníci mohli odezřít ze stožáru na hvězdárně v Greenwichi znamení, každodenně udávající přesně 13. hodinu. - První námořní chronometry sestrojil vynálezce kyvadlových hodin Ch. Huygens v r. 1673 ve Francii, ale jeho přístroj na moři nepracoval přesně. Lepší výsledek vykazoval chronometr H. Sullyho z r. 1716, ale ani jeho zařízení, stejně jako přístroj J. Thackera, nebyly dostatečně přesné a odolné. Teprve chronometry J. Harrisona z třicátých respektive čtyřicátých let 18. století byly skutečně využitelné (pověstné přístroje H1 a H2), neboť měly mimořádně přesně vyrobenou mechaniku a odolávaly zemské gravitaci i vlivům vznikajícím kolébáním lodi; ty pak Harrison dále vyvíjel. Zdatně se ve stejné době o sestrojení chronometru pokoušel i Francouz P. Le Roy (1748), jehož přístroje měly už moderní technické prvky a jejichž přesnost překonala očekávání. Následovaly chronometry dalšího Francouze F. Berthouda, Brita T. Mudgea a jeho krajanů T. Earnshawa a J. Arnolda (1780), na jejichž principu byly založeny i chronometry už sériově vyráběné v 19. století. Podobně jako kompasy byly pozdější lodní chronometry uloženy v pouzdře v kardanovém závěsu, aby co nejméně podléhaly kymácení lodi.