pojmy začínající na D

pojmy začínající na D

D

Dahlgrenovo dělo = zbraň vyvinutá v padesátých letech 19. století americkým kontradm. J. A Dahlgrenem (1809-1870). Původně to bylo menší 12liberní respektive 24liberní dělo s hladkým vývrtem, které převzala i armáda a používala je jako polní zbraň, na lafetě s kolový podvozkem – pálilo plné i výbušné střely, kartáče i šrapnely, ale poté Dahlgren přešel ke konstrukci těžkých granátových děl, u nichž chtěl dosáhnout maximální přesnosti, velkého dostřelu a drtivého účinku střely v cíli. Za vzor si vzal jednak francouzská Paixhansova granátová děla, jednak americké kolumbiády – Bomfordovy těžké „baňaté“, obranné hladké předovky, používané už v r. 1812 za americké války za nezávislost (a dlouho poté), a to v pobřežní artilerii, a postupně vyprojektoval řadu lodních děl – od 32liberního respektive 8palcového (203 mm) po 20palcové (510 mm)!! Děla byla charakteristická svým kulaťoučkým tvarem „lahve na sodovku“, tj. s velmi rozměrným zadkem hlavně (ještě se nepoužívalo prstencových aj. složených konstrukcí hlavní), který umožňoval vložení velké výmetné náplně k odpálení těžkého granátu na poměrně značnou vzdálenost – např. asi nejpoužívanější Dahlgrenovy předovky, lodní 11palcová děla (229mm), odpalovala 62kg střely na vzdálenost 1,8 mile (asi 3,3 km). Všechna coby typ se pak používala i jako pevnostní, ač byla příliš těžká a při velké výmetné náplni hrozilo roztržení hlavně; a samozřejmě byla příliš těžká i pro lodě, neboť v době, kdy bylo ovládání děl ruční, s nim byla náramná práce. Přesto se uplatnila i v loďstvu Unie amerických států (Sever) za americké občanské války (1861-1865), zejména při ostřelováni jižanských námořních pevností; měl je i MONITOR a další seveřanské lodě této kategorie. Adm. J. A. Dahlgren (1810-1870) – velitel válečného přístavu ve Washingtonu a od r. 1862 velitel unijní floty, navrhl i drážkovaná děla, z nichž některé typy se rovněž uplatily za americké občanské války; největší bylo 80liberní, které však už v r. 1862 se při výstřelu rozpadlo na čtyři kusy.

Dálkoměr lodní = v námořním dělostřelectví přístroj k určování palebné vzdálenosti, od stanoviště pozorovatele (děla) k cíli. Původně se vzdálenost válečné lodi od cíle zjišťovala různými způsobem, např. na základně rychlosti šíření zvuku ovzduším - v okamžiku, kdy nepřátelský objekt vystřelil (ukázal se výstřelový dým), začalo měření času, které skončilo, jakmile se ozvala rána výstřelu; s ohledem na známou konstantní hodnotu rychlosti zvuku 343 m/sec pak bylo možné vypočítat přibližnou vzdálenost. Le Boulengé na tomto principu zkonstruoval přístroj zvaný telemetr, patentovaný v r. 1875 v Bruselu. Zásadní nevýhodou přístroje bylo, že se dal použít jen při ojedinělých výstřelech, nikoliv při námořní kanonádě. - Ve druhé polovině 19. století navrhovali různé trigonometrické dálkoměrné systémy Jähns, Berdan, Roskiewicz, Gurlt…, které už umožňovaly výpočet rozměrů platných pro trojúhelník respektive výšky rovnoramenného trojúhelníka podle známé délky základny a známé velikosti protějšího ostrého úhlu. Přitom jedna z těchto velikostí byla konstantní, druhá se zjišťovala. Podle toho také se tyto dálkoměry dělily na dálkoměry s konstantním paralaktickým úhlem a na dálkoměry s konstantní základnou. Dálkoměry s konstantní základnou - obvykle optickou, tzv. vnitřní základnou - původně byly monokulární, koincidenční, které využívají schopnosti oka rozlišit i nevelké posunutí dvou linií, později byly binokulární, stereoskopické, pro využití prostorového vidění mířiče. Ty na válečných lodích převládly… Jejich původ spadá do devadesátých let 19. století, kdy britský námořní důstojník S. Perry nabídl monokulární koincidenční zařízení s konstantní délkou základny, které mělo na koncích tyče dlouhé několik metrů úhloměry propojené s dalekohledy. Dalekohledy se namířily na cíl, načež se na úhloměrech přečetly úhly, pod jakým byly v té chvíli osy obou dalekohledy vůči tyči nastaveny. Tyč a pomyslné spojnice optických os dalekohledů s cílem vytvořily trojúhelník, jehož základnou byla tyč a vrcholem cíl. Jelikož byla známa délka tyče, tj. vzdálenost mezi oběma dalekohledy na koncích tyče, a oba úhly optických os obou dalekohledů vztažených k cíli, bylo možné snadno vypočítat výšku onoho trojúhelníka, tj. vzdálenost od středu tyče k cíli. Podobně se pracovalo s francouzskými paralaktickými dálkoměry Peigné, ruskými Ljužol (s nimi se měřilo na výšku)… Ve stejné době anlický profesor A. Barr sestrojil koincidenční dálkoměr, který byl založen na principu zrcadlového dalekohledu se dvěma 3 m od sebe vzdálenými objektivy, které v jednom okuláru pozorovatele vytvářely dva samostatné obrazy cíle. Natáčením jednoho nebo obou objektivů z místa pozorovatele se dosáhlo dokonalého splynutí obou polovin obrazu cíle do jednoho, a v tom momentě byla vzdálenost zjištěna a dala se odečíst na kalibrované úhlové stupnici s údaji v mílích a kabelech. Při dostřelu tehdejších těžkých děl okolo 8 mil (účinný asi 5 mil) činila odchylka jen asi 1,5 kabelu (280 m), tedy okolo 2%, což byl výsledek velmi dobrý; ke zpřesnění finálního stanovení vzdálenosti pak opět pomohlo zastřelování. Později tento dálkoměr vzápětí vylepšil Barrův kolega W. Stroud, načež se na začátku 20. století přístroje Barr & Stroud staly v britském Královském námořnictvu standardními zařízeními svého druhu, a přejímaly je i jiná vojenská námořnictva, jako první japonské. Na stejném principu fungovaly dálkoměry válečných lodí až do konce pojednávaného období (do r. 1918), avšak prodlužovala se vzdálenost mezi oběma koncovými dalekohledy (pro představu: německé Zeissovy dálkoměry z druhé světové války měly tuby dlouhé až 9 m, na BISMACKU dokonce 10,5 m). Ale zatímco na počátku 20. století, např. za rusko-japonské války, měla každá kapitální loď jeden hlavní a jeden záložní dálkoměr, v r. 1916 v bitvě u Jutska už měly bitevní lodě dálkoměr téměř v každé dělové věži s těžkými děly, byť tyto dálkoměry sloužily jako zálohové případně ke komparaci hodnot, a primární údaje přicházely do dělových kupolí z centrálního dělostřeleckého stanoviště s hlavním lodním dálkoměrem; tyto měly poslední britské pre-dreadnoughty a pak všechny dreadnoughty už na chráněných stěžňových plošinách; ze stanoviště dostávali velitelé věží jednotné údaje pro jednotné zamíření, a to prostřednictvím elektrického vedení mezi ciferníky na řídícím stanovišti a ciferníky na jednotlivých palebných stanovištích středních a těžkých děl v dělostřeleckých kupolích, což byl systém zavedený začátkem 20. století.

Darda = v 19. století se tak neoficiálně říkalo normalizované denní dávce potravy pro lodní mužstvo; lidově velká rána.

Davit = točivý jeřáb s obloukovým ramenem nahoře, dřevěný nebo železný, vybavený kladkami nebo kladkostroji, ustavovaný na lodních bocích, ku manipulaci s lodními čluny (odtud zván též člunový jeřábek) případně lehkými břemeny. Na jeden člun připadaly dva davity – jeden pro zavěšení přídě člunu, druhý pro záď. Pár davitů stál tak, aby konce jejich ramen mohly držet člun v poloze vnější (přes okraj lodi) respektive poloze vnitřní (nad palubou). Čluny byly zavěšeny na hácích upevněných na manilových lanech vedených přes kladkostroje. V pojednávaném období (1860-1905) bylo třeba každý davit otočit ručně (nebo se otáčely společně, pomocí táhla se šroubovým převodem) a ručně také se obsluhovaly navijáky lan, na nichž byl zavěšen člun. Při manipulaci s člunem nad vodní hladinu se o 180° otáčel nejprve jeden davit, ale téměř současně i druhý, čímž se dostal člun nad vodu, načež jej palubní obsluha nebo posádka člunu spouštěla. Při vytahování a usazování na palubu byl postup opačný. (Viz též Člunový jeřáb.)

Debordáž = přesah, v námořním vojenství pojem pro taktické počínání, např. pluje-li jedna formace v kýlovém tvaru a několik jejích lodí má určitý náskok vůči druhé formaci plující paralelně, pak první formace deborduje druhou. Totéž platí při uspořádání ve frontálním tvaru apod.

Defenzivní prostředky = v námořním vojenství prvky obrany a ochrany ku zabezpečení loďstva, lodí, námořních základen, plavebních koridorů a dalších objektů, které mají souvislost s činností válečného námořnictva. Obrannými prostředky v námořním vojenství jsou zbraně a zbraňové systémy, a to pasivní (pobřežní baterie, ukotvené baterie, pobřežní torpédomety, minová pole…) a aktivní (lodě pobřežní obrany vč. útočných člunů, plovoucí baterie…). Ochrannými prostředky jsou trámové, síťové či lanové zábrany, blokovací lodě, sypané, kamenné či betonové hráze…, tedy takové formy ochrany, které nevytvářejí hrozbu potenciální možností ničit, nýbrž jen fyzicky zabraňují pronikání nepřítele za stanovenou linii. 

Degradace = v námořním vojenství zbavení admirála nebo důstojníka námořní služby jeho hodnosti nebo její snížení. K degradaci docházelo po prokázání zvláště zavrženíhodného činu vojenské či trestní povahy, projevu zbabělosti apod.

Dehet námořnický (dřevěný, černá smola) = kapalný podíl vznikající při zuhelňování (karbonizaci) organické látky, v tomto případě pryskyřice jehličnatých stromů (nejlépe borovice); zachytával se v chladičích či lapačích dehtu. K jeho nejširšímu užití docházelo do poloviny 19. století na plachetních dřevěných lodích, na nichž se dehet používal jako látka těsnící, konzervační a impregnační, zejména k ošetřování lan z přírodních materiálů, impregnaci lekážních plachet, palubních pracovních námořnických oděvů apod. Další využití, třebaže už značně menší, našel i na lodích ocelových pojednávaného období (1860-1905), např. při konzervaci manilových lan, impregnaci lekážních plachet, také k desinfekci apod.     

Děloviště, děliště = starší výraz pro baterii a prostor v lodním trupu, který baterie zaujímala (viz Baterie).

Délka lodi - viz Rozměry lodi.

Délka nezávislé plavby, operační dosah = teoretická vzdálenost, kterou loď zdolá na jednu maximální (bojovou) zásobu paliva při tzv. ekonomické rychlosti. Teoretická proto, že tuto hodnotu v podmínkách praktického provozu lodi může ovlivnit počasí, technický stav lodi či její pohonné soustavy, změny rychlosti apod. Délka nezávislé plavby se stanovovala na základě výkonnostních hodnot lodi po jejich naměření při technických zkouškách, uskutečňovaných při předávání hotové nebo opravené lodi.

Dělo lodní = palná zbraň, druh zbraně střelné, která slouží k odpalování bojových střel na cvičné nebo nepřátelské cíle. V pojednávané době (1860-1905) v námořním vojenství druhé poloviny 19. století byla dělo chápáno jako zbraň ráže větší než 25 mm, určená k eliminaci a ničení nepřátelského materiálu i živé síly, a to na zemi, na vodě (a za Velké války už i ve vzduchu), dělovými střelami. Děla jako zbraňový druh se dělila na kanóny (vypálené střely letěly na cíl po nízké balistické křivce), houfnice a moždíře (střely směřovaly na cíl po vysokých balistických křivkách), avšak na lodích se používaly kanóny, a jen občas se konaly pokusy instalovat na válečné lodě houfnice k ostřelování pobřežních cílů (houfnice se však ujaly v pobřežním dělostřelectvu, neboť jejich střely významně ohrožovaly proplouvají lodě dopadem na ně shora, na nepancéřové nebo slabé pancéřové paluby. – Dělo sloužilo ke palbě na různé cíle, takže i projektily používané před r. 1860 byly různého účelu (koule, granáty, šrapnely, kartáče…), avšak v devadesátých letech 19. století už se v lodním dělostřelectví používaly (kromě cvičných apod,) pouze granáty – střely výbušné, které se dělily na protipancéřové průbojné (vybuchovaly až za pancířem, v nitru lodí), protipancéřové trhavé (vybuchovaly v pancíři), tříštivé (vybuchovaly i při doteku s plechem či dřevem a byly určeny k ničení palubních nástaveb a živé síly) a podobně citlivé tříštivě-trhavé a zápalné. – Druhy děl: Podle místa bojového používání byla v pojednávané době (1860-1905) děla pozemní a děla lodní. Podle provedení vývrtu byla děla s hlavní drážkovanou a hlavní hladkou. Podle umístění výmetné nálože a střely do komory hlavně při nabíjení byla děla-předovky a děla-zadovky. Podle použití náboje byla děla pro jednotné náboje (lehká a střední), nebo dělené náboje (těžká děla). Podle pohyblivosti hlavně vůči lafetě byla děla s pevnou hlavní (děla historická) a děla se skluznou hlavní. Podle průměru vývrtu byla na přelomu 19./20. století děla velkorážní (ráže větší než 210 mm), děla středorážní (ráže větší než 105 mm a až do ráže 210 mm včetně) a děla malorážní (ráže větší než 30 mm a až do ráže 105 mm včetně). Lodní děla se v l. 1860-1905 dále dělila podle ustavení na děla pevná, děla přísuvná (lafetová střílnová – po odpálení se přisouvala zpět ke střílně, do palebné pozice), děla přesuvná – s možností přesunu mezi dvěma i více střílnami, dále na děla otočná pivotová (s centrálním pivotem, s vnějším pivotem) a děla otočná na barbetové plošině nebo s dělostřeleckou kupolí, na rolnách. Podle způsobu umístění respektive ochrany se rozeznávala chráněná děla bateriová, děla kasematní, děla barbetová, děla věžová, a nechráněná děla volná (na vrchní palubě, nástavbách, marsech), a dále děla člunová. Podle pozice, a to při nabíjení v jedné pozici, ve dvou a více pozicích respektive v kterékoliv pozici. Podle umístění případně směru palby byla děla pro palbu vpřed (zv. stíhací), děla pro palbu jen vzad (ústupová), děla pro palbu od boků a děla pro kombinovanou palbu vpřed resp. vzad a do stran. Poté, co se začaly zavádět jednotné náboje do ručních palných zbraní (střela spojená s nábojnicí – kovovým, zpravidla mosazným nebo ocelovým kontejnerem plněným střelivinou) a byl vynalezen automatický systém nabíjení, odpalování a vyhazování prázdných nábojnic u jednohlavňových zbraní, zautomatizovala se na konci 19. století i námořní děla malých ráží, jimž se pak říkalo rychlopalná (viz Dělo rychlopalné). – Ještě na počátku šedesátých let 19. století v lodní výzbroji převládaly předovky, od sedmdesátých let 19. století se standardizovaly převládající zadovky. Děla-zadovky, známá už ve 14. století, měla oproti dělům-předovkám výhody: jednodušší a rychlejší vpravení střely a prachové nálože do komory hlavně, což přineslo zrychlení střelby, při nabíjení zezadu se neopotřebovával vývrt, lépe se chránila obsluha děl, mj. proto, že čističi a nabíječi nemuseli při nabíjení předstupovat před ústí hlavně, zvětšil se prostor na dělové pozici, neboť větší část dělové hlavně vyčnívala z dělostřelecké kupole či kasematy, rýhovanými zadovkami se dosahovalo většího dostřelu a větší přesnost střelby… Mocnost děla se původně vyznačovala libráží (podle hmotnosti projektilu udávané v angl. librách = pounds) poté ráží (podle vnitřního průměru hlavně respektive průměru střely pro danou hlaveň, přičemž ráž byla vyjádřena v angl. palcích (1 inch = 25,4 mm), nebo centimetrech, později v milimetrech - viz Ráž). – Složení: Těžké lodní dělo na přelomu 19./20. století se skládalo z hlavně (hlaveň úplná = hlaveň a zadní část hlavně se závěrem), dělené lafety (její vrchní částí byl rapert, který nesl pevně uloženou hlaveň, spodní se zvala sáně a vrchní část po ní při výstřelu klouzala), hydraulického či pneumatického brzdovratného ústrojí, hydraulického nebo elektrického zvedacího zařízení připojeného zespodu k lafetě. Dělo stálo na plošině, jež byla částí krycí pancéřové kupole spočívající na obvodových rolnách případně centrálním pivotu, a tato se přičiněním dalšího hydraulického, parního nebo elektrického zařízení otáčela horizontálně na rolnách případně i centrálním pivotu; k dělu náleželo příslušenství (mířidla, nabíjecí systém...). - Hlaveň je část děla, v níž tlak plynů při výstřelu – usměrněnému explozivním vznícení – se změní v kinetickou energii střely, načež hlaveň udělí střele požadovaný směr, drážkovaná hlaveň zároveň rotační pohyb kolem podélné osy, ovlivní však i rychlost střely. Hlaveň děla-předovky měla úsťovou část zvnějšku zesílenou o tzv. hlavu či zvon, což byl prostředek zabraňující roztržení hlavně u jejího ústí, v zadní části hlavně byla zátravka – otvor opatřený ochranným pouzdrem, skrze nějž se odpalovala výmetná prachová nálož. Hlaveň děla-zadovky měla/má vývrt, komoru a závěr. Komorová část hlavně byla až velmi zesílená, takže hlaveň pak měla přibližně hruškovitý tvar. Po stranách měla hlaveň čepy ku upevnění hlavně (ještě s očepky – vyvýšeninami kolem čepů, zabraňujícími posouvání čepu v ložiscích), hlaveň spočívala těmito čepy v rapertu… Drážkované hlavně se začaly na válečných lodích prosazovat v šedesátých letech 19. století. U drážkovaných děl-zadovek však bylo třeba počítat s mnohem většími silami uvnitř hlavně, vybuzenými vznícením větší prachové náplně, neboť jednak byl válcový projektil pro palbu touto zbraní hmotnější než koule, střela se musela vodícími prvky nebo měkkým pláštěm vtlačit do drážek, a jelikož hlaveň byla delší, kladl její vývrt i větší odpor, který bylo třeba překonat vznícením větší založené výmetné náplně. Z toho důvodu se k výrobě hlavní s rýhovaným vývrtem už nepoužívala dělovina, nýbrž pevnější kovy a slitiny, od konce osmdesátých let 19. století ocel. - Závěry hlavní děl-zadovek, které tvořily dno komory, byly různých konstrukcí, ba téměř každá zbrojovka vyráběla vlastní typ závěru. Obecně se kladly na závěry tyto požadavky: naprostá těsnost, aby neunikaly tlakové plyny vzniklé vznícení výmetné nálože, vysoká pevnost zaručující bezpečí obsluhy děla, jednoduchá konstrukce a přiměřené hmotnost, aby k jeho rychlé obsluze i u těžkého děla stačil jeden muž a byl k závěru přístup v každé poloze děla. Z nejužívanějších závěrových systémů ve druhé polovině 19. století lze uvést např. systémy Wahrendorf, Whithworth, Armstrong, Schenkel-Eastman, Krupp… (viz Hlaveň).

Dělo lodní nárožní = v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století střední nebo těžké dělo stojící v předním nebo zadním rohu centrální kasematy pancéřové lodi, přičemž buď se přesouvalo mezi dvěma střílnami – jednou pro palbu vpřed respektive vzad, druhou pro palbu po traverse; nebo stálo u stříly protažené přes roh kasematy, a v tom případě se dělo nepřesouvalo, nýbrž jen otáčelo na obrtlíku a mělo palebný úhel okolo 100°; nemohlo pálit přímo vpřed/vzad, tj. podél lodní osy, neboť v takovém případě by docházelo vlivem výstřelných efektů a residuí k poškození pažení, nástaveb a takeláže. (Pro palbu přímo vpřed byla na lodích tzv. stíhací děla, pro palbu vzad byla děla ústupová, ta však po odstranění stěžňů, plachtoví a takeláže z lodních palub zmizela, neboť je nahradila předo- a zadolodí děla v osovém ustavení.)

Dělo lodní revolverové = rychlopalná zbraň nabíjená ze zásobníku, s několika hlavněmi sdruženými do útvaru, jež se otáčel kolem podélné osy, přičemž hlavně se nabíjely mechanicky a odpalovaly postupně, podobně jako u revolverů, ale mnohem rychleji. Jejich kadence byla obrovská a jejich účinnost velmi vysoká, nevýhodou byla velká hmotnost zbraně a enormně vysoká spotřeba střeliva… Na evropských válečných lodích se nejvíce používala revolverová děla systému Hotchkiss, tvořená pěti hlavněmi ráže 37 mm, které se otáčely podle centrální osy a měly společné zařízení pro nabití a vystřelení; nabití a vyjmutí patron se dělo pomocí dvou ozubených tyčí, pohyb nabíjecího mechanismu se činil pomocí kliky, k odpálení sloužil nárazník s ocelovým pérem,. Hotchkissova konstrukce byla jednodušší a lehčí než Gatlingova, ale přibližně stejnou kadenci - cca 150 ran/min. Revolverová děla se používala od šedesátých let 19. stol. V osmdesátých letech je začal nahrazovat kulomet (např. syst. Maxim) – lehčí, tedy lépe ovladatelný, s přiměřenou kadencí. (Viz též Gatlingův kulomet.)

Dělo lodní rychlopalné = v pojednávané době (1860-1905) dělo střední nebo malé ráže, k jehož nabíjení se nepoužívá dělených, nýbrž jednotných nábojů. Jednotný náboj tvoří střela dočasně (do výstřelu) spojená s nábojnicí. Prní rychlopalné dělo toho druhu (s komorou tvarovanou podle nábojnice) bylo vyrobeno v britské firmě Armstrong v Elswicku a zavedeno koncem osmdesátých let 19. století, první takové se objevilo na italském chráněném křižníku DOGALI o 2050 t, uvedeném do služby v r. 1887; nesl šest těchto děl, ráže 152 mm/40), v devadesátých letech už byla rychlopalná děla standardem, zatímco do těžkých děl se nadále vkládaly náboje dělené. Existence děla pro jednotné náboje v námořním dělostřelectvu nejen zjednodušila a zrychlila nabíjení děl, tedy zvýšila i kadenci palby, ale také zjednodušila a učinila bezpečnějším skladování nábojů pro střední a lehká děla v magacínech arzenálů a válečných lodí.

Dělo lodní s hlavní složenou = dělo, jehož hlaveň byla sestavena z několika samostatných tub (vnitřní byla A, následující B, C a D…). Dodávala je britská firma W. G. Armstrong (Elswick u Newcastle-on-Tyne) od osmdesátých let 19. století. 

Dělo lodní strojní = obecný název pro palné malorážní zbraně s vysokou kadencí, využívající mechanického, poloautomatického nebo automatického způsobu nabíjení. Dělily se na (1) vícehlavňové (viz Dělo lodní revolverové, viz i Gatling, viz i mitrailleuse) a (2) jednohlavňové, tj. velkorážní, lodní kulomety.

Dělo vakové = u nás nepoužívaný termín pro dělo-zadovku, do jehož hlavně se vkládal dělený náboj, tedy zvlášť střela a zvlášť prachová náplň ve vaku. Po zasunutí projektilu do hlavně se do komory vpravil vak – u menších děl jeden, u děl větších ráží více, u nejtěžších děl až šest vaků, zvláště bylo-li třeba prodloužit dostřel; použití hmotnostně nadlimitních prachových náplní, byť jen výjimečné, však ohrožovalo konstrukci hlavně… Výmetná náplň střeliviny se přiváděla k hoření roznětkou odpalovanou vně hlavně.

Dělolijectví = obor zabývající se výrobou děl a střeliva do nich, ještě ve druhé polovině 19. století takto nazývaný. Slévárenství v něm nemělo nejvýznamnější roli, bylo to kovářství a později obory přesného obrábění kovových dílů (soustružení, frézování…). Nejvýznamnějšími firmami zabývajícími se výrobou námořních děl v pojednávaném obodbí (1860-1905) byly: v Anglii W. Armstrong v Elswicku, Královská zbrojovka ve Woolwichi aj., v Německu F. Krupp v Essenu a císařské zbrojovky ve Spandau, Siegburgu, Augsburgu a Ingolstadtu, ve Francii císařské zbrojovka v Nevers-Ruelle, později Schneider v Creusotu aj., v Itálii G. Ansaldo v Janově, ale také královské zbrojovky v Neapoli a Turíně, v Rakousku-Uhersku c. a k. dělolíjna ve Vídni, později od devadesátých let fa Emil Škoda v Plzni.

Dělostřelba lodní = v námořním vojenství činnost dělostřelectva, jednak ostrá, tj. za účelem zastavení nebo likvidace nepřátelského cíle, jednak cvičná. Hlavním prostředkem lodní dělostřelby v pojednávaném období (1860-1905) byly kanóny,  pobřežní dělostřelectvo využívalo i houfnice. Lodní děla odpalovala střely různého určení (koule, dělené koule, kartáče, granáty protipancéřové a trhavé, tříštivé a tříštivě-trhavé, šrapnely…) a různé velikosti či hmotnosti, odtud se odvozovala lodní dělostřelba těžká, střední a lehká. I po zavedení zdokonalených námořních min v padesátých letech, klounu v šedesátých letech a samohybného torpéda v sedmdesátých letech 19. století zůstávala dělostřelba rozhodujícím taktickým činitelem námořního boje až do dvacátých let 20. století, kdy rozhodně nastoupilo námořní bombardovací a torpédové letectvo. Na přelomu 19./20. století se od lodní dělostřelby požadoval dlouhý dostřel, přesnost zásahů, přiměřeně vysoká rychlost palby a vysoká účinnost v cíli a dále rychlá a snadná obsluha děl, ochrana děl a jejich obsluh a bezpečná manipulace se střelivem. 

Dělostřelec lodní = v námořním vojenství obecné označení příslušníka posádky válečné lodi, který se ve službě zabývá některou činností týkající se dělostřelby, v širším smyslu byli dělostřelci i důstojníci, kteří se zabývali teoretickou a organizační činností spojenou s taktickým použitím dělostřelectva, např. členové centrálních institucí válečného námořnictva, flotilních štábů, lodních štábů… V pojednávaném období (1860-1905) byl dělostřelecký sbor válečné lodi částí její posádky a tvořili jej osoby dělostřelbu řídící (specializované důstojnictvo), osoby dělostřelbu provádějící (obsluhy děl) a osoby dělostřelbu zásobujících (obsluhy muničních skladů). Dělostřelci se dělili do skupin podle druhu služby (mířiči, nabíječi) a jejich pozice byly číslovány či jinak označovány.

Dělostřelecká kóje, kotec dělový = u nás nepoužívané označení částečně pancíři obestavěného prostoru pro náboční dělo uvnitř lodního trupu nebo nástavby. Prostor byl ze strany mořské chráněn podélným bočním pancířem, zatímco od obou sousedních kójí - zleva a zprava - byl oddělen jen tenkou příčnou hrázkou ze silného plechu nebo slabého pancíře, případně taková hrázka byla v podélném smyslu v zadní části kóje; tloušťky hrázek nepřesahovaly 25 mm. Hrázky měly pouze protihlukový, protistřepinový a protipožární význam. U nás se dělová kóje ztotožňuje s lodní kasematou (viz Kasemata lodní), která však byla tvořena ze všech těchto stran a většinou i shora silnými pancíři a byla uzavřená, kdežto dělová kóje (dělový kotec) byla uzavřená jen částečně.   

Dělostřelecká koule námořní = střela používaná v lodním dělostřelectví do sedmdesátých let 19. století. Dělostřelecké koule byly zavedeny ve 13. století, ihned po zahájení používání střelného prachu v dělostřelectví (viz i Černý prach), jako jediné známé pro účel střelby. Byly plné, kamenné, až nevídané hmotnosti a objemu, např. už ve 14. století udivovaly koule o průměru 1 m a hmotnosti 340 kg používané do děla Divá Gréta v Gentu (hmotnost prachové náplně činila 80 – 110 kg). Ve výzbroji plachetních lodí se děla objevila až začátkem 15.století, ale byla už podstatně menší a koule do nich hmotnosti do 40 kg. Následně se začaly používat lité koule železné, jejichž výroba byla rychlejší a jejich průraznost větší. - Koule do lodních děl podle účinnosti byly několika druhů: Např. zápalné koule se před výstřelem nechávaly dlouho ležet ve žhavém dřevěném uhlí ve výhni přímo v baterii, a teprve když byly „doruda“, vyjímaly se kleštěmi a ládovaly do hlavně předovky, v níž už spočívala výmetná nálož prachu, zakrytá silnou hliněnou ucpávkou, aby k ní žár koule nepronikl. Dlouho se používala i řetězová koule - projektil rozdělený na dvě duté polokoule, v nichž byly upevněny konce řetězu, který polokoule propojoval; po výstřelu se od sebe polokoule oddělily a řetěz se napínal, takže po dopadu na plachtoví či lanoví měla tato střela velké devastační účinky. Tyčová „koule“ - projektil příčkový - sestávala ze dvou polokoulí nebo koulí, propojených asi 50cm železnou tyčí, tedy jako celek měla nikoliv kulový, nýbrž podlouhlý tvar; po výstřelu se poloha tyče změnila „napříč“ vůči trajektorii letu a takto střela dopadla na plachtu či lana a rovněž dokázala trhat. Z jiných koulí se po výstřelu vysunuly všelijaké hroty, rovněž trhající lanoví a plachtoví… Koncem 18. století se už uplatňovaly dělostřelecké koule duté, plněné střelným prachem, poblíž cílepřiváděným k výbuchu pomocí doutnáku, tedy byly předchůdcem granátu. - Poté, co byly zavedeny menší koule z litého železa, se hmotnosti plných dělostřeleckých koulí standardizovaly (libráž), takže vznikla klasifikační stupnice: 64liberní, 32liberní, 24liberní, 18liberní, 12liberní, 6liberní a 3liberní. Dělostřelecké koule z lodní munice rychle mizely od šedesátých let 19. století, poté, co se začala zavádět děla nabíjená odzadu a do nich granáty - válcové zahrocené střely s mnohem větším průbojným, trhacím i tříštivým účinkem, ba dělené dělostřelecké koule se přestaly používat jako první, neboť při výstřelech devastovaly plochy vývrtů a nabíjet je do drážkovaných hlavních bylo dokonce nepatřičné. Druhým hlavním důvodem vyloučení dělostřeleckých koulí z lodní munice bylo začátkem šedesátých let 19. století zavedení lodních vertikálních, nábočních železných pancířů, na jejichž probití koule nestačily. (Viz též Dělostřelecká střela.)

Dělostřelecká munice lodní = v pojednávaném období (1860-1905) souhrnný název pro střelivo válečných plavidel: (1) střely do palných zbraní a jejich iniciační prvky (zapalovače) a nábojky se všemi jejich částmi (nábojnice, iniciátor, náplň střeliviny, přenosové náplně…), (2) torpéda (nebo jen jejich hlavice, jsou-li dělená) a (3) miny a dále všechny hmoty zápalné a výbušné (střelný prach, střelná bavlna aj. třaskaviny), prvky k zapálení výbušné a zápalné hmoty; původně patřily do munice válečných lodí i rakety, ty však byly z válečných lodí vyřazeny v šedesátých letech 19. století (objevily se však zase za druhé světové války). Střely dělostřelecké munice se podle účelového použití v l. 1890-1918 dělily na 1/ základní – bojové (protipancéřové průbojné, protipancéřové trhavé, tříštivé, tříštivé-trhavé a zápalné), 2/ speciální (dýmové, zástřelné…), 3/ ostatní (školní, cvičné, zkušební…). Tato munice se od konce devadesátých let 19. století, kdy byla v lodní výzbroji už pouze děla-zadovky, dělila na jednotné střelivo (do hlavně respektive nábojové komory se náboj vkládal najednou, jako celek) a dělené střelivo (náboj se do nábojové komory vkládal po částech, u zadovek nejdřív střela a pak nábojnice s výmetnou náloží střeliviny, samozřejmě i ucpávky). Nábojnice mohla být spalitelná (prachové vaky), polospalitelná a nespalitelná (kovová). Na lodích se munice přechovávala v muničních skladech – magacínech, ale na každém palebném stanovišti byla munice „pro první ránu“, tj. pohotovostní. (Viz též Dělostřelecká střela.)

Dělostřelecká palba námořní = působení na nepřátelskou loď nebo lodě dělostřeleckými projektily ku jejich potopení, způsobení co největších škod či donucení k ústupu. Tato palba byla (1) na jednotlivé cíle, (2) soustředěná, jako postupná palba více děl na jeden cíl nebo sevřenou skupinu cílů, (3) hromadná, maximálně intenzivní palba většiny lodního dělostřelectva v co nejvyšší kadenci, ve snaze způsobit nepříteli co největší ztráty v co nejkratším čase.

Dělostřelecká střela = jedna z dvou hlavních částí náboje (druhou je nábojnice), která po výstřelu (viz Výstřel) opouští hlaveň děla, jako těleso určené k ničení námořního nebo pobřežního cíle a dopravované k němu pohybovou energií, získanou přeměnou tlakové energie plynu vzniklé prudkým shořením výmetné náplně střeliviny v hlavni lodního děla. - Do šedesátých let 19. století převládaly v munici válečných lodí projektily sférické, tj. dělostřelecké koule – plné, výbušné, dělené, příčkové… (viz Dělostřelecká koule), velmi omezeně se používaly střely kartáčové (viz Kartáčová střela) a šrapnely (viz Šrapnel), ale už v ní byly i projektily válcové, výbušné, vpředu zahrocené, vzadu rovné či s prohlubní (umožňovala vyvážení zahrocený střel), které se zvaly pumy případně granáty a odpalovaly se z rýhovaných hlavní. Jejich konstrukce spolu s konstrukcemi hlavní děl-zadovek (viz Hlaveň) dosáhla v osmdesátých letech 19. století značné dokonalosti, a také se podařilo dosáhnout značné těsnosti mezi povrchem střely a povrchem vývrtu hlavně, což bylo důležité k dosažení většího odporu střely vůči účinkům plynů vzniklých shořením střeliviny, jímž se zvyšovala teplota uvnitř hlavně, jež zase podporovala účinnější shoření střeliviny. K dosažení této těsnosti se ještě v šedesátých letech používaly olověné potahy střel, poté přechodně papírové a pak tvrdší kovové, opět však s převahou olova. Při pohybu střely drážkovanou dělovou hlavní se plášť deformoval podle drážkování, čímž se střela uváděla do rotace, jež stabilizovala její let. Ale zatímco plné střely v sedmdesátých letech 19. století z munice válečných lodí vymizely, výbušné střely se vyvíjely, načež se přikročilo k jejich rozlišování na protipancéřové a tříštivé a jejich kombinace. Tak se na přelomu 19./20. století dospělo ke střelám, které měly různý účel; byly to protipancéřové střely průbojné, které měly probít pancíř a vybuchnout až za ním, protipancéřové střely trhavé, které měly proniknout do pancíře, vybuchnout v něm a roztrhnout jej, tříštivé střely, které měly explodovat při nárazu na jakoukoliv lehkou překážku a výbuchem se rozpadnout na tisíce střepin, a trhavě-tříštivé střely, které měly proniknout lehkými překážkami a vybuchnout až za nimi, přičemž tříštivé a trhavě-tříštivé střely měly založit i požár. K výbuchu byly výbušné střely přiváděny nárazovým zapalovačem, i prostě nárazem, při němž se využívalo okamžitého vzestupu teploty na zápalnou teplotu výbušné náplně, ba vyšší (viz Palliserova střela). – Do rusko-japonské války v l. 1904-1905 se největší důraz kladl na protipancéřové střely, avšak když pak se v námořních bojích ukázalo, že japonské granáty dokázaly ruským lodím uškodit značně více, ač měly malý protipancéřový účinek, ale velký účinek trhavý, tříštivý a zápalný, velká pozornost se věnovala už i střelám trhavým-tříštivým. – STŘELY PROTIPANCÉŘOVÉ se plnily trhavinou, např. melinitem (výbušnina francouzského původu, angl. lyddit, jap. šimosa… - v podstatě tavená kyselina pikrová, trinitrofenol, viz Melinit), spíše však pyroxilínem (dusičnan celulosy – bezdýmný střelný prach), který nebyl tolik citlivý na otřes, ba udržel se i starý černý prach (směs ledku, dřevěného uhlí a síry), jenž byl z hlediska necitlivosti k nárazu vhodný právě k plnění protipancéřových střel, ostatně i proto se udržel dlouho po zavedení trhavin s mnohem větší brisancí. Němci používali trinitrotoluol, Rakušané ammonal případně ekrazit, složením podobný melinitu. Platilo však, že čím méně trhaviny a více oceli, tím větší průbojné činky protipancéřový granát měl, proto se i tyto střely dělily na průbojné a trhavé. A tak protipancéřové střely trhavé obsahovaly poměrně málo trhaviny (průbojné měly okolo 1,5 % z celkové hmotnosti, trhavé do 2,5 %), neboť přítomnost většího a hmotnějšího výbušného obsahu by si vynutila zeslabení konstrukce střely, zejména její dnové části, a tím snížení její průbojnosti – sice by silněji explodovala, ale už na pancíři, do něhož by pronikla jen částečně nebo vůbec, takže by účinky výbuchu střely, která prostě pukne a rozpadne se, směřovaly nikoliv do pancíře, nýbrž vně něj. Zejména u protipancéřových střel průbojných platilo, že jejich průbojný účinek závisel na konstrukci, zejména konstrukci špice, na dopadové energii střely a úhlu nárazu na cíl, tedy nezáleželo ani tak na jejich hmotnosti, jako na pohybové energii, kterou tyto střely měly v okamžiku dopadu na cíl, neboť střela sice těžká, ale letící pomalu, měla mnohem menší průbojný účinek než střela menšího průměru, ale dopadající na cíl při podstatně vyšší rychlosti. - Protipancéřové střely byly od devadesátých let 19. století konstrukčně na různých stupních, ale v zásadě byly střely průbojné uspořádány takto: hrot tvořila špice z měkkého materiálu nebo dutá, tzv. balistická kukla (zvaná i Makarovův klobouček, podle jména jeho vynálezce, ruského admirála S. O. Makarova), která prudce zvyšovala teplotu na místě dopadu a přivodila tak změknutí pancíře; následovalo ocelové, zahrocené tělo střely, v jehož zadní části byla trhavina a zapalovač. Někdy byla špice střely opatřena ploškou, jež po obvodu vytvářela hranu, a tato zvyšovala rovněž účinek průbojné střely zejména při šikmém dopadu, neboť veškerá energie dopadu se i zde koncentrovala na této hraně, jež se v tisícině vteřiny rozžhavila tak, že změkla i ocel pancíře, takže téměř neporušený granát pokračovat v průniku k nezakalené zadní části pancíře, tu už poměrně snadno probil a explodoval až za ní. Navíc při šikmém dopadu střely na pancíř měly granáty s ploškou nebo kloboučkem protiskluzový účinek, takže umožňovaly granátu zarytí do pancíře i pod větším úhlu dopadu. Střely trhavé byly uspořádány podobně, avšak špice byla tvrdší, to aby střely neprocházely pancířem, nýbrž explodovaly v něm, a také náplň výbušniny měly o něco větší. - STŘELY TRHAVĚ-TŘIŠTIVÉ měly středně velkou explozivní náplň (4 – 4,5 % z celkové hmotnosti střely) a středně silný ocelový plášť, neboť účelem jeho použití byla schopnost prorazit či rozbít slabší pancíře, vybuchnout, obrovským teplem vzniklým při výbuchu založit požár a zároveň se rozpadnout na poměrně velké a silné střepiny, které měly další, obrovský devastační účinek na zařízení lodi i jejich obsluhy. - STŘELY TŘÍŠTIVÉ měly značně velkou explozivní náplň (okolo 6 % z celkové hmotnosti střely), takže nedokázal prorazit ani slabší pancíř, ale explodoval při nárazu na jakoukoliv překážku, ba i na hladinu, při explozi se rozpadal na nesmírné množství drobných střepin, které ničily lehké či měkké části lodí, přístroje, čluny, komíny, vzduchové lapače na ventilačních rourách, reflektory, můstková zábradlí…, rychle měnily prostředí ve změti trosek zařízení a zabíjely i ve větších vzdálenostech od výbuchu, neboť snadno pronikaly průzory, štěrbinami, okénky… V některých případech tyto granáty vyvíjely poměrně nízkou teplotu, ale zato hustý tmavý dým, a tedy byl tento typ vhodný i k zastřelování. Předností tříštivých střel bylo, že při jejich použití nezáleželo na vzdálenosti od cíle – měly stejné účinky, ať dopadly zblízka nebo zdaleka, kdežto protipancéřové granáty, zejména průbojné, lépe účinkovaly na větší vzdálenost. (Viz též Granát dělostřelecký.)

Dělostřelecká věž lodní = v námořním vojenství na válečné lodi vertikálně uspořádaná, uzavřená konstrukční soustava k pevnému ustavení těžkého nebo středního děla (děl) a jeho ochraně, v níž nebo poblíž ní jsou i zařiízení k jejímu otáčení a ke zvedání dělové hlavně nebo děla i s lafetou, k nabíjení a dopravě munice, zařízení zaměřovací, ventilační, protipožární aj. Lodní dělostřelecká věž měla dvě hlavní části: barbetu a dělovou věž ve smyslu pancéřová kupole+dělo (viz Dělová věž). Je tedy vhodné rozlišovat mezi dělovou věží (angl. "turret", pro samotnou dělovou kupoli je výraz "gunhouse", viz Dělová kupole lodní), a dělostřeleckou věží, což je dělová věž/kupole usazená na barbetě propojené s citadelou. (Pozn.: Pojem dělostřelecká věž pouze pro dělovou věž/kupoli s dělem je však u nás natolik zažitý, že se jen těžko nahradí, navíc třeba "kupolová loď" je pojem věru podivný. Jde jen o vysvětlení.) - Poté, co Francouzi na konci šedesátých let 19. století zavedli barbety (na pancéřových lodích typů ALMA a OCÉAN - viz Barbeta), Britové se sice pokusili tento francouzský vynález uplatnit na svých lodích, avšak zůstalo jen u barbetového-bateriového obrněnce TEMERAIRE (dokončen v r. 1877), a až později dostaly barbety příbřežní obrněnce tzv. "admirálské třídy" (1887-1889) a bitevní lodě typu ROYAL SOVEREIGN (1892-1895). Ale už na konci osmdesátých let 19. století Francouzi (poprvé na lodi HOCHE) pojali barbety, vestavěné do trupu v lodní ose, jako podstavce pancéřových dělových kupolí - dělových věží, takže vznikla soustava dělová věž-barbeta, jako zárodek budoucí dělostřelecké věže. Britové však šli ještě dál, to když počátkem devadesátých let - poprvé na lodích SANS PAREIL a VICTORIA - barbetu propojili s citadelou respektive se spodní pancéřovou palubou, pod níž, tj. až na dně lodního trupu, byly nyní muničními sklady. Tak vznikla dělostřelecká lodní věž, příznačná pro bitevní lodě všech generací. - Dělovou věž tvořily tyto hlavní prvky: 1/ uzavřený, pancéřový kryt, kupole, otáčející se na rolně, 2/ obslužná plošina, 3/ dělo s veškerým jeho příslušenstvím (nabíjecím, zaměřovacím…, též komunikačním, osvětlovacím, ventilačním, protipožárním…) , 4/ pánev či zvon dělové věže s přípravnou střeliva a manipulačními zařízeními pro kupoli a dělo (elektromotory, hydraulické stroje). Barbeta sestvávala z jednoho nebo několika pancéřových prstenců (skruží); vrchní okraj barbety, zpravidla vystupující nad úroveň vrchní paluby, byl pod úrovní paluby opatřen rolnou (na principu valivého ložiska), na níž se otáčela dělová věž, spodní okraj tuby se přimykal k obvodu otvoru ve spodní pancéřové palubě, pod níž byl v tom místě muniční sklad; uvnitř tuby pracoval muniční výtah s jeho příslušenstvím. Barbety byly sestaveny z dvou a více prstenců z pancéřového materiálu, jejichž stěny zpravidla neměly stejnou tloušťku; totiž prstence ze stran nechráněné nábočními vertikálními lodními pancíři měly stěnu nejsilnějši, spodní prstence, chráněné z náboční nejsilnějšími pásy v oblasti vodní čáry, měly stěnu nejslaběí. - Což je jen obecný výčet, neboť uspořádání dělostřeleckých věží bitevních lodí l. 1885-1918 bylo samozřemmě typ od typu odlišné a bude třeba je probrat v monografiích jednotlivých lodí, ale pokračujme aspoň v tomto slovním náčrtu: Od pánve dělostřelecké kupole vedl barbetou dolů muniční výtah, s pohonným zařízením uloženým v pánvi. Výtahy byly většinou řešeny jako korečkové (do koreček se vkládaly jednotné náboje), byly však i klecové apod., často - pro dopravu těžké dělené munice - zdvojené, takže k dělu jeden výtah vynášel prachové náplně, druhý střely (dělené náboje byly ty, jejichž těleso netvořila střela do okamžiku výstřelu spojená s nábojnicí s výmetnou náplní střeliviny). - Pancíře dělové kupole byly z velmi silné pancéřové oceli; zevnitř tyto pancíře pokrývala buď dřevěná výstel pokrytá silným plechem, anebo jedna či dvě vrstvy plechů. - Do dělových věží se vstupovalo pancéřovými dveřmi v zadní části kupole, stropem anebo zespodu - otvorem v dělové plošině tj. podlaze kupole. Ty dělostřelecké kupole, v nichž bylo dělo (děla) k palbě jednotnými náboji anebo pokud se místo prachových vaků používaly separované nábojnice, měly vzadu otvor k vyhazování prázdných nábojnic. Kupole dělostřeleckých věží měly buď válcový tvar (francouzský druh kupolí), nebo šikmé stěny (britský druh), na dreadnoughtech už však byly kupole tvarovány složitě a tvořil je čelní pancíř a šikmý boční pancíř, přední a zadní střešní pancíř a zadní pancíř. Úzus byl, že pancéřování dělostřeleckých kupolí zpředu muselo být přinejmenším natolik silné, aby odolalo zásahu střely stejné ráže, jakou měla děla ve věži, takže tloušťka čelních pancířů kupolí dosahovala značných hodnot; např. dělostřelecké kupole britských semidreadnoughtů typu KING EDWARD VII měly přední pancíře silné 305 mm, vrchní a boční tloušťky 203 mm. Střílna v kupoli (též v kasematě) však byla vždy jedním z nejchoulostivějších míst ochrany interiéru kupole, ba celé věže (střílna se v tomto případě zvala dělová branka). - Strop kupolí byl až do začátku 20. století na některých lodích hustě zamřížovaný ocelovými, velmi silnými pruty, to kvůli lepšímu odvětrávání prostoru v kupoli, který se při palbě děla/děl rychle sytil výstřelným dýmem. - Podlahu, tj. dělovou plošinu kupole, pokrývalo nehořlavé linoleum nebo byla plechová, vroubkovaná, protiskluzová. V kupoli bylo dělo (děla), zařízení k nabíjení děl, tj. nabíjecí lůžko, které se sem nasouvalo zespodu, a nabiják, a to hydraulický nebo elektrický, nouzově se dal ovládat ručně. Pokud byla v kupoli děla střední ráže, náboje přicházely výtahem zespodu z muničního skladiště jako jednotné. Těžká děla byla nabíjena dělenými náboji, které se dopravovaly do věže: (1) buď po částech (střela plus prachové vaky), a pak se ve věži kompletovaly, (2) nebo už složené dole v muničním sklepě, takže v kupoli už stačilo kompletní dělený náboj část po části přesunout z nábojového lůžka do nábojové komory, (3) anebo se kompletované dělené náboje dopravovaly k zadku hlavně na společném lůžku z pánve (zvonu) dělostřelecké věže, tedy z přípravny nábojů, kam výtahem z muničního sklepa dospěly střela a prachové vaky odděleně (viz Muniční sklad a Muniční výtah). - Původně bylo možné děla v kupoli dělostřelecké věže nabíjet jen v jediné pozici (náměr 4 – 6°, odměr 0° u děl přední kupole, 180° u děl zadní kupole), do níže se hlaveň po výstřelu musela vrátit (tak tomu bylo na prvních bitevních lodích), ale později se úhel nábojového lůžka nastavoval podle úhlu sklonu osy hlavně děla a lůžko se zvedalo nebo klesalo v oblouku kopírujícím oblouk vertikálního pohybu komory, takže dělo bylo možné nabíjet při jakémkoliv technicky možném náměru hlavně. - Dále bylo v kupoli věže zařízení k zaměřování (optické) a míření (mechanické), pro každé dělo zvlášť (nebo jedno sloužilo jako záložní, byla-li děla ovládána společně), přičemž optika mířidla byla v pancéřové kupolce na přední části střechy kupole anebo vyvedena z přední stěny kupole; na kupoli bylo také - v další kupolce - vyvýšené stanoviště velitele věže, rovněž s výhledem mimo věž. Po r. 1905 se  k pozorování a u zaměřovačů používalo periskopů. Za Velké války byly na kupolích těžkých děl i dálkoměry, avšak jen s rolí záložní či komparativní, neboť hlavní lodní dálkoměr se nacházel na hlavním stanovišti pro řízení dělostřelecké palby. Na britských dreadnoughtech byl ve zvláštním malém oddělení v zadní části kupole mechanický kalkulátor k výpočtu hodnot pro zamíření děla. V kupolích nebo v pánvi kupole byla i pohotovostní zásoba munice. - Dělové kupole zprvu chránily pouze těžká děla, zatímco střední a lehká děla zůstávala v kasamatách nebo volně na palubě, nanejvýš se štíty, ale v devadesátých letech se ve francouzském válečném loďstvu standardizovaly také menší náboční věže (kupole plus barbety) se středními děly, na úrovni vrchní paluby nebo trochu nad ní (první lodí i se střednimi děly v dělových věžích byl BRENNUS z r. 1896), koncem devadesátých let přechodně i náboční věže s těžkými děly (na bitevních lodích MARTEL, CARNOT a JAURÉGUIBERRY a španělském obrněnci PELAYO, postaveném rovněž ve Francii). Náboční věže byly sice v úhrnu značně těžší než kasematní instalace (pro střední děla), ale zato dávaly dělům více taktických možností, neboť měly širší úhly odměru, byly lépe chráněny před účinkem vln, vodní tříští a počasí než děla v kasematách na dělové palubě a obsluze děl samozřejmě skýtaly lepší ochranu před účinkem střel než děla kasematní nebo štítovaná, ale prostor v nich by značně těsný a špatně větraný, při plavbě v tropech bylo v kupolích nesnesitelné horko… - Věže/kupole s dvěma děly převládaly, ale zejména Francouzi na své kapitální jednotky ustavovaly i kupole jen s jedním dělem, což sice bylo z hmotnostního hlediska neefektivní, neboť úhrnná hmotnost celého věžového systému (věž, barbeta, výtahy, servisní mechanismy…) byla tu jen o málo nižší než hmotnost věžového systému s párem děl, zato při zásahu kupole jen s jedním dělem bylo vyřazeno právě jen to jediné, což bylo v boji velmi důležité. Avšak Italové a Rakušané vzdor tomu zavedli okolo r. 1910 z úsporných důvodů i dělostřelecké věže s třemi děly (později budou i dělostřelecké věže se čtyřmi děly), nejobvyklejší však nadále byly dvoudělové věže. Unikátně byly řešeny dělostřelecké věže na dvou amerických bitevních lodích typu KEARSARGE (dokončeny v r. 1900) a sedmi lodích typu VIRGINIA (1906-1907), neboť na každé kupoli s dvěma těžkými děly ráže 305 mm stála ještě kupole s dvěma středními děly ráže 203 mm! Toto uspořádání se však neujalo a nahradilo je postavení dělostřeleckých kupolí do superpozice, kdy jedna kupole stála na vrchní palubě a tuto kupoli převyšovala  kupole sousední, na vysokém barbetovém válci (límci) nebo nástavbě – poprvé se toto řešení objevilo na francouzském experimentálním obrněnci HENRI VI (1903).

Dělostřelecké lodní zaměřování - viz zaměřování lodních děl

Dělostřelecké tabulky, tabulky střelby = v pojednávané době (od zavedení optických zaměřovacích a dálkoměrných přístrojů) tištěné pomůcky usnadňující rychlé a správné vedení palby děly. Jejich svazky měly sešitovou podobu. Umožňovaly rychle připravit dělo k odpálení podle udané vzdálenosti nepřítele, směru a úhlu jeho přibližování, určeného druhu střeliva, síly větru, předpokládaného místa dráhy při dopadání granátu…. Údaje se doplňovaly vizuální charakteristikou cíle („třetí loď odpředu, dva komíny…“) Tyto základní údaje se na starších lodích dostávaly z velitelského stanoviště nebo z ústředí pro řízení dělostřelby na dělostřelecká stanoviště komunikačními zvukovody, na novějších se odezíraly z ciferníků napojených na velitelskou věž, na dělostřeleckém stanovišti se předávaly ústně, načež se podle příslušné dělostřelecké tabulky určovalo zamíření děla. Např. ruská tabulka č. 62 (z r. 1903) byla sestavena pro palbu 305mm děla, při rychlosti plavby vlastní lodi 15 uzlů, na cíl dlouhý 300 futů (= stop, 30,5 cm, tj. cíl byl délky 91,5 m), pohybující se paralelně, rychlostí 14 uzlů, při síle větru 3 baly (tj. 3° dle Beaufortovy škály)… Čím složitější evoluci loď při střelbě prováděla, tím složitější byl i výpočet, například pokud se právě pohybovala v oblouku, musel se vypočítat i příslušný momentální náklon lodi, kalkulovalo se i s poloměrem oblouku atd. To samé platilo, prováděla-li manévr cílová loď… Tabulková vzdálenost měla přípustnou odchylku, a tato se eliminovala výsledkem vypálení prvního, zastřelovacího granátu. Pak se prováděl nový výpočet a nová korekce zamíření… Celkově šlo o složitější proces (sdělení údajů + výpočet + zamíření), který však se musel rutinně zvládnout v čase každého přebití děla.

Dělostřelecký dílec = v pojednávaném období (1860-1905) 1/200 kompasového dílce, tedy 3,4 obloukové minuty. Dělostřelecké dílce sloužily k precizaci udávání hodnot odměru (počítáno od přídi lodi).

Dělostřelectvo lodní = v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1918) v nejširším smyslu souhrn všech prostředků sloužících k lodní dělostřelbě (viz Dělostřelba lodní) – vrcholnému projevu bojové aktivity bitevních lodi, křižníků, torpédoborců a dělových člunů. Lodní dělostřelectvo se po r. 1860 vyvíjelo od děl-předovek k dělům-zadovkám, a to ke zbraním až enormně velkým, ráží nad 400 mm (např. italské obrněnce DUILIO a DANDOLO ze sedmdesátých let 19. století měly děla ráže 450 mm), zároveň se vyvíjela děla rychlopalná, později se uplatnila menší děla automatická. V úhrnu bylo lodní respektive námořní dělostřelectvo podstatně těžší a účinnější než dělostřelectvo armádní, což bylo vynuceno tradičním soubojem lodního děla s novodobým lodním pancířem zaváděným od padesátých let 19. století (armádní děla byla určena kromě ničení živé síly nepřítele a nepřátelské bojové techniky k devastaci pevnostních objektů, ale i k tomuto účelu stačila polní děla malých ráží a obléhací či pevnostní děla středních ráží, výjimečně obléhací těžké houfnice ráží 280 - 305 mm v nemnoha exemplářích; ovšem pobřežní dělostřelectvo, ostatně zhusta chráněno ocelovými pancíři v podobě kupolí nebo silnými betonovými kryty, disponovalo i velkorážními kanóny, modifikovanými z nejtěžších námořních děl). V užším smyslu je lodní dělostřelectvo souhrn děl té které formace lodí či lodi samotné. - V pojednávaném období (1860-1905) se lodní dělostřelectvo dělilo na těžké, střední a lehké (začátkem 20. století na bitevních lodích přibylo dělostřelectvo doplňkové, jež ale bylo též těžké). Na bitevních lodích bylo těžké dělostřelectvo ofenzivní složkou výzbroje, stejně jako částečně dělostřelectvo střední, jež ale bylo i defenzivní. Na křižnících bylo střední dělostřelectvo ofenzivní složkou výzbroje. Lehké dělostřelectvo na bitevních lodích a křižnících mělo defenzivní roli, na torpédoborcích pojednávaného období bylo složkou ofenzivní i defenzivní. - DĚLOSTŘELECTVO TĚŽKÉ bylo na bitevní lodi dělostřelectvem hlavním, tj. vůči ostatním lodním dělům s relativně největší palebnou sílou. Tvořila je děla ráží větších než 210 mm, ustavovaná původně do bočních baterií a kasemat, od sedmdesátách let 19. století už i na barbety, souběžně pak – od počátku šedesátých let 19. století – do dělostřeleckých kupolí potažmo dělostřeleckých věží (dělostřelecké věže byly kombinacemi dělostřeleckých kupolí a barbet). Těžká děla odpalovala protipancéřové a tříštivo-trhavé střely. Jejich dostřel sahal k deseti milím (přes 18 km), účinný dostřel k 6 mílím (11 km), kadence činila 1 – 2 rány za 90 vteřin. - DĚLOSTŘELECTVO STŘEDNÍ byl soubor lodních palebných zbraní ráží větších než 102 mm a do ráže 210 mm vč. Střední dělostřelectvo pálilo protipancéřové, tříštivé-trhavé a tříštivé střely, které měly rozbíjet lehčeji pancéřované či nepancéřované části válečných lodí protivníka, pronikat do trupu, střepinami pobíjet palubní a dělostřelecké mužstvo na návětrných palubách apod. Kromě „all-big-gun“ lodí měly děla středních ráží všechny bitevní jednotky a téměř všechny křižníky, přičemž křižníky 1. třídy (pancéřové) většinou nesly děla ráží okolo až 200 mm (viz níže), křižníky 2. třídy (chráněné) děla ráží okolo až 150 mm… V některých státech řešili posílení dělostřeleckého potenciálu bitevních právě instalací těžších středních děl (do ráže 203mm vč.), ale menšího počtu - např. dvě lodě amerického typu MISSISSIPII (dokončeny v r. 1908) měly 4x 305mm, 8x 203mm a 8x 178mm děl; v Německu pět lodí typu BRAUNSCHWEIG (1904-1906) a pět lodí typu DEUTSCHLAND (1906-1908) mělo vedle 4x 280mm primárek i 14x 170mm děl; čtyři francouzské bitevní lodě série LIBERTÉ (1908) nesly čtyři 305mm primárky a deset 194mm sekundárek; čtyři italské rychlé, ale málo pancéřované bitevní lodě typu REGINA ELENA (1907-1908) měly 4x 305mm a 12x 203mm děla… Ve Velké Británii na vrcholné predreadnoughty typu KING EDWARD VII (osm lodí, 1905-1907) ustavili mezi těžkou a střední artilerii tzv. děla vložená („intermediate“), uváděná i jako přechodová, ráže 234 mm, jež měla suplovat nedostatek těžké artilerie, ale zachován zůstal velký počet standardních sekundárních děl - výzbroj tedy činila 4x 305mm, 4x 234mm a 10x 152mm děl. Tak vznikla kategorie se smíšeným těžkým dělostřelectvem, později označená jako semidreadnought („semi“ = polo…; viz Semidreadnought). – DĚLOSTŘELECTVO LEHKÉ byl soubor lodních zbraní do ráže 102 mm, na začátku 20. století nejčastěji ráží 47 až 76 mm (na německých lodích 50 – 88 mm), přičemž na bitevních lodích tvořilo terciární složku artilerie, k obraně před torpédovkami a pak torpédoborci. Odpalovala zejména tříštivé střely. Začátkem druhé dekády 20. století se zaváděla i lehká protibalónová děla, jež s pak stala i protiletadlovými, mnohá však měla duální účelovost, tj. sloužila k ostřelování jak vzdušných, tak hladinových a pobřežních cílů. – S tímto rozdělením na těžká, střední a lehká lodní děla souvisí rozdělení lodní artilerie na děla primární, děla sekundární a děla terciární. V tomto případě však duchází k relacím, neboť pro bitevní lodě sice platí, že primárními děly byly těžké zbraně, sekundárními středně těžké zbraně a terciárními lehké zbraně, ale např. zatímco na bitevních lodích tvořila střední děla sekundární sloužku, na většině křižníků byla složkou primární…, a zatímco na bitevních lodích tvbořila lehká děla terciární složku, na torpédoborcích byla stejná děla složkou primární. - Podle instalovaného nejsilnějšího dělostřelectva se klasifikovaly lodě do tříd, např. na přelomu 19./20. století byly bitevní lodě ty, které nesly děla ráže větší než 210 mm, zatímco super-dreadnoughty měly děla ráže nad 305 mm, pancéřové křižníky (křižníky 1. třídy) byly jednotky, které měly děla do ráže 210 mm včetně, výjimečně i těžší, chráněné křižníky (křižníky 2. třídy) nesly děla ráže až 155 mm, malé chráněné křižníky (křižníky 3. třídy) nesly děla ráže až 120 mm… Mocnost dělostřelectva jedné lodi se udává v kg nebo tunách střeliva vypáleného z jednoho boku salvou. Dělostřelectvo je jen částí výzbroje válečné lodi, do které v pojednávaném období (1860-1905) náležely od sedmdesátých let ještě torpédomety, lehké palné zbraně (kulomety) a rakety, kdysi byl v pojednávaném období námořní zbraní i kloun, za Velké války byly zavedeny už i protiponorkové projektily.

Dělová branka = v pojednávaném období (1860-1905) otvor ve stěně dělové kupole nebo kasematy, v němž trvale spočívala hlaveň děla-zadovky. Poněkud mylně se zve střílna, což je otvor, jímž zbraň prostřeluje (ostatně se kdysi zvala průstřelna). Střílnu tedy mají lodní děla-předovky.

Dělová hlaveň (1) obecně (viz i níže Dělová hlavěň – konstrukce) = jedna ze dvou základních částí každého děla (druhou byla lafeta). Účinnost děla závisí především na provedení hlavně a závěru komory, ale také samozřejmě na vhodnosti a kvalitě náboje a střely, na pevnosti a stabilitě lafety a její podesty. Hlaveň děla slouží k uložení celého náboje (střely a odpovídajícího množství výmetné náplně, střeliviny) před odpálením střely a poté k řízenému odpálení střely, jehož výsledkem je pohyb střely k cíli požadovanou rychlostí, požadovaným směrem a na požadovanou vzdálenost. Odpálení se děje explozivním hořením střeliviny při teplotě až 3000°C, přičemž dochází ke vzniku tepelné energie výmetných plynů, která se mění ve velký tlak působící na střelu a vypuzující ji z hlavně, přičemž se hlaveň uvnitř, v místě největšího tlaku, žhaví až na 1200°C (viz Výstřel). Tlak působící na střelu se mění v kinetickou energii střely. Hlaveň děla musí snést nejen žár, ale i onen prudce vzrůstající, až velmi vysoký vnitřní tlak způsobený rozpínavosti plynů vzniklých explozivním hořením výmetné náplně, a pokud při výstřelu hlaveň změní tvar, po výstřelu se musí ihned vrátit do původního. Vývrt musí být odolný jednak vůči mechanickému opotřební způsobovaným třetím střely o plochu vývrtu, jednak vůči chemickým účinkům plynů vznikajících při hoření střeliviny. Jelikož s pohybem střely k ústí hlavně tlak plynů výstřelu v hlavni klesá, je tloušťka stěny hlavně v oblasti komory, v zadku hlavně, největší, a směrem k ústí se zmenšuje. – Ač děla-zadovky byla známá už dlouho, původní hlavně lodních děl byly uzpůsobeny k nabíjení zpředu, neboť se nedařilo vytvořit dostatečně pevnou a těsnou zadní závěrnou součást hlavně, jež by odolávala tlaku v hlavni vznikajícím při výstřelu. Od šedesátých let 19. století se však lodní děla-zadovky začala prosazovat, ač např. Britové s nimi měli zpočátku problémy a znovu se vrátili k předovkám, ale v osmdesátých letech byla už lodní děla-zadovky standardem. - Hlavní části dělové hlavně těžkého děla z přelomu 19./20. století byly: (1) duše hlavně (část s vývrtem), (2) přední plášť hlavně, (3) vnější plášť hlavně, (4) nábojová komora, (5) zadní plášť hlavně. – Rozměry dělové hlavně: DÉLKA HLAVNĚ se udávala se v různých státech různým způsobem; např. v USA se délkou hlavně (v kalibrech) mínila jen délka vývrtu; v Rakousku-Uhersku, Německu a Rusku se délku hlavně udávala jako její celkový délkový rozměr, avšak bez závěru. Ve Velké Británii, Francii, Itálii, Japonsku a Švédsku - podobně jako v USA - se jako délka hlavně udávala délka ve vývrtu mezi ústím hlavně a začátkem rozšířením nábojové komory blokujícím zasunutí nábojnice nebo prachového vaku dále do hlavně. Takto vznikala při udávání parametrů námořních děl různých států řada nedorozumění a omylů, takže se došlo k ujednocení pojetí délky hlavně, za kterou pak byla uznána délka vývrtu od ústí hlavně po konec nábojové komory, tj. bez závěru. VNITŘNÍ PRŮMĚR hlavně je největší průměr vývrtu drážkované hlavně, tedy vzdálenost mezi dny protilehlých drážek, je tedy větší než rážový průměr = ráž, kalibr, právě o součet hloubek obou protilehlých drážek. //Např. americké bitevní lodě typu IOWA z druhé světové války nesly děla 16“/50 (40,64 cm – 406 mm), přičemž rážový průměr (ráž, kalibr) činil oněch 406,4 mm, zatímco vnitřní celkový průměr (větší o hloubku drážek) činil 16,3“ = 414,0 mm.//

Dělová hlaveň (2) konstrukce = Na počátku pojednávaného období (1860-1905) v námořním dělostřelectvu dosluhovaly hlavně bronzové, ale už se používala i děla s hlavněmi železnými, stále s nabíjeným ústím hlavně, tedy zpředu (děla-předovky). Od začátku šedesátých let 19. století se zaváděla děla nabíjená odzadu (děla-zadovky), opatřená kvůli tomuto účelu závěrem, což je odnímatelné nebo odklopné dno hlavně resp. nábojové komory. - Konstrukce hlavní lodních děl, až na výjimky děl mnohem mohutnějších než byla konstrukce děl armádních, se s postupem doby různily: od jednoduchých (monolitických) přes složené (prstencové a drátěné) k opět monolitickým… MONOBLOKOVÁ KONSTRUKCE: Přední část hlavně byla odlitá z jednoho kusu oceli, pak kovaná a opracovávaná soustružením na průměry (vnější a vnitřní), nakonec se frézovaly drážky a hlaveň se ještě povrchově upravovala, zatímco  zadní prstenec hlavně a závěr s jeho mechanismem se připravovaly odděleně, opět odeláváním, kováním, soustružením a frézováním… Takto se vytvářely dělové hlavně do ráže 152 mm (6“). Tento způsob výroby hlavně lodního děla byl snadnější než výroba skládáním prstenců anebo výroba navíjením drátu na hlavňové jádro (viz dále), avšak hlavně takto vyrobené měly menší pevnost. S tímto způsobem výroby hlavní se začalo ve dvacátých letech 19. století, na principu odstředivého odlévání, do tvaru válce, které umožňovalo dosažení stejnoměrné hustoty materiálu polotovaru, bez trhlin. Zpočátku byly největší problémy při výrobě těchto hlavní spojeny s ještě nedokonalou technikou odlévání spojenou se správným chlazením odlitků, což se projevovalo defekty zejména v zadní části hlavně (praskliny), ale postupně se je dařilo odstranit. Tyto původní odlévané dělové hlavně měly největší pevnost na vnějšku, zatímco uvnitř hlavně měly stěny vývrtu pevnost relativně značně nižší, ač tomu mělo být obráceně. Ve čtyřicátých letech 19. století tento problém částečně vyřešil Američan Rodman tak, že dělo se odlévalo na duté železné jádro ve tvaru roury, jímž proudila studená voda, zatímco vně odlitku hořely ohně, takže ochlazování hlavně postupovalo poměrně  rovnoměrně od vnitřku ven, nikoli opačně, a vnější vrstvy kovu takto mnohem pevněji obestřely vrstvy vnitřní, které pak vykazovaly mnohem větší odolnost... U těchto hlavní se dosahovalo poměrně přesných průměrů, které v případě vnějšího dopracování nevyžadovaly mnoho zdlouhavých obráběcích postupů, avšak přesnosti vnitřního průměru se dosahovalo s obvyklou náročností, tehdy s kalibrací na řádově desetiny milimetru. Ještě v sedmdesátých letech 19. století proces vytvoření hlavně z jednoho kusu sestával z výroby jednak základu hlavně, jednak zadního prstence, jednak duše hlavně, mj. opatřované drážkováním, pak však dostávaly přednost novější technologie a konstrukční postupy. – PRSTENCOVÁ KONSTRUKCE: V r. 1852 přišel anglický průmyslník W. G. Armstrong s návrhem, aby se na kalené ocelové tenkostěnné jádro hlavně postupně navlékly široké kruhy – fretovací prstence (viz i Fretovat) z kujného železa. Kruhy měly vnitřní průměr o něco menší než byl vnější průměr roury, avšak před nasazením se rozžhavily tak, že se jejich vnitřní průměry zvětšily, takže prstence se daly dosti snadno na studené jádro nasadit. Když bylo hotovo, tento prstencový plášť jádra se ohřál na tavnou teplotu a s pomocí parního kladiva se kováním svařil. Nato byl chlazen vodou, takže prstence postupně velmi těsně a mimořádně pevně přisedaly k jádru, tak, že se pak už nedaly od jádra oddělit. Aby bylo dosaženo co největší pevnosti, prstence se částečně překrývaly a každý byl na okraji opatřen drážkou, do níž zapadal lem kruhu sousedního anebo se spoje jistily spojovacími kroužky. Prstence byly v až čtyřech vrstvách a hlavni udělovaly negativní předpětí, tedy působily na hlaveň ve směru dostředivém. Vnější, nejdelší prstenec (plášťový), celou konstrukci uzavíral… Takto připravená hlaveň měla až dvojnásobnou pevnost oproti hlavni vyrobené z jednoho kusu materiálu, při stejné tloušťce hlavňové stěny. Technologicky i materiálově byla Armstrongova hlaveň velmi drahá, ale spolu s později zavedenými Kruppovými kanóny nejspolehlivější. - Angličan Fraser volil jednodušší cestu: technologie výroby jeho dělové hlavně byla sice shodná s Armstrongovou, ale jelikož použil jen tři mnohem silnější prstence na celou délku hlavně a pouze jediný velmi silný vnější prstenec pro zadní část hlavně, byla výroba jeho děla levnější a rychlejší, a spolehlivost Fraserových hlavní byla rovněž značná. – Dalším zlepšení bylo, že jádro hlavně bylo převrtáváno na přesný rozměr, do něhož se vkládaly tzv. duše - vyměnitelné roury z velmi tvrdé oceli, s vývrtem opatřeným drážkováním. Duše hlavně byla pružná ve smyslu radiální rozpínavosti, aby tlak výmetných plynů v hlavni v okamžiku výstřelu duši hlavně ve vývrtu maximálně upevnil. Výhodu mělo takové provedení v tom, že po opotřebování vývrtu bylo možné duši v arzenálu vyměnit (retubace), a to tak, že vnější část hlavně se ohřála, zatímco duše ochladila, čímž došlo k úpravě průměrů, a duše se dala vyjmout. Tedy hlavně se tak po opotřebení nemusely vyměňovat celé, stačilo nahradit jen jádro. Ovšem byl to proces značně obtížný, navíc se k jeho realizaci stejně musela hlaveň těžkého děla sundat z lafety a vyndat z kupole nebo kasematy. Neměla-li duše hlavně pružnost ve smyslu radiální rozpínavosti, byly sice nižší konstrukční nároky na materiál duše hlavně, avšak vložení duše do hlavně respektive její vyjmutí z hlavně bylo mnohem náročnější. Ke snadnějšímu vpravení duše hlavně do vývrtu či jejímu vyjmutí se vnější povrch duše potíral mazadlem, např. grafitem. – A. Krupp zavedl v německém Essenu výrobu malých děl už v r. 1858, ale velmi brzy přešel na výrobu nejtěžších námořních a pevnostních kanónů, k čemuž využíval své výtečné cementované ocele (ocelové hlavně představil Krupp poprvé v r. 1862 na mezinárodní průmyslové výstavě v Londýně). Ale zatímco původní Kruppova děla měla hlavně vyrobené z jednoho kusu materiálu, velkorážní kanóny měly hlavně tvořené rovněž jádrem, na kterém spočívaly dva až tři kované prstence, natažené na jádro za tepla, bez svařování. – Ve Francii (Schneider) a Švédsku (Bofors) se vyráběly dělové hlavně ze železné litiny, při čemž kruhy z tohoto materiálu se spirálově navlékly na předlohu a pak se svařily. Kruhy měly tloušťku 0,5 až 0,75 průměru vývrtu, podle toho, byly-li nasazeny ve dvou či třech vrstvách. – V Rakousku-Uhersku byl oblíben podobný způsob, s nímž přišel Uchatius. - DRÁTĚNÁ KONSTRUKCE: V době, kdy převládaly dělové hlavně s prstencovou konstrukcí, u Armstronga v anglickém Elswicku zavedli velmi zajímavou, značně překvapující novinku - výrobu hlavní navinováním silného odolného, ocelového drátu v několika vrstvách, při čemž jednak byl drát takového průřezu, aby mezi jeho závity nevznikaly mezery, jednak se závity drátů horní vrstvy částečně prolínaly se závity drátů spodní vrstvy, čímž se pevnost vinutí značně zvýšila. Metoda se používala ve Velké Británii v l. 1880-1925 a ač byla technologicky velmi náročná, převzaly ji také zbrojovky jiných států včetně např. Japonska… Drát čtvercového nebo obdélníkového průřezu měl tloušťku asi 2,5 mm (0,1“), jeho tahová pevnost činila 14000 kg/cm2 a jeho délka desítky km a vinul se ve žhavém stavu. Po zchladnutí vrstvy A se vinula vrstva B… Hlavně takto vyrobené byly mimořádně odolné na vztlak vznikající explozí při hoření výmetné náplně, avšak hlaveň složená z drátěných závitů se při výstřelu chvěla (nejvíce na předku), takže palba „drátěnými“ děly údajně nebyla tak přesná a zejména úsťová část konstrukce palbou trpěla, praxe však to nepotvrdila, ostatně britské hlavně (Armstrong) byly komerčně mnohem úspěšnější než německé (Krupp), jež údajně byly natolik dokonalé, že německá 280mm děla z l. 1900-1905 (na lodích typu BRAUNSCHWEIG a DEUTSCHLAND) byla stejně výkonná jako britská 305mm děla na britských pre-dreadnoughtech… Následovaly pokusy o kombinace a vylepšení konstrukcí dělových hlavní: Anderson v Londýně a Longridge ve Westminsteru kombinovali vrstvy drátů s válci či prstenci, Francouz Cassagnes na jádro nejdříve nasazoval prstence a na ně válce. Woobridge ve Washingtonu kladl na jádro nejprve podélné pruty, na něž se navlékaly prstence, zatímco zadní část hlavně byla drátěná. (Po r. 1918 vznikaly další koncepce konstrukcí hlavní lodních děl.)  

Dělová kupole lodní (angl. gunhouse) = pevný nebo otočný, ze všech stran pevně uzavřený pancéřový kryt těžkého nebo středního děla nebo dvou takových děl (po r. 1920 až čtyř). Původně - na věžových lodích - dělová kupole otočně spočívala na vrchní palubě, nebo byla mírně zapuštěna pod palubu. V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století se na některých menších pancéřových lodích používaly kupole stacionární, což byly okrouhlé nebo víceboké ocelové hráze připevněné k vrchní palubě, tedy bez možnosti otáčení, shora nekryté, nebo kryté plechem či mříží; v hrázi (stěně) bylo několik střílen, mezi nimiž se přesouvalo dělo (děla). Začátkem šedesátých let 19. stol. se však v USA a Velké Británii prosadily dělové kupole otočné (v USA systému podle J. Ericssonovy, ve Velké Británii podle C. P. Colese, byly však i jiné, např. Eadsovy), tvořené nejsilnějšími pancíři a ukrývajícími nejtěžší lodní děla. Původně byly dělové kupole pivotové, přičemž v Ericssonově kupoli byl hlavním nosným elementem centrální masivní pivot, avšak v Evropě a pak i jinde se ujaly dělové kupole rolnové, Colesovy, v nichž hlavním nosným elementem byla rolna na principu valivého ložiska, zatímco malý pivot měl jen zástupnou úlohu. Dělová kupole lodní byla/je částí dělová věže tvořené dělovou kupolí a její podlahou, dělem (děly) a příslušenstvím (viz Dělová věž)  Od devadesátých let 19. století byla lodní dělová věž nadále otočný element usazený na barbetě (viz Barbeta), s níž však tvořila dělostřeleckou věž (viz Dělostřelecká věž lodní). - Za první loď s dělostřeleckou věží ve smyslu dělová věž-barbeta se považuje francouzský obrněnec HOCHE, spuštěný na vodu v r. 1886 a dokončený v r. 1890, avšak téměř současně se dělostřelecké věže objevily na britských jednověžových obrněncích pobřežní obrany VICTORIA a SANS PAREIL, které však už měly barbetu potažmo dělostřeleckou věž propojenou s citadelou (na HOCHE byla barbeta s citadelou propojedna úzkou muniční šachtoui), a toto řešení (kupole-barbeta-citadela) se stalo markantem už prvních bitevních lodí, jako vrcholných představitelů lodní třídy predreadnought. Od devadesátých let 19. století vedly muniční výtahy z muničních skladišť, přemístěných na dno lodního trupu, až do kupole dělové věže, ke komorové části hlavně. - První dělové kupole/věže se otáčely výhradně ručně, což byla nejen velmi namáhavá, ale také pomalá záležitost, ale v sedmdesátých letech se přešlo k pohonu hydraulickému, v osmedesáteých letech se začalo používat i pohonu elektrického. Střílny v kupoli pro těžká děla-předovky se původně zakrývaly odsuvnými pancéřovými deskami, neboť po výstřelu bylo nutné dělo v kupoli nabít a teprve pak znovu přisunout ke střílně a střílnu otevřít; později se na některých lodích s těžkými předovkami (např. britské INFLEXIBLE) přešlo k nabíjení hlavně sklopené pod úroveň paluby kryté pancířem (glacis), pod níž byl v muničním skladu nabíjecí komora. Zato děla-zadovky měla hlavně děl vystrčené střílnami kupole nastálo a nabíjela se buď v jedné nebo dvou pozicích, později, od počátku 20. století, v kterékoliv poloze. - Dělové kupole/věže bývaly na vrchní palubě předo- nebo zadolodí, na sponsonech nebo nábočních plošinách, na mnoha dreadnoughtech po r. 1910 i v superpozici (viz Superpozice), nebo byly sdružené, tj. jedna menší stála na jiné, jak tomu bylo na amerických bitevních lodích typů KEARSARGE (1900) a VIRGINIA (1906-1907). - Ve stacionární (pevné) kupoli se přesouvalo dělo od střílny ke střílně, přičemž tyto střílny zv. průstřelny byly v okrouhlé hrázi nejméně čtyři. Jinak to bylo u pohyblivé dělové kupole; ta se otáčela i s dělovou plošinou a dělem na ní ustaveným, případně s celým manipulačním systémem a systémem k dopravě munice. –  Dělovou kupoli původně tvořily pancíře vertikální (okrouhle nebo pváoně uspořádané stěny) a horizontální (strop), avšak Britové v devadesátých letech zavedli pro těžkou artilerii dělostřelecké kupole se šikmými stěnami a šikmým stropem; byly sice těžší, avšak při dopadu těžké střely měly pancíře kupolí lepší charakteristiky. Původně měly pancíře zevnitř dřevěnou a plechovou výstel, později už jen kovovou. Vpředu kupole byl pancíř nejsilnější, vzadu nejslabší – např. osm britských bitevních lodi, semi-dreadnoughtů typu KING EDWARD VII (do služby vstoupily v l. 1905-1908), měly kupole těžkých děl čelní pancíře tloušťky 305 mm, boční a vrchní 203 mm, kupole vložených děl tloušťky 229/127 mm (kasematy středních děl měly vnější pancíř tloušťky 178mm).

Dělová loď = obecné označení válečné lodi z druhé poloviny 19. století, nespadající do žádné z tříd. Většinou to byla dodatečně či provizorně vyzbrojená plavidla, od kabotážních člunů a malých dopravních lodí po středně velká paroplachetní a parní. Měla roli pouze pomocnou, nejčastěji obrannou a hlídkovou, jejich význam byl pouze lokální a bojová hodnota zanedbatelná. Někdy tak byly zvány i dělové čluny či pomocné křižníky. Typickou dělovou lodí byl za Velké války rybářský trauler vyzbrojený malorážním dělem.

Dělová plošina = železná nebo ocelová deska sahající k okrajům kupole dělové věže (s nimiž je spojena), nebo okrajům barbety (s nimiž není spojena), poskytující  pracovní plochu k obsluze děla. Na dělové plošině stály podstavce děl s lafetami, byly v ní také uzavíratelné jícny, jimž se dopravovalo střelivo na nábojovém loži či kolébce k zadní části hlavní, a to buď výtahy přímo z muničního skladu u dna lodi, nebo zvedáky (kladkovými, hydraulickými, elektrickými) z přípravny střel, kde se (dělené) náboje kompletovaly a posílaly nahoru obsluze nabíjecího systému. Jícny v dělové plošině byly uzavíratelné, aby jimi případně nepronikl oheň z kupole do muničních skladů. (Viz i Dělostřelecká věž.)      

Dělová pramice = označení pro přístavní, příbřežní a říční improvizované obranné plavidlo nebo plavidlo k ostřelování nepřátelského území na pobřeží nebo kolem řeky. na němž byl ustaveno dělo.

Dělová střílna = otvor v lodní stěně nebo dělové kupoli, jímž mohlo střílet lodní dělo. Pokud střílnou pálilo dělo-předovka, střílna, která nesměla být nikdy příliš velká, svými okraji značně limitovala zejména náměr děla (elevační úhel), neboť dělo muselo mít ústí až za střílnou (výjimky existovaly). U děl-zadovek tento problém odpadl, neboť při nabíjení děla se nemuselo předstupovat před jeho ústí. Střílna, jíž dělová hlaveň trvale prochází (hlaveň zadovky), se zvala dělová branka. – Střílny lodí bateriových umožňovaly pouze palbu po traverze respektive s menšími úhlovými odchylkami. Střílny lodí centrálně-kasematní byly uzpůsobeny bud‘ k palbě po traverze, nebo k palbě vpřed/vzad; v takovém případě vesměs nechyběly záklenky vypracované zúžením lodního trupu před střílnou, které palbu/vpřed vzad umožňovaly; většinou bylo možné jedno dělo na každém boku přesouvat od střílny pro palbu vpřed ke střílně pro palbu do strany a jedno dělo od palby do strany ke střílně pro palbu vzad. Přesuny děl částečně odpadly poté, co se v rozích kasemat objevily střílny zv. nárožní, z nichž  mohlo jedno přední dělo na každé straně pálit skrze střílnu v úhlovém rozmezí od téměř vpřed po poněkud vzad, a zadní dělo od poněkud vpřed po téměř vzad (v obou případech palebný úhel činil až 100°). Pokud bylo u střílny dělo-zadovka s vnějším pivitem, nacházel se pivot těsně u střílny, hlaveň byla zčásti vysunuta ven, a uvnitř – v kupoli či kasematě - zůstávala jen její komorová část, takže tato děla dosahovala značných elevací (až 20°) a i značného odměru (až 90°). Střílny v dělostřeleckých kupolích musely umožnit vysoký náměr děla, takže někdy mírně zasahovaly do stropu kupole, spíše však se toho dosahovalo snížením úrovně dělové plošiny, jak tomu bylo např. na třech ruských bitevních lodích typu PERESVĚT (do služby v l. 1901 a 1902), jejichž 254mm děla dosahovala ve své době extrémní elevace až 35°.

Dělová věž = v českém námořně-vojenském pojmosloví komplexní útvar tvořený ochrannou pancéřovou kupolí, plošinou věže, dělem (děly) a příslušenstvím k zaměřování děla, ovládání děla a věže, protipožárními prostředky, ventilací apod. Sémenticky vzato je však tento pojem nesprávný, neboť jako není kostelní věž jen báň (kupole) na vršku stavby, není lodní dělovou věží jen útvar tvořený v zásadě kupolí a dělem. Avšak vzhledem k tomu, že i angličtina má pro tento lodní útvar výraz "turret" (zatímco pro věž jako takovou se užívá hlavně ekvivalent "tower", případně "roundhouse" aj.), je nutno pojem dělová věž respektovat. Je však vhodné jej odlišovat od pojmu "dělostřelecká věž", která je tvořená dělovou věží (kupolí) a barbetou a je příznačná pro bitevní lodě, počínaje exempláři z devadesátých let 19. století (viz i Dělostřelecká věž).   

Dělovina = do poloviny 19. století nejpoužívanější materiál k výrobě dělových hlavní. Původně to byla slitina složená z 90 až 91 dílů mědi a 10 až 9 dílů cínu, odlévaná do forem, která po ztuhnutí vykazovala potřebnou tvrdost, pružnost a pevnost. Při větším podílu cínu se stávala dělovina ještě tvrdší, ale i křehčí, při větším podílu mědi byla tvárnější, ale méně odolná. První děla z děloviny vznikla koncem 15. století… Ve druhé polovině 19. století dělovinu v tomto smyslu nahrazovaly nové kujné kovy, anebo se užívalo lité železo (i v kombinaci s kujným železem) a litá ocel aj. materiály, např. fosforový bronz či původní dělovina s přísadou fosforu, ocelový bronz ap. Lité kusy se pak obráběly soustruhováním. Od sedmdesátých let se výroba děl zdokonalila: jádro bylo z děloviny mimořádně odolné na otěr a tlak, prstence respektive pláště byly ocelové (viz i Dělová hlaveň).

Dělový člun, kanoniéra = v druhé polovině 19. století klasa malých válečných lodí k obranným, pořádkovým a strážním případně doprovodným účelům, lodě se smíšeným parostrojním a plachetním pohonem. Sloužily jako prostředek ku prosazování koloniální politiky a k udržování pořádku v koloniích, též k hlídkování a hájení základen a doprovodu dopravních lodí. Významně na sebe dělové čluny upozornily za krymské války (máme na mysli britské, velmi si příbuzné typy GLEANER, DAPPER a ALBACORE, vyzbrojené předovkami, většinou po jedné 68liberce a 32liberce), které se jí účastnily ve velkém počtu, Poté se tato kategorie až do konce století svébytně vyvíjela, k jednotkám stále vyzbrojenějším, a to i houfnicemi, přičemž se jejich výtlak pohyboval mezi 500 a 800 t a některé nesly lehké pancíře. Že tyto lodě měly od osmdesátých let 19. století pancéřovou palubu, pancéřový pás a štítované dělové věže, umožňovala instalace slabých, tedy malých a méně hmotných kotlů a strojů s umenšenou zásobou uhlí, potravin apod., nevelká zásoba munice a později i odstranění plachtoví a takeláže…, neboť tyto lodě nebyly určeny k dlouhodobým akcím daleko od základen. Dělové čluny se rozlišovaly na ty, které sloužily v domácích vodách, a ty, které hájily zájmy státu na dalekých koloniálních vodách. Tyto druhé nesly podstatně těžší výzbroj až dvou děl střední ráže (např. 2x 152mm nebo 1x 203mm), ba některé i dělo těžké (britský VICTORIA 1x 254mm plus 12x 12liberka). Konstrukci dělových člunů významně ovlivnil v druhé polovině šedesátých let 19. století G. Rendel, konstruktér v Armstrongových loděnicích v Elswicku u Newcastle ve Velké Británii; na požadavek shora zkonstruovat druh levnějšího a v loděnici rychle realizovatelného dělového člunu ke stavbě ve velkých sériích, ku posílení obrany britského pobřeží, Rendel vymyslel druh dělového člunu po něm neoficiálně zvaný „Rendlova žehlička“, podle tvaru tehdejší běžné pomůcky domácích hospodyň, plněné ještě žhavým uhlím. Tento druh dělového člunu měl vpředu těžké dělo – 229mm předovku, jež pálila přes příď, ve střední části můstek a kotle a v zadní části stroje a jeho rychlost činila pouhých 7,5 uzle. Loď, spuštěná na vodu v r. 1867, se jmenovala STAUNCH, o tři roky později následoval podobný PLUCKY, načež se rozběhla sériová stavba těchto „žehliček“, a to i pro jiné státy, stavěly si je i některé velmoci (např. v Rusku to byly SIVUČ a BOBR), přičemž těžké dělo už bylo v předolodní kasematě; zaměřovalo se nasměrováním celé lodi, vlastní odměr děla činil jen okolo 15°+ 15°. Jelikož byl na dělové čluny kladen požadavek vysoké manévrovatelnosti, byly některé osazeny kormidlovým ploutvemi jak na zádi, tak na přídi, ba některé měly hnací šrouby na obou koncích trupu, takže mohly okamžitě výrazně měnit směr pohybu. - Dělové čluny si pořizovala hlavně minoritní válečná námořnictva, zatímco námořní mocnosti se stavěly k jejich využití rozdílně - Velká Británie a Rusko zůstávaly u lehce pancéřovaných nebo nepancéřovaných jednotek osazených středními děly, které pak Britové posílali na koloniální vody, Rusové na hlavně na Dálný východ, Německo a Francie inklinovaly k pořizování oněch pancéřových 1 - 2dělových lodí, které sloužily jak k obraně domácích přístavů, tak (francouzské) v koloniálních državách; některé státy ale na dělové čluny resignovaly nebo si je pořizovaly ve velmi malém množství. Na konci století měl dělový člun podobu nechráněného křižníku nebo malého pancéřníku, někdy už bez plachetní výstroje (britský typ BRAMBLE, ruský GILJAK), jindy ještě s ní (např. francouzský SURPRISE) a jeho výzbroje sestávala z až několika děl ráže okolo 100 mm a menších, ale vývoj této kategorie se zastavil ve prospěch vývoje jinýc; poslední dělové čluny vstoupily do služby na konci první dekády 20. století.   

Dělový křižník = u nás nepoužívané německé označení křižníku (něm. Artilleriekreuzer) vyzbrojeného především děly, užívané na konci 19. a začátku 20. století. Mělo napomoci odlišení od jiných, speciálních druhů křižníku: torpédový křižník a minový křižník, později podmořský křižník.

Dělový štít = pancéřový kryt určité tloušťky, velikosti a tvaru, umístěný na dělu. V námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1905) i on prodělal svůj vývoj (např. na některých francouzských obrněncích osmdesátýách let, např na AMIRAL DUPERRÉ, měl tvar a provedení "kapuce" ze silné oceli),avšak největšího využití doznal na chráněných a později lehkých křižnících. Na nich sloužil k částečné ochraně obsluhy děla před přímými zásahy nepřátelskými střelami či jejich střepinami. Jelikož se předpokládalo, že se křižníky dostanou do boje vždy jen s rovnomnocně vyzbrojeným protivníkem, tloušťka štítu musela být taková, aby štít odolal nárazům střepin či zásahu projektilem střední velikosti. Účinnost dělového štítu však závisela i na jeho velikosti a tvaru, takže zatímco štíty ze silnějšího pancéřovaného materiáu v provedení ve smyslu polouzavřeného objektu na dělech středních ráží měly pro ochranu obsluh značný význam a jejich účinnost byla asi 40procentní (zezadu dělo a obsluha ochráněny nebyly!), ploché štíty malorážních děl měly význam minimální a jejich teoretická účinnost nepřesahovala 1 %. Např. na britských chráněných křižnících typu EDGAR byla hlavní děla ráže 234mm ochráněna polootevřenými štíty tloušťky jen 76 mm, na chráněných křižnících typů HIGHFLYER chránily polootevřené štíty stejné tloušťky děla ráže 152 mm a např. na starších chráněných křižnících typu ARROGANT byly 6palcovky sice ochráněny štíty tloušťky 115 mm, avšak ze starší, nelegované pancéřové oceli. - Úloha dělových štítů se přeceňovala, např. se soudilo, že kdyby ruský VARJAG měl v boji u Čemuplcha 9. února 1904 na svých 152mm dělech štíty, byly by ztráty v jeho "horním mužstvu"  menší, což je jistě pravda, ale s ohledem na provedení štítů např. na soudobých křižnících typu PALLADA nebylo by toto umenšení zásadní, ztráty by klesly jen o asi 10 %. A na malorážních lodních dělech byly (ploché) štíty především kvůli pocitu dělostřelců ve smyslu "něco nás chrání", neboť význam této "ochrany" byl narmoutě zanedbatelný.

Dělový tendr = druh nemnoha pomocných, zpravidla přístavních obranných jednotek, jaké se používaly v Německu od začátku 20. století. Byly to malé lodě, široké, tj. velmi stabilní, s výtlakem do 800 t, nesoucí několik lehkých děl a jejich výhodou bylo, že mohly poměrně rychle samostatně přeplouvat a zasahovat na určených místech. Prvními exempláři byly FUCHS (1905), DELPHIN (1906), DRACHE (1908), nejznámější pak asi LAUTING (1906), který se podílel na obraně německé východoasijské základny Tsingtau (dn. Quingado) na čínském poloostrově Šan-tung v r. 1914. (Používaly se i za druhé světové války, ale tehdy se ukázaly jako neefektivní.) Data lodi DELPHIN: realizována v loděnici Howaldtswerke A. G. v Kielu: Na vodu spuštěna 26. ledna 1906, výtlak norm./max.: 450/509 t, rozměry: 45,20 x 8,28 x 3,27, výzbroj: 4x 88 mm, parní stroj o výkonu 462 HP, rychlost 11,4 uzle, posádka cca 50 mužů.

Demerse = ponoření lodi, pohroužení do vln (např. demersní plavidlo = ponorné).

Denní nástup = na válečných lodích služební akt s obřadem vztyčování resp. spouštění lodní vlajky. Konal se dvakrát denně – ráno (v 8 hod.) a navečer (v 18 hod.), přičemž ráno se na nástupu rozdělovalo zaměstnání, večer se četl denní rozkaz velitele lodi, případně jiná sdělení. Tento rozkaz obsahoval zhodnocení dne a rozdělení služeb na den příští, rozkazy vyhlášené nebo stvrzené velitelem lodi, udělení pochval a trestů, organizační sdělení apod. Před ranním nástupem se vztyčovala námořní vlajka státu, jemuž loď náležela (na velkých lodích za hymny hrané lodním orchestrem), po večerním rozkaze se spouštěla. Po večerním nástupu měla posádka lodi až na směnu ve službě volno.

DP (od angl. Dual Purpose = dvojí účel, dvojúčelný) = anglická značka pro lodní děla, která mohla být využívána k palbě jak na hladinové a pobřežní cíle, tak na cíle vzdušné. K jejich nasazení došlo už za první světové války – zpravidla to byla standardní malorážní děla (max. 100 mm) se speciální lafetáží pro vysoké náměry, později se byla DP i děla středních ráží.

Depotní loď (od angl. depot = skladiště) = skladištní a zásobovací plavidlo, většinou vyřazená, odzbrojená a odstrojená, k danému účelu upravená vojenská loď, ukotvená mimo přístavní rejdu, ale dostupná válečným lodím ku přebrání plavebních a bojových potřeb; některé velké válečné lodě nebo lodě školní, ale také např. formace torpédových lodí měly vlastní depotní loď. Většinou bývala ukotvená, anebo uzpůsobená k pohybu toliko u pobřeží, většinou vlečením.

Deprese = (v lodním dělostřelectví) při zaměřování děla sklopení hlavně tak, že její osa byla skloněna pod úroveň horizontální roviny náležející k čepům hlavně. V druhé polovině 19. století se deprese lodních děl užívalo při palbě na cíle nedaleké až velmi blízké od lodi (čluny s žerďovými torpédy, později torpédovky a torpédové čluny, miny, někdy i torpéda apod.). Deprese bývala zvána také inklinace.

Deprese horizontu = v námořnictví: jestliže za klidného, normálního stavu hladina svírala s vertikální lodní osou kolmý úhel (90°), při náklonu lodi (např. kvůli síle větru) se tento úhel měnil – vertikální osa se klonila k jedné straně (závětrné), a na tomto lodním boku vodoryska stoupala vzhůru. Úhel, který pak svírala vertikální lodní osa vůči nakloněné hladině byl úhel deprese horizontu. Na válečné lodi musely být hlavně děl na závětrném boku o tento úhel deprese horizinotu zvednuty (namířeny) vzhůru, aby jejich palba nesměřovala do hladiny, na návětrném boku naopak musely být hlavně děl sklopeny, aby jejich palba nesměřovala příliš nahoru. - Za bouřlivého počasí se deprese horizontu měnila, proto se lodní děla v 19. století při kymácení lodi zaměřovala velmi obtížně (stabilizátory neexistovaly), ba palba z nich za bouře byla jen málo možná. Až za Velké války se začaly zavádět náměrné stabilizátory.   

Derik lodní (od angl. derrick) = lodní jeřáb se sloupem a výložníkem (ramenem jeřábu). Pokud byl sloup jeřábu samostatný, otáčel se s výložníkem, anebo se výložník otáčel na čepu v tzv. patě, připevněné na sloup, což byl i případ, kdy byl sloupem jeřábu stěžeň nebo stožár. Výložník deriku se ovládal lanovými táhly vedenými většinou přes kladky či kladkostroje, břemeno se zdvíhalo/spouštělo pomocí lana vedeného od navijáku přes kladky na výložníku k jeho vrchní části, kde se spouštělo dolů, opatřeno na konci závěsným hákem, jenž zároveň svojí hmotností pracovní lano napínal. (Viz i Jeřáb lodní)

Deviace (kompasová, lodní) = větší či menší, ba i nepatrná, ale vždy důležitá chybová odchylka střelky lodního magnetického kompasu od magnetického poledníku (spojnice mezi magnetickými póly země), vznikající působením magnetismu lodního kovu, tj. železné lodě nebo - byla li ze dřeva – jejích železných částí. Velikost kompasové deviace lodi závisela nejen na množství železa v lodi či na lodi, nýbrž i na směru plavby lodi, neboť se změnou směru plavby mění se i pozice lodního kovu vůči kompasové střelce. Byly činěna různá, i úspěšná opatření ku eliminaci lodní kompasové deviace (korekčními magnety, vzdálením hlavního kompasu lodního co nejvíce od lodního tělesa, takže býval na nejvyšším lodním můstku), ale tu se nikdy nepodařilo docela odstranit. (Viz i Kompas lodní).         

Detonace - viz Výbuch. 

Dhau (dhaw, dhow) = arabské lodice různé velikosti (výtlak do cca 200 t), ty větší měly zpola nebo zcela zakrytý trup, menší jej měly otevřený, nesly 1 – 3 stěžně s jednoduchou latinskou plachtou na každém, pro bezvětří byla na každé lodi velká vesla. Používaly se k dopravě otroků, později i k běžné dopravní plavbě u pobřeží, bývaly to i lodě pirátů. Koncem 19. století se objevily i dhau s malými parními stroji, poté i s diesely.

Diagonální rozestavení = rozmístění dvou děl nebo dělových kupolí (věží) či barbet vůči sobě tak, že spojnice jejich středů byla vůči lodní ose šikmá, které se na válečných lodích objevilo začátkem osmdesátých let 19. století, poprvé na italských lodích DUILIO a DANDOLO. Takové rozestavení bylo mimořádně výhodné pro vedení palby vpřed a vzad, zato možnosti boční salvy byly omezené, neboť děla na odvráceném boku měla umenšený horizontální palebný úhel. Diagonální rozestavení děl mohlo tedy výtečně sloužit při čelním útoku, hlavně klounovém, kdy děla vedla koncentrovanou palbu na nepřítele před přídí a připravovala tak finální fázi nájezdu... Diagonální rozestavení děl či dělových kupolí bylo oblíbené nejen u Italů (poslední obrněnce s tímto rozestavením u nich vznikly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století), ale po určitou dobu i u Britové, kteří je od Italů převzali (poprvé na INFLEXIBLE z r. 1881). Jelikož však toto rozestavení vyžadovalo speciální, dosti náročnou konstrukci bočních partií trupu a komplikovalo jeho vnitřní uspořádání a jelikož postupně vzrůstal význam paralelního vedení eskadrového námořního boje v podélných řadách (kýlových tvarech), zatímco taktika primárního klounového útoku zanikala, od diagonálního rozestavení se v osmdesátých letech ustupovalo a přecházelo se k osovému uspořádání (dělostřelecké kupole či věže s primárními děly byly za sebou, na podélné lodní ose), ale před Velkou válkou se k tomuto rozestavení Britové nakrátko vrátili, když je použili na dreadnoughtech NEPTUNE, COLOSSUS a HERCELES (dokončeny v r. 1911) a bitevních křižnících prvních typových skupin INVINCIBLE (1908-1909) a INDEFATIGABLE (1911-1913). Ostatní státy na toto rozmístění hlavních děl potažmo dělových věží na svých lodích rezignovaly, ve prospěch rozestavení axiálního.

Dieselový motor = vznětový motor s vnitřním spalováním (tj. přímo v pracovním válci, na rozdíl od parního stroje, u něhož se tepelné energie, získaná vnějším spalováním uhlí pod kotli, využívala zprostředkovaně, přes páru), podle vynálezu německého technika R. Diesela (1858-1913); rovnotlaký spalovací motor na naftu Diesel vynalezl v r. 1897. Dieselovy vzbětové motory oproti parním strojům spotřebovávaly přibližně dvakrát méně paliva a jejich tepelná účinnost byla podstatně větší – asi 50 % oproti asi 15 % parních strojů a asi 30 % parních turbín. Dieselovy motory byly/jsou dvojdobé a čtyřdobé, a původně převládaly křižákové, tj. s ústrojím přenášejícím energii na klikovou hřídel přes křižák, v podstatě totožný s křižákem parního stroje. Pojily se přímo k lodní hřídeli (s lodní vrtulí), neboť byly pomaloběžné a daly se snadno reverzovat a jejich iotáčky se měnily přidáváním/ubíráním dodávaného paliva. Jako paliva se původně používala nafta, a až od dvacátých let těžký palivový, hustý olej, u nás řečený mazut (od rus. mazút, angl. fuel-oil). Na válečných lodích se dieselové motory začaly uplatňovat na počátku 20. století. Výhodou dieselů oproti soudobým lodním parním strojům a parním turbínám bylo, že odpadly monstrózní kotelny a že byly jednodušší a čistší na obsluhu i údržbu, jednodušší bylo i nabírání paliva na loď prostřednictvím hadic, avšak oproti parním turbínám měly nižší výkon. Jelikož se ukazovalo, že na velkých jednotkách by diesely spotřebovávaly příliš mnoho paliva, zejména při rozjezdu a zrychlování plavby, ujaly se pouze na rychlých příbřežních člunech a ponorkách, zatímco kapitálním lodím, křižníkům, torpédoborcům… zůstaly jako lodní pohonné jednotky turbíny.

Dílec dělostřelecký - viz Dělostřelecký dílec

Dingi (od hindského denghi, přeneseně od angl. dingy) = v pojednávané době (1860-1905) malý čtyřveslový člun případně se stěžněm s plachtou, jednak k přístavní službě, jednak jako nejmenší záchranný člun na válečných lodích.

Dislokace = v námořním vojenství rozmístění či umístění válečných lodí nebo jejich formací a jednotek námořní pěchoty do určitých míst a oblastí.

Dispache (fr. výraz) = řízení, která nastává po způsobení velké námořní škody, zvláště pak spočívající ve výpočtu škod, které havárií vznikly. Dispache prováděly osoby zpravidla určené soudem, v cizině konzulem nebo pověřeným místním úřadem zainteresované země. Dispache obsahovala zprávu o příčinách a průběhu havárie vypracovanou podle lodního deníku a výpovědí zúčastněných námořníků, sdělení o ceně lodi (lodí), nákladu a převozného, a návrh na vypořádání škody mezi jejími účastníky nebo všeobecně.

Displacement – viz Výtlak. 

Disponibilita = v námořním vojenství občanský stav, v němž je neaktivní námořní důstojník, tedy jehož dříve výtečných služeb válečné námořnictvo z různých důvodů právě nevyužívá, ale kterého si chce námořní správa udržet k dispozici pro případ, že by jeho služeb někdy ještě chtěla využít. Disponibilitní důstojník byl k válečnému platu vázán určitou apanáží, která však byla značné menší než původní výdělek (služné) u válečného námořnictva.

Distanční plavba = v námořnictví zkušební plavba nové nebo upravené (rekonstruované apod.) lodi na stanovenou vzdálenost, přičemž tato plavba měla prokázat náročnost lodi na spotřebu kotlové vody a paliva a odolnost trupu, v porovnání s projektovými či teoretickými hodnotami.

Distinkční vlajky = ve válečném námořnictvu vlajková znamení o přítomnosti některého z nejvyšších námořních důstojníků na lodi. Jsou to tedy: admirálská vlajka (na vrcholku hlavního stěžně), viceadmirálská vlajka (na vrcholku předního stěžně) a kontradmirálská vlajka (na vrcholku zadního stěžně, ale byla-li loď o dvou stěžních, vztyčovala se na přední).

Divize (dř. divise, od angl. division) = v námořním vojenství taktická formace několika lodí stejné kategorie (menší než eskadra, větší než oddíl), určená k plnění úkolu odpovídajícímu taktickým vlastnostem lodí v divizi. Tak třeba na přelomu 19./20. století britskou divizi bitevních lodí tvořily čtyři až šest lodí rozdělených do dvou až třech oddílů (sections). V Rusku odpovídal takovému pojmu výraz brigáda.   

Dmutí moře (příliv a odliv) = slapové jevy či stavy způsobené přitažlivostí Měsíce. Je to střídavé stoupání a klesání mořské hladiny, které se opakuje dvakrát za den, takže každé námořní místo, na němž se tento jev vyskytuje, prochází dvakrát denně přílivem a dvakrát denně odlivem, přičemž časová délka odlivu a přílivu nemusí být stejná. Každý takový průběh změny výšky mořské hladiny trvá od několika minut po několik hodin. Závisí na průchodu Měsíce nad zemským povrchem od východu k západu (proto nejsou přílivy respektive odlivy všude ve stejnou dobu, nýbrž jsou vůči sobě na různých místech v časovém posunu), přičemž se zjistilo, že přílivy jsou mohutnější, když Měsíc vrcholí – je v nadhlavníku, úplňku… Jistý vliv má také Slunce, takže kombinace působení gravitačních sil obou těles způsobuje, že se intenzita přílivů místo od místa a v určitých časových odstupech mění, zvláště tehdy, kdy se sčítají gravitace obou nebeských těles resp. k největšímu dmutí moře (až 16 m) dochází, jsou-li středy Země, Měsíce a Slunce v jedné přímce. Avšak to, že nejsou výšky přílivů na všech mořských místech stejné, způsobuje i tvar pobřeží a přítomnost ostrovů rovněž různého tvaru. Např. výšky přílivů jsou: v anglickém Londýně asi 5 m, ve francouzském Bayonu asi 3 m a ve St. Malo, na ostrově sv. Heleny 1 m, na Baltickém moři jen několik centimetrů až 2 m, na Jadranu 0,5 – 1,5 m, na Žlutém moři 2 - 4 m… Námořnictvu činí dmutí vody potíže mj. v tom, že lodě uvázané k nábřeží se musejí převazovat. Některé přístavy, zejm. říční, jsou pro lodě s hlubším ponorem splavné jen za přílivu.

Dnová paluba, vnitřní dno lodní = plocha tvořená plechy lodního dna, pokrývajícími svrchu žebroví dna, pod úrovní spodního ohybu outorů. Na dnovou palubu se ustavovaly lože parních kotlů, strojů a dynam, podstavce hřídelových ložisek, zařízení muničních sklepů, lodní čerpadla, opíraly se o ně konstrukce uhelných jam a postranních koferdamů apod. Na velké válečné lodi nejméně přístupné místo; kvůli příčným protizátopovým přepážkám byl odtud únik možný jedině vzhůru, po žebřících.   

Dogger Bank (angl., Dogger však je zřejmě starý holandský výraz dn. neznámého obsahu) = rozsáhlá mělčina v Severním moři mezi Velkou Británií (angl. hrabstvím Northumberland) a Jutským poloostrovem (Dánsko), s hloubkou 10 – 36 m. Mělčina je velmi bohatá na ryby, takže se tu dodnes nacházejí velké skupiny rybářských lodí britských, belgických, holandských, německých, dánských i severských. V říjnu 1904 zde došlo k tzv. Hullskému incidentu, když některé lodě ruské II. Tichooceánské eskadry (Rožestvenskij), plující tudy z Baltu do války s Japonskem na Dálném východě, omylem pálily na lodě hullských rybářů, neboť mezi nimi údajně byly japonské torpédovky; obrovský mezinárodní skandál pak Petrohrad vyřešil omluvami a kompenzacemi. Za Velké války se na Doggerské mělčině odehrála řada větších i menších námořních bojů Britů a Němců, z nichž největším byla bitva těžkých jednotek 24. ledna 1915.

Dohlednost = největší distance, na kterou lze normálním zrakem, tj. např. bez dalekohledu, rozeznat námořní a pobřežní objekty natolik, že se podle nich lze orientovat. Dohlednost je ovlivňována stídáním dne a noci a klimatickými podmínkami. Denní dohlednost měla v pojednávané době svoji stupnici: velmi hustá mlha (dohlednost do 50 m), hustá mlha (do 200 m), mlha (do 500 m)…, výtečná dohlednost (do 20 km, tj. až za obzor). 

Dok = obecně přístavní bazén, tj. ze tří stran uzavřená část přístavu, např. mezi hrázemi a molem, v pojednávaném období (1860-1905) zařízení buď k ochraně lodi před účinky vln (mokrý dok), nebo sloužící k opravám spodku lodí (suchý dok). – MOKRÝ DOK sloužil k tomu, aby loď v něm byla uchráněna před vlnobitím případně před dmutím vod, takže např. nakládání v mokrém doku mohlo být téměř nerušené i za zhoršených klimatických podmínek. Nesloužil k opravám spodku lodí, nýbrž většinou právě jen k nakládání a vykládání zboží, plavebních potřeb, munice… Mokrý dok byl vlastně velký bazén zv. koryto, související s přístavní rejdou či hladinou před loděicí, vybavený vjezdem a výjezdem s uzavíracími plovoucími vraty, otočnou či posuvnou bráno apod. Výška doku byla dimenzována tak, aby vrchní nábřežní prostor doku byl nad úrovní nejvyššího přílivu. Když do mokrého doku vplula loď, dok se uzavřel, takže mimo něj mohla okolní hladina spočívat různě vysoko, aniž se práce s lodí či na lodi narušily. Některé mokré doky měly v pojednávaném období i mimořádnou velikost (plocha až 150 000m2), aby pojaly i zaoceánská velkolodě a největší válečná plavidla. Na konci 19. století byly největší mokré doky ve významných přístavech, např. britských Liverpoolu, Portsmouthu…, francouzském Le Havre, belgických Antverpách, holandském Rotterdamu, německých Bremerhaven, Hamburk… – SUCHÝ DOK byl bazén vybudovaný v břehu přístavu, loděnice apod. a sloužil především k provádění oprav a údržby lodí i pod čárou jejich ponoru, především těch největších, které by pro svoji obrovskou hmotnost nemohly být kvůli opravě vytaženy na pevninu, některé malé lodě se v suchém doku i stavěly. Boky bazénu byly uspořádány stupňovitě, aby mohly být o tyto stupně zapřeny vzpěry udržující loď spočívající v doku v kolmé či jiné požadované poloze. Stupně byly z mohutných kamenných kvádrů, dno rovné, takže bazén připomínal amfiteátr. Bazén měl zúžený vjezd opatřený vodotěsnými uzávěrami různé konstrukce – vraty nebo branami. V případě oprav či úprav: Předtím, než loď do suchého doku vplula, připravilo se vše v dokovém bazénu k jejímu přijetí, zejména se instalovaly masivní dubové kýlové a bočinové kozlice, na kterých měl spočinout spodek lodi. Když loď vplula do suchého doku, dok se uzavřel a voda v korytě se začala odčerpávat silnými pumpami nebo čerpadly. Při odčerpávání se nepřetržitě, stále níže zakládaly vzpěry mezi bokem lodi a stupni na stěnách doku. Když pak se loď usadila, mohlo začít ošetřování lodního dna – oprava trhlin a průrazů, zbavování dva obrostu a živočichů, případně též instalování nových dílů obšívky, natírání… Když práce skončily, někdy až za několik měsíců, z doku se vyneslo nářadí a všechna už nepotřebná zařízení, načež započalo napouštění koryta doku. Tak jak voda stoupala, odebíraly se zase vzpěry (nebo se samy uvolňovaly a stoupaly s hladinou), až loď opět volně spočinula na hladině, v úrovni hladiny v okolí suchého docku. Poté se otevřela uzávěra a loď z doku vyplula… Suchý dok býval v každém větším přístavu, suché doky měly i loděnice. Např. v Pulji byly koncem osmdesátých let 19. století dva suché doky vedle sebe, se společnou čerpací stanicí (měla šest pump, každá o průměru sacího potrubí 95 cm, zdvih pístu činil 1,25 m, zdvihů bylo až 15 za minutu). Větší z nich měl délku 124,5 m a největší šířku 31,5 m, hloubka činila 11,5 m. Byl-li otevřený, jeho objem za přílivu činil 27 200 m3 (plnění trvalo asi sto minut), za odlivu 23 600 m3 (plnění trvalo asi 70 minut). Odčerpávání vody trvalo až 7 hodin. Byla-li v doku loď, procesy se krátily, např. s lodí o výtlaku 7000 t uvnitř se dok plnil jen asi 45 min., odčerpávání trvalo jen 5 hodin – DOK PLOVOUCÍ byl zvláštním druhem suchého doku. Tvarem to byl velký žlab s dvojitým dnem i dvojitými stěnami, ale bez pevných čelních ploch, vnitřní stěny byly šikmé, opět opatřené hranatými stupni ku zapření vzpěr. Dutinu vzniklou mezi dvojitými stěnami a stěnami dna bylo možné regulovaně zaplavovat, a jelikož byla rozdělena na komory, zaplavovaly se - bylo-li třeba - buď všechny komory, nebo jen některé, k dosažení potřebného podélného nebo příčného náklonu doku. Pokud měla do plovoucího doku najet loď, dok se musel rovněž předem připravit, což obnášelo zejména instalaci stolic a přípravu bočních vzpěr…, načež se dok dostatečně ponořil, aby kýl najížděné lodi byl v potřebné výši nade dnem doku respektive stolicemi. Ponoření doku se dělo otevřením stavidel nebo ventilů ve vnější stěně doku nebo v jeho dnu. Když byl dok dostatečně ponořen, tj. byla-li nosná plocha stolic 30 až 40 cm pod lodním kýlem, mohla loď vplout do doku. Tam se uvázala a přiložily se horní boční trámové vzpěry. Poté se spustily pumpy a voda z komor doku se odčerpávala, takže dok stoupal… Tak kýl najeté lodi usedl na kýlové kozlice, ale zároveň dokoví dělníci stále přikládali další a další řady bočních vzpěr. Aby bylo dosaženo podélné a příčné rovnováhy, anebo žádaného sklonu, byla na ochozu doku (koruně s pracovními plošinami) instalována kyvadla s dlouhým závěsem a s úhlovou stupnicí, zpravidla na každém boku jedno pro sledování podélného náklonu, jedno pro náklon příčný. Korekce náklonu se opět děla napouštěním/odpouštěním vody do komor ve dvojitých stěnách a dně doku. Bylo-li potřeba plovoucí dok uvolnit - vyprázdnit, ač nebyla loď ještě ošetřena, přistavil se plovoucí dok ke zvláště upravené pobřežní hrázi s kolejnicemi. Nato se pod loď vpravily pojezdové kozlice umožňující přesun na sáně na kolejnicích, a tyto sáně měly nosnou plošinu v naprosto stejné výši s nosnými plochami stolic pod kýlem lodi. K lodi se pak připojila vlečná lana, načež hydraulický nebo parní stroj táhl loď při zvláštním režimu použití bočních vzpěr na sáně na kolejnicích. Když byla loď na sáních a celý velmi obtížný a zdlouhavý přesun lodi na břeh ukončen, plovoucí dok odplul. O jednom z takových plovoucích doků (BERMUDA) jsme pojednali v jednom z našich „Námořních žurnálů historických“, zde pro jiný příklad uveďme: Plovoucí dok loděnice v Pule, nacházející se tam koncem osmdesátých let 19. století, byl 91,5 m dlouhý a 18 m široký, postavený ze dřeva, vynořený dok měl podlahu koryta 0,30 m nad hladinou. – DOK ZDVIHADLOVÝ byl dalším druhem doku. Tento však neměl stěny a výstupy pro založení trámových vzpěr, ale byla to pouze plošina, buď opět s dvojitým dnem, do kterého se dala pod tlakem vhánět voda, nebo se z něj vypouštěla, anebo s jednoduchým dnem, které se zvedalo nikoli vodním vztlakem, nýbrž použitím hydraulických nebo šroubových zvedáků ukotvených ve dně pod plošinou. Loď doplula nad plošinu, ta se zvedla, čímž se zvedla i loď, která se plynule usazovala do oněch kozlic tvarovaných podle trupu a zabraňujících převržení lodi. Tyto doky byly zpravidla velkých rozměrů, ale jelikož se dala plošina dělit na samostatně zdvíhané segmenty, na doky najížděly lodě různých velikostí, někdy i čtyři menší najednou. Takové velké doky měly největší světové přístavy, kupř.  Portsmouth, Wilhelmshaven…, ale také základna britského Královského námořnictva na Maltě…

Dokové lišty, dokové oděrnice = elementy široké 0,3 – 0,6 m a přibližně stejně tak vysoké, tažené po celé délce ploché části lodního dna, poblíž outorových výběhů. Byly buď dřevěné, nebo zřízené jako duté ploché schrány, v nichž bylo dřevo nebo korek. Sloužily k ochraně spodku lodního trupu při jeho usazování na dno suchého doku.

Doktrína vojensko-námořní = široce odborně zdůvodněný princip přijatý za státní, týkající se rozvoje a uspořádání válečného námořnictva vlastního státu na takové úrovni, aby jeho činnost odpovídala obsahu i formě dosahování cílů státní politiky, a to i při válečném nasazení. Vypracování doktríny ovlivňovaly rovněž politické úmysly a činy potenciálně nepřátelského státu, mocnost, organizace a rozmístění jeho námořních sil, dále ekonomický a demografický potenciál vlastního státu, jeho zeměpisná poloha apod. Od vojensko-námořní doktríny se odvozovala vojensko-námořní strategie (viz Strategie vojensko-námořní). Zjednodušeně tedy: Vojensko-námořní doktrína vyjadřovala požadavky státu na válečné námořnictvo, vojensko-námořní strategie tyto požadavky aplikovala na soubor strategických plánů s dlouhodobou obecnou účinností a plánů s krátkodobou, konkrétní, regionální či dokonce lokální účinností, které se vypracovávaly v době, kdy se prognózovalo zvýšení mezinárodního napětí či dokonce válečné střetnutí v určití oblasti. Způsoby realizace těchto plánů zahrnovaly plány operační, od nichž se odvozovala taktika boje jednotlivých formací válečného námořnictva.  

Doky = (1) výraz pro tu část loděnice, která byla určena k opravám lodí, (2) část nákladního přístavu, v níž byla skladiště a překladiště zboží, zařízení k údržbě dopravních lodí apod.

Donosnost (zaměňována s dostřelem – viz Dostřel, ač soudobě se v běžných textech oba pojmy kryjí) = u námořních děl délka dráhy projektilu mezi místem výstřelu a místem dopadu, avšak je-li projektil vypálen z hlavně ustálené vodorovně, tedy s nulovou elevací (zatímco dostřel je u palných zbraní délka dráhy, kterou zdolá projektil vypálený z hlavně zvednuté do takového náměru, aby se dosáhlo co nejdelšího letu střely - viz Dostřel). Donosnost je tedy vždy značně menší než dostřel.

Dostřel (není totéž, co donosnost – viz Donosnost, ač soudobě se v běžných textech oba pojmy kryjí) = u námořních děl délka dráhy, kterou zdolá projektil od místa výstřelu po balistické dráze do místa dopadu, a to je-li vypálen z hlavně s nejvýhodnější elevaci pro dosažení co nejdelšího dostřelu (zatímco donosnost je délka dráhy projektilu, je-li vypálen z hlavně ve vodorovné poloze, a je tedy vždy značně kratší než dostřel). Dostřel děla stejně jaklo jeho donosnost závisí na ráži, tvaru a hmotnosti střely, na množství a jakosti výmetné látky v komoře hlavně (hoření látky musí být co nejprudší, ale také co nejdelší a stejnoměrné) a na jakosti hlavně. Největšího dostřelu dosahují děla s největšími rážemi a s použitím velkých výmetných náplní střeliviny, s vývrtem drážkovaným a se střelami přísně tvarovanými pro relativně vysoké rychlosti, což jsou střely hrotité.

Doutnák, lunt (od něm. lunt) = zápalná šňůra, tedy původně běžný tenký provaz namočený např. v chlorečnanu draselném a pak vysušený. Když se na konci zapálil, zvolna hořel či doutnal, a to téměř za každých okolností, i v dešti. V námořním dělostřelectvu byl jako prostředek k odpalování prachových náplní v komoře dělové hlavně nahrazen až počátkem druhé poloviny 19. století třecí zápalkou uváděnou v činnost spouštěcí (Britové však používali na lodních dělech křesadlové zámky už za napoleonských válek). Poté se doutnáky využívaly už jen k odpalování náloží připravených např. k destrukci lodi, avšak postupně jej nahrazovaly zápalné šňůry jiného složení, u nichž bylo možné vcelku přesně stanovit délku časové prodlevy mezi zapálením šňůry a uvedením nálože k výbuchu.

Dreadnought (angl. výraz) = neoficiální, ale vžité označení pro světovou kategorii bitevních lodí (viz i Dreadnought/bitevní loď, Bitevní loď a All-big-gun battleship), u nichž se kladl důraz na vyzbrojení pouze nejtěžším dělostřelectvem, zatímco střední mělo absentovat, a zůstala už jen lehká artilerie; řadu těchto lodí (bitevních lodí 2. generace) započal britský DREADNOUGHT, dokončený v r. 1906. - Do té doby byla standardem bitevní loď (1. generace, později zvaná pre-dreadnought) s max. čtyřmi děly ráže 305 mm, max. čtrnácti děly ráže 152 mm a malorážními, ale už se pracovalo i na projektech lodí, na nichž se zmenšil počet 6palcovek ve prospěch těžkých děl menších ráží zvaných vložená (angl. intermediate), a to ráže 234 mm, jako např. na britských lodích typu KING EDWARD VII nebo dokonce 254 mm na japonských lodích typu KAŠIMA (všechny se řadily do kategorie semi-dreadnought, což byly bitevní lodě se smíšeným těžkým dělostřelectvem – viz Semi-dreadnought). Hnacími elementy pre-dreadnoughtů byly stále parní stroje a rychlost činila max. 18,5 uzle… - Koncepce bitevní lodi se všemi děly těžkými (all-big-gun battleship) začala vznikat počátkem 20. století. Často se udává, že podnět poskytl článek italského lodního projektanta V. Cunibertiho, uveřejněný v ročence „T. Jane Fighting Ships“ v r. 1903, ale Britové měli toto koncepci už dříve, neboť takovou variantu bitevní lodi konzultoval už v r. 1902 tehdejší první námořní lord adm. J. A. Fisher s admiralitními projektanty Deadmanem a Narbethem, když připravovali typ KING GEORGE VII. Američané o takové lodi uvažovali ještě dříve (viz i Bitevní loď) a v r. 1904 začali pracovat na projektu „jednokaliberní bitevní lodi“; lodě této kategorie však současně a nezávisle vznikaly i v Japonsku. Také tvrzení, že projekt DREADNOUGHTU (autorem byl admiralitní projektant J. Narbeth, autorem projektu pohonné sekce admiralitní šéfinženýr J. Durston) vznikl jako důsledek zjištění z námořních bojů za rusko-japonské války, jsou mylná, protože v době bitvy u Šan-tungu 10. srpna 1904 byla už koncepce lodi schválena a v době bitvy u Cušimy koncem května r. 1905 byl projekt dokonce už hotov a připravovala se stavba lodi, aby v říjnu t. r. v utajení začala. Nicméně analýza průběhu generálních námořních bitev za rusko-japonské války potvrzovala oprávněnost vzniku bitevních lodí zcela nové koncepce, s absencí středního dělostřelectva… Britský exemplář tedy dosáhl primátu. Když DREADNOUGHT na konci r. 1906 vstoupil do služby, vyvolal velké překvapení, vždyť měl tehdy úžasných deset(!!) děl ráže 305 mm a pak už jen děla malorážní a torpédomety, poháněly jej čtyři(!!) soustavy parních turbín Parsons, nejsilnější pancíře měly tloušťku 280 mm... DREADNOUGHT byl tedy nejen mimořádně vyzbrojenou a výtečně pancéřovanou bitevní lodí, ale se svými 21 uzly i mimořádně rychlou. Ano, překvapení z něj bylo velké, neboť velmi silně vyzbrojené lodě LORD NELSON a AGAMEMNON (all-big-gun...: 4x 305mm, 10x 234mm…) zv. pak semi-dreadnoughty (prvními ovšem byly britské jednotky typu KING GEORGE VII), projektované už před DREADNOUGHTEM, vstoupily do služby až dva roky po něm. Proto i výroky ve smyslu „DREADNOUGHT rázem poslal všechny ostatní bitevní lodě do šrotu“ jsou laické, neboť další britské dreadnoughty vešly do služby až v r. 1909, americké, japonské a německé ještě o rok později, nemluvě o francouzských, italských, ruských…, takže ještě nejméně čtyři roky dominovaly na mořích a oceánech početné pre-dreadnoughty a nepočetné semi-dreadnoughty. – Němci sice začali připravovat projekty svých prvních dreadnoughtů hned v r. 1906, ale než je vypracovali a než byly čtyři dreadnoughty typu NASSAU dokončeny, uplynuly čtyři roky a ani potom, kdy každoročně do služby uváděli nové a nové dreadnoughty (do konce Velké války jich Němci postavili devatenáct), to na vítězství v závodech v námořním zbrojení s Velkou Británií nestačilo. V USA podle onoho projektu, jenž se začal připravovat v r. 1904, vznikly SOUTH CAROLINA a MICHIGAN (8x 305mm, 22x 76mm…) uvedené do služby v r. 1910, a rychle následovaly další, ještě mohutněji vyzbrojené lodě, avšak už opět i se středním, stále posilovaným dělostřelectvem, zato žádným lehkým – byly to DEALWARE a NORTH DAKOTA (10x 305mm, 14x 127mm), FLORIDA a UTAH (10x 305mm, 16x 127mm), WYOMING a ARKANSAS (12x 305mm, 21x 127mm). Nutno zde upozornit, že na rozdíl od prvních britských a německých dreadnoughtů, které měly věže těžkých děl i v nábočním postavení (uvažovalo se o nich i jako o rezervních, budou-li děla na opačném boku zničena), americké dreadnoughty měly těžkou artilerii zásadně v postavení osovém, takže všechna jejich hrubá děla byla schopná dát salvu na tu i onu boční stranu... Zvláštní kapitolu představují japonské bitevní lodě: V r. 1904 se začaly stavět KAŠIMA a KATORI, což byly obdoby britského typu KING EDWARD VII, ale s těžšími vloženými děly (tj. 4x 305 mm, 4x 254mm plus středními 152mm), ale ambice stát se prvními dálněvýchodními all-big-gun battleships měly až sesterské bitevní lodě SACUMA a AKI započaté v l. 1905 resp. 1906, neboť se pro ně počítalo s dvanácti 305mm děly! Jenže těchto zbraní byl nedostatek, takže je částečně nahradila 254mm děla (pak tedy lodě nesly 4x 305mm a 10x 254mm…) a lodě skončily v kategorii semi-dreadnoughtů, neboť nesplňovaly nepsanou podmínku všech těžkých děl stejné ráže a stejné hlavňové délky. To samé platí o následných sesterských lodích SETCU a KAVAČI (obě 1912), které sice nesly dvanáct děl ráže 305 mm, ale právě nestejné hlavňové délky, konkrétně: 4x 305mm/50 a 8x 305 mm/45; děla byla uspořádána v šesti věžích, z nichž však čtyři byly ještě náboční, a i na těchto lodích - jako na všech japonských bitevnících ve Velké válce - zůstalo střední dělostřelectvo. – Francie své první a jediné dreadnoughty - čtyři lodě typu COURBET (12x 305mm, 22x 140mm…) – uvedla do služby až těsně před Velkou válkou, a nepospíchala ani Itálie, která měla první dreadnought, DANTE ALIGHIERI, až v r. 1913 a tři lodě typu CONTE DI CAVOUR až v l. 1914 a 1915 a do konce války přibyly ještě sesterské ANDREA DORIA a DUILIO. Rakousko-Uhersko mělo čtyři dreadnoughty typu TEGETTHOFF (12x 305mm, 12x 150mm…). Rusko mělo čtyři dreadnoughty typu GANGUT a tři typu IMPERATRICA MARIJA, které vstoupily do služby za Velké války. – Pak se objevily super-dreadnoughty, jejichž primární výzbroj tvořila děla větší ráže než 305 mm – jako první to byly v britském Královském námořnictvu čtyři lodě typu ORION s deseti 343mm děly, dokončené v r. 1912, a rychle následovaly další. Američané uvedli své první super-dreadnoughty NEW YORK a TEXAS (každý 10x 356mm, 21x 127mm…) do služby v r. 1914 a rychle stavěli další, ba dospěli až k ráži 406 mm, ale lodě, které tato děla nesly, byly dokončeny až po Velké válce (typ COLORADO). Němci měli jen dva super-dreadnoughty, a to BAYERN (1916) a BADEN (1917), každý s osmi děly ráže 380 mm. Japonci měli svůj první super-dreadnought (FUSÓ, 12x 354mm…) až v r. 1915, k němu za dva roky nato přibyl sesterský JAMAŠIRÓ. - Problematicky, ba nesprávně se uvádí, že dreadnoughty a super-dreadnoughty byly zvány i lodě, na nichž se znovu objevila středorážní artilerie (v britském Královském námořnictvu počínaje typem IRON DUKE), takže to už nebyly ony „all-big-gun battleships“, a rozhodně správnější je univerzální označení bitevní loď (viz Dreadnought/bitevní loď). - Lehčí a rychlejší, ale podobně vyzbrojenou variantou dreadnoughtu byl bitevní křižník, jenž měl sloužit jako rychlé bitevní křídlo pancéřového jádra floty (první byly tři britské jednotky typu INVINCIBLE dokončené v l. 1909); tato kategorie však byla washingtonskými úmluvami v r. 1922 zrušena a bitevní křižníky byly přeřazeny do kategorie bitevní loď, s čestnou výjimkou britského HOODU. Po dreadnoughtech a super-dreadnoughtech vznikly tzv. powashingtonské bitevní lodě, jež opět už byly zbrojeny těžkými, středními i lehkými děly a měly řadu významných technických zdokonalení a novinek ve výstroji a výbavě; zvou se bitevní lodě 3. generace a s koncem jejich existence v polovině 20. století skončila i staletá existence bitevních (řadových) lodí jako takových.  

Dreadnought / bitevní loď - nerespektovaný rozdíl. Všechny bitevní lodě, stavěné po r. 1906 s nejméně deseti těžkými děly stejné ráže(!), byly a jsou označovány jako dreadnoughty. To však je zapomenutá mýlka, protože dreadnoughty byly de facto jen jednotky spadající pod označení (angl.) all-big-gun battleship, tj. lodě bez středního dělostřelectva. Znamená to tedy, že dreadnoughty byly jen britské bitevní lodě typů DREADNOUGHT (1 loď), BELLEROPHON (3), ST. VINCENT (3), NEPTUNE (1), COLOSSUS (2), ORION (4) a KING GEORG V (4), jež nenesly střední děla, zatímo všechny následující, už i se středním dělostřelectvem (152mm děla), jsou prostě bitevní lodě. Z toho samého důvodu nebyla dreadnoughtem např. ani žádná z německých bitevních lodí druhé dekády 20. století, počínaje sérií NASSAU (1910) a konče BAYERNEM (1916) a BADENEM (1917), protože všechny měly kromě primární výzbroje i početnou výzbroj sekunárdní, v podobě 150mm děl. Což platí i o „dreadnoughtech“ francouzských, ruských, japonských a amerických, se středními děly různých ráží. Dreadnought je tedy bitevní loďf, avšak tento pojem - dreadnought - by se měl vztahovat je na jednotky vyzbrojené těžkým a lehkým dělostřelectvem, tj. bez střední artilerie (těžká děla: ráže nad 210 mm, střední děla: ráže nad 105 mm do ráže 210 mm včetně, lehká děla: ráže 105 mm a menší, po ráži 37 mm).                   

Drenážní soustava – viz Odvodňování lodí 

Dreyerův stůl = mechanický analogový počítač pro výpočet zaměření lodních děl. Systém vynalezl Angličan F. Ch. Dreyer ve spolupráci s krajanem K. Eplhinstonem. Základem zařízení byl starší dumaresq (mechanický kalkulátor, nazvaný podle jeho vynálezce Brita J. S. Dumaresqua, sestrojený počátkem 20. století; viz Dumaresq), částečně bylo vycházeno i z obdobného zařízení - Argo hodin (viz Argo-hodiny). Dryerův stůl pracoval tak, že do zařízení se ručně vkládaly hodnoty kursu a rychlosti vlastní lodi, úhlové hodnoty jejího směru k nepříteli a její vzdálenosti od nepřítele, hodnoty kursu a rychlosti nepřátelské lodi…, a výsledkem bylo zobrazení poměrně přesných koordinát pro palbu těžkých děl. Na britské kapitální válečné lodě se tyto přístroje začaly osazovat v letech před Velkou válkou a zpravidla byl umístěn v dělostřeleckém řídícím stanovišti. (viz též Centrální zaměřování). (Š. Luňák)
Drift (od angl. = unášení, snos) = (1) v lodním dělostřelectví odchylka střely při letu k cíli, způsobená nesprávnou rotací střely nebo povětrnostními podmínkami, nikoliv nepřesností zamíření, vadou hlavně či střely; někde též úhel snosu střely; (2) v námořní plavbě pohyb lodi unášené nikoli působením jejího hnacího zařízení, nýbrž vlivem působení mořského či oceánského proudu, dmutím moře (viz Dmutí moře), tlakem ledového pole, nebo působností povětří; (3) drifty jsou zvány úlomky ledových ker aj. těžké předměty hnané na moře od pobřeží.

Driftová kotva = malá proudová kotva k zmenšení kolísání lodi.

Drifter – viz Trauler.
Driftování = v námořním vojenství lovení min pomocí sítí spuštěných většinou z rybářských lodí, vesměs traulerů.  

Drop (angl. výraz) = ve Velké Británii od cca osmdesátých let 19. století obrovské nábřežní zvedací resp. spouštěcí zařízení, jež sloužilo k manipulaci s železničními vagóny tak, aby se jejich obsah vyložil přímo na lodi, čímž odpadlo nejméně jedno překládání obsahu vagónu. Dropy měly různou konstrukci a pracovaly např. tak, že vagón najel na manipulační plošinu dropu, ta se vlivem hmotnosti vagónu, brzděna protizávažím na opačné straně, překlopila nad palubu lodi, tam byla k lodi uchycena, načež začalo vykládání vagónu. Při této činnosti se vagón odlehčoval, až nakonec měl – vyložený – menší hmotnost než protizávaží, takže to po uvolnění prázdného vagónu zvedlo mobilní plošinu na úroveň nábřeží a vagón mohl sjet na původní místo… Jiné dropy přenášely vagóny na velké plošině zavěšené na výložníku… Moderní dropy speciálně pro vykládání vagónu s uhlím jsou uzpůsobeny tak, že slouží nejen k přesunu vagónu, ale i k jeho naklonění, takže vagón se nespouští až na palubu lodi nýbrž se jeho obsah sype přímo do nákladových prostorů lodi. 

Dřevěné pancéřníky = některé válečné lodě z šedesátých let 19. století, jejichž konstrukce i obšívka a paluby byly dřevěné, avšak nesly boční pancíře. Takovým pancéřníkem byla i první oceánská pancéřová loď, francouzské fregata L´GLOIRE (dokončena 1860) a dvě její sesterské lodě, ba i několik lodí následných včetně jednotek početného typu PROVENCE, několik jich vzniklo ve Velké Británii, především proto, že po rozhodnutí Admirality stavět už jen lodě železné bylo nutné spotřebovat obrovské zásoby konstrukčního dříví ve skladech královských loděnic; mj. tak vznikly sesterské dřevěné pancéřníky LORD CLYDE (1866) a LORD WARDEN (1867) – posední britské bateriové lodě.      

Dřevo na válečných lodích = technologický a konstrukční materiál, jehož význam se v průběhu druhé poloviny 19. století významně umenšoval, přesto byl např, v loděnicích nepostradatelný. Nejčastěji požívanými dřevy bylo dubové, jedlové, borovicové, jilmové a teakové, méně topolové, ořechové, kaštanové, guajakové a zimostrázové. Dubové dřevo pocházelo z nejméně osmdesát let starých dubů bílých a dubů červených a ještě začátkem pojednávaného období (1860-1905) sloužilo ke zhotovování lodních žeber, vazů a kýlu, přičemž se často při výrobě určitého dílu využívalo kořenového nebo větvového zakřivení; z dubu byly i podstavné kozlice, špalky aj. pomůcky s vysokou pevností, používané v loděnicích a docích. Je je velmi tvrdé a houževnaté, trvanlivé i při dlouhém styku s vodou. Špatně se opracovávalo a tupilo pily a vrtáky, ale když už se kus dubového dřeva podařilo opracovat a vytvořit z něj žádanou lodní část a tu zasadit do konstrukce, bylo téměř jisté, že na tom místě – pokud odolá i loď jako taková – vydrží přes sto padesát let. Podobné vlastnosti mělo akátové dřevo, které se používalo na spojovací aj. menší konstrukční a části. Jedlové dřevo, pružné a lehké, se používalo ke zhotovování dílů, z nichž se sestavovaly stěžňové pně, čnělky a ráhna, a k výrobě výtužných prvků. Borovicové dřevo  se používalo ke stejným účelům, z něho se také zhotovovaly plaňky pro lodní obšívky a palubní pokrývky. Jilmové dřevo bylo velmi pevné, takže se používalo na výrobu menších částí např. takeláže, jež byly vystaveny velkým tlakům a otěrům, ale do šedesátých let se z něj vyráběly také např. lafety. Teakové dřevo (týkové…) bylo nejen pevné, ale i odolné vůči vodě, takže se používalo jako materiál vnějších lodních obšívek a palubních pokrývek, také jako podloží pod pancíře apod. (viz Teak a viz Teak australský). Topolové dřevo bylo měkoučké, dobře ručně opracovatelné, proto se nejvíce využívalo ke zhotovování zejména vnitřních lodních přízdob, kdysi i lodního nádobí (talířů, misek, lžíc…), ale v době pancéřníků zájem o ně v marínách samozřejmě rychle klesal, neboť přízdoby už nebyly nutné a do konce 19. století bylo už i nádobí na válečných lodích jen plechové. Ořechové dřevo s velmi zajímavými přirozenými kresbami sloužilo např. k výrobě nábytku a dřevěných doplňků hlavně admirálských a důstojnických kabin, ale i dřevěných dílů ručních zbraní (pažeb apod.), z konstrukčního hlediska však bylo na válečných lodích bezvýznamné. Kaštanové dřevo, velmi odolné vůči vodě, se používalo hlavně k výrobě lodních beden, sudů apod., ale se zaváděním plechových přepravních a skladovacích obalů i poptávka po kaštanovém dřevu pro válečné námořnictvo ve druhé polovině 19. století klesala. Guajakové dřevo, velmi drahé, ale s velmi vysokou hustotou, tedy velice tvrdé a pevné a odolné vůči vodě, na otěr apod. se používalo k výrobě velmi zatěžovaných vnitřních kladkových kol (než je nahradila kola železná a ocelová), vnějších hřídelových těsnění a dalších namáhaných součástí, ale i je postupně do přelomu 19. a 20. století nahradily části z velmi tvrdé pryže a dalších nových materiálů. Zimostrásové dřevo mělo podobné vlastnosti jako dřevu guajakové (pevnost, tvrdost), proto se ještě na počátku druhé poloviny 19. století používalo k výrobě kladkových kol a kladkovnic, čepů, kolíků, dřevěných hřebů apod., pro které bylo uplatnění na dřevěných lodích, avšak s nástupem železa a oceli do konstrukcí válečných lodí poptávka po zimostrásu v marínách klesla na minimum.

Dřík kormidla = vrchní část kormidlového pně či vřetena, tj. tyče, na níž je upevněna ploutev kormidla a k níž se nahoře pojily kormidlové páky, dříve zv. tůčky. Dřík procházel do lodního trupu v čepovaném místě skrze třecí ložisko s těsněním (viz Kokr).

Dřík kotvy = kolmá část admirálské či jiné běžné kotvy, která nese její ramena a nahoře má oko (kruh kotevní), případně je v něm otvor pro příčník.

Dumaresq = analogový počítač, mechanický kalkulátor usnadňující stanovení dělostřeleckých souřadnic, používaný na britských válečných lodích do konce druhé dekády 20. století. Vynalezl jej poručík britského Královského námořnictva John Sumarez Dumaresq (viz níže) v l. 1902–1904. Přístroj (v domácí literatuře se objevil i počeštělý výraz „dumaresk“) zabíral prostor cca metr krychlový a ustavoval se v blízkosti dělostřelecké centrály a po jednom i v zadní části dělostřeleckých věží těžkého dělostřelectva, jako součást Dreyerova stolu (viz Dreyerům stůl), což bylo rovněž zařízení ku propočtu koordinát zamíření. Kromě toho ještě byl na některých lodích i tzv. větrný dumaresq, kterým se výsledky z běžného dumaresqu přepočítávaly podle naměřených hodnot rychlosti a směru větru. (Větrný dumaresq vydržel ve službě déle než klasický; přepočítávaly se s ním i hodnoty z modernějších přístrojů – onoho Dreyerova stolu a Argo-hodin, viz Argo hodiny). – Účelem kalkulátoru bylo rychle vypočítat: správný náměr a správný odměr (koordináty výstřelu) těžkého lodního děla, a to nejen podle pozičního vývoje polohy vlastní lodi i lodi nepřítele během letu střely k cíli (u těžké střely na vzdálenost 8 mil okolo 20 vteřin), ale – s pomocí větrného dumaresqu – i vzhledem k síle a směru pohybu povětří. Kalkulovala se o hmotnost střely a její počáteční rychlost. - Fyzickým základem přístroje byla vodorovně spočívající deska s grafem, otočná kolem svého středu; pootočením desky se udal směr na cíl. Zaměření bylo na prvních kalkulátorech řešeno odhadem, později se stalo částí základní desky běžné mířidlo - muška a hledí. (u těch dumaresků, které neměly přímý výhled na nepřítele – např. v dělových věžích – se směr k nepříteli nastavoval podle kursu, který sdělil obsluze pozorovatel)  Nad deskou s grafem byla tyč, na níž se pohyboval jezdec. Směr tyče udával směr pohybu vlastní lodi a poloha jezdce na tyči udávala rychlost, kterou loď pluje. Na spodní části jezdce byla otočná a posuvná ručka. Směr ručky udával směr pohybu zaměřované lodi a posunutí ručky udávalo rychlost zaměřované lodi. Na špičce ručky byl ukazovatel ("pointer"), nasměrovaný na určité místo na grafu. Ze souřadnic tohoto místa na grafu se různým způsobem, podle varianty dumaresqu, přepočítaly výsledné hodnoty náměru a odměru takto: V počátku se vzaly souřadnice odečtené z grafu a k nim se v příslušné tabulce vyhledaly hodnoty, které vzaly v úvahu vzájemnou vzdálenost. Poté se použila další tabulka, ve které se pro hodnoty zjištěné v tabulce předchozí nalezly koordináty výstřelu (náměr a odměr), podle nichž se dělo zamířilo, anebo – později – se přepočítaly větrným dumaresqem. Na novějších dumaresquech se vzájemná vzdálenost nastavovala přímo na dumaresqu a tím se vynechal přepočet v první tabulce. - Během své existence se dumaresq vyvíjel; měl dvanáct postupných typů označovaných římskými číslicemi. Existovala i verze spojená s gyrokompasem, od něhož se automaticky do dumaresqu zadávaly hodnoty pohybu vlastní lodi. – Kvůli zavedení nových metod řízení palby se dumaresqy po Velké válce považovaly za zastaralé a vyřazovaly se, nicméně i v pozdějších dobách tvořil (ve své elektrické podobě) základ sofistikovanějších pomůcek pro řízení palby, např. Dreyerova stolu. – Personálie: John Sumarez Dumaresq (1873-1922), původem Australan, nastoupil k válečnému námořnictvu v chlapeckém věku (mj. byl v r. 1886 kadetem na školní vrtulové 121dělové paroplachetní řadové lodi BRITANNIA (býv. PRINCE OF WALES) v Dartmouthu. Po absolvování námořních škol se věnoval vývoji torpéda a děl jakož i taktice jejich využití. Hodnostně stoupal. V r. 1908 velel flotile, která doprovázela krále Eduarda VII. na cestě do Ruska. V roce 1910 byl činný na Válečné vysoké škole Královského námořnictva („Royal Navy War College“) v Portsmouthu, na níž se rovněž zabýval dělostřeleckými prostředky. V r. 1913 převzal velení nad pancéřovým křižníkem SHANNON; na něm se účastnil i bitvy u Jutska… V r. 1921, v závěru kariéry, byl jmenován kontradmirálem, avšak o rok později zemřel na zápal plic… Dumaresqovy mechanické dělostřelecké kalkulátory vyráběla firma Elliott Brothers. Vznikla v Londýně v r. 1873 sloučením Elliotovy továrny na výrobu technických pomůcek a Smithovy továrny na telegrafní přístroje. Forma rostla a v roce 1900 měla až 300 zaměstnanců. V jejím výrobním programu po r. 1905 byly však nejen dumaresqy, ale i gyrokompasy (podle německé licence), rychloměry, indikátory ujeté vzdálenosti (také Forbesovy) a Dreyerovy stoly. Šéfkonstruktérem firmy byl vynikající inženýr K. Elphinstone, mj. spolutvůrce prakticky využitelné verze Dreyerova stolu. (Š. Luňák / MJ)

Důstojnická jídelna, důstojnický klub = na válečných lodích dobře až přepychová zařízená místnost, v níž se stravovalo důstojnictvo lodi, případně důstojníci vlajkového štábu, byl-li na lodi, a kde i mohlo trávit svůj volný čas. Základem býval velký jídelní stůl, ale nechyběly ani kuřácké a kávové stolky, křesla, ba ani klavír, stěny zdobily obrazy a závěsy. Bitevní lodě měly velké důstojnické jídelny, na křížnících byly samozřejmě menší, na nejmenších lodích, např. torpédovkách, samozřejmě chyběly…    V důstojnické jídelně zpravidla nesedával velitel lodi a admirál, byl-li na lodi, neboť jídla jim podávali do jejich obytných prostor, kde byla i jídelna, zpravidla sloužící i jako salon k přijímání významných hostů lodi. Důstojnická jídelna na velkých lodích byla i důstojnickým klubem.     

Důstojník válečného námořnictva = po admirálech hodnostně nejvyšší činitel válečného námořnictva vč. jeho odborných a pořádkových složek. – Rozeznávali se tedy námořní důstojníci, důstojníci-inženýři, důstojníci-zbrojíři (jednotlivých zbraní), důstojníci-lékaři, důstojníci námořní a lodní správy… Důstojníky válečného námořnictva byli vyšší důstojníci (kapitánské hodnosti) a nižší důstojníci (poručíci). Dále byli důstojníci (1) lodní a (2) štábní. Vyššími důstojníky byli lodní kapitáni (obecně námořní kapitán, fregatní kapitán, korvetní kapitán, v Rusku kapitání podle stupňů). Následovali námořní poručíci, v některých námořnictvech se vyskytovaly i hodnosti nadporučíků a podporučíků. Námořní poručíci se lišili jen služebním stářím. Nejstarší se nazýval prvním důstojníkem či starším důstojníkem či prvním poručíkem a zastupoval velitele lodi v jeho nepřítomnosti, podléhal mu druhý důstojník či mladší důstojník či druhý poručík. Nejnižší důstojnickou kategorií byli námořní kadeti - mladí muži vesměs z vážených rodin, sloužící dobrovolně na lodích a cvičící se ve všech znalostech potřebných pro službu na moři a k budoucímu zastávání míst námořních důstojníků. Kdo se chtěl stát námořním důstojníkem, musel nejprve studovat některou vyšší námořníckou školu a sloužit jako námořní kadet, a nakonec složit zkoušku. (Pozn.: Pokud se v některých pramenech uvádějí jako vyšší či vlajkoví důstojníci admirálové, je to omyl, neboť skupina admirálských hodností do skupiny důstojnické nepatří, stejně jako v armádách jsou generálské hodnosti odděleny od důstojnických.) 

Dvojčinný stroj = takový stroj pístový, kde činnými jsou obě strany pístu, tedy např. u parního stroje působí pára střídavě expanzí na jedné respektive na druhé straně pístu. (Pozn.. Často je parní dvojčinný stroj zaměňován za stroj dvojčitý či dvoustupňový, což ale je stroj konstruovaný na opakovanou či sestupnou expanzi páry, tedy nejméně dvouválcový.)

Dvojité dno lodní = druh lodního dna, tvořeného dnem vnějším, jež neslo obšívku, a dnem vnitřním, jež zároveň bylo dnovou palubou respektive plochou, na níž byly ustaveny příčné a podélné lodní přepážky případně se o ně opíraly pancéřové protitorpédové stěny, spočívaly na ní lože pro kotle a stroje, zařízení muničních sklepů aj. lodní oddělení. Prostor mezi oběma dny se nazýval dnový či prostor dvojitého dna. Dvojité dno bočně sahalo k outorům, někdy bylo jen pod středolodím, někdy po celé délce trupu, kromě koncových příďových a záďových partií lodního trupu. – Dvojitá byla známá už ve středověku v Číně, jako první z evropských námořních lodích 19. století měl dvojité dno britský, epochálně  významný dopravní parník „génia železných konstrukcí“ I. K. Brunnela GREAT BRITAIN (první železná a zároveň vrtulová zaoceánská loď světa, na vodu spuštěna v Bristolu v r. 1843, první plavba se konala v r. 1845), bylo i na prvních britských pancéřových lodích v šedesátých letech 19. století (WARRIOR ad.). Tehdy to však ještě nebyla dna komorová, navíc dvojité dno spočívalo jen pod středolodní částí trupu. Teprve po r. 1866, kdy vstoupil do služby britský bateriový pancéřník BELLEROPHON, realizovaný podle admiralitního projektanta, vynikajícího E. J. Reeda, začala mít dvojitá dna vlastní konstrukci žebrorámovou (angl. „bracket frame system“). Tvořila ji členitá soustava dělených, přes úhelníky snýtovaných příčných i podélných žeber z relativně tenkých plechů tloušťky 5 až 10 mm, u kýlu vysokých, při bočinách výrazně nižších, takže dvojité dno se stalo množinou mnoha desítek otevřených komor - otevřených proto, že žebrové díly byly kvůli odlehčení perforované. Soustava se pojila k hlavnímu kýlu, ba byly v ní i kýly bočinové, tvořené už rovněž snýtovanými plechy (na kolmo a na plocho). Takový systém byl mimořádně odolný, a přitom méně hmotný než běžná dvojitá dna se silnými žebry a masivním kýlem. Posléze byly ony otevřené komory uzavírány a jejich stěny se prováděly jako vodotěsné, takže došlo-li k průrazu lodního trupu v oblasti dvojitého dna, zaplavily se jen lokálně zasažené komory, zatímco ostatní zůstaly prázdné a plnily svoji vztlakovou roli dál. Anebo se vodotěsné komory zaplavovaly řízeně, to aby se dosáhlo kýženého vyvážení lodi podélného či příčného, s možností vodu zase odčerpat. Od první dekády 20. století se komory dvojitého dna využívaly jako zásobníky balastní nebo technické vody, od dvacátých let i jako palivové nádrže.       

Dwarsový tvar = viz Frontální tvar.

Dým lodní = vznikal hořením látek spalných, zejména při nedostatečném přístupu vzduchu do topenišť lodních kotlů, rovněž však přítomností špatně spalitelných látek v nekvalitním uhlí. V dýmu vznikajícím spalováním uhlí na roštech lodních kotlů byla největší jeho složkou kyselina uhličnatá a různé sloučeniny dusíku s uhlíkem, a také páry, jež s sebou strhávaly jemné části spalované látky. Tato hmota se na chladnějších částech dýmovodů srážela a tvořila saze, jichž bylo tím víc, čím méně se podařilo dokonale spálit všechny složky uhlí na roštěch lodních kotlů. Byl-li dým příliš hustý, svědčílo to buď o nedostatečném přístupu vzduchu ke spalované látce (na rošt), nebo o spalování horšího uhlí, anebo o ochlazování plamene, např. při přikládání uhlí na rošty… Velitelé parních válečných lodí v 19. století si ovšem libovali v hustých a mohutných emisích dýmu z komínů jejich plavidel, neboť vizuálně to působilo jako znak odhodlání, moci a rychlosti, ač ve skutečnosti kotle nejvíce dýmajících lodí pracovaly právě na nejméně efektivní výkon. Avšak od osmdesátých let se dbalo, aby lodě vydávaly dýmu co nejméně, tedy se zejména ve válkách používalo pokud možno kvalitní, málo dýmavé uhlí, a seřizovala se ohniště, přesto i moderní válečné lodě i za Velké války zejména při zrychlování plavby dýmaly skutečně vydatně.

Dynamit = trhavina většinou v těstovitém stavu (při teplotě 6° C), nahnědlé barvy, skládající se ze 75 – 20 % z nitroglycerinu a z 25 – 80 % z látek, které tento nitroglycerin dokáží vsát (např. celulóza) a přispívají k tomu, že je dynamit na rozdíl od běžného tekutého nitroglycerínu odolný vůči otřesům a tlaku, takže se dá volně přepravovat. K výbuchu je potřeba rozbuška. Dynamit si dal patentovat a začal vyrábět v r. 1867 švédský inženýr Alfréd Nobel. Ten uvedl tuto třaskavinu do obchodu v papírových patronách, číslovaných I, II, III a IV. Z nich I měla největší účinky - obsahovala nejtřaskavější směs (75% nitroglycerínu), která vybuchovala při zahřání na 180° C. Druhem dynamitu je dynamit želatinový, tvořený právě z velké části nitrovanou celulózou, který vydrží i delší čas ve vodě, aniž pozbude výbušnosti (tato byla vyšší než u druhu I). Sodový dynamit měl místo celulózy sodu a používal se v dolech, v nichž byly třaskavé plyny, které ovšem na explozi tohoto dynamitu nereagovaly. Téhož druhu byl dynamit zv. bezpečný (grisoutite). - Na válečných lodích bývaly dynamitová nálože k použití při případné činnosti na pobřeží, často však, nebylo-li jiné možnosti, posloužily jako prostředek rychlého potopení lodi vlastní posádkou.

Džunka (též kdysi džonka, z čínského čuen = loď, v kantonském dialektu džonk; jiný výklad: výraz džunka je odvozen od portugalského junco) = historická a typicky čínská a indonéská dřevěná a rákosová loď, primitivní, chatrná, ale dosti rychlá, byť hůře ovladatelná, hlavně pro plavbu u pobřeží, větší džunky však byly schopné i námořní plavby. Výtlak činil až 600 t. Střed džunky byl nízký, příď a záď zvednuté a zčásti kryté. Džunka měla 2 – 3 stěžně (beze stěhů!) s obyčejnými čtvercovými plachtami a několik vesel s ploutvemi na způsob rohoží. Na přídi mívaly oko – jednak pro kotvu, jednak kvůli pověře, že bez tohoto oka by džunka na mořích zbloudila. Nevýhodou džunek bylo, že mohly plout pouze po větru (vesla byla jen pomocná). Válečné džunky byly sice stavěny dosti pevně, ale dělostřelbě neodolávaly, což se prokázalo zejména za čínských, tzv. opiových válek.