pojmy začínající na G

pojmy začínající na G

G

Gaflová plachta = taková, která má ráhno či ráhna v základní poloze ve smyslu předozadním, tj. souběžně s lodní osou (předozadní vratiplachty).

Galerie = na mnoha velkých válečných lodích i v druhé polovině 19. století ochoz kolem nadhladinové části zádi, na úrovni hlavní paluby, na který se vycházelo z ubytovacích prostor admirála nebo velitele lodi. Zatímco na někdejších velkých korábech býval zdoben řezbami, soškami, barvami, zlacením…, na pancéřových lodích měl podobu prosté rampy s běžným zábradlím z tenké kulatiny nebo železného pletiva a často byl s přustřeškem. Začátkem 20. století ale se od galerie už upouštělo, a místo ní byla některá zadní okna admirálských či kapitánských prostor větší.   

Galion (galjon, od špan., něm Galion) = příďový nástavek lodního trupu. Měl působit jako rozbíječ vln, které hrozily zaplavovat palubu, a zpevňovat horní část přídě. Zvedal se z něj čelen. Za galionem následovala původně přední nástavba, anebo - později - hladká paluba. Galion byl už na galeonách, kde pak se k němu přidávala figurína zpodobňující patrona lodi nebo představující oblíbenou postavu majitele lodi. Uvnitř galionu bývaly záchody mužstva se zamřížovanou podlahou, skrze níž voda čistila prostor záchodů. Z válečných lodích se galion vytratil začátkem šedesátých let 19. století, neboť na lodích s rovnými příděmi anebo příděmi se záporným sklonem neměly opodstatnění. Posledními loděmi britského Královského námořnictva s galiony a galionovými figurami (viz Akroterion) byly pancéřová fregata WARRIOR (dokončena v r. 1861) a její sesterská jednotka BLACK PRINCE (1862), i ty však o galionové figury při pozdějších přestavbách přišly.

Gardnerův kulomet = jedno- nebo dvouhlavňová, později i pětihlavňová rychlopalná zbraň s mechanickým nabíjením z vertikálního zásobníku, jednoho pro každou hlaveň. Nabíjecí mechanismus, který se ovládal klikou, otevřel komoru, do níž spdal náboj, komoru uzavřel a zvbraň odpálil. Zbraň zkonstruoval Američan William Gardner v Toledu (Ohio) v r. 1874 a do roka přesvědčil pány F. A. Pratta a A. Whitneye, majitele strojírny v Hartfordu (Connecticut), že hromadná výroba této zbraně pro armádu by mohla uspět. V r. 1875 se zbrań zkoušela před komisí Válečného námořnicva USA, která sice byla spokojená, ale doporučila, aby firma, než se pustí do sériovbé výroby, kulomet zdokonalila, konkrétně použila vylepšený uzpůsob nabíjení, navržený firemním inženýrem E. G. Parkhurstem. Armáda o zbraň zájem neprojevila... V r. 1877 byl kulomet systému Gardner ráže 11,4 mm znovu komisionálně vyzkoušen (mj. zbraň bez přerušení vystřelila okolo 4700 střel bez jediného defektu) a v r. 1880 ještě jednou (zbraň vykázala ještě mnohem lešpí výsledky. Ale i když testy znovu dopadly dobře, armáda výrobu zbraně neobjednala. Naštěstí zájem projevila britská Admiralita, která Gardnera pozvala do Londýna, kde měl konstruktér svůj kulomet předvést. Zkouška dopadla tak dobře, že Britové koupil licenci na výrobu této zbraně a zavedli její výrobu, přičemž Gardner zůstal v Anglii a na produkci zbraně dohlížel. A co víc, britská armáda projevila zájem o vysokokadenční 5hlavňovou verzi zbraně... Na lodích Královského námořnictva se jednohlavňové, vodou chlazené gardnery s kadencí 120 ran/min. udržely asi dvacet let, používala je i námořní pěchota. Nahradily je kulomety Maxim.  

Gasolin = těkavá látka vznikající destilací surového petroleje, kapalná směs uhlovodíků, s bodem varu okolo 50° C, hustoty 0,67 – 0,68. Gazolín byl palivem do jedněch z prvních spalovacích lodních motorů, které poháněly i řadu prvních sériových ponorek.

Gatlingův kulomet = poprvé jej jeho vynálezce a konstruktér Američan R. J. Gatling představil v r. 1868. V principu tato zbraň konstrukčně navazovala na Mariettův revolver. Kulomet tvořilo šest hlavní vzájemně spojených a usazených v okrouhlých deskách, takže dohromady tento celek připomínal válec. Tím se dalo otáčet pomocí převodových ozubených kol, a to klikou na konci zbraně. Za hlavněmi bylo pouzdro kryjící závěrovou část. Celý tento segment byl obklopen nosným rámem, jenž měl po stranách čepy spočívající na lafetě. Ráže zbraně byly 25,4 mm (1“) a 12,7 mm (0,5“). Do námořní verze gatlingu ráže 25,4 mm se používaly kovové nábojnice se středovou roznětkou, plněné 22 gramy černého prachu, do nichž byla vsazena buď kompaktní žaludová střela o hmotnosti 218 g, nebo střela skládající se z pláště, uvnitř něhož bylo patnáct kuliček. Dostřel zbraně byl zprvu okolo 1500 m, po zavedení nového střeliva asi 2500 m. – K obsluze stačili dva muži, z nichž jeden zaměřoval, otáčel klikou a střílel, druhý nabíjel. Nabíjení se dělo podáváním nábojů na šikmý můstek, odkud samovolně spadaly do nabíjecího mechanismu za hlavněmi, zásobníky byly používány až později. Každá hlaveň měla vlastní závěr a vlastní zámek, s napínacími kruhy a nabíjecím systémem. Výstřel vyšel vždy z té hlavně, která byla ve spodní poloze. Kadence se řídila rychlostí otáčení klikou, byla tudíž variabilní – u menší verze činila kadence až 150 ran/min., u větší až 90 ran/min. – Zbraň se používala až do devadesátých let 19. století (její repliky jsme mohli vidět v činnosti ve vynikajícím filmovém díle "Polsední samuraj" ). Poté, co se dostal Gatlingův kulomet do Evropy, byl tu rázem napodobován (tak vznikla např. mitrailleusa), ráže se zvětšovaly a vznikala tzv. revolverová děla (Viz i Dělo revolverové.). – Zbraně na tomto principu a s mimořádně velkou kadencí se ve velkém používají dodnes, zejména v letectvu.

Gazolín – viz Gasolin

Generace bitevních lodí = Tři vývojové skupiny kapitálních lodí. Jsou to: (I.) vrcholné predreadnoughty, (II.) dreadnoughty a bitevní lodě zv. předwashingtonské, (III.) bitevní lodě powashingtonské, tj. v činné službě po washingtonské konferenci 1921/1922. - Bitevní lodě I. generace: Predreadnoughty byly širomořské kapitální válečné lodě s hlavní výzbrojí sestávající pouze z děl-zadovek a poháněné pouze parostrojní soustavou. Vrcholnými představiteli predreadnoughtů se staly první bitevní lodě, jejichž dělostřelecká výzbroj byla tvořena těžkými děly, a to čtyřmi a méně, ustavenými v dělostřeleckých věžích (dělostřelecká věž je lodní konstrukční vestavba tvořená dělovou věží-kupolí a barbetou, spojenou se spodní pancéřovou palubou, pod níž lež muniční sklady). Mnohé bitevní lodě první generace nesly střední a lehké dělostřelectvo, kloun, torpédomety a miny. Prvním predreadnoughtem byl britský COLOSSUS (1886), první bitevní lodí britský MAJESTIC (1894), někteří autoři udávají britský barbetový obrněnec ROYAL SOVEREIGN, jin í koloniální bitevní loď II. třídy RENOW. Poslední postavenou bitevní lodí první generace (posledním predreadnoughtem) byl ruský IMPERATOR PAVEL (1910). Predreadnoighty byly i tzv. semidreadnoughty, jež měly více nhež čtyři těžká děla, však kombiniovaných ráží, ba konstrukcí, ale právě vzhledem k jejich atypičnosti tvoří samkostatnou vývojovou třídu. - Bitevní lodě II. generace byly ty, které si zachovávaly atributy bitevních lodí první generace, avšak počet jejich primárních děl byl vyšší než čtyři, a stejné ráže(!); dělí se na dreadnoughty (všechna jejich těžká děla měla totožnou konstrukci a ráži, a chyběla sekundární, tj. střední děla, tedy byly to "all-big-gun battleships", nepočítaje děla lehká) a na bitevní lodě, jejichž dělostřelecká výzbroj kombinovala všechny tři základní velikostní druhy lodních děl: těžká, střední a lehká. Neopodstatněně se označní dreadnought přeneslo i na tyto jednotky, ač o "all-bigguin battleships" nemůže být řeči. výž. - Bitevní lodě III. generace byly co do výtlaku a výzbroje specifikovány washingtonskouj konferencí (1921/1922), jako vývojové varianty bitevních lodí druhé generace. Bitevní lodě postavené před touto konferencí, ale modifikované podle nových specifikací, jsou rovněž bitevní lodě III. generace, a to včetně bývalých, nyní konvertovaných bitevníich křižníků, jejichž kategorie byla washingtonskou konferencí zrušena a tyto lodě byly převedeny mezi bitevní jednotky. 

Gherlin = v 19. století nejpevnější lodní lano, ze tří slabších lan, používané hlavně k vlečení (Středozemní moře).

Gie = dva kladkové bloky (viz Blok), spojené v jeden jednoduchý stroj.

Gig (angl). = pohotovostní člun velitele lodi nebo admirála. Do konce 19. stol. nesl stěžeň s možností vystrojení lehkou plachtou (lug), byl vybaven i vesly, německé gigy na velkých lodích bývaly dvojstěžňové, s vratiplachtami. Začátkem 19. století se gigy začaly osazovat spalovacími motory.

Gagliandra - viz Balastýna.

Galon (angl. gallon, zkr. gal) = angloamerická jednotka objemu, rozdílných provenienčních hodnot: britský „gallon“ = 4,546 090 litrů, americký „wet gallon“ = 3,785 411 784 litrů (wet gallon = používaný pro tekutiny), americký „dry gallon“ = 4,404 884 121 915 litrů (dry gallon = používaný pro sypké resp. suché látky). 

Gill (angl. výraz) = nejmenší britská dutá míra, 1 gill = 1/32 gallonu = 0,142 l.

Goeleta = malá plachetní loď nejvíce používaná na Středozemním moři do začátku 20. století, nosnosti 200 – 300 t, se dvěma stěžni skloněnými mírně vzad a vystrojenými jednoduchými, bezrozpěrovými plachtami, které byly uchyceny pomocí obručí našitých do příslušných krajů plachty a navlečených na vratiráhna zv. tyče, připevněná na zadní straně stěžňů a stojících šikmo do výše, kromě toho nesla až tři kosatky a někdy na předním stěžni marsovou plachtu. 

Goeleta brigová = malá plachetní loď nejvíce používaná na Středozemním moři do začátku 20. století, nosnosti 200 – 300 t, se dvěma stěžni skloněnými mírně vzad. Přední stěžeň byl ustrojený jako stežně brigy, ostatní plachtoví bylo jako plachtoví goelety. K pirátským účelům bývala ozbrojena několika malými děly.

Goniometr = jednoduchý přístroj k měření vodorovných úhlů, v námořnictví používaný k navigaci. Byl vybaven hledítkem s dalekohledem k přesnějšímu zaměření. (Později to byl zaměřovač s otočným rámem, druh variometru. Od konce dvacátých let 20. století byl standardní součástí můstkové výbavy válečných lodí. Používal se u zaměřovače s pevnou smyčkovou anténou, sloužícího k lokalizaci zdroje vysílaných radiových signálů.)

Gording = souhrnné označení pro lana v běžném, tj. pohyblivém lanoví. Gording tvořily zejména kasouny ku podkasáván plachet a skasálnice ku stahování plachet. Gording byl samozřejmě i na paroplachetních válečných lodích.

Granát dělostřelecký (lat. Granatus = zrnitý) = výbušný projektil, druh dělostřelecké střely. Výbušné dělové koule byly známé už v 16. století, užití však pro ně bylo jen v obléhacím dělostřelectvu a sloužily hlavně vůči živé síle nepřítele ve fortifikovaných objektech. K prvnímu významnému použití tohoto druhu střel došlo v r. 1588(?) v Holandsku. V lodní dělostřelbě se výbušné střely prosazovaly pozvolna, ale používali je už Číňané a po nich Japonci, v námořních bojích při jejich tažení na Koreu v devadesátých letech 16. století. V Evropě explozivní střely vhodné pro námořní vojenství připravil až v r. 1690 Francouz Deschinés; údajně úspěšně byly t. r. použity vůči britským a dánským lodím. Od konce 18. století byla děla k odpalování výbušných střel v evropských loďstvech běžná a účinky těchto střel vůči dubovým obšívkám, v plachtoví i podpalubí mimořádné, avšak jelikož jejich příprava k odpálení (adjustace) byle velmi riziková, v lodní munici převažovaly plné koule. - Duté střely se vyráběly odléváním, na pískové jádro, odlité polokoule se pak svařovaly kováním a poté se granát plnil střelným prachem (doutnáky se nasazovaly až před bojem)…Značně moderější lodní dělostřelecké granáty sférického typu, opatřené časovým zapalovačem, se používaly už za napoleonských válek, přičemž jejich účinnost musela být taková, aby tyto střely dokázaly devastovat silné dubové obšívky a ochranná bednění válečných korábů, hlavně však jejich střepiny po průniku do interiérů lodí nepřítele měly rovněž ničit živou sílu, žár výbuchu měl založit požár.... a účinky měly samozřejmě i v plachtoví a takeláži. V r. 1823 francouzský dělostřelecký důstojník J. H. Paxihans představil sférickou výbušou střelu, při výstřelu vyváděnou z hlavně dřevěnou válcovou stabilizační zátkou, do níž byl částečně zapuštěna, a vzápět zkoušel silnostěnný, vpředu ogiválně ukončený granát ke střelbě z lodních děl, který měl jednoduchý, ovšem nespolehlivý nárazový zapalovač. Při jeho odpálení už Paixhans nepoužíval ono dřevěné válcové pouzdro, neboť soudil, že válcový tvar střely jí zajistí "hladký" let. Což byl omyl - tyto střely, odpálené z hlavně s hladkým vývrtem, tudíž neuvedené v rotaci podél podélné osy, se za letu převracely a dopadaly daleko od cíle, vzdáleného i jen ne víc než 200 metrů, takže Paixhans zůstal u střel kulových. Válcové hrotité granátové střely se zaváděly až do rýhovaných hlavní (viz níže). - Ve čtyřicátých letech už byl lodní dělostřelecký granát standardem ve většině válečných námořnictev, avšak jelikož se výbušné střely, v nichž stále převažovaly časové zapalovače, považovaly za velmi nebezpečné pro vlastní obsluhy děl, k jejich rozšíření v lodní munici nedošlo; granáty v ní byly zastoupeny jen z asi 10 %. Situace se změnila poté, co v r. 1853 v bitvě u Sinope mezi ruskou a tureckou eskadrou došlo k prvnímu významnému, širokému použití výbušných střel; po ní se zavádění tzv. granátových děl do lodní výzbroje zrychlilo, tím spíše, že namísto časových zapalovačů se už od čtyřicátých let zaváděly zapalovače nárazové. - Proti dřevěným trupům lodí měl lodní granát vysokou trhací a zápalnou účinnost, avšak s nástupem pancíře jako základního prvku ochrany válečných lodí před dělostřelbou, zejména pancíře ocelového na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se ukázalo, že granáty musí mít mnohem větší průraznou účinnost. Proto se od běžných trhavých látek (střelný prach) v osmdesátých letech postupně přešlo k účinnějším trhavinám (melinit aj.). – Ale zpět: Od začátku šedesátých let se v lodních dělostřelectvech používaly do děl-zadovek plášťové granáty nebo granáty s kroužkem pro střelbu z drážkovaných hlavní, zaváděných kolem poloviny 19. století, do nichž už bylo možné použít válcové zahrocené střely. Od konce osmdesátých let se používaly granáty s ocelovým pláštěm, méně granáty litinové, a začalo jejich dělení na protipancéřové (průbojné a trhavé) a tříštivé střely; u protipancéřových granátů byl ocelový plášť zesílený, na úkor hmotnosti trhaviny. – Lodní dělostřelecký granát byl dutá střela naplněná trhavinou, přiváděnou k explozi buď časovanou roznětkou, pak převážně nárazovými zapalovači (soustava: zapalovač - počinová nálož - explozivní nálož), u některých druhů se trhavina vznítila působením vysoké teploty vzniklé při nárazu. Empirie i teoretické propočty postupně prokázaly, že není ani tak důležitá ráže děla, jako dopadová, kinetická energie granátu, proto se konstrukce granátů ubírala směrem k projektilu sice relativně menší ráže, ale delšímu, tj. hmotnějšímu, jemuž zároveň bylo třeba udělit v (delší) hlavni potřebnou, co nejvyšší pohybovou energii. Tento vývoj se uplatňoval zejména u děl středorážních, rychlopalných, zatímco u těžkých děl se vývoj soustřeďoval na hledání co nejvýhodnějších materiálů pro výrobu odolných dělových hlavní, konstrukčních variant granátů a chemického složení trhavých náplní. – K činnosti granátu: Po dopadu se granát roztrhl, takže jeho účinky byly díky kinetické energie střepin prvoplánově trhací a následně tříštivé a tepelné, jak ale už uvedeno, granát se od osmdesátých let uzpůsoboval tak, aby jeho primární byl účinek průbojný, a sekundární účinek byl trhací. Na počátku 20. století byly tříštivé a trhavé granáty zvnějšku tvořeny dutým, nejčastěji ocelovým tělem, méně litinovým tělem se slabší nebo středně silnou tloušťkou stěny), do jehož dutiny byla nalaborována trhavina (tj. nitrocelulóza resp. střelná bavlna, kyselina pikrová, nověji tritol, amatol, anebo u starých konstrukcí slisovaný černý prach). Dutina byla uzavřena hlavovým zapalovačem, který tvořil špičku střely. Zapalovač byl nárazový, v případě tříštivého granátu s účinkem okamžitým (tj. střela explodovala ihned po nárazu na cíl), v případě trhavého granátu účinkoval nárazový zapalovač se zpožděním - střela vybuchla v pancíři. Protipancéřové průbojné granáty byly konstruovány odlišně, neboť jejich prvořadým úkolem bylo proniknout za pancíř, a to takřka výhradně díky jejich kinetické energii. Průbojný granát byl tedy vpředu zahrocený "špalek" z vysoce kvalitní oceli, se špičkou zakalenou na vysokou tvrdost. V zadní části této střely byla poměrně malá dutina, do které byla nalaborována trhavina a byl zašroubován tzv. dnový zapalovač. Zapalovač musel být nastaven tak, aby zafungoval až v důsledku nárazu na hlavní pancíř, avšak k zažehnutí slože zapalovače docházelo až při průchodu střely pancířem, což i v případně lodních pancířů tloušťky okolo 300 mm trvalo několik milisekund. Takže teprve když střela pronikla do nitra nepřátelské lodi, došlo k zážehu trhaviny a k explozi, přičemž se ze silnostěnného těla střely vytvořily velké těžké střepiny, jež se změnily v samostatné projektily s velkou ničivou silou. Potíž nastala v tom případě, kdy střela na pancíř nenarazila – to pak většinou pouze prolétla lodním trupem a mnoho škod nezpůsobila. Některé druhy střel (viz Palliserova střela) zapalovače neměly a výbušná náplň explodovala žárem vzniklým při dopadu střely (viz též Dělostřelecká střela).

Gunhouse = anglický výraz (1) pro kupoli chránící děla, tedy vrchní část dělové věže (dělovou věží však je bohužel označována i tato kupole), tedy pancéřová část této věže nad barbetou, (2) pro samostatnou kasematu jako nástavbu otevřené vrchní paluby, přičemž tato stacionární kupole měla až šest střílen, k nimž se uvnitř přesouvala až dvě děla. Tyto „gunhouses“ se používaly v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století, např. na americkém obrněnci STONEWAL JACKSON), "gunhouses" měly i proslulé Rendelovy dělové čluny "žehličky", v tomto případě se však častěji zvou kasematy. (Viz i Dělostřelecké kupole lodní.)

Gun Pit (angl. výraz) – viz Závěrová studně nebo viz Studně na dělostřeleckém postavení.

Gyrokompas, gyroskopický kompas = kompas setrvačníkový, tj. druh kompasu, který od r. 1908, kdy byl vynalezen v Německu Hermanem Anschützem-Kaempfem, postupně nahrazoval klasické kompasy magnetické, kapalinové. Hlavním komponentem gyrokompasu je gyroskop (viz Gyroskop), tj. setrvačník („vlk“) na kloubovém závěsu, spočívající uvnitř pouzdra tvořeného např. dvěma do sebe vloženými koulemi. Pracovní otáčky setrvačníku, poháněného elektromotorem, se pohybovaly od 10 000 ot./min. do 30 000 ot./min., mohly být však i větší, přes 50 000 ot./min. Při dosažení pracovní hodnoty otáček se osa setrvačníku díky úhlové rychlosti otáčení země a zemské přitažlivosti dostala do rovnoběžné polohy vůči místnímu poledníku, čímž byl spolehlivě vyznačen smysl sever-jih/jih-sever a na tomto základě pak bylo možné odečítat z kompasové růžice kurs lodi. Nevýhodami tohoto jinak vysoce efektivního a odolného přístroje byla jednak rozběhová doba (setrvačníky hlavních lodních kompasů se dostávaly na potřebné otáčky s pomocí elektromotorů někdy až po půlhodině), jednak potřeba neustálé dodávky energie, hlavní výhodou byla nezávislost na magnetickém poli Země a magnetickém poli lodi, které vyvolávaly deviace magnetického kompasu.

Gyrometr = starší přístroj užívaný na lodích k měření otáček lodní vrtule. Instaloval se zpravidla na lodní hřídel a pracoval na principu soudobého tachometru.

Gyroskop = přístroj, jehož hlavní částí je setrvačník – symetrické těleso otáčející se vysokou rychlostí (soudobě až 30 000 ot./min.). Gyroskopu se používá k měření úhlové rychlosti a úhlového zrychlení, změn polohových úhlů objektu, ke stabilizaci objektu – nosiče zbraní… Je i hlavní částí gyrokompasu (viz Gyrokompas), umožňujícího orientaci podle světových stran nezávisle na přitažlivosti magnetického pole lopdi a magnetického pólu Země, pracující na principu neměnnosti směru rychle rotujícího tělesa. - Vynález gyroskopu je nejčastěji připisován J. B. L. Foucaltovi (1819-1868). Podstatou činnosti gyroskopu je udělení mimořádně vysoké rotační rychlosti tělesu otáčejícímu se kolem jedné z hlavních os rotace, přičemž toto těleso je usazeno na čípcích tak, aby je bylo možné v otáčkách neustále udržovat a zároveň aby vhodným způsobem uložení nebo zavěšení bylo možné veškeré náležející zařízení pohybovat všemi směry, aniž by se to projevilo vychylováním tělesa z jeho osy rotace. Gyroskopy jsou používány i např. v torpédech, v nichž po vystřelení torpéda stabilizují směr a hloubku jeho pohybu. 

Gyrostat = gyroskop o hmotnosti i kolem 1% výtlaku lodi, s vertikální osou otáčení, sloužící k omezení bočního kolébání lodi. Jeho základem byl rychle rotující těžký setrvačník. Gyrostat se na lodích požíval ještě ve třicátých letech 20. století, avšak jelikož měl gyrostat některé až značné nevýhody, nahradila jej jiná zařízení. Totiž třeba 100tunový setrvačník na lodi o výtlaku 10 000 t vyžadoval podstatné zesílení lodní konstrukce a spoustu dalších, drahých doplňků, navíc rozběhová doba byla velmi dlouhá, u setrvačníků v prvních gyroskopech respektive lodních gyrostatech činila několik hodin (v době Velké války až tři hodiny, za druhé světové asi o polovinu méně, soudobě asi hodinu), Proto se pozornost soustředila na vylepšování jednoduchých stávajících prvků téhož účelu, takže nyní se lze na všech větších lodích setkat s pasivními stabilizátory kolébání - bočními kýly, které jsou schopny redukovat kolébání až na polovinu amplitudy. Dále pak bývají lodě pro přepravu cestujících a lodě speciální, např. pro přepravu supertěžkých nebo rozměrných nákladů, vybaveny aktivními prostředky pro omezení kolébání – bočními kormidly, u nichž se náklon lodi eliminuje vychýlením ploutve do směru proti bočnímu výkyvu; k dosažení účinnosti tohoto kormidla je sice nutná rychlost lodi >15 uzlů, ale pak kormidlo dokáže redukovat 15 až 20stupňové kolébání na pouhé 2 - 3 stupně. Jiný prostředkem nahrazujícím dávné gyroskopy jsou boční nádrže s regulovaným průtokem vody na bok protilehlý výkyvu – jsou sice méně efektivní, ale zato levnější.