pojmy začínající na M

pojmy začínající na M

Magacín (od něm. Magazin či angl. magazine = sklad) = v námořním vojenství pojednávaného období (1860-1918) obecně muniční skladiště (viz též Muniční sklad). V pozemním vojenství pojednávaného období byl magacín či magazín každý sklad, v němž se uchovával zbrojní či výstrojní materiál, proviant a potřeby k výrobě jídla (menáže), jezdecké potřeby a krmivo pro koně apod., v námořním vojenství byl magacín lodní oddělení nebo oddělení námořního arzenálu, v němž se v dobách, kdy ve výzbroji lodí převládaly předovky, skladovaly střely do lodních děl, zatímco soudky se střelným prachem se skladovaly v pulverně – prachárně. Od devadesátých let 19. století, po zavedení jednotných nábojů, byl magacínem zván sklad střel pro dělené náboje a sklad jednotných nábojů (na angl. lodích "shell-magazine" či "ammunition depot"), zatímco pro skladování prachových vaků jakožto částí dělených nábojů do těžkých děla nadále sloužily prachárny (na angl. lodích "powder-magazine"). Existovaly však i magacíny jako skladiště zbraní či zbrojních potřeb: dělostřelecký magacín, torpédový magacín… Proto je vhodnější používat česká pojmenování: sklad střel (...granátů) a sklad prachu (...prachových kartuší, vaků). Na kapitálních válečných lodích do osmdesátých let 19. století byly magacíny pod nejvyšší pancéřovou palubou, aby zásoba munice spočívala co nejblíže lodních dělostřeleckých pozic, na predreadnoughtech byly magacíny u lodního dna, pod (spodní, hlavní) pancéřovou palubou, odkud prachové vaky a střely či jednotné náboje vynášely nahoru k dělům muniční výtahy, nejčastěji korečkového typu. Na některých lodích, např. na všeobecně málo pancéřovaných bitevních křižnících, měly magacíny dodatečnou pancéřovou ochranu. (Viz i Muniční sklad)

Magazín = v námořním vojenství plovoucí skladiště, v pojednávaném období 1860-1918) vesměs vyřazená, odzbrojená a odstrojená vojenská loď upravená pro skladování výbušnin, pohonných hmot, potravin apod.

Magnetická deklinace = úhlový rozdíl mezi magnetickým poledníkem a zemským poledníkem, neboť poloha zemských magnetických pólů není totožná s polohou pólů zemských (severní magnetický pól má přibližné souřadnice 72° s.š. a 96° z.d., jižní magnetický pól 73° j.š., 156° v.d. – přibližné souřadnice proto, že polohy magnetických pólů nejsou stálé, nýbrž se přemisťují). Na všech místech Zeměkoule ukazuje kladný hrot kompasové magnetky k severnímu magnetickému pólu, avšak právě s různými deklinacemi, tj. odchylkami. Ty byly/jsou zaznamenány ve speciálních námořních mapách.

Maják světelný = v pojednávaném období (1860-1918) stacionární světelné návěstní a orientační zařízení vyzařující vesměs přerušované světlo s dalekou viditelností. Hlavní částí majáku byl silný zdroj světla umístěný na vysoké věžní nebo stožárové stavbě, často i na lodích zvaných majákové. Světelné majáky prostřednictvím pravidelných světelných signálů vypovídaly jednak o své poloze na pobřeží nebo ostrově, čímž umožňovaly lodím orientaci, jednak upozorňovaly na přítomnost místa nebezpečného pro plavbu. Nejjednoduššími prostředky této navigace byla vysoká žerďová zařízení poblíž vjezdů do přístavů, která původně světlem ohně páleného dřeva udávala polohu přístavních vjezdů a míst nebezpečných pro plavbu v jejich okolí, avšak už od starověku vznikaly i majáky mnohem rozměrnější, jako mimořádně vysoké a pevné pobřežní či ostrovní stavby. Jedním z nejstarších byl obrovský, 110m maják na ostrůvku Faros (Pharos) u Alexandrie, podle něhož pak budovali menší majáky i Římané. Ze středověkých majáků byly nejznámější maják u italského Livorna z r. 1158 a majáky na francouzském a španělském pobřeží, od 13. století přibývaly i ve Velké Británii a na západoevropském pobřeží. Mnohé měly velmi zajímavou, pečlivě sledovanou historii… Od 19. století se světelné majáky realizovaly jako železné, železokamenné a železobetonové konstrukce. Majáky spočívaly na velmi pevných základech sahajících až 20 m pod povrch země nebo (mělkého) dna, z nichž se zdvíhaly vesměs kónicky do velké výšky zvedané věže, ukončené nahoře rozměrnější osvětlovací a obslužnou částí. Tělesem věže vedlo točité schodiště. Klasický světelný maják měl v horní části komoru jako obydlí obsluhy (majákové stráže), komoru jako zásobárnu paliva, komoru (lucernu) se zdrojem silného světla. Původně však světlo vznikalo spalováním dříví, později uhlí v koších vyvěšených přes okraj věže na tyčích, avšak bylo slabé a mdlé, a když vál vítr, světlo sice bylo intenzivnější, paliva však rychle ubývalo. A tak se začaly horní části věží upravovat jako zděné prostory s velkými bočními, zasklenými okny a vzduch se k ohni vedl zespodu, a později byly lucerny tvořeny už jen okny. To zůstalo, byť se začaly používat obrovské lojové svíce a olejové hořáky, a když pak Francouz A. J. Fresnel (1788-1827) zavedl počátkem 19. století petrolejové lampy s koncentrickými hořáky, které se udržely až do začátku 20. století, bylo už světlo značné a stálé. K zesílení jeho intenzity však už koncem 18. století sloužila plochá či parabolická zrcadla, brzy poté byly použity i velké skleněné čočky a od třicátých let 19. století se používaly kombinované optické soustavy. V polovině 19. století se začal na majácích spalovat plyn a koncem téhož věku se na nich objevily první obloukové lampy se světlem několikanásobně intenzivnějším, a od začátku 20. století se zaváděly i obrovské žárovky s příkonem několika tisíc wattů a pak výbojky, s emitovaným světlem vysokého jasu. To už byly majáky s lucernou, v níž se světlo soustavou původně parabolických zrcadel a poté soustavou čoček a skleněných hranolů  koncentrovalo do jednoho paprsku a vrhalo do dálky. Od zavedení elektrických majáků koncem 19. století se začalo užívat identifikace majáků podle délky záblesků respektive délky pauz a posléze podle barevnosti záblesků, takže pak každý světelný maják měl určené délky záblesků a pauz a určenou i barevnost záblesků, jež byly bílé, červené nebo zelené. Přitom se přerušování světla dosahovalo nikoli vypínáním a zapínáním světelného zdroje, což by jej rychle opotřebovávalo, nýbrž v principu buď zakrýváním zdroje světla otočnou clonou, nebo otáčením světelného zdroje. Pokud nebyly majáky elektrické, toto přerušování činilo zařízení ovládané hodinovým strojem. – Problémem světelných majáků bylo/je počasí respektive dohlednost za mlhy. Aby za běžného počasí bylo světlo majáku vidět do vzdálenosti 20 nám. mil, bylo třeba svítivosti zdroje v hodnotě asi 10 000 candel, kdežto za i nevelké mlhy bylo třeba zdroje o svítivosti asi stonásobné. Záznamy o souřadnicích majáků a o charakteristice jejich signálů byly obsaženy ve speciálních příručkách, které povinně náležely do můstkové výbavy každé lodi, majáky se vyznačovaly i na námořních mapách určité oblasti. (Soudobě však význam terrestrických majáků klesá, neboť je nahradily prostředky velmi přesné navigace lodí prostřednictvím družic.)

Majákové lodě = speciální lodě opatřené majákovou věží, ukotvené nastálo nebo dočasně na námořních nebo příbřežních místech, kde by nebylo možné nebo účelné instalovat stacionární maják. V pojednávaném období (1860-1918) to byly buď speciální, anebo vyřazené, ale upravené a přiměřeně zatížené lodě pouze se světelnou signalizací, mnohé bez vlastního pohonu, odtahované na místo určení a tam ukotvované. Podle státní příslušnosti měly určitý barevný nátěr. Nejstarší majákovou lodí byl zřejmě NEWARP z r. 1799 na Severním moři, ale už koncem 19. století jich byly stovky. (Dnes jsou majákové lodě většinou plně automatizované jednotky, se signalizací rádiovou, akustickou, světelnou, hydroakustickou… a jako části širšího informačního systému do něhož náleží i zprostředkování orientace podle satelitních činitelů. Jelikož jsou na těchto lodích velmi nákladná, a přitom nestřežená zařízení, stávají se předmětem pozornosti námořních lupičů, podobně jako bóje a různé navigační znaky. Všeobecně však i význam majákových lodí velmi poklesl.)

Manévr (od franc. a angl. manoeuvre) = jeden z hlavních obsahových prvků taktického pohybu lodi či formace lodí. Manévr měl několik druhů: Manévr kormidlový, zvaný i evoluce (což je i souhrn několika manévrů), byl účelově vyvinutý pohyb lodí nebo skupiny lodí ve smyslu změny plavebního kursu, přičemž rychlost a přesnost jeho provedení odvisela od manévrovatelnosti jednotlivých lodí a od souhry jejich můstkových služeb; kormidlový manévr mohl být jednoduchý, nebo kombinovaný, složený z několika evolucí. Šlo-li o pohyb válečných lodí při cvičení, před bojem či v boji, pak to byl kormidlový manévr manévrem taktickým. - Manévr palebný byl proveden pouze lodním dělostřelectvem, tedy bez změny kursu lodi, a to přenesením palby z jednoho cíle na jiný. V dobách paroplachetních lodí se rozeznávaly i manévry strojové a manévry plachtové. Jinak se manévry rozlišovaly na přibližovací, poziční (např. ke změně uspořádání formace lodí, k dosažení výhodné pozice vzhledem k poloze slunce, směru větru apod.), útočné, obranné a ústupové, také na ostré a klamavé.

Manévrovatelnost lodi = schopnost lodi reagovat na změnu polohy kormidelní ploutve. Přímý vliv na manévrovatelnost lodi měly: tvar a velikost kormidelní ploutve, hmotnost (výtlak) lodi potažmo zanoření lodi (ponor), tvar jejího trupu a momentální rychlost lodi, a dále umístění kormidlové ploutve vzhledem k umístění koncového hnacího prvku lodi (propulsoru, tj. např. lodní vrtule). Všeobecně platilo, že čím těžší loď, tím horší manévrovatelnost, takže bitevní lodě vykonaly např. manévr „úplný obrat lodi“ až po čtvrthodině. Naopak výtečnou manévrovatelnost měly kolesové válečné fregaty, korvety a šalupy, které však jí dosahovaly i pomocí snižováním otáček toho kterého kolesa.     

Manévry námořní = v námořním vojenství rozsáhlá námořní cvičební činnost dvoustranná (strana „vlastní“ a strana „nepřátelská“, na rozdíl od taktického cvičení, které je jednostranné) v taktickém i strategickém měřítku, v podmínkách představujících podmínky bojové. Podle obsahu manévrů (námořní operace, útoky na pobřeží…) se námořních manévrů zúčastňovaly lodě různých kategorií s různým taktickým určením, po Velké válce také letectvo, a podle rozsahu manévrů operovaly skupiny lodí (eskadry, divize…) a samostatná plavidla (průzkumná, hlídková, minová…). V pojednávaném období (1860-1918) válečná námořnictva velmocí pořádala každoročně dvě cvičení eskader jako dílčích částí loďstva a jednou, vesměs před podzimním ukončením plavební kampaně, generální manévry na úrovni loďstva (např. britské Královské námořnictvo konalo každoročně manévry Středomořského loďstva a Domovského loďstva a dvakrát ročně manévry Kanálové eskadry a Atlantické eskadry a eskader v zámoří).

Manilové lano – viz Lano manilové. 

Mapy námořní = navigační dvourozměrná geografická zobrazení ve zmenšeném měřítku částí povrchu Země s oceány, moři a pobřežím a ostrovy, s údaji o místních hloubkách oceánů a moří, směrech a sílách mořských a přílivových proudů v různých ročních obdobích, meteorologických podmínkách (směry větrů a jejich síla v různých ročních obdobích, mlhy, deště…), polohách a výškách břehových objektů - amersů, druzích dna a jeho tvarech (s vyznačením isobath a isorachií), s navigačními znaky (hladinové a pobřežní útvary, majáky a jejich signály…), o plavebních nebezpečích (vracích, kabelech, nebezpečných geologických místech…), místních klimatických podmínkách, s vyznačeními stálých plavebních tras s údaji o trvání plavby mezi dvěma přístavy, magnetických křivek (isodynamy a isokliny) apod. V tomto ohledu se námořní mapy v pojednávaném období (1860-1918) nelišily od map soudobých, které však jsou podrobnější a preciznější (nadto se využívá sofistikované družicové navigace). Mapy byly tištěny na polotuhém papíru, umožňujícím opakované použití a práci s nautickým odpichovátkem, trojúhelníky, paralelním pravítkem, - Námořní mapy musely: zachovat věrnost úhlů, zobrazit loksodromu (viz pozn. 1 za výkladem hesla) jako přímku a umožnit jednoduché měření vzdálenosti. Těmto podmínkám odpovídají nejvíce mapy Mercatora (pozn. 2), na kterých se rovnoběžky a poledníky protínají pod pravými úhly. Pro mapy speciální jsou použity i jiné způsoby projekce (gnómonická aj.). Podle měřítka se námořní mapy dělily na povšechné, generální (měřítko 1:600 000), břehové (1:150 000 až 1:50 000) a plány přístavů s jejich plavebními přístupy(1:50 000 až 1:20 000). - Mapy používané k plavbě musely být aktuální, tj. se zanesenými opravami, které byly ve tříměsíčních  intervalech (dnes týdenních i častějších) publikovány vydavatelem mapy. – Poznámky: (1) Loksodroma je trajektorie protínající poledníky pod stejným úhlem. (2) Mercator, Gerardus (1512-1594), významný kartograf, vlastním jménem Gerard de Cremere, narozen ve flanderském městě Rupelmonde, avšak od r. 1552 žil v Duisburgu. V r. 1537 vytvořil mapu Palestiny, v r. 1538 mapu světa, v r. 1540 mapu Flander. Poprvé použil vlastní projekci r. 1569, od r. 1630 byla jeho mapy používány i k navigaci.

Marína (od angl. marine, něm. Marine) = v pojednávané době (1) slangové, všeobecné označení válečného námořnictva; (2) označení výtvarného díla, nejčastěji kresby či malby, s námořním námětem – tedy s výjevy moře a plavby na něm (viz Námořní malba). (3) Dříve exkluzivní část přístavu, v níž přistávaly dopravní a výletní lodi a která byla vyhledávaným místem procházek a sedánek, zejména v evropských přístavech u Středozemního moře (soudobě hlavně v USA elitářská část přístavu pro ukotvení malých lodí, zejména rekreačních, vybavená příslušnými obchody pro jachtaře, ale také obchody, restauracemi a kavárnami vyšší třídy apod.) 

Mars, bojový koš = na dutých nebo tyčových stěžních válečných lodích uvedených do služby od sedmdesátých let 19. století okrouhlá plošina s plechovým zábradlím, na níž - jako dalším pásmu obrany lodi před torpédovkami - stály lehké kanóny nebo kulomety; ale např. na některých francouzských bitevních obrněncích a křižnících z konce 19. století byla tato stanoviště i krytá. Stěžně, které je nesly, se zvaly bojové. Tyto plošiny existovaly už na stěžních plachetních korábů, byly však jednak pracovní, pro obsluhu takeláže, jednak bojové, pro střelce s ručními zbraněmi, původně lučištníky a nakonec karabiniéry, kteří odtud mohli s přehledem pálit na palubu blízké nepřátelské lodi, anebo na palubu vlastní lodi, byla-li např. po abordáži obsazena nepřítelem. Při dělostřelecké palbě na útočící lodě se tyto jevily jako delší, tedy větší cíl než při zaměřování palby několik metrů nad hladinou, přesto po r. 1905 se stěžňů válečných lodích mizely, na velkých lodích masivní, těžké duté stěžně spolu s marsy měly vliv na stabilitu lodi a jedním z dalších důvodů bylo, že i pří mírném kolébání se děla v poměrně velké výšce obtížně zaměřovala, neboť rozkmit stěžňů v místě marsů byl značný.

Marže (od fr. marge – okraj, angl. margin) = v námořnictví vzdálenost mezi dnem řeky nebo moře (např. přístavní rejdy či plavební dráhy) a dnem lodi.

MAS (M.A.S.) = italský motorový útočný člun, který jako třída vznikl podle francouzských torpédových člunů a který Italové používali ve druhé polovině Velké války. Obsah zkratky se několikrát měnil – původně znamenala „Motorbanca armata SVAN“ (ozbrojený člun fy SVAN), později „Motorbarca armata silurante“ (torpédový motorový člun) a od r. 1917 „Motoscafo antisommergibile“ (protiponorkový motorový člun, zjednodušeně stíhač ponorek). A také přibyly firmy, které MASy stavěly: americká Electric Boat Company v Bayonne (USA) a Orgando v Livornu, takže MASů bylo do konce Velké války postaveno několik set. - Původně měly MASy hřmotné zážehové (benzínové) motory, proto od r. 1917 byly mnohé série osazeny i méně výkonnými, ale tichými elektromotory, pro finální fázi nočního útoku. Výtlak těchto lodí se pohyboval mezi 11 a 17 t, jejich výzbroj byla buď dělová a kulometná, nebo - většinou - torpédová (2 torpédomety + malorážní dělo + kulomety), některé mohly nést i miny. Vzhledem k výkonnosti tehdejších spalovacích motorů nebyla rychlost těchto jednotek velká – zprvu jen okolo 17 uzlů, v r. 1918 max. 26 uzlů, a to ještě, zatímco běžné torpédové lodě se silnějšími stroji a turbínami vyvinuly okolo 30 uzlů. A tak hlavními výhodami člunů MAS vůči rychlejším torpédoborcům a ostatně i obranné dělostřelbě byla ona už vzpomenutá vysoká manévrovatelnost a nepatrnost cíle. - Od r. 1916 patřily ke standardní výbavě člunů MAS i malé radiostanice a v r. 1918 se na nich objevila i protiponorková akustická detekční zařízení. Nejslavnější akcí člunů MAS bylo potopení rakousko-uherského dreadnoughtu SZENT ISTVAN v závěru Velké války. Jejich vývoj pak pokračoval, zlepšovaly se i jejich technicko-taktické parametry, takže se dočkaly využití i za druhé světové války.

Matelot (rus.) = první loď před přídí, po některém boku nebo za zádí, tj. nejblíže sousedící jednotka (byl „přední matelot“, „pravý/levý matelot“ a „zadní matelot“´).

Mateřská loď  = ve vojenském námořnictví pojednávaného období (1860-1918) servisní plavidlo ve smyslu tendr či depotní loď, skýtající zázemí jedné nebo více lodím, tedy pomocná loď či plovoucí základna s nákladem zásob munice, paliva, potravin, zdravotnických potřeb, náhradních dílů apod.; disponovala i dílnami a zařízením pro drobnou opravárenskou činnost, zdravotmickými a ubytovacími prostorami. Služeb těchto depotních lodí využívaly také velké lodě (zpravidla každá větší válečná loď loď po r. 1905 měla vlastní depotní plavidlo, měly je třeba i školní lodě) i menší jednotky v aktivní službě respektive jejich formace, např. každá organizovaná skupina torpédových lodí a ponorek před Velkou válkou, zejména však během ní měla vlastní mateřskou loď, podobně operační skupiny minonosek. Speciálních jednotek tohoto druhu bylo postaveno málo, většinou se na depotní plavidla upravovaly dosluhující válečné lodě zbavené výzbroje, pancířů a většiny výstroje, s přestavěným podpalubím. Typickou mateřskou lodí byla např. rakouská GÄA, kterou Vídeň koupila od Ruska.

Maximův kulomet = první plně automatická, jednohlavňová rychlopalná zbraň, vyvinutá počátkem osmdesátých let 19. století britským konstruktérem amerického původu Hiramem S. Maximem (1840-1916). Ten se původně snažil sestrojit rychlopalnou pušku se samočinným nabíjením, avšak v r. 1883 dokončil prototyp zbraně podstatě mohutnější, ráže 11,5 mm, přesto v porovnání s vícehlavňovými kulomety (Gatling, Hotchkiss, mitrailleusa…) konstrukčně jednodušší a lehčí, byť i tak těžkou. Zbraň pracovala na principu využití působení výstřelných plynů v hlavni, jejichž energie stačila nejen na vypuzení střely z hlavně, nýbrž i na otevření komory, automatické přisunutí a uložení dalšího náboje do ní a zavření komory, to vše v intervalu mezi počátkem škubnutí úderníku vzad a jeho novým úderem na zápalku nábojnice. Náboje byly v dlouhém textilním pásu. Tudíž byl Maximův kulomet účinnější a mnohem méně náročný na ovládání, neboť u všech soudobých kulometů bylo třeba zasunovat náboje do hlavně/hlavní mechanicky, převážně pomocí mechanismu ovládaného ruční klikou; k obsluze kulometu Maxim tedy stačil jeden muž, zatímco gatlingy aj. stávající kulomety obsluhovali nejméně dva – střelec a nabíječ, jenž byl vkládáním kazet s náboji zaměstnán věru značně. Nový způsob práce výstřelných plynů v hlavni a vysoká kadence zbraně (až 600 ran/min.) však způsobovaly, že hlaveň Maximova kulometu by se přehřívala, proto ji konstruktér opatřil válcovým vodním chladičem, což činilo už beztak těžkou zbraň dosti neohrabanou. A ač ji mohl obsluhovat jediný člověk, obsluhu Maximova kulometu tvořili kromě střelce ještě nabíječ, podavač střeliva a vody do chladiče, a při přesunu a montáži bylo třeba dalších mužů. - V říjnu 1884 si Maxim nechal kulomet patentovat a spolu s A. Vickersem (synem velkopodnikatele E. Vickerse, jenž dodával zbraně pro Královské námořnictvo a do jiných států) založil v Londýně společnost a továrnu na výrobu kulometů. (A. Vickers však později od Maxima odešel a spojil se se Švédem M. Nordenfeltem, nicméně fa Maxim se spojila s firmou Vickers, došlo k obměnám Maximova kulometu, který se pak krátce vyráběl jako Maxim-Vickers a pak už jen Vickers a byl obchodně velmi úspěšný, vzniklo však i spojení Maxim-Nordenfelt.) - Maximovy kulomety, ač relativně velmi spolehlivé, se však ujímaly poměrně těžko, neboť odrazovala jejich hmotnost a poměrně značná náročnost obsluhy, ale když koncem osmdesátých let maximy významně pomohly britským kolonizátorům africké Ugandy, zájem o ně začal stoupat. Jak první si několik Maximů v r. 1889 objednala dobrovolnická jednotka domobrany v Singapuru… Také v dalších bojích Britů v Africe (Rhodesii, Súdánu) v devadesátých letech sehrávaly maximy strašnou roli a někdy, v otevřeném terénu, jich několik drželo v bezpečné vzdálenosti několik tisíc vystrašených domorodců, pohříchu vyzbrojených jen oštěpy, nicméně zde se už projevoval spíše psychologický, než palebný efekt (k nejslavnějšímu tehdejšímu použití britských kulometů došlo v Súdánu vůči jezdectvu - v bitvě u Omdurmanu v r. 1898, osvědčily se však i na dělových člunech při tažení Britů na Chartúm)… V devadesátých letech už měla maximy ve výzbroji většina evropských armád; rezignovali na ně jen Francouzi, kteří dávali přednost vlastním kulometům. V r. 1895 jich několik koupili Japonci, kteří ale pak dali přednos hotchkissům, významným zákazníkem se stali i Rusové, kteří dokonce v r. 1902 od Vickerse odkoupili licenci na vlastní výrobu těchto zbraní (ta ovšem začala až o osm let později, nicméně „pulemjoty Maxima“ si pak svoji slávu vydobyly a jejich časté použití na proslulých „tačankách“ za občanské války bylo ochotně vypodobněno i v pozdějších prorežimních filmech Mosfilmu). - Co se týče využití maximů na válečných lodích, bylo malé. Nebyla to typická námořní zbraň, neboť námořní válčení si vyžaduje především děla a nálože, kdežto kulomet je zbraň polní a případně pořádková. A tak Britové měli na královských lodích části původní jednohlavňové americké gardnery (viz Gardnerův kulomet), zčásti půlpalcové maximy (na velkých po dvou, na malých křižnících po jednom). Používali i 37mm jednohlavňové rychlopalné zbraně Maxim-Nordenfelt, a stejně tak např. Američané, ale vzhledem k tomu, že zbraně ráže nad 1 palec (25,4 mm a větší) už se braly jako kanóny respektive malorážní děla, o kulometech tu nelze psát.

Mazut = druh paliva (palivového oleje) do velkých vznětových motorů. Mazut je ruský terminus (mazút), který byl u nás znám už na začátku 20. století, ale obecně se v české námořní literatuře začal používat od konce čtyřicátých let 20. století, což se týká i mnoha jiných ruských termínů, např. taranu… V ruštině je mazut výraz pro destilační hustý zbytek ropy po jejím primárním zpracování, který má asi dvojnásobnou výhřevnost než kamenné uhlí, a je přitom levnější. Na přelomu 19./20. století se v Rusku ze 100 tun ropy získalo 40 – 60 t mazutu, který se jednak dodával do oblastí, kde bylo málo uhlí, jednak se úspěšně vyvážel, a to jako palivo pro lodní, lokomotivní a tovární kotle, později i velké vznětové motory. Také u nás (i na bývalých čs. námořních lodích, od doby, kdy se na ně začal dodávat mazut ze SSSR) se mazutem nazývalo palivo s vysokou viskozitou, které v chladném stavu bylo velmi husté, tekuté při teplotách nad 30°C, používané zprvu jako palivo v kotlích, posléze v hlavních motorech a nakonec i v motorech pomocných. Mělo velkou výhřevnost, ale dávalo hustý kouř. - V západním světě byl termín mazut neznámý, neboť tam se pro stejné palivo, těžký zbytkový palivový olej, používal angl. termín „residual fuel“ či jmenovitější „boiler-oil“ (BO – kotlový palivový olej) či fuel oil (FO - palivový olej).        

Melinit (franc.) = výbušnina, jíž byly od osmdesátých let 19. století plněny výbušné střely, mj. granáty do lodních děl. Teplota výbuchu 4,4 MJ/kg (1050 kcal/kg), rychlost detonace 7100 m/sec. Melinit vynalezl v r. 1884 francouzský chemik prof. P. M. E. Vieille (asistoval E. Turpin aj.). Výbušnina byla na bázi kyseliny pikrové (trinitrofenol – světle žlutá krystalická látka získaná nitrací fenolu směsí dusíku a kyseliny sírové), s 3 až 5 % nitrocelulózy (střelné bavlny – viz Střelná bavlna). Vyráběla se tak, že se zrnitá kyselina pikrová ponořila do roztoku nitrocelulózy (pyroxilínu), čímž se získala výbušnina s větší účinností než jakou měla nitrocelulóza sama o sobě. Na rozdíl od pyroxilínu však byla značně citlivější, takže její použití v munici včetně lodní zejména v době mírové bylo omezené; ostatně zřejmě nešetrné zacházení s melinitem bylo příčinou výbuchů na francouzských bitevních lodích IÉNA (zničena po vnitřní explosi 12. března 1907) a LIBERTÉ (zničena z téže příčiny 25. září 1911). - Britové takovou výbušninu pak vyráběli rovněž, jako lyddit (podle města Lydde, v němž se prachárna nacházela – viz Lyddit), v Japonsku se vyráběla jako šimosa. Němci ke stejnému účelu používali trinitrotoluol, Rakušané amonal případně ekrazit, složením podobný melinitu. - Paul Marie Eugène Vieille se narodil v Paříži v r. 1854, jako mladý člověk vystudoval polytechniku a v r. 1879 se stal zástupcem ředitele a v r. 1897 ředitelem státní prachárenské laboratoře, od r. 1885 byl repetitorem fyziky na pařížské Polytechnice. Se Sarrauem konal výzkumy týkající se balistiky a výbušných látek, a v r. 1884 vynalezl novou střelivinu – bezdýmný prach, který ihned zavedla francouzská armáda. V r. 1889 dostal od pařížské sladem. Lecomteovu cenu.  

Metacentrum lodi, zástředí = průsečík svislice procházející místem hydrostatického vztlaku lodi s těžnicí. Mění se po křivce zvané evoluta. Vzdálenost mezi metacentrem lodi M a těžištěm lodi G je metacentrická výška, jinak dříve osa plování (na prodloužení této spojnice směrem dolů se nachází ještě těžiště vztlaku F). Je-li těžiště lodi G příliš vzdáleno od metacentra lodi M, je loď sice velmi stabilní, ale náklony vyrovnává příliš rychle, je-li vzdálenost malá, je loď na vlnách „měkčí“, ale také labilnější. Dostane-li se těžiště G nad metacentrum M, loď se převrací. Vzdálenost G-M (případně G-F) má být okolo 5 % šířky lodi. Výpočet metacentra potažmo výšky metacentrické patřil k základním úkonům při projektování lodi a vycházel z hodnot, které byly pro danou loď stanoveny, zejména výtlaku. Byly-li poloha metacentra a metacentrická výška dány, bylo třeba jim podřizovat provedení trupu, ba konstrukce celé lodi, a když už, spíše než G-M měnila se vzdálenost G-F.  

MG (zkratka angl. machine gun) = v anglických textech zkratka jako označení pro tzv. strojní zbraň resp. strojní dělo, tedy pro malorážní rychlopalnou automatickou palnou zbraň. 

Mičman (rus., od angl. midshipman) = v ruském válečném námořnictvu v pojednávaném období (1860-1918) námořní poručík - nejnižší ruská důstojnická hodnost v námořnictvu, udělovaná čerstvým absolventům důstojnických škol. (Midshipman v námořním vojenství britském a USA je totéž co kadet, který se po praktickém výcviku a zkouškách stává nižším, mladším důstojníkem válečného námořnictva.) 

Míle námořní (angl. nautical mile) = 1852 m (1,852 km), mezinárodní jednotka námořní délky (původně anglická admiralitní míle), jinak obloukový rozměr 1/60 zeměpisného stupně na rovníku (= 1 minutě zeměpisné délky). Desetinou nám. míle je 1 kabel (angl. cable, jinak i kabelt, kabeltow = 185,2 m). (Poznámka: I v české maritimní literatuře je třeba hodnotu námořních vzdáleností udávat ne v kilometrech a metrech, nýbrž v mílích, kabelech a jejich zlomcích, neboť kilometry a metry jsou v těchto případech nepatřičné. Odpůrci namítají, že pak by se měly uvádět hloubky moře, délky kotevních řetězů apod. ve „fathoms“ – sázích (ale proč ne?) a že metry jsou pro českého čtenáře prostě srozumitelnější, ovšem pak by zastánci „námořních kilometrů“ měli udávat kilometry za hodinu místo uzlů, což snad by neudělali. Když moře, tak námořní míle, žádné kilometry. Na druhou stranu rozměry týkající se lodi a jejích částí, zařízení… by skutečně měly být v české literatuře udávány v metrech, centimetrech a milimetrech, protože přepočty na stopy a palce a jejich zlomky by pro českého čtenáře byly obtížné.)      

Mina námořní = statický hladinový nebo příhladinový bojový prostředek používaný k defenzivním i ofenzivním účelům, tj. buď k obraně (přístavů, pobřežních úseků, plavebních míst…) nebo k útoku (kladení min před nepřátelskými základnami, na plavebních trasách nepřítele…). Hladinové doutnákové a později nárazové miny se v námořním vojenství používaly už ve středověku, avšak první novodobé námořní miny byly použity v r. 1777 v USA, viz známý Bushnelův útok na britské lodě u Filadelfie. K jejich prvnímu hromadnému nasazení došlo za krymské války v l. 1853-1856, a to na ruské straně, především na Baltiku. K dalšímu významnému uplatnění námořních min došlo za americké občanské války v l. 1861-1865, kdy se na nich potopilo osmnáct válečných lodí Seveřanů. Účinné byly i za rusko-japonské války v l. 1904-1905, když už se projevila propracovanost taktiky nasazování tohoto bojového prostředku, tehdy s asi 50kg výbušnou náplní, např. utvářením minových polí a přehrad; důsledkem bylo zničení jedenácti válečných lodí na obou stranách, z toho šesti velkých, mj. obrněnce PETROPAVLOVSK a japonských bitevních lodí HACUSE a JAŠIMA. - Za Velké války už byly standardem s vysokou účinností a s vysokým použitím, řádově ve statisících (téměř třetina lodí zničených v l. 1914-1918 byla obětí námořních min!). Nejvíce s v l. 1914-1918 používaly kontaktní miny spočívající 3 až 5 m pod hladinou a ukotvené v hloubce 120 m (později až 300 m) a s výbušnou náplní hmotnosti až 200 kg. Skládaly se z těla (pláště), výbušné náplně, detekčních prvků s rozněcovačem a kotevního zařízení. Postupně se vyvinuly námořní miny mnoha druhů – miny odpalované na dálku elektricky (po drátech nebo rádiem), protiponorkové miny anténové, miny bezkontaktní, k výbuchu iniciované akustickým impulsem, magnetickým polem, změnou tlaku v okolí, otřesem či hlukem… Velmi dobré byly miny ruské a německé, špatné byly britské, ale v r. 1917 Britové nasadili nové, s náloží 200 kg trinitrotoluolu, které už dělaly Němcům veliké potíže. Avšak Britové neměli úspěch s položením velkých minových polí proti německým ponorkám před a za Doverskou úžinou a v Anglickém kanále (La Manche), neboť u-booty pole podplouvaly, asi třetina min se utrhla od kotev nebo je i s kotvami silné proudy přenesly jinam… Celkově válčící strany položily za Velké války asi 309 000 námořních min(!!), nejvíce v průlivu La Manche (213 000 min, z toho asi 155 000 protiponorkových) a potopilo se na nich 180 válečných lodí (8 bitevních, 10 křižníků, 106 torpédoborců, 56 ponorek). Existence použitých min však působila obrovské poválečné problémy, neboť mnohé miny se utrhly od kotev a bloudily po mořích a oceánech, někde se ztratily mapy se zákresy zaminovaných námořních oblastí…, a odminování bylo velmi nákladné. Ve výzbroji válečných námořnictev námořní miny zůstávají dodnes.

Minolovka = loď určená k vyhledávání min a jejich eliminaci, většinou ničením na místě. K nasazení prvních minolovek došlo za rusko-japonské války v l. 1904-1905, kdy Rusové opatřili některé přístavní a rybářské parníčky jednoduchým lanovým zařízením na odřezávání min od kotevních lan a vyslali je před Port Artur, Japonci nasadili rovněž rybářské lodě – odřezávací lana byla asi 50 m dlouhá a podařilo-li se minu od jejího kotevního lana odříznout (což se skutečně dařilo), byla pak na hladině přivedena k výbuchu palbou s pušek či kulometů. Bylo však zřejmé, že ani tyto improvizované minolovky brzy nepostačí, proto se už v r. 1905 v některých námořnictvech přistoupilo ke speciálním konstrukcím levných lodí s velmi malým ponorem, jakými bylo třeba pět ruských 150tunových minolovek s ponorem pouhých 1,4 m. Zařízení minolovek se však příliš neměnilo, jen odřezávací lano, už s noži v určitých vzdálenostech od sebe a dlouhé až 200 m, mělo nyní na konci plovák nebo jiné zařízení („drak“), které udržovalo lano v požadované hloubce, zato minolovka se stala samostatnou lodní kategorií. Němci ihned po zahájení Velké války začali stavět početnou flotilu minolovek M s ponorem do 2,2 m, později nasadili početné menší minolovky FM s ponorem 1,3 m. Britové za Velké války zavedli kategorii velkých minolovek-šalup s norm. výtlakem 1200-1300 t určených však v rámci flotilní služby i k jiným úkolům: vlečení, záchranným pracím a posléze i k protiponorkovému boji a eskortování. Ve výzbroji prvních takových jednotek (typ ACACIA) bylo 2x 76mm a 2x PL 47mm děla, další (AZALEA, AUBRIETIA, ANCHUSA…) měla už 2x 102mm a 1-2x PL 47mm děla, a ty poslední nesly i okolo 40 hlubinných pum pro boj s němckými ponorkami. Jako minolovky sloužily i zpočátku neozbrojené rybářské traulery, které vlekly odřezávací lana nebo lovné sítě, později se traulery vyzbrojovaly též pro případný přímý hladinový protiponorkový boj. Např. britské Královské námořnictvo využívalo za Velké války nejen běžné rybářské lodě, ale i ty, které se na náklady Admirality upravovaly, aby odpovídaly specifikacím vypsaným vrchním velením; zvaly se pak hrdě „admiralty trawlers“ a měly 670 plných tun, délku cca 43 m, výzbroj tvořilo 76mm dělo a vrhač hlubinných pum a v l. 1916-1918 jich do válečné služby vstoupilo asi 550. K výbavě větších, speciálních minolovek pak patřily už také akustické a magnetické generátory v podobě podhladinových sond, přivádějící miny k výbuchu bezkontaktně… Obecně platilo rozdělní minolovek jako třídy na (1) minolovky širokomořské, s výtlakem 600 až 800 t, některé však až 1300 t, neboť měly sloužit v náročných klimatických podmínkách a to i za dlouhé operační oceánské plavby (2) minolovky příbřežní, s výtlakem do 600 t a (3) minolovky-čluny (např. německý typ UZ) a minolovné traulery. Zvláštní způsob likvidace min na Baltickém moři zavedli Němci – upravily několik starých dopravních parníků, jejichž konstrukci zesílili tak, aby lodě snesly i několik nájezdů na miny, a přitom je opatřili zátěží (písek apod.), aby na miny skutečně narazily, ale efektivita byla malá a ztrátovost vysoká… (Minolovky se vyvíjely i po Velké válce, za druhé světové války se staly nejpočetnější třídou válečných lodí, zdokonalila se však jejich magnetická, hydroakustická aj. zařízení k vyhledávání min. Přesto měly útvary minolovek těžké ztráty.)

Minonoska = speciální loď určená k dopravě a kladení hladinových námořních min. První speciálně postavená minonoska se objevila zkraje devadesátých let 19. století; byl to německý PELIKAN, rozestavený jako obchodní parník, a dokončený v r. 1891 jako poměrně rychlá minonoska ( 2390 t, 4x 88mm, 400 min, 15 uzlů), která z konstrukčního i taktického hlediska zaujala i v zahraničí a stala se předlohou stavby podobných lodí zejéma v Rusku. A tak největší pozornost mezi prvními loděmi tohoto druhu si vysloužily dva ruské parníky-minonosky AMUR a JENISEJ (2590/2800 t, 15 malorážních děl, 450 min, 18 uzlů) dokončené v r. 1901 a poslané do Port Arturu na Dálném východě. JENISEJ se sice hned na počátku rusko-japonské války v únoru 1904 potopil, ale miny AMURU dokázaly Japoncům v květnu 1904 zničit dvě prvotřídní bitevní lodě… Němci pak postavili dvě podobné minonosky ALBATROS a NAUTILUS a za Velké války měly ve službě chráněné křižníky-minonosky BREMSE a BRUMMER. Miny však nenesla jen takováto specializovaná plavidla, nýbrž bývaly ve výzbroji lodí také jiných kategorií vč. bitevních a ponorek, standardem - byť v malém počtu okolo dvaceti ks - se staly na torpédoborcích, bitevní lodě jich měly až padesát. Na rozdíl od nich však byly velké minonosky a parníky na minonosky upravené mnohem efektivnější, neboť největší jednotky této kategorie byly schopné nést až 500 min. Osvědčily se i za Velké války a např. německý konvertovaný (bývalý osobní) parník PRINCESS MARGARET nakladl tehdy asi 25 000 min. Výzbroj minonosek odvisela od velikosti lodi, a tak jen ty největší nesly středorážní děla, jinak byly minonosky osazeny jen malorážními zbraněmi. 

Míření (lodním dělem) – viz Zaměřovač lodní, dělostřelecký.

Místoadmirál = dřívější české označení zástupce velícího admirála anebo - spíše - synonymum výrazu viceadmirál.

Mitrailleuse (fr., čti mitrajéza) = více- až mnohohlavňová palná zbraň druhé poloviny 19. století, schopná odpálit střely ze všech hlavní buď najednou, nebo postupně, takže k nepříteli směřovalo extrémně vysoké množství střel. První zbraň tohoto druhu, jíž se také už říkalo „mitrailleuse” – kulomet, v r. 1851 zkonstruoval z 50 puškových hlavní belgický armádní důstojník kpt. Faschamps, zřejmě inspirovaný i některými středověkými pokusy se stejným záměrem (mj. vícehlavňovou planou zbraň sestrojil i L. da Vinci). V r. 1863 podobnou zbraň s 37 hlavněmi představil jiný Belgičan, J. Montigny, ale ujala se až konstrukce, kterou v tajnosti, ale ve spolupráci s Montighnym, vypracoval a v r. 1865 uvedl Francouz Jean-Baptiste Verchère de Reffye. Tato mitrailleuasa měla 25 hlavní ráže 13 mm, sdružených ve válcovém, ocelovém, lafetovaném pouzdře, byla na kolovém, polním dělostřeleckém  podvozku a její obsluhu chránil plechový štít. Nabíjení hlavní bylo mechanické, pomocí ručně otáčené kliky se postupně odpalovaly, anebo se odpálily najednou. Ve své době byla Reffyeho mitraillausa s kadencí 100 ran/min. postupně nebo ve čtyřech salvách zbraní skutečně hrůzostrašnou, ba téměř zázračnou, nadto její účinný dostřel 1800 m byl delší než dostřel tolik obávaných německých pušek-jehlovek systému Dreyse! Reffyeho kulomet se tak stal první evropskou, prakticky použitelnou rychlopalnou zbraní, přijatou do francouzské armády a v malém počtu i ve francouzském Národním námořnictvu. Reffye se pak obeznámil s poslední konstrukcí vícehlavňového kulometu systému Gatling z r. 1868 a svoji zbraň ještě zdokonalil, především stran nabíjení… Tyto „rozsévače smrti“ poprvé našly uplatnění za německo-francouzské války v l. 1870-1871 a ač nebyly pěchotní zbraní, sloužily většinou k palebné podpoře postupu vlastní pěchoty anebo zastavení útoku pěchoty německé, avšak bohužel na velkou vzdálenost. Právě v těchto bojích se však ukázalo, že asi 700kg mitrailleusy jsou pro rychlý taktický přesun příliš těžké, spotřebovávají obrovské množství munice, k jejich obsluze a hlavně převozu je třeba mnoho mužů a několik koní, palba na velkou vzdálenost postrádala přesnost..., a tak jednou z mála výhod mitrailleus bylo, že při postupné palbě se nehnuly z místa a při salvě sebou jen škubly, takže nebylo třeba je znovu zaměřovat, jak to bylo nutné s polními děly... Co se týče nasazení na válečných lodích, byly mitrailleusy vítanou zbraní na jednotkách v koloniální službě a asi by se osvědčily v boji s torpédovými čluny a torpédovkami, které se na mořích objevily v druhé polovině sedmdesátých let, avšak projevilo se, že jinak je „pěchotní” ráže 13 mm pro námořní boj příliš malá, vadila i „stříkací“ kadence… A tak pozornost hlavních námořních štábů a admiralitních dělostřeleckých odborů se stočila k revolverovým, vícehlavňovým dělům Hotchkiss (viz) ráže 37 mm, jaká se od konce semdesátých let začala prosazovat právě především jako zbraň námořní (ač je armády využívaly také). Britské Královské námořnictvo v osmdesátých letech 19. století zavedlo podobné zbraně systémů Gardner (viz Gardnerův kulomet), Nordenfelt (viz) aj.; nejvíce využívaná se stala 4hlavňová zbraň Nordenfeltova ráže 25,4 mm, později na britských lodích, mezi lehkými děly s vysokou kadencí, převládala revolverová děla ráže 37 mm. - Mitrailleusy se v minimálních počtech instalovaly na paluby, můstky a marsy, a to na všechny druhy válečných lodí včetně malých jednotek, např. dělových člunů. Byly určeny hlavně k boji si nepřátelskými torpédovkami, neboť ty se k vykonání útoku musely přiblížit jen na několik set metrů a pravděpodobnost, že je na tu vzdálenost zasáhnout spršky projektilů a pobijí můstkové služby a palubní čety, byla značná. Vzápětí však tyto těžké zbraně nahradily lehčí jednohlavňové kulomety, avšak rovněž jen v malých počtech; byly to zejména kulomety Maxim, jejichž první exemplář ráže 11,4 mm představil Angloameričan H. S. Maxim v r. 1883 (viz Maximův kulomet). I ty se však v různých zemích modifikovaly, ale Královské námořnictvo Velké Británii zůstalo u typu Maxim-Vickers a tento kulomet se v malém množství používal na britských válečných lodích i za první a druhé světové války.

MMG (od angl. manual machine gun) = v anglických textech zkratka jako označení pro tzv. strojní zbraň, která vyžaduje ruční (živou, manuální) obsluhu. Takovými zbraněmi např. byly kulomety s mechanickým nabíjením (Gatling, Reffye, Gardner…), zatímco kulomety s automatickým nabíjením (Maxim, Colt…) se značily MG (viz MG).

MLR (angl. muzzle loading rifle = dělo nabíjené ústím) = britské označení pro dělo-předovku.

Molo (od angl. mole) = část přístavu, a to buď přírodní útvar uzpůsobený k využívání pro námořnické účely, nebo umělá stavba sypaná, kamenná, betonová, konstruovaná nebo smíšená, avšak ve všech případech vybíhající od pevniny k rejdě resp. moři, do hlubší vody, aby k molu mohly lodě s hlubším ponorem. Mola v klidných částech přístavů bývala i dřevěná (obslužná, viz dále). Mola měla/mají dvojí účel: (1) ochranný, pro který jsou uzpůsobeny lamači vln, vlnolamy, chránící přístav vůči vlivům moře na přístav, tj. mají odrážet vlny valící se na přístav; hradící mola zase brání proudění nánosů do nitra přístavu; (2) obslužný, tedy umožňují dopravovat k lodím nebo z lodí náklad, a to i po železnici na molech položné, aniž by loď musela přirazit k nábřeží; v některých přístavech s mělkými bazény (vnitřnímu rejdami) jsou obslužná mola zvláště dlouhá, aby jich dosáhly i lodě s velkým ponorem, neboť je rychlejší a pohodlnější doprava přes molo než prostřednictvím přístavních člunů, na něž se zboží musí zdlouhavě překládat; (3) některá mola mají ochranný i obslužný úkol zároveň. Na velkých obslužných molech bývají i skladiště, nádrže, jeřáby apod. - Vlnolamy se zakládalyí buď jako rovné útvary, nebo jako mírné, ale dlouhé oblouky před přístavní zátokou (vnitřní rejdou) o obou koncích volných, nebo se vlnolam vede jen z jednoho břehu, a druhý konec je volný. Mnohá mola oddělují přístavní bazény anebo jiné části přístavu. Sahají do výše až několika metrů nad místní hladinu při jejím nejvyšším stavu a zpravidla jsou opatřena předprsní. Na konci mol bývaly malé majáky, nyní identifikační značky vč. světelných.

Monitor (od angl. monitor - kontrolovat, sledovat) = (1) archetyp kategorie nízkých věžových lodí (tj. pancéřových, s dělem či děly umístěnými v otočné pancéřové kupoli na vrchní palubě – viz Dělostřelecká kupole lodní a viz Dělostřelecká věž lodní) s malým ponorem, určených k boji u pobřeží nebo na dostatečně hlubokých a širokých řekách, mj. i k podpoře pozemních jednotek. Pojmenování se této kategorii dostalo podle americké lodi MONITOR zkonstruované v USA domestikovaným švédským inženýrem J. Ericssonem, pojmenované tak při spuštění lodi na vodu 30. ledna 1862. Proslavila se jednak jako první bojově nasazená loď s otočnou dělovou kupolí (slavná kupole byla v r. 2003 vyzdvižena a je vystavena v námořním středisku respektive muzeu v Newport News ve Virginii), jednak epochálním soubojem s jižanským pancéřníkem VIRGINIA (MERRIMAC) na Hampton Roads 6. března t. r. Souboj nejen potvrdil oprávněnost použití silného pancíře ku ochraně lodi, ale otevřel dveře vývoji lodní dělostřelecké věže, která postupně účelově i technicky překonala prostou lodní pancéřovou dělovou kupoli a lodní kasematu. - Konstrukce prvních amerických monitorů byla jednoduchá: široký prámový trup s volným okrajem kombinovaný ze dvou částí: spodní („vana“ aj.) - s plochými a velmi šikmými bočinami, která skrývala hnací a kormidelní systém, muniční sklad, ubytovací prostory…, a vrchní („šindel“ aj.) - prám se značnými pancéřovými přesahy přes spodní část; na palubě vrchní části spočívala otočná dělová kupole (pozdější monitory měly dvě) s mřížovaným stropem a dvěma těžkými předovkami pálícími skrze uzavíratelné střílny. Tímto pancéřovým prámem pronikaly nahoru na palubu jen vývody kouřovodů, větrací štěrbiny a bojové stanoviště velitele lodi a kormidelníka, byla tam také vyústění chrličů páry pro likvidaci nepřátel, kteří se dostali na palubu. V této podobě, tedy především s nizoučkým volným bokem, se stavěly především v USA, ale tam se jednotky této kategorie postupně vyzbrojovaly mocnějšími děly a zvyšovalo se středolodí, takže takto provedené oceánské monitory měly větší šanci podstoupit i námořní boj a daleké plavby, nicméně jako bitevní jednotky se uplatnit nemohly. - Dělová kupole našla uplatnění i v Evropě, byť tam hlavně přičiněním britského konstruktéra C. P. Colese, jenž „svoji“ dělovou kupoli vyvíjel už od padesátých let 19. století, avšak jinak evropské monitory nevznikaly jako lodě koncepčně přímo navazující na americký MONITOR, nýbrž se projektovaly s větším ohledem na plnění širomořských úkolů. Jako první tu byly uvedeny do služby dánský ROLF KRAKE (1864, 1320 t, 4x 68lb předovky) a německý ARMINIUS (1865, 1800 t, 4x 210mm předovky), oba postavené ve Velké Británii, s dělovými kupolemi právě C. P. Colese, jako námořní verze monitoru - trup totiž byl po stranách opatřen odolným plechovým (štítovým) zábradlím, které mělo zamezit přeléváni vln přes palubu. Italský, ale značně větší AFFONDATORE (1866, 4300 t plný, 2x 254mm) byl řešen podobně. - Koncem šedesátých let a v sedmdesátých letech 19. století postavilo poměrně hodně malých monitorů Švédsko, které je potřebovalo k ochraně pobřeží. Velká Británie sice přišla v r. 1863 s vlastním monitorem VIVERN a pak v sedmdesátých letech vstoupila do služby v Královském námořnictvu řada redutových monitorů (angl. breastwork monitors – viz níže Monitor redutový), tj. se středolodní pancéřovou redutou (viz Reduta lodní), jež nesla jednu až dvě dělostřelecké kupole a dávala lodi větší ambice bojovat i na více rozvlněném moři; první byl bezstěžňový CYCLOP, následoval značně větší DEVASTATION (dokončen v r. 1873) - též bezstěžňový obrněnec, vývojově směřující k vrcholnému predreadnoughtu. On a jeho sesterská loď THUDERER (1877) i následný DREADNOUGHT téže koncepce (1879) se často  nesprávně uvádějí jako modifikace původních monitorů; sice vznikly pro systém obrany britského pobřeží nebo ke službě na klidnějším Středozemním moři, avšak nikoli k akcím na řekách, a měly větší možnosti námořního taktického nasazení než americké monitory. - Francie postavila jen několik silně pancéřovaných monitorových jednotek určených i ke klounovým útokům, a i ona pak přešla k realizaci silně vyzbrojených oceánských barbetových lodí. - Rusko uvedlo do služby deset jednověžových monitorů (typ BRONĚNOSEC) a jeden dvouvěžový (SMĚRČ), sice vlastní konstrukce, ale zjevně podle amerického vzoru (tj. též byly bez stěžňů), a to pro ochranu Kronštadtu a Petrohradu, následovaly dva stěžňové monitory typu ČARODĚJKA a čtyři stěžňové „admirálské“ monitory (nesly jména slavných ruských admirálů), až vyvrcholením této kategorie v Rusku byla realizace PETRA VELIKÉHO - velkého jednokomínového monitoru (10 400 t, 4x 305mm…) s rysy britského DEVASTATIONU. Jiné evropské velmocenské státy na monitory resignovaly, avšak početnou flotilu monitorů měly Holandsko a Norko, ujaly se i v zemích Jižní Ameriky; ostatně původně peruánský, poté chilský monitor HUÁSCAR se po americkém MONITORU stal druhou nejslavnější lodí této kategorie na světě a dodnes existuje jako technická památka. Nu a monitory původní koncepce se stavěly nadále v USA – nejenže jich řada vznikla ještě v seveřanských loděnicích, ale stavěly se i po občanské válce, dokonalejší, už s velmi těžkými dvěma až čtyřmi předovkami a bojovými stěžni, jenže stále s nizoučkými trupy; poslední americké „klasické“ monitory – čtyři jednotky typu ARKANSAS – vstoupily do služby v l. 1902 a 1903 (posledním exemplářem této klasy byla FLORIDA z r. 1903), ale jen jako obranné přístavní lodě, ale brzy byly přeřazeny… a skončily v zapomnění. - (2) = Bombardovací válečná plavidla používaná za obou světových válek především Velkou Británií, a to zejména k bombardování pobřežních a námořních cílů a k obranným účelům (druhým záměrem Britů bylo využít zastarávající těžká děla pro bitevní zahálející v arzenálech). Výtlak těchto novodobých činil až 8000 t, byly vyzbrojeny děly ráže až 457 mm (těžké monitory) respektive děly do ráže 203 mm (lehké monitory), a ovšem i protiletadlovými zbraněmi, ale až na pancíře dělostřeleckých věží (rovněž původně pro bitevní lodě), bojových stanovišť a pancéřové přepážky jiné pancéřování neměly, anebo jen slabé. Prvními britskými novodobými monitory byly tři malé říční jednotky typu HUMBER (1520 t plný, 2x 152mm, 2x 120mm houfnice…), stavěné původně pro Brazílii, které ještě před začátkem Velké války Velká Británie koupila a zařadila do Královského námořnictva. Ve „zlatém roce monitorů“ 1915 vstoupily do služby mnohem větší čtyři jednotky typu ABERCROMBIE (6150 t, 2x 356mm americká, dále malorážní vč. PL), osm jednotek LORD CLIVE s menšími hlavními děly (6150 t, 2x 305mm ze starých obrněnců typu MAJESTIC, v r. 1918 byla na třech lodích nahrazena 457mm děly z lehkého bitevního křižníku FURIOUS plus jedním rezervním), velké monitory MARSHAL NEY a MARSHAL SOULT (6700 t, 2x 381 mm, 8x 102 mm…) a jednadvacet monitorů typu M s děly ráží 234 mm a 152 mm ze starých křižníků, až v r. 1916 došlo na tehdy největší britské jednotky této kategorie EREBUS a TERROR (8450 t plný, 2x 381 mm, 8x 102 mm…, 11 uzlů). Většina britských monitorů vyjma typů M15 a M29 nesly boční pancéřování tloušťky okolo 100 mm, tudíž byly "zranitelné" už středními děly (typ GORGON ovšem měl i 180 mm silný nízký pancéřový pás), lepší bylo jen pancéřování barbet (200 mm) a velmi dobré pancéřování dělobých kupolí (250-330 mm); EREBUS a TERROR, s ochranou koncipovanou podle zkušenpstí od Gallipoli, dostaly nad muniční sklady zesíélěné pancéřové paluby (100mm pancíř); jinak samozřejmě měly nedobré nautické vlastnosti a s 9 – 11 uzly byly pomalé (což k jejich nasazení ovšem stačilo), ale při ponoru max. 3,6 m (typy M do 2,1 m) nebyly obavy z min. Většina britských monitorů prošla koncem války úpravami a přezbrojením. – Na rozdíl od britských specializovaných, tj. od projektu takto připravených jednotek vznikaly v Itálii improvizované konstrukce, které, ač za monitory někdy označované, s britskými monitory měly málo společného, neboť šlo o prámy improvizovaně vyzbrojené těžkými děly, ostatně Italové je nenazývali monitory, nýbrž plovoucí baterie. Největší pozornost vzbudil monstrózní FAA´ DI BRUNO nasazený k obraně Benátek - betonový prám osazený pancéřovou věží s těžkými děly z nedostavěného super-dreadnoughtu, jednodušší, ale stejně bizarní konstrukci měly CARSO, CUCCO, MONFALCONE a VODICE… (Malého využití se bombardovací monitory dočkaly i za druhé světové války.)  

Monitor redutový (angl. breastwork monitor) = věžová loď k obraně pobřeží. Koncepčně částečně navazovala na původní americké pojetí (viz Monitor 1), tedy s až dvěma otočnými dělostřeleckými kupolemi a jednoduchou nástavbou, avšak na takovéto lodi bylo středolodí vyvýšeno o pancéřovou nástavbu – redutu (viz Reduta lodní), šíře shodné či téměř shodné s šíří trupu, která nesla kupole s těžkými děly i nástavbu. Přítomnost reduty (1) vylepšovala ochranu středolodí, (2) činila lodě odolnější vysokým vlnám, (3) povyšovala úroveň dělostřeleckých postů (vzhledem k hladině) a činila věže méně skrápěnými mořskou vodou, (4) výše umístěná děla měla delší dostřel. – Prvním britským redutovým monitorem byl CERBERUS (sesterská loď MAGDALA, oba byly dokončeny v r. 1870), následovala menší, ale vylepšená ABYSSINIA (1870) a jednověžové GLATTON (1872) a RUPERT (měl i kloun, 1874), ale vrcholy této kategorie byly dvouvěžové jednotky typu CYCLOPS (CYCLOPS, GORGON, HECATE, HYDRA – do služby vešly v l. 1874-1877), které měly výtlak 3430 t, výzbroj 4x 254 mm (2 x 2), reduty s pancíři tloušťky až 203 mm na 254mm teakovém podloží, rychlost 10 uzlů… Pak vývoj redutových monitorů ustal, ve prospěch vývoje redutových věžových bezstěžňových obrněnců na bází obrněnce DREADNOUGHT, z níž se pak vytvořila kategorie bitevních lodí první generace - pre-dreadnoughtů (viz i Monitor 1 a viz i Věžová loď)

Monzun, monsun = v jihozápadní části Asie a nad Indickým oceánem zimní nebo letní vítr, který v zimě vane z teplejší pevniny na chladnější moře a v létě z teplejšího moře na chladnější pevninu. Dosahuje až 8° Beauforta.

Morseova abeceda (angl. Morse Code - Morseův kód) = mezinárodně uznaná soustava kombinací krátkých a dlouhých světelných nebo zvukových signálů ve smyslu tečka/čárka určená k telegrafické, radiotelegrafické, vizuální případně akustické komunikaci, dnes už téměř nepoužívaná. Frekvence vysílaných/přijímaných znaků činila okolo 40/min. Autorem této soustavy byl Američan S. F. Morse (1791-1872), původně výtvarník, později průkopník telegrafie. Od r. 1832 se v Evropě zabýval sestrojením přístroje, jenž by tyto znaky vysílal i přijímal, poté se vrátil do USA a tam stroj hmotnosti 93 kg dokončil a nechal si jej v New Yorku patentovat. Poprvé veřejně použil svého stroje o dvou stanicích 4. září 1837 – sestavil telegram s pěti slovy (143 znaků). V r. 1838 si nechal svůj stroj patentovat v některých předních evropských státech, ale zařízení ještě bylo nedokonalé a těžké, takže v r. 1843 poskytla americká vláda Morsemu subvenci na jeho vylepšení. V r. 1845 Morse dokončil stroj v podobě, v jaké se později - v době radiotelegrafie - prakticky používal i na lodích; byl to telegraf s elektromagnetem a železnou pohyblivou kotvou v podobě vahadla, opatřenou pružinou. Na jednom konci se vahadlo přerušovaně tisklo k elektromagnetu, takže při každém stisknutí procházel jím elektrický proud, jenž se vodiči přenášel na vzdálenou stanici, na druhém konci vahadla bylo zapisovací zařízení – hrot připevněný k vahadlu a kolečko smáčené v barvě, které posunovalo dlouhý proužek papíru, na němž se zespodu obtisky způsobované hrotem barevně zaznamenávaly. Vzdálená stanice byla vybavena stejně, ale při příjmu telegramu nepotřebovala obsluhu, neboť elektromagnet a pružinka obsloužily vahadlo se zapisovacím zařízením samy. Nutno dodat, že systémů telegrafů bylo víc (viz Radiotelegrafie na lodích).         

Mosaz = slitina mědi a zinku, případně s velmi malým množstvím i jiných kovů (cínu, olova, železa…). Její některé druhy byly pro svoji ekonomickou výhodnost používány požívány také ve zbrojířství i ve stavbě lodí, zejména k antivegetativnímu opláštění spodků lodních trupů. 

Motor = každý stroj, v němž se přeměňuje energie dodávaná (v podobě větru, lidské síly, vody, páry, elektřiny…) anebo vzniklá (spalováním) v mechanickou práci. Pro pojednávané období (1815-1918) rozeznáváme motory tepelné (parní stroj, parní turbína jako motory s vnějším spalováním, tj. v topeništích kotlů, a spalovací motor – motor se spalováním vnitřním), motory tlakové (tlakovzdušné, tlakovodní…) a motory elektrické. Podle konstrukce dělí se motory na pístové (parní stroje, spalovací motory), rotační (parní a plynové turbíny…) a reaktivní (raketové, tryskové). První relativně efektivně pracující motory, parní stroje, se na válečných lodích objevily začátkem 19. století (poprvé na Fultonovu katamaránu DEMOLOGOS), a téměř devadesát let trvalo, než se definitivně začaly prosazovat parní turbíny a spalovací motory. 

Motorový člun = plavidlo bez paluby, osazené a poháněné jakýmkoliv motorem (viz Motor). Motorový člun je např. parní barkasa válečné lodi. V užším smyslu se však motorovým člunem rozumí člun osazený a poháněný spalovacím motorem. První takový sestrojil Francouz Jean-Joseph Etienne Lenoir (1822-1900), jenž svůj člun osadil spalovacím motorem s výkonem pouze 2 HP a v r. 1864 jej zkoušel na Seině v Paříži. Jelikož ale spalovací motory tehdy neměly postačující výkon, začaly se motorové čluny prosazovat až počátkem 20. století.

Motorový dělový člun = za Velké války v některých zemích (Velká Británie, USA, Itálie…) označení pro rychlé malé jednotky osazené spalovacím motorem případně i elektromotorem (pro „neslyšitelnou“ plavbu) a vyzbrojené lehkým dělem případně jedním dvěma kulomety, určené k protiponorkovému boji. Jejich úkolem bylo překvapovat, stíhat a napadat ponorky plující na hladině, což v praxi bylo málo možné.

Motoškaf (slangové, od it. motoscafo) = v rakousko-uherském námořnictvu tak byl za Velké války zván italský útočný motorový člun, buď dělový nebo torpédový (viz MAS).

Moždíř = nejstarší těžká (hrubá) palná zbraň, vzniklá koncem 14. století z běžného moždíře (lat. mortarium) ku zdrobňování pevných hmot. Tehdy, jako zbraň, byl zván i kotel a jeho hlaveň tvořila soustava silných kovaných tyčí upevněných do kruhu a obepjatých obručemi, zadkem děla bylo dno z kovaného železa. Od 15. století se však už i moždířové hlavně vyráběly z děloviny, v oblasti komořiště byly zesílené a měly už čepy za těžištěm, k uložení hlavně v lafetě. – V moderním vojenství je moždíř charakterizován jako dělostřelecká hlavňová zbraň pro střelbu horní skupinou úhlů - velkorážní dělo k nepřímé střelbě (de facto ovšem to střelba nebyla, nýbrž jen vrhání, neboť prachová náplň sloužila jen k vypuzení střely z hlavně, kdežto účinek střely byl vyvolán její rychlostí vyvolanou gravitací a její hmotností). Čím výše projektil vyletěl a byl hmotnější, tím větší byl jho dopadový účinek, na druhou stranu musel mít moždíř i určitý dostřel, proto za optimální náměr se považoval úhel 45°, na krátkou vzdálenost však náměr činil až 70°. Z toho důvodu moždíř nepotřeboval ani dlouhou hlaveň, takže tyto zbraně ji mívaly 1,5x až 2,5x delší než byl její průměr a hmotnost prachu činila 1/40 – 1/8 hmotnosti projektilu. Vnitřní průměr hlavně činil až 300 mm. Ke střelbě se používaly kamenné koule, u menších ráží později i železné, a výbušné střely. - Na lodích, vorech aj. plavidlech na způsob plovoucích baterií se moždíř uplatňoval v 15. až 18. a začátkem 19. století, v bojích a k ostřelování pobřeží na krátkou vzdálenost, též při obraně přístavních vplavů apod., avšak se zvyšováním dostřelu a účinnosti námořních kanónů a pobřežních kanónů a houfnic se v námořním vojenství na konci 19. století přestaly moždíře používat, zůstaly však ještě nějaký čas u pobřežního dělostřelectva. Např. rakousko-uherské pobřežní dělostřelectvo mělo na přelomu 19. a 20. století ve výzbroji námořní moždíř ráže 280 mm, jehož hlaveň byla dlouhá 3,16 m a uvnitř opatřená 60 rýhami.

Mrtvé dřevo, vzestupující dřevoví (angl. deadwood) = je záďový výběh trupu pod vodní čárou. Mrtvé dřevo počíná u zeštíhlení lodního dna do kýlového výběhu a přechází vzhůru do záďového převisu. Částí mrtvého dřeva jsou i tzv. vrtulové studně - záklenky v ponořené čísti zádi, které vylepšují charakteristiku vodního prodění na lodní vrtule. Tvarové provedení mrtvého dřeva, zvaného i vzestupující dřevoví, má značný význam pro činnost lodní vrtule a kormidla.  

M.S. = (angl.) motor ship = motorová loď, loď se spalovacím motorem jako základní hnací jednotkou.

Munice válečných lodí - viz Dělostřelecká munice lodní.

Muniční sklad, muniční komora, muniční sklep = na válečných lodích pojednávaného období (1860-1918) sklad nábojů jednotných, nebo středl do nábojů dělených. Na bateriových a věžových lodích byly muniční komory centrální, pod dělovou nebo pancéřovou palubou, a dodávka střeliva se děla ručně nebo s pomocí kladek, v osmdesátých letech 19. století, poté, co se hlavní děla ustavovala na palubu předo- respektive zadolodí a na lodě se vrátilo střední a lehké dělostřelectvo, byly muniční sklady rozděleny na sklady munice pro těžká děla (zpravidla dvě na každé lodi, někdy však dělená), sklady nábojů pro střední děla – levoboční a pravoboční, a sklady nábojů pro lehká děla. Jelikož byly náboje do těžkého lodního dělostřelectva dělené, tedy zvlášť se do nábojové komory děla vkládala střela a zvlášť prachová (výmetná) nálož, muniční sklad těchto zbraní tvořil: (1) sklad střel a (2) sklad prachových náplní (pulverna). - Věže těžkého a středního dělostřelectva měly samostatné muniční výtahy, každá ze své muniční komory, střední kasematní a lehké dělostřelectvo mělo společné výtahy, tedy pro skupinu děl jeden muniční výtah. Muniční sklady se nacházely vždy poblíž dna, v nejchráněnějším místě válečné lodi – citadele, chráněny pancíři shora, z boku, zezadu i zepředu. Muniční sklady měly těsný interiér vybavený elektrickým osvětlením, účinným protipožárním zařízením a ochranou vůči průniku ohně shora, bezpečnostními dveřmi a ventily pro okamžité zaplavení a samozřejmě větracím systémem. Střely respektive prachové vaky spočívaly v příhradách, mezi nimiž pojížděly vesměs závěsné (stropní) vozíky, a dopravovaly se ke spodnímu ústí muniční šachty v pancéřové barbetové tubě, na lůžko, které vynášeno výtahem stoupalo do dělostřelecké kupole nebo do pánve dělové kupole - přípravny střeliva; v tomto druhém případě se dělené náboje slučovaly na jedno nábojové lůžko a elektrickým (řetězovým) nebo hydraulickým zvedákem posílaly nahoru do kupole, ke komorové závěrové části děla. To jednotné náboje nebo už sdružené dělené náboje se s muničního skladu dopravovaly jednou výtahovou dráhou přímo ke komorové části děla v kupoli nebo do kasematy. (Viz i Magacín)

Muniční výtah = v pojednávaném období (1860-1918) zařízení s vertikálním či téměř vertikálním provozem, dopravující náboje – buď dělené, nebo jednotné – do dělostřelecké kupole nebo kasematy. Na počátku 20. století byly tyto muniční výtahy většinou řetězové (kalibrované, tj. se stejně dlouhými články, např. Gallovými či Greyovými) s korečkovým uspořádáním, poháněné elektromotory, a to na stejnosměrný proud, neboť pak bylo možné otáčky těchto motorů lépe regulovat a směr jejich práce měnit (dolů, nahoru), ve výbavě byly i brzdy, které automaticky zastavily výtah ve chvíli, kdy elektromotor přestal pracovat. Náboje nebo části nábojů dělených spočívaly na nábojovém lůžku, tedy k nosným řetězům připojené jen jednou stranou, což také umožňovalo rychlé a snadné vyjmutí náboje či jeho části. Pracovní rychlost muničního výtahu musela odpovídat kadenci děla; na počátku 20. století činila kadence děla ráže 305 mm (tj. pro dělené náboje) zhruba ránu za 1 minutu, kadence 152mm rychlopalných děl (pro jednotné náboje) 7-8 ran/min, malorážní 76mm děla (rovněž pro jednotné náboje) dávala 12-14 ran/min., tudíž doprava jednotných nábojů musela být rychlá a nepřetržitá.  

Muntzův kov (dle vynálezce, Angličana Muntze) = druh mědi, který se v polovině šedesátých let 19. stol. začal pro svoji tvrdost, houževnatost a odolnost vůči tahu (mnohem větší než u tehdy běžného kujného železa) standardně používat k výrobě lodních plechů ku opláštění spodků lodních trupů, tedy jako ochrana před účinky slané mořské vody a působení mořského biologického obrostu. - Složení: 60 % mědi a 40 % zinku, anebo 56 % mědi, 40,75 % zinku a 3,25 % olova. 

Můstek lodní = plošina určené k vykonávání některé vnější činnosti – velitelské, navigační, dělostřelecké… Hlavní můstek (velitelský) býval plošina napříč lodi, od okraje k okraji vrchní paluby, nad tuto vyvýšená – stanoviště velitele lodi a můstkové služby a signalistů, odkud se sledovalo dění na lodi a kolem lodi, kde se soustřeďovala všechna hlášení o stavu lodi a námořní situaci. Na kolesových lodích plošina zpravidla propojovala vršky obou kolesových skříní (tehdy také se plošině začalo říkat můstek), na vrtulových válečných lodích se lodní můstek objevil, když se přestaly instalovat velitelské nástavby na zádi; do středolodí a potom mezi předo- a středolodí byl umístěn poté, co na lodích přibylo kotlů, tedy i komínů a kdy se na těžkých lodích objevily kormidlové parní stroje, které bylo možné přenosovou soustavou lan, řetězů a táhel ovládat kormidelním (kormidlovacím) kolem na dálku, ostatně pozice před předním komínem poskytovala nejlepší výhledem vpřed a do stran. - Jak přibývalo různých služeb, množil se i počet lodních můstků, které dostávaly charakter specializovaných stanovišť a společně vytvářely můstkové komplexy; na počátku 20. století to byl můstek velitelský, nad ním můstek kormidelní a na něm byl můstek kompasový či létající (s hlavním lodním kompasem), což byl vlastně strop kormidelny opatřený zábradlím (později byly zavedeny můstky navigační, světlometné, signalizační, můstky k řízení dělostřelecké palby, radarové…, bojové). V pojednávaném období (1860-1918) bývaly můstky otevřené, se zábradlím plechovým (štítovým) nebo tyčovým, s podélnými spojovacími prvky a nahoře madly; za špatného počasí se na otevřená zábradlí kladly a upevňovaly protivětrné zábrany a můstky se opatřovaly přístřešky z plachtoviny, které za horkého slunečného počasí sloužily k vytváření stínu (tzv. sluneční plachty). (Viz i Můstek velitelský)  

Můstek spojovací = často jen lávka, ale jindy (na těžkých lodích) masivní koridor se zábradlím, nad vrchní palubou, umožňující přechod mezi předními a zadními můstky, případně palebnými, světlometnými aj. stanovišti bez nutnosti sejít na vrchní palubu.      

Můstek velitelský (viz i Můstek lodní) = plošina jako služební stanoviště velitele lodi nebo jeho zástupce a příslušníků můtkové služby. V sedmdesátých letech 19. století se stala standardní částí velitelského můstku kormidelna, s kormidlovacím kolem a kompasem a prostředky interní komunikace (zvukovody, strojní telegraf), k níž přiléhala mapovna respektive navigační kajuta. Střed můstku se zvětšil, křídla byla někdy prodloužena až podél předního komínu a pak se zvala paluba můstková. Už od šedesátých let 19. století byla na lodích velitelská bojová pancéřová věž, která se v sedmdesátých letech přemístila ze zádi buď na předek středolodní nástavby nebo na velitelský můstek, z něhož se sledovalo dění na lodi a kolem lodi, tady se soustřeďovala všechna hlášení o stavu lodi a námořní situaci. Ale jelikož bojová věž zabírala místo, na němž stálo kormidelní kolo či kormidelna, vznikl nad velitelským další můstek – kormidelní a kormidelna se přesunula na něj, někdy i mapovna. Tam stáli i signalisté, jimž se povely velitele z velitelského můstku předávaly ústně, ale často tam pobýval velitel sám. Z toho důvodu se pak de facto stávala velitelským můstkem tato vrchní plošina, takže se kormidelny postupně rozšiřovaly a dostaly rovněž strojní telegraf a komunikační zařízení, zatímco na spodním můstku, jenž nadále byl zván velitelský či bojový, zůstala stále se zvětšující pancéřové věž, do níž se uchylovalo velení lodi za boje (viz Bojová věž). To se týkalo kapitálních jednotek, zatímco chráněné a lehké křižníky, torpédoborce, dělové čluny… měly bojovou věž na vrchní palubě předolodí a na ní spočíval velitelský můstek s kormidelnou, zatímco torpédovky velitelský můstek neměly a velitelské stanoviště a kormidelna byly v bojové věžičce na předolodí či na malé plošině jako její střeše. Na počátku 20. století úzká plošina napříč lodi, od okraje k okraji vrchní paluby, nad tuto vyvýšená, s kormidlovacím kolem - stanoviště velitele lodi a můstkové služby vč. signalistů,

Můstek létající, kompasový = v pojednávaném období malá, zpravidla nekrytá můstková plošina nad kormidelnou, na níž se přesunul i hlavní lodní kompas, případně stojan s lanky vlajkové signalizace.

Můstek bojový = vyvýšená plošina, na níž se nacházelo pancéřové stanoviště velitele lodi, bojová věž (viz Bojová věž), do níž se velení lodi uchylovalo za boje (jelikož bývala málo prostorná, většina důstojníků a často i velitel zůstávala i za boje mimo ni). Od devadesátých let 19. století byly podlahy bojových můstků kryty nehořlavým linoleem a můstky obestavovalo plechové zábradlí. Bývaly tam signalizační reflektory, komunikační prostředky (vyústění dorozumívacích trubek, později telefony) a někdy i lehká děla nebo kulomety.