pojmy začínající na R

pojmy začínající na R

Ráčna = na lodích dlouhá páka nasazovaná do hlavy kotevního vratidla; otvorů pro ráčny bylo v hlavách vratidel až osm a u každé tlačilo ráčnu až šest mužů (pod dohledem palubního důstojníka), takže k vyzvednutí těžké kotvy, ale i např. lodní vrtule (před plavbou jen pod plachtami) bylo třeba manuálního úsilí téměř padesáti námořníků.

Radiotelegrafická navigace = způsob určování polohy lodi případně směru plavby lodi pomocí různě rozestavených radiotelegrafických lodních, lépe však pobřežních stanic. Vojensky se využívala od počátku první světové války, ale zjištěné hodnoty měly odchylky v řádu desítek námořních mil.    

Radiotelegrafie na lodích = v námořnictví způsob vzdušného předávání informací převedených na soustavu rádiových impulsů, a to prostřednictvím radiotelegrafických přístrojů s jejich příslušenstvím. Převod zpráv děl se mezi loděmi nebo mezi loděmi a pobřežím, za Velké války měly malé radiotelegrafické stanice i vzducholodě. - Radiotelegrafie se vyvinula z telegrafie, tj. telegrafie po drátech, kabelech (odtud zvaly se zprávy takto předávané kabelogramy). První telegrafický přístroj byl sestrojen Le Sagem v r. 1774, byl však samozřejmě nedokonalý, protože jednotlivé znaky - 24 písmen - se mezi stanicemi, každou s 24 elektroskopy, přenášely zvlášť, po 24 vodičích. Poté se telegrafie zvolna vyvíjela, ale všechny přístroje byly založeny na elektrickém přenosu signálů, jež vyvolávají akustické efekty, např. zvonění, a jednoduché efekty optické, např. vychýlení rafie (Sömmeringův z r. 1809, Šilingův jehlový z r. 1820…). Takový byl i první elektromagnetický telegraf Wheatstonea a Cooka, zavedený v r. 1837 na dráze z Londýna do Birminghamu. Pak však se ujal telegraf Američana S. F. Morsea (viz i Morseova abeceda), v r. 1845 patentovaný v řadě evropských zemí a USA; přístroj byl jednoduchý, s elektromagnetem, vahadlem na pružině a zapisovacím zařízením a velmi rychle se ujal a rozšířil. Zároveň byla množina jeho impulsů na počátku padesátých let 18. století systemizována do mezinárodně platné soustavy znaků, ve světě sto let nejpoužívanější... Přístroj sám pak doznal různých zdařilých i méně zdařilých pokusů o jeho vylepšení (Hughesův telegraf tisknoucí ne Morseovy značky, nýbrž písmena, Wheatstoneův telegraf s vysíláním až 1200 znaků/min. pomocí děrované pásky, z něhož se po první světové válce vyvinul pak osmdesát let využívaný dálnopis respektive obrovská světová dálnopisná síť). Pro účely válečného námořnictva však byla kabelová telegrafie využitelná jen částečně, např. ke spojení mezi admiralitou a velitelstvími základen. Až koncem 19. století s objevila zařízení umožňující bezdrátový přenos signálů - radiotelegrafie, a to prostřednictvím vysokofrekvenční energie – elektromagnetických vln vyzařovaných vysílací anténou, nyní už v rytmu Morseových značek, a zachytávaných anténou přijímací a předávaných do už běžného telegrafického zařízení. První, kdo zdokonalil detektor elektromagnetických vln a vynalezl anténu, byl Rus A. S. Popov, jemuž se v r. 1895 podařilo zachytit první bezdrátové sdělení, ale první prakticky použitelnou radiotelegrafickou stanici sestrojil Ital G. Marconi v r. 1897, který se svým zařízením dosahoval spojení na větší vzdálenosti. Několik let poté se radiotelegrafické stanice pracující jen na dlouhých vlnách začaly instalovat na lodích – tvořily je vysílač, přijímač, anténní systém společný nebo dělený (vysílací-přijímací), zdrojová část a příslušenství. Těmito prostředky se dosahovalo spojení i na vzdálenost tisíce kilometrů, ale jen stanicemi s velkými anténami a značných výkonů, které se ani na velké válečné lodě nehodily. Proto i na bitevních lodích počátku 20. století byly radiotelegrafické přístroje menší (i tak ty první vážily až 6 tun!), s nimiž se dosahovalo spojení na vzdálenosti do 200 mil, přičemž záleželo na klimatických podmínkách (nejvýhodnější bylo telegrafování po půlnoci), zato na pobřežích se stavěly stanice značně výkonnější – v r. 1903 měli Britové osm takových, Němci dvě… Ve stejném roce dokonce došlo k předání radiotelegramu přes Atlantický oceán, tj. na vzdálenost 2600 nám. mil (4800 km). I přes nedokonalost přístrojů sehrála radiotelegrafie významnou roli už za rusko-japonské války v l. 1904-1905. Na Dalekém Východě tehdy komunikace drátovou telegrafií (kabelogramy) byla možná jen mezi velkými přístavy a optická signalizace se uplatňovala jen místně a rovněž pozemní telefonické sítě byly jen místní nebo na velkých lodích, takže sdělení mezi veliteli lodí a formací na větší vzdálenost se ještě na přelomu 19./20. století předávala většinou prostřednictvím spojových lodí - avis, lehkých křižníků, torpédoborců…, což zavedení radiotelegrafie na velkých lodích a v základnách změnilo (ruské lodě I. Tichooceánské eskadry měly francouzské stanice systému Popov-Ducrete, II. tichooceánské eskadry německé stanice systému Slaby-Arco, japonské lodě měly britské stanice systému Marconi). Japonci radiotelegrafické stanice využili i při navádění lodní palby na Port Artur, při přeskupování bojových částí loďstva, pátrání po ruských lodích…; radiotelegrafie umožnila i rychlou koncentraci japonského loďstva u Cušimy ráno 27. května 1905, kdy se do Korejského průlivu blížila II. Tichooceánská… Po této válce vývoj lodní radiotelegrafie pokračoval. Vynález elektronek - diody v r. 1904 a triody v r. 1907 - sice umožnil zkonstruovat vysokofrekvenční a nízkofrekvenční zesilovače s možnosti velkého zesílení i při malých výkonech, ale lodní přístroje byly stále radiotelegrafické (komunikace vzduchem jen pomocí znaků), nikoliv radiové, tj. radiotelefonické (komunikace vzduchem prostřednictvím slov elektroakusticky reprodukovaných). Radiotelegrafické stanice zůstaly na lodích i za Velké války, avšak tehdy už se podařilo při zachování či i navýšení výkonů jejich rozměry a hmotnost umenšit natolik, že radiotelegrafické stanice nesly už i menší lodě, např. vůdčí torpédoborce, ale např. mnohé dopravní parníky nadále zůstávaly bez nich. Po r. 1918 pokračoval intenzivní vývoj radiotelegrafie, který však přešel do vývoje radiotelefonie, radiotelegrafie se však udržovala kvůli větším možnostem šifrování.

Ráhno = (1) dřevěné nebo kovové břevno kruhovitého průřezu k uchycování horního lemu příčných i podélných lodních plachet, které se od ráhen dolů spouštějí a napínají nebo se k ráhnům skasávají. Ráhna jsou buď příčná, tedy taková, na které se zavěšují čtvercové nebo obdélníkové plachty a která se připevňují na stěžeň tak, že v základní poloze směřují napříč přes lodní trup, nebo podélná - vratiráhna. Ke stěžňům byla upevňována různými lanovými úvazy (závěsy apod.), podélná ráhna i objímkami. Ráhna se dala spouštět/vytahovat a otáčet, byla opatřena lany (šlápnice) pro obsluhující mužstvo a ovládala se spouštěmi a otěžemi (pro změnu výšky nastavení) a zvratičkami (pro změnu směru nastavení). Často se zejména ráhno příčné nastavovalo ráhnovým ramenem, tj. nástavcem pro přídavnou plachtu zv. závětrovka, která zvětšovala účinnou plochu plachtoví. (2) Na stěžních bezplachetních lodí bylo ráhnem lehké příčné břevno k uchycení lanek pro signalizační vlajky, od začátku 20. století i k uchycení části anténního systému lodní radiotelegrafické stanice. (Viz též Stěžeň a viz Stožár lodní)      

Raketa = (1) ve vojenství reaktivní střela opatřená výbušnou hlavicí. První rakety byly známé ze staré Číny, do Evropy se dostaly na konci 18. století, kdy je Britové přivezli z Indie. Hlavní podíl na jejich evropském vývoji měl W. Congreve (1772-1828) – britský vojenský technik. V r. 1804 Congreve dosáhl svými raketami dostřelu okolo 2 km. Rakety měly papírový obal plněný výbušnou směsí, později papír nahradilo plechové pouzdro. Congreve zkoušel i plnou průbojnou hlavici a připravil též rakety pro námořní účely. Užil jich v r. 1796 při ostřelování Boulogne a v r. 1807 u Kodaně, ba válečné Královské námořnictvo je pak přijalo do lodní výzbroje, ale hlavní nedostatky raket - malé účinky (v podstatě jen zápalné) a naprostou nepřesnost, nepodstatnou jen při plošném ostřelování přístavů a pobřežních měst - nemohly vynahradit jejich přednosti: jednoduchá konstrukce, velmi jednoduché a lehoučké raketnice - odpalovací zařízení (třínožková lafeta s naváděcím žlabem nebo tyčí) a značný účinek při dopadu na zdivo či dřevěné konstrukce plus zděšující kouřové a zvukové efekty při letu a dopadu. V boji lodi proti lodi se však rakety neuplatnily vůbec a při ostřelování pobřeží ztratily význam poté, co se začal prodlužovat dostřel lodních děl, takže v sedmdesátých letech 19. století už je jako plnohodnotný bojový prostředek nemělo ve výzbroji žádné válečné námořnictvo. (Na lodích se rakety objevily znovu až za druhé světové války, výhradně jako prostředek k ostřelování pobřeží, a od té doby se výrazně zdokonalily, zmohutněly, prodloužil se jejich dostřel až na hodnoty mezikontinentální…, a s nimi vznikly i nové kategorie bojových plavidel - raketové čluny a raketové křižníky.) (2) Prostředek námořní signalizace (viz Signalizace námořní). 

Rams, ram ships (angl.) = doslova beraní lodě, tedy takové, které byly uzpůsobeny k provedení finální fáze námořního útoku nárazem do nepřátelské lodi (odtud též občas zvány lodě nárazové). Aby byl tento útok efektivní, byly tyto lodě opatřeny na přídi pod vodní čárou železnou ostruhou – klounem (viz Kloun).

Rapert = (1 - zastarale) lafeta, podstavek námořního děla, což platí jen pro plachetní a paroplachetní německé a rakouské válečné lodě 19. století. (2) vrchní, pohyblivá část lafety středního a těžkého lodního děla, lože, na němž velmi pevně spočívala hlaveň, a které se - opatřeno většinou hydraulickým brzdovratným zařízením - při výstřelu pohybovalo po spodní části lafety – sáních. (Viz i Lafeta.) 

Ráž (ráže, od fr. rage), kalibr (od franc. livre a angl. calibre) = rozměr průměru vodící části vývrtu hlavně palné zbraně, vyjádřený v délkových mírách. Ráže se však udává i u některých jiných zbraní – torpéd, raket, minometů… U dělových hlavní s hladkým vývrtem se ráží rozumí prostý průměr vnitřku hlavně. U hlavní s drážkovaným vnitřním povrchem jde o vzdálenost vrcholových ploch protilehlých polí drážkování (výstupků) z vnitřního povrchu hlavně respektive jádra (duše) hlavně. - V r. 1440 zavedl škálu kalibrů norimberský zbrojíř Hartmann, jako pokus o kategorizaci děl na základě právě rozdílné hmotnosti střel. Jinak řečeno, podle této stupnice se velikost děla udávala podle hmotnosti projektilů, které měly mít 6, 8, 12, 24 a 48 liber, a jelikož se používaly koule kamenné, šlo o kalibr kamenný. Po zavedení železných koulí stupnice zůstala, ba byla rozšířena (2, 3, 4, 6, 9, 12, 24, 32, 64), ale vývrt děl pro tyto projektily byl o něco menší (neboť železná koule je menší než koule kamenná stejné hmotnosti), šlo pak o kalibr železný; u ručních palných zbraní platil ještě kalibr olověný, neboť projektily pro tyto zbraně byly z olova. - Původně se kalibr děl udával dle hmotností projektilu (“norimberská váha” pro koule kamenné, “vídeňská váha” pro koule železné), ale údaje o kalibru - libráži byly podle provenience nadále různé. V 18. století sice došlo ke sjednocování kalibrace děl, ale hmotnost střel se nadále udávala v anglických librách (libra, pound = 0,4536 kg), v librách dolnorakouských (v l. 1765-1871, tj. vídeňských, Pfund = 0,5006 kg), v Rusku v librách ruských (pův. grivenka, od r. 1835 funt = 0,4095 kg) a librách francouzských (livre = 0,4895 kg, v l. 1818-1861 livre usuelle = 0,500 kg). Toto určování velikosti děl podle hmotnosti projektilu se u těžkého a středního dělostřelectva používalo do sedmdesátých let 19. století, u malých děl (ve Velké Británii) až do konce 19. století. V soudobé odborné literatuře jsou tyto hmotnosti zpravidla už přepočítané na anglickou libru (odtud pak i libráž), ale jelikož ve starší literatuře se mínily libry právě provenienční, při posuzování těchto údajů docházelo k až závažným nesrovnalostem… - Od sedmdesátých let 19. století se zaváděla děla-zadovky s drážkovanou hlavní pro palbu válcovými střelami a v té souvislosti se přešlo na výhodnější udávání ráže v délkových jednotkách k vyjádření průměru vývrtu hlavně, a to zprvu anglických palců (palec, inch = 25,4 mm). Po přijetí mezinárodní metrické soustavy r. 1875 se začala ráže děl udávat také v centimetrech, ale Britové, Japonci, Američané… zůstali u palcové soustavy. Údaje o rážích však nadále mívaly značně odlišné hodnoty, např. rakouské kanóny ráže 23,54 cm byly vedeny jako 24centimetrové (ve V. Británii jako 9,2palcové) - při udávání ráže se totiž počítal celkový průměr vývrtu hlavně, a např. ono rakouské dělo ráže 23,54 cm (24cm) mělo ve skutečnosti ráži 240,7 mm, neboť k maximálnímu vnitřnímu průměru se připočítávala hloubku drážek (podobně třeba pozdější lehké kanóny ráže 6,6 cm byly vedeny jako 7centimerové), 76mm děla byla ve skutečnosti „3palcová“, tedy ráže 76,2 mm apod. Zejména v odborné literatuře se proto přecházelo na milimetrová vyjádření průměru vývrtu, přičemž ráží byl míněn průměr vývrtu bez hloubky drážek, byť mnozí autoři zůstávají u tradičního „centimetrování“. - Tehdy také se lodní dělostřelectvo začalo dělit do tří základních skupin: (1) děla velkorážní, od ráže větší než 8 palců = 203 mm výše, v německé oblasti od ráže větší než 21 cm, (2) děla středorážní, ráže větší než 4 palce = 102 mm po ráži 8 palců = 203 mm včetně, v německé oblasti od ráže větší než 10 cm po ráži 21 cm včetně, (3) děla malorážní, ráže 4 palce = 102 mm a menší – tehdy po ráže 1,5 palce = 38 mm, později po ráž 1 palce = 25,4 mm, v německé oblasti od ráže 10 cm včetně po ráž 2 cm.

Reduta = v pozemním vojenství menší opevnění, zpravidla předsunuté před hlavní fortifikovanou linii, nebo její mezilehlý prvek, v námořním vojenství sedmdesátých a osmdesátých let 19. století silně pancéřová část kapitálních jednotek, vystupující nad úroveň citadely (a původně i nad úroveň vrchní paluby) jako fundament dělových věží s primární artilerií. Takto chránila manipulační zařízení věží a muniční sklad pod nimi, vzdalovala lodní děla od smáčení, umožňovala jejich delší dostřel a zvyšovala dělostřeleckou odolnost lodního tělesa. Poprvé byly reduty použity při konstrukci britských monitorů CERBERUS, MAGDALA, ABYSSINIA, GLATTON z předlomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století, vzápětí se staly hlavní částí ochrannmé soustavy mnohem větších lodí DEVASTATION (1873), THUNDERED (1877) a  DREADNOUGHT (1879) a po nich čtyř monitorů typu CYCLOPS (1874–1877). V britské vojensko-lodní kategorizační soustavě jsou ozačovány „breastwork monitors“ („breeastwork“ = předprseň, poprseň, balustráda), avšak protože výraz „breastwork“ se v této souvislosti obtížně překládá, tedy kategorizační označení předprsňový, poprsníkový či balustrádový monitor by vypadalo podivně, převzali jsme spojení „redutový monitor“. To ostatně vyjadřuje podstatu koncepčního řešení takovýchto lodí, jejichž hlavním útvarem v trupu je pancéřová „pevnůstka“, nesoucí (nikoliv ukrývající!) dělostřelectvo. Výraz reduta se u nás nahrazuje pojmem citadela, ve skutečnosti však šlo o jinou část ochrany lodi; totiž zatímco citadela tvořená bočními pancéřovými pásy, příčnými pancéřovými přepážkami a (spodní) pancéřovou palubou byla uvnitř střední části trupu, reduta byla nástavbou citadely, avšak též tvořena podélnými a příčnými pancíři a pancéřovým stropem, a buď vyčnívala nad vrchní palubu (reduta vnější) nebo reduta s lodním trupem - vrchní palubou a boky – splývala (reduta vnitřní). Reduta měla s citadelou společnou i absenci střílen a jakýchkoliv jiných bočních otvorů (tedy stejně jako citadela nemohla být reduta kasematou). Neobstojí ani záměna reduty pojmem barbeta, neboť i to byla jinak provedená část lodi, lodní vestavba s jinou účelností (viz Barbeta). Britské Královské námořnictvo v l. 1870–1877 uvedlo do služby jedenáct redutových monitorů, Italové měli redutové sesterské obrněnce ITALIA (1885) a LEPANTO (1887) a Čína sesterské ŤING-JÜEN a ČCHING-JÜAN (oba dokončeny v r. 1884). Ve skutečnosti však měly reduty téměř všechny věžové obrněnce ze sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, neboť jejich reduta, postavená v trupu na citadele, s trupem splývala, tj. pancéřová střecha reduty byla ve středolodí částí vrchní paluby, a boční pancíře reduty splývaly s plochou boků. S postupem času se však byla reduta nahrazena právě barbetami.  

Redutové obrněnce – viz výše Reduta.

Reflektor lodní = zařízení ke směrovanému odrážení světla, zpravidla tvořené parabolickým zrcadlem z vysoce leštěného kovu. Reflektor mj. tvoří část světlometu, která umožňuje směrové svícení, vznikající obracením zadního a stranového světla směrem vpřed (viz Světlomet lodní). Kdysi ovšem tak byla zvána i zařízení ke směrovanému odrazu zvuku.

Reffyeova děla = děla-zadovky se šroubovým uzávěrem komory, která zkonstruoval francouzský dělostřelecký důstojník (později generál) Jean Baptiste Verchère de Reffye (1821-1880). Už v r. 1865 sestrojil vícehlavňovou rychlopalnou armádní zbraň, zvanou pak canon à balles a pak mitrailleuse (v překl. kulomet), kterou v r. 1870, už jako ředitel dělovky v Meudonu, zdokonalil (viz Mitrailleusa), a ve stejném roce i dělo-zadovku ráže 85 mm pro střely hmotnosti 7 kg (odtud označení děla „sedmička“ - canon de sept). K prvnímu využití těchto zbraní došlo za války německo-francouzské v l. 1870-1871, poté je adoptovalo i Národní námořnictvo. Rozšíření se však dočkaly jen mitrailleusy, zatímco „sedmičky“ dostalo jen několik menších lodí. Reffye zkonstruoval také 138mm obléhací dělo.                                                                                                                                                                                                                       

Registrovaná tuna = v námořnictví prostorová míra pro 100 stop3 (2,8316 m3) k vyjádření přepravního objemu plavidla. Byla zaváděna na přelomu 19./20. století, zvána též Moorsomova (viz Prostornost lodi, viz i Tonáž lodi).

Rejda, plaviště = kotevní místo před přístavem či v přístavu, před jeho obsluhovanou částí - přístavištěm. Přístav může mít i několik rejd, a to buď rejdy vnější, zpravidla zcela nebo částečně nechráněné před účinky velkých vln a neobsluhované z přístavu, a rejdy vnitřní, chráněné před velkými vlnami, částečně z hlavní části přístavu obsluhované přístavními čluny, remorkéry, plovoucími jeřáby apod. a umožňující rovněž přiražení velkých lodí k sobě, k ukotvení nebo překládce. Rejdy mají jednotlivá kotviště vyznačená bójemi (viz Bóje) - číslovanými a barevně či jinak odlišenými. – Zatímco kotviště na vnějších rejdách, někdy i velmi rozlehlá, jsou smíšená – pro lodě militární i civilní, vnitřní rejdy už bývají oddělené a válečné přístavy mají vlastní rejdy.

Remorkér = v pojednávaném období (1860-1918) kolesové nebo vrtulové plavidlo s velmi silným strojním pohonem, sloužící k vlečení nebo tažení, někdy i tlačení nákladních člunů nebo k přístavní službě. První parní remorkéry se začaly používat už ve dvacátých letech 19. století, téměř k výhradně k vlečení velkých lodí do/z přístavů. Ve Velké Británii byly později zvány tugs (viz Tug). Postupně byly vybavovány i k jiným službám, takže na jejich pracovních plošinách ve střední a zadní části lodi se objevily kromě navijáků i hasičská čerpadla s hadicemi, záchranné sítě a kruhy. Ve válečné době některé nesly protiletadlové dělo.(Viz i Tug).

RF (od amer. rapid fire) = v US Navy ekvivalent anglického QF (quick fire = rychlopalný, viz QF). Pojem „rychlopalný“ byl na konci 19. století zaveden pro děla k palbě jednotnými náboji (střela spojená s nábojkou/nábojnicí), které umožňovaly rychlé nabití, ale RF platilo i pro kulomety (Gatling aj.).

R.M.S. = v pojednávaném období (1860-1918) zkratka z angl. "Royal Mail Steamer" (Parník Královské pošty). Nešlo ovšem o loď Královského námořnictva, nýbrž toliko o loď, která dostala královskou licenci na zámořskou a zaoceánskou přepravu britské pošty. V českých textech by se "R.M.S." mělo používat jen výjimečně, podobně jako "S.M.S." či "HMS", neboť z hlediska sdělování běžného obsahu publicistickým či literárním textem tyto zkratky sice vypadají zajímavě, ale ve skutečnosti jsou vyloženě zbytečné.

Rohatice – viz Uvazovací prostředky.

Rolna = okrouhlé jednoduché, ale fyzicky velmi odolné zařízení pro velkou zátěž, uspořádané na principu valivého, horizontálně loženého ložiska, které neslo dělovou kupoli s veškerým jejím příslušenstvím a umožňovalo její otáčení. Dráha, spodní pánev rolny, byla ve vrchní části vrchního prstence barbety (viz Barbeta) a spočívala v ní vložená valivá tělesa – většinou to byly ocelové plné válce, avšak v některých rolnách, např. v Eadsových kupolích z šedesátých let nebo v některých z dělových kupolí vyrobených u Kruppa, byly těmto valivými tělesy ocelové koule. Vrchní pánev rolny byla součástí dělostřelecké kupole. Rolny byly obloženy vodotěsnými segmenty a mazaly se těžkými strojními tuky.      

Rostry = konstrukce nad vrchní palubou v zadním středolodí nebo nad palubou středolodní nástavby, zpravidla za posledním komínem a před zadním stěžněm (tomu místu se říkalo i škafut) nebo mezi komíny. Na rostrech spočívaly, uloženy v kozlech - kýlových blocích, hlavní čluny lodi. Čluny se na rostry dopravovaly anebo odtud vypravovaly pomocí jeřábového výložníku s patkou na zadním stěžni případně výložníky nábočních lodních jeřábů, na francouzských bitevních lodích s vysoko položenými palubami nástaveb se od devadesátých let 19. stol. objevovaly i mostové jeřáby (např. typ MARCEAU) o či jeřáby rámové, s výklopnými rameny (např. na ruském CESAREVIČI, postaveném ve Francii).

Rostrum (angl.) = kloun na antických lodích, útočný zobec (viz Kloun).

Roubení = lem palubních jícnů, jež mělo zabraňovat přetékání vody z paluby na spodnější palubu, do nákladového prostoru apod. Roubení nesla poklopy, odnímatelné kryty apod. Zvláštním druhem roubení byly pancéřové límce palubních průtahů (viz Pancéřové roubení).

Rozbuška = druh iniciátoru. Může to být např. hliníková dutinka s malým množstvím výbušniny vysoce citlivé na jiskru, náraz, deformaci, zahřátí apod. Slouží k roznícení náloží.

Rozměry lodního trupu = patří mezi hlavní údaje o lodi a jsou to:

délka konstrukční (D)(L) = rozměr používaný v projektech a projektových výkresech, jenž se rovnal délce mezi svislicemi (viz níže);

délka největší (Dmax) (Lmax) se udává jako rozměr od krajního pevného bodu předku lodi po krajní pevný bod zadku lodi, tedy např. od špičky členu po konec kormidlové ploutve;

délka palubní (přes palubu – (Dp) (Ld) se udává jako rozměr vzdálenosti mezi od sebe nejvíce vzdálenými krajními body paluby po její osové délce;

délka na lodním dně (Dd) (Lb) se udává jako rozměr na kýlu, tj. rozměr vzdálenosti mezi vnějším krajním spodním bodem klounovce a vnějším krajním spodním bodem kormovce;

délka na hlavní vodorysce (Dhvr) (Lhvr) se udává jako rozměr vzdálenosti průsečíků hlavní vodorysky (hvr) s krajními body podélného obrysu lodi;

délka mezi svislicemi (Do)(Lpp) se udává jako rozměr vzdálenosti mezi průsečíkem vnějšku klounovce (přední vaznicí) a průsečíkem vnějšku kormovce (zadní vaznicí) s vodní hladinou za normálního (konstrukčního) výtlaku lodi;

výška trupu konstrukční (Vo) se udává jako rozměr vzdálenosti mezi nejspodnějším bodem lodního kýlu a nejnižší rovinou lodního boku, v poloviční vzdálenosti mezi svislicemi; výška volného boku (Vvb) se udává jako vzdálenost od roviny vrchní paluby k čáře ponoru při plném zatížení válečné lodi, měřená v polovině vzdálenosti mezi svislicemi;

šířka konstrukční (S)(B) se udává jako rozměr největší vodorovné vzdálenosti mezi body hlavních žeber lodi, měřená na vodorysce při normálním (konstrukčním) výtlaku, přičemž hlavním žebrem jsou míněna žebra spočívající v polovině délky mezi svislicemi; šířka konstrukční se udává zpravidla jen v projektových výkresech a je tedy bez hodnoty tloušťky obšívky, oděrnic aj.; 

šířka největší (Smax)(Bmax) se udává jako rozměr vzdálenosti zjištěný mezi v průmětu vodorovné roviny mezi dvěma krajními body trupu - levým a pravým - v nejširším místě lodi, tedy jejího trupu včetně hodnoty tlouštěk obšívky, šířek koles, šířky oděrnice apod.;

šířka trupu (St)(Bt) se udává jako rozměr vzdálenosti mezi krajními body lodního trupu; může to být i šířka na hlavním žebru, anebo se tato udává samostatně (Sr)(Br);

boční výška lodního trupu (V)(H) se udává jako rozměr vzdálenosti mezi vrchní hranou lodního kýlu od horní hrany palubníku při lodním boku, nad hlavním žebrem;

nejvyšší výška lodního trupu (Vmax)(Hmax) je svislá vzdálenost mezi nejníže položeným bodem a nejvýše položeným bodem konstrukce lodního trupu, tj. většinou od nejnižšího bodu lodního kýlu po nejvyšší bod vrchní paluby;

výška volného boku (Vvb) se udává jako rozměr svislé vzdálenosti mezi rovinou maximálního (největšího přípustného) ponoru a nejnižším bodem vrchní paluby včetně její pokrývky (obšívky), u člunů (plavidel bez vrchní paluby) … a nejnižším bodem vrchního okraje lodní obšívky.   

ponor lodi normální (P)(T) se udává jako rozměr svislé vzdálenosti od roviny vodní čáry respektive hlavní vodorysky k vrchní hraně lodního kýlu, a to při normálním výtlaku (je to tedy ponor konstrukční); jako ponor lodi se v běžných pojednáních udává střední hodnota počítaná z ponoru na přídi a ponoru na zádi respektive ze zanoření předku lodi v místě kýlového náběhu a ze zanoření zadku lodi v místě kýlového výběhu, protože zpravidla je předolodí ponořeno méně než zadolodí;

ponor lodi nejmenší (Pmin)(Tmin) se udává jako rozměr svislé vzdálenosti od vodní hladiny nejnižšího pevného bodu lodního trupu, většinou dolní hraně zadního kýlového výběhu či spodní hraně kormidlové ploutve, a to zcela prázdné lodi, tj. s veškerou výzbrojí, výstrojí, vybavením…, avšak bez paliva, munice a dalších zásob k plavbě lodi a k obsluze lodi; 

ponor lodi největší (Pmax)(Tmax) se udává jako rozměr svislé vzdálenosti od roviny hlavní vodorysky k nejnižšímu pevnému bodu plavidla, většinou dolní hraně zadního kýlového výběhu či spodní hraně kormidlové ploutve; nelze zaměňovat s maximálním ponorem přípustným, byť jsou hodnoty velmi blízké;

ponor lodi nejvíce přípustný (Pmax+)(Tmax+) je rozměr rozměr svislé vzdálenosti od vodní hladiny k nejnižšímu pevnému bodu plavidla, většinou dolní hraně zadního kýlového výběhu či spodní hraně kormidlové ploutve při nejvíce možném, avšak ještě bezpečném zatížení lodi, v případě lodi válečné jejími zásobami paliva a munice, kdy se ještě zásadně nemění poloha metacentra vůči těžišti lodi a přímo nehrozí kritická ztráta stability lodi, ba její převržení.

Označení D, S, P jsou čeké verze původního odvozeného, ale zažitého označení L (od Länge, longitude), B (Breite, beam), H a T, která však rovněž nejsou zcela shodná s mezinárodními symboly podle ISO. - V běžných přehledech se udávají hlavní rozměry lodi, tj. délka, šířka a ponor, někdy i výška lodního trupu, a to jako maximální, jen u délkového rozměru se hodnota někdy týká rozměru vzdálenosti mezi svislicemi, ale ohledně německých lodí se délka mezi svislicemi udávala jen asi do r. 1908, potom už pouze jako celková a na vodní čáře, tedy od krajního vnějšího bodu obšívky předního vazu ke krajnímu vnějšímu bodu obšívky zadního vazu (pokud např. přesahovala kormidlová ploutev, do délky lodi se tento přesah nezapočítával). Zřídka se v běžných přehledech udává konstrukční výška trupu a výška volného boku, ale chceme-li porovnávat vnější vlivy (moře, počasí…) na plavební vlastnosti lodí, např. německých a britských bitevních křižníků, je vhodné ji uvádět. 

Rozněcovač námořní miny = v pojednávaném období (1890-1918) jedna z hlavních součástí námořní miny, která minu přivedla k výbuchu. Skládala se většinou z pláště (těla), úderníku s pružinou, rozbušky a pojistky. Rozněcovač se podle druhu miny u uváděl v činnost mechanicky, chemicky nebo elektricky případně kombinovaně. Např. námořní miny používané na přelomu 19./20. století měly rozněcovače většinou nárazové a chemické, umístěné v několika hrotech vystupujících z vrchní části pláště miny. V hrotech nárazových rozněcovačů měla pojistka chemické složení (nejjednodušší bylo jistit rozněcovač kostkou cukru, která se po svržení miny do vody rozpustila, čímž se stal rozněcovač odjištěným). V hrotech chemických rozněcovačů Jacobiho systému byla skleněná ampule s kyselinou sírovu, spočívající ve směsi draslíku (kalia) a cukru; při nárazu hrotu se ampule rozbila, smíšení kyseliny s kaliem a cukrem nastala explose, jež roznítila výbušný obsah miny. V hrotech elektrických rozněcovačů Hertzova systému byla skleněná ampule s elektrolytem, v jejíž blízkosti byl uhlíko-zinkový galvanický článek bez elektrolytu. Po nárazu hrotu se ampule rozbila, elektrolyt vytekl do článku, vznikl elektrický proud, jenž pomocí dalšího článku – detonátoru – vyvolal výbuch miny; pojistkou byl vnější spínač, mina se aktivovala zapnutím spínače těsně před shozením do vody.  

Roznětka = činitel (iniciátor) k přivádění výbušin k explosi. Roznětka je tvořena malým množstvím třaskaviny (dříve zpravidla třaskavá rtuť) v kovovém pouzdře, které bylo např. dnem nábojů pro děla-zadovky, některých námořních min aj. K dosažení odpalu se roznětka přivedla k výbuchu např. nárazem úderníku, a tento výbuch pak vyvolal vznícení prachové náplně v nábojce/nábojnici, které pak vyvolalo výstřel. V malých nábojkách byly roznětkou kapsle pracující na stejném principu. Některé roznětky se přiváděly k výbuchu elektricky nebo nápichem.

Rumb = 1/32 kompasové růžice (viz Čárka kompasová).

Rumpál = v námořnictví druh palubního navijáku s vodorovnou osou. Používal se k navíjení palubních manipulačních lan, napínání takelážních lan apod. Navíjecím bubnem malého rumpálu otáčeli dva muži pomocí klik, větší rumpály obsluhovalo několika mužů tak, že zasunovali dlouhé pevné tyče (ráčny) do otvorů po krajním obvodu tělesa bubnu a tlačili je dolů nebo vzhůru; v poslední čtvrtně 19. století se zaváděly rumpály elektrické. Podobně pracovaly vrátky, palubní stroje s vodorovnou osou, k navíjení kotevních lan. 

Rychlá bitevní loď = pojem, který se objevil ve dvacátých letech 20. století a vztahoval se na variantu bitevní lodi, vzešlou z bitevního křižníku tzv. německé třídy. Německé bitevní křižníky totiž sice měly lehčí primární děla (protože menších ráží než britské: max. 280–305 mm oproti 305–381 mm, výjimečně 457 mm), avšak na rozdíl od britských si podržovaly silné pancéřování (a střední dělostřeectvo!). Jejich rychlost byla proto jen o málo nižší než rychlost britských bitevních křižníků, avšak v bojovém nasazení byly právě kvůli výtečnémnu pancéřování, navíc z velmi kvalitní Kruppovy cementované oceli, nezdolatelné; snesly enormně nebezpečné a velmi početné zásahy, takže v generální bitvě u Jutska v r. 1916 byl ztracen až po mnoha "smrtelných" trefách jen LÜTZOV, ale až poté, co jej dorazil vlastní, německý torédoborec, zatímco britské bitevní křižníky trpěly už při podstatně menších počtech zásahů... Jelikož faktor vysoké, "křižníkové" rychlosti se i za první světové války jevil jako zásadně důležitý parametr, po washingtonské konferenci (1921/1922), která kategorii bitevních křižníků zrušila (stávající byly vyřazeny, nebo převedeny mezi bitevní lodě) se velmoci snažily zachovat vysokou rychlost novým bitevním lodím, jež ovšem se objevily ve službě koncem třicátých let - za první reprezentanty se považují francouzské sesterské DUNKERQUE a STRASBOURGH dokončené v l. 1937 resp. 1938, jejichž rychlost činila až 29,5 uzlu. Ale velmi rychlé byly i další, soudobě postavené bitevní jednotky, s rychlostí vyšší než 27 uzlů, zatímco bitevní lodě z dvacátých let či starší si podržovaly rychlost o cca 5 uzlů nižší.                      

Rychlé čluny = malé příbřežní motorové jednotky, původně jednak pro protiponorkovou službu (pak byly vyzbrojeny lehkými děly a kulomety), nebo - především – pro překvapivé útoky torpédy (pak byly vyzbrojeny až 4 torpédomety a lehkými zbraněmi). Jejich předchůdci byly malé torpédovky (II. třídy) a parní barkasy z počátku 20. století, uplatněné za rusko-japonské války (1904-1905), pro překvapivé útoky však pomalé. Až teprve zavedení vysokoobrátkových motorů s vnitřním spalováním umožnilo po r. 1905 vznik speciálních, rychlých plavidel této kategorie. Uplatnily se pak v obou světových válkách - v té první se staly nejznámějšími italské jednotky MAS (Motorbarca armata silurante = torpédový motorový člun či Motoscafo antisommergibile = protiponorkový motorový člun - viz MAS). Britové zavedli velmi rychlé čluny CMB, z nichž ty poslední, ze závěru Velké války, nesly i hlubinné pumy. Kromě původního určení vykonávaly tyto jednotky neocenitelné služby při hlídkování, průzkumu a záchranných akcích.

Rychlopalné dělo = v námořním vojenství od devadesátých let 19. století děla k palbě s vyšší než obvyklou kadencí. Toto zrychlení palby bylo umožněno: (1) zavedením děl se zadním nabíjením, u jejichž hlavní byl snadno a rychle obsluhovaný závěr (dříve zv. závor), jenž umožňoval pohodlné a relativně bezpečné otevření a uzavření nábojové komory, (2) zavedením jednotného náboje (střela je spojena s nábojkou/nábojnicí), díky kterému bylo možné relativně rychle najednou, nikoliv postupně, nabít dělo, (3) odpálením náboje pomocí zápalky ve dně nábojnice, nejčastěji nárazem úderníku, (4) instalací lafetového brzdovratného zařízení, které zkracovalo zákluz (dráhu děla pohybujícího se po výstřelu zpět).

Rychlost lodi = v pojednávaném období (1860-1918) jedna z nejdůležitějších taktických vlastností válečné lodi, taktická hodnota udávající vzdálenost (v nám. mílích), kterou loď dokáže zdolat za určitou časovou jednotku (hodinu). V námořnictví se rychlost lodi udává v uzlech, přičemž 1 uzel = 1 nám. míle za hodinu (tedy např. 16 uzlů = 16 nám. mil/hod., ale nikdy ne uzel za hodinu!). Obecně platilo, že čím rychlejší válečná loď je, tím více může mít výhod při vyhledávání nepřítele, v boji apod. (volba místa boje nebo místa pozice v něm, naděje na úspěšný únik…), avšak lodě některých kategorií se nestavěly pro co nejvyšší rychlosti, nýbrž s ohledem na rychlost užitnou, praktickou, operační, která mohla být i malá (např. při kladení či lovení min) nebo nulová (u lodí-plovoucích baterií, majákových plavidel apod.). U válečných lodí se však většinou sledovala rychlost maximální a rychlost hospodárná, a to v závislosti na operačním dosahu - délce nezávislé plavby, neboť čím vyšší rychlostí loď plula, tím větší spotřebu paliva měla; existovaly však i rychlosti manévrová, přesunová, přístavní… Objektivně byla rychlost lodi mj. ovlivňována za plavby ve formaci, kdy byla rychlost lodi až značně menší než rychlost samostatné plavby, a na rychlost lodi samozřejmě měly vliv akvatické a klimatické podmínky plavby, zejména za větrného počasí a na vzdouvané hladině s čelním či příčným vlněním. Subjektivně rychlost lodi ovlivňovaly ponor lodi daný jejím výtlakem (tj. hmotností tělesa lodi plus hmotností jejího nákladu – munice, paliva, potravin, vybavení, posádky…), silový výkon pohonného zařízení, tvar a provedení lodního trupu a stav jeho povrchu (promáčkliny, obrost...), tvar hnacího prvku a provedení a stav jeho povrchu, tvar a stav kormidla.

Rychlost střelby, kadence = maximální počet výstřelů, kterého je zbraň schopna dosáhnout za určitou časovou jednotku, zpravidla 1 minutu. Rychlost střelby může být buď teoretická - technická, kterou umožňují technické vlastnosti zbraně v optimálním stavu a v optimálních podmínkách, nebo praktická - bojová, která je značně nižší, neboť v ní jsou zahrnuty časy potřebné k vyhledání cíle, zamíření, přebití zbraně… v obtížných bojových podmínkách, a je ovlivněna individuální schopností střelce nebo vycvičeností a zdatnosti členů dělové obsluhy apod. Například byla-li teoretická rychlost střelby kulometů 500 – 1000 ran/min., pak praktická činila 150 – 300 ran/min.,  u protiletadlových kanónů oproti teoretickým 200 – 1300 ranám/min. to bylo v boji jen okolo 150 ran/min. apod. Čím těžší zbraň respektive střelivo, tím nižší byla kadence. Např. těžká věžová děla-předovky na obrněncích ze sedmdesátých let 19. stol. dávala 1 ránu asi za 15 min., ale už o patnáct let později to byla rána/5 minut, počátkem 20. století se kadence děl ráže 305 mm zvýšila na ránu/cca 1 min., v r. 1915 až 2,5 rány/min.

Rychlost střely = jedna ze základních charakteristik pohybu střely (dělostřeleckého projektilu, torpéda, rakety) a kvality zbraně, z níž byla střela vystřelena nebo vypuštěna. Rychlost střely se udávala ve stopách/sec (angl. stopa = 0,305 m) nebo metrech/sec a představovala vzdálenost zdolanou těžištěm hmoty střely za vteřinu. U dělových střel měla/má největší praktický význam počáteční rychlost střely, která je maximální. Jinou významnou hodnotou rychlosti střely je úsťová rychlost, tj. rychlost střely v okamžiku, kdy její těžiště opouští ústí hlavně. Hodnota úsťové rychlosti je jen nepatrně menší než počáteční rychlost a je to velmi důležitá hodnota v sumáři charakteristik hlavně. Minimální rychlost dělostřelecké střely je za balistickým vrcholem její dráhy, poté se však rychlost střely kvůli tíhovému respektive gravitačnímu účinku opět zvyšuje až do místa dopadu, což má značný význam u střel vypálených z houfnic a moždířů. Proto při střelbě na velké vzdálenosti může v rychlosti střely nastat tzv. druhé maximum, zatímco při střelbě na krátké vzdálenosti rychlost střely jen klesá. – Pro příklad: počáteční rychlost střel vypálených těžkými lodními děly činila na konci 19. století asi 800 m/sec, za Velké války okolo 1000 m/sec.

Řadová loď = od 17. do druhé devadesátých let 19. století se tak nebo podobně (řadový obrněnec, liniový pancéřník) označovala velká válečná námořní jednotka, která dominovala svojí dělostřeleckou převahou nad jednotkami nižších kategorií (fregaty…) a byla určena k účasti v generálních bitvách. Řadová proto, že z tehdejšího taktického hlediska byl pro vedení námořní bitvy za účasti zbrojně nejsilnějších lodí stále nejvýhodnější boj, v němž kapitální jednotky, jádro loďstva, pluly v kýlovém tvaru, tedy v řadě, vůči soupeři paralelně, aby tak uplatnily mohutný palebný potenciál svých bočních baterií. Tyto baterie byly na plachetních a paroplachetních řadových lodích etážové, tedy umístěné až ve třech řadách nad sebou, dělových palubách zv. tehdy děloviště (plus několik dalších na horní palubě, která se za palubu dělovou nepočítala). Ještě v polovině 19. století se řadové lodě členily do tříd – v britském Královském námořnictvu byly v I. třídě řadové lodě s cca 91 a více děly (i 131), ve II. třídě lodě se 70 – 90 děly. Jiným kategorizačním hlediskem byl počet dělových palub. - S nástupem lodí barbetových a věžových v devadesátých letech 19. století se od termínu řadová loď pro moderní obrněnce začalo ustupovat a byl nahrazen pojmem bitevní loď. Lodě této kategorie byly totiž už zcela jiné než někdejší řadové lodě, neboť těžké dělostřelectvo v otočných věžích dovolovalo těmto lodím bojovat už nikoliv jen v řadách. V některých státech se však pojem řadová loď udržel (rus. linějnyj korabl = linkor, něm. Linienschiffe, fr. bateau de ligne). (Viz též Bitevní loď a viz též Dreadnought.)

Řetěz kotevní – viz Kotevní řetěz.

Řídidlo = ještě začátkem 20. století tak bylo zváno nastavovací zařízení, jímž se u děl, tj. i lodních, ovládala hlaveň ve vertikálním smyslu, tedy jímž se upravoval náměr (elevace/deprese) děla. Ve středověku to byl klín, který se kladl či zarážel pod zadní konec hlavně; nahradil jej stavěcí šroub v matici – buď byla k podstavci děla upevněna matice, a pak se vzpíral vrch šroubu a zvedal/spouštěl zadek hlavně, nebo byla k zadku hlavně připevněna matice, v níž se šroub otáčel (otáčení se dělo pomocí madel upevněných na šroubu či matici). Později byl stavěcí šroub vodorovný, kolmý nebo šikmý a otáčení se dělo přes ozubený kuželový převod pomocí ovládacího kola nebo kliky. Od osmdesátých let 19. století se řídidla nahrazovala hydraulickým zařízením, od devadesátých let i elektrickým, které odstranilo namáhavou brachiální činnost obsluhy děl, avšak ruční ovládání děl zůstalo jako náhradní.

Řízení palby = způsob řízení činnosti dělostřelectva lodi při cvičení nebo v boji. Řízení palby v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1918) zahrnovalo: (1) pozorování nepřítele a určování vzdálenosti, směru a rychlosti jeho pohybu, (2) charakterizování nepřítelovy palebné síly a jeho ochrany pancíři (velmi důležité tedy bylo rozpoznání lodi nebo aspoň jejího typu), (3) volba druhů zbraní k ničení nepřítele a volba druhů střeliva, (4) rozhodnutí o pořadí důležitosti cílů, (5) sdělování polohových údajů o stávající pozici nepřítele k zamíření, (6) vydávání povelů k zahajování, přerušení nebo ukončení palby, (7) pozorování výsledků střelby na nepřítele, (8) průběžné zadávání palebných úkolů podle průběhu boje (změna cíle, změna druhu střeliva apod.), (9) kontrola množství spotřebovaného střeliva. - V čase bateriových lodí se ústně předávaly povely velitele lodi (stál na zádi, nebo - od šedesátých let 19. stol. - v pancéřové věži) týkající se jen zacílení dělostřelectva na konkrétní nepřátelskou loď nebo lodě. Na prvních kasematních, věžových a barbetových lodích se tyto povely předávaly z velitelského můstku respektive z pancéřovaného velitelského bojového stanoviště zvukovody. Měření vzdálenosti k nepříteli se dělo na otevřeném můstku nebo na blízkém stěžňovém stanovišti, pomáhalo zastřelování a tzv. rámování, kdy se odezíral dopad prvních projektilů a podle zjištěných vzdáleností míst dopadů se stanovovala střední hodnota koordinát. Od konce devadesátých let bylo na válečných lodích centrální stanoviště ku měření vzdálenosti dálkoměrem (viz Dálkoměr) apod. umístěné na lodním můstku, později na předním stěžni, odkud se předávaly zjištěné údaje na bojové stanoviště. Povely se přenášely do věží těžkého a středního dělostřelectva elektricky, po kabelech vedoucích k hodnotovým ukazatelům (měly podobu ciferníků) na palebných stanovištích - sdělení o vzdálenosti k nepříteli, směru jeho plavby, jeho rychlosti, rychlosti větru… a rozkazy kolik ran, jaké střelivo… se zobrazovaly na ukazatelích v každé dělostřelecké kupoli či kasematě, kde je odezíral velící důstojník a podle nich řídil palbu. Na jednu stranu byl tento způsob výhodný, neboť velící důstojník dostával v jednom okamžiku komplex potřebných informací a za boje nebyl vázán na obtížně vnímanou akustickou komunikaci přes hlásnice, na straně druhé byly ciferníky zařízení značně citlivé a při zásazích selhávaly; běžné zvukovody sloužily jako záložní prostředek; před Velkou válkou se už používaly i lodní telefony.