pojmy začínající na V a W

pojmy začínající na V a W

Válčení na moři = obecný pojem zahrnující (A) přičinné a průběhové strategické momenty válčení na moři, často jako paralely válčení pozemního, (B) vývoj vojensko-technických a bojových námořních, pobřežních a později i vzdušných prostředků, jimiž se váleční na moři realizuje, (C) vývoj a soudobá úroveň vojensko-námořního umění vedení námořní války, jež se projevuje kvalitou přípravy konkrétních vojensko-námořních operací a vyspělostí taktiky, jež má zajistit dosažení cílů stanovených operačními plán, (D) charakteristiku obsahu a síly motivačních a morálních stimulů příslušníků vojenského námořnictva k námořnímu válčení, (E) intenzitu přípravy na námořní váleční a intenzitu jeho vývoje v závislosti na ekonomické situaci válčícího státu a sociální situaci jeho zázemí. V pojednávaném období (1860-1918) určovalo etapní charakter vývoje námořního válčení zavádění nových bojových a technických prostředků na válečné lodě a vznikání nových lodních kategorií, které navozovalo i změny taktiky v námořním válčení (zavádění velmi těžkých děl s prodlužujícím se dostřelem, torpéd, námořních min apod.) Zásadně nový směr dalo námořnímu váleční na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století zavedení pancířů na širomořské válečné lodě. Kvůli hmotnosti pancířů však byla rázem vyřazena kategorie standardní řadové lodi s několika etážovými bateriemi, neboť jejich vysoké boky nebylo možné tak těžkými pancíři pokrývat. Také počet děl na kapitálních válečných lodích se redukoval, zato vzrostla jejich ráže, a jediným řešením bylo jejich umístění buď do centrálních, středolodních kasemat, nebo do pancéřových kupolí, jaká se v r. 1862 objevila na americkém MONITORU a brzy nato i na pokusných britských jednotkách. Otočné pancéřové kupole s těžkými děly uvnit umožňovaly „boj na všechny strany“, neboť namísto zdlouhavého manévru bateriové lodi nyní stačilo dělovou kupoli na předo- nebo zadolodí otočit, ale jelikož bateriové lodě stále dokázaly dát hmotnější boční salvu než lodě věžové, zůstávaly bateriové lodě v převaze nad věžovými, zároveň se držela taktika námořního boje na paralelách, s možností klounového útoku. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Francouzi sice reagovali na britské dělostřelecké pancéřové kupole a centrální kasematy zavedením barbet přesahujících palubní profily (typy ALMA a OCÉAN), ale situaci to řešilo jen částečně – těžká děla z barbet mohla pálit vpřed i po traverze, ale i jejich palebné úhly omezovaly stěžně s hustou takeláží a plachtovím. V sedmdesátých letech 19. století se u Britů objevily těžké bezstěžňové sesterské příbřežní pancéřníky DEVASTATION a THUNDERER, každý se dvěma dělostřeleckými kupolemi s párem těžkých děl, a tyto kupole - podobně jako na amerických monitorech – se i s děly otáčely až o 270°, neboť jim stěžně s plachtovím a takeláží nestály v palebných úhlech.  Do deseti let začaly bezstěžňové pancéřníky převládat a ty které ještě stěžně měly, nesly na nich jen pomocné plachty. Začátkem osmdesátých let vstoupil do námořního váleční nový činitel – torpédo, které zavdalo podnět ke stavbě speciálních malých, levných lodí pro torpédový útok – torpédovek. Proto se na válečné lodě včetně kapitálních vrátila i malorážní děla, která jinak - pro překonávání pancířů - byla bezvýznamná. Torpédovky se stavěly po desítkách, takže na konci devadesátých let jich sloužilo na světě několik stovek; do námořního válčení tak přibyla taktika torpédového a protitorpédového boje a vznik dalších lodních kategorií – torpédových-dělových lodí respektive torpédových křižníků. K průzkumu a koloniální službě se nadále využívaly chráněné a nechráněné křižníky, ale poté, co ve Francii v polovině osmdesátých let prosadila Mladá škola stavbu mnoha a mnoha desítek pancéřových křižníků (představa byla až 200 těchto lodí, různých velikostí a bojové potence) pro ničení nepřátelského (britského) námořního obchodu, nastal významný rozvoj i této kategorie, a pancéřových křižníků vzniklo za dvacet let rovněž značné množství;  poněkud paradoxně nejvíce právě pro Královské námořnictvo Velké Británie, neboť francouzský velkolepý námořní plán se zdaleka nepodařilo realizovat. Několik pancéřových křižníků, hlavně pro operace na Dálném Východě, postavilo i Rusko. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století Britové nově koncipovali lodní dělostřelecké věže tak, že celý jejich systém byl tvořen pancéřovou dělostřeleckou kupolí na barbetě (to ovšem už měli Francouzi na obrněnci HOCHE), která nyní měla podobu pancéřového tubusu propojujícího kupoli s muničním skladem (což byla kruciální novinka), a v tomto vertikálním barbetovém koridoru se pohyboval muniční výtah; zmnožilo se střední dělostřelectvo, lehkých děl byly na palubách velkých lodí už desítky, k tomu torpédomety, zakrátko se objevily první koincidenční dálkoměry… a z řadového obrněnce se v polovině devadesátých let 19. století stala bitevní loď, nadto s velmi kvalitními pancíři z legovaných ocelí Schneider, Harvey, Krupp. V druhé polovině devadesátých let zavedla Velká Británie do služby první torpédoborce, které ovlivnily taktiku boje s torpédovkami, ba torpédovky a s nimi torpédové křižníky z hladin moří a oceánů po rusko-japonské válce (1904-1905) zmizely respektive dosluhovaly jako strážní, doprovodné a obranné jednotky. Přesto se strategie ani taktika boje výrazně nezměnily – převládala nauka o vybojování rozhodující generální bitvy hlavních loďstev, přičemž vítězství v ní mělo zajistit jedné ze stran dominantní a trvalou převahu na námořním bojišti; v učení o taktice námořního boje se upřednostňovaly dělostřelecký boj na paralelách a noční torpédové útoky; hledaly se také způsoby, jak napadat nepřátelské lodní formace na jejich kotvištích v základnách a způsoby zahrazení vplavů do těchto základen tak, aby hlavní síly alespoň po nějaký čas nemohly vyplouvat. Začátkem dvacátého století přispělo k rozvoji taktiky námořního váleční zavedení radiotelegrafie, jež umožňovala rychlé operační a taktické přesuny podle naléhavé potřeby. Došlo na postupné prosazování další novinky – parní turbíny, zprvu na malé lodě, pak křižníky a od r. 1905 i na bitevní lodě, neboť turbínový pohon dával lodím operační a taktickou převahu v rychlosti nad loděmi s pohonem parostrojním; dostřel těžkých děl přesáhl 10 nám. mil a jejich počet se ze čtyř zmnožil na deset, dvanáct… Vskutku nové zásadní impulsy však dal vznik prvního dreadnoughtu v r. 1906 a zavedení prvních bojeschopných ponorek, kterýžto bojový prostředek prošel největším vývojem v USA a Francii, ale ač byl znám např. hydrofon, trvalo až do r. 1915, než byly zavedeny účinné prostředky protiponorkového boje – hlubinné pumy. Koncem první dekády 20. století se objevila nová kategorie – bitevní křižník a ještě před Velkou válkou vznikly námořní nosiče prvních hydroplánů, nicméně využití námořních letounů se omezovalo na průzkum, záchranné akce a bombardování pobřežních cílů včetně námořních základen, zato stále těžšími, účinnějšími leteckými pumami. V r. 1914 tak sice taktika generálního střetnutí zůstala u boje na paralelách, avšak další formy námořního válčení už byly rovněž relevantní – velitelé bitevních formací museli počítat s torpédovými útoky už nejen hladinovými a přibyla strategická fáze likvidace obchodní zámořské plavby nepřítele. Za půl století se tedy námořní válčení značně změnilo - od bateriového boje tu a tam „zpestřeného“ klounovým útokem se jeho pojetí posunulo do r. 1918 k námořnímu válčení vedenému na hladině, pod hladinou i ve vzduchu.       

Válečná námořní lest = vojenský prostředek, jenž má napomoci k porážce protivníka klamavými prostředky a způsoby. Válečných lstí bylo mnoho druhů, mezi které patřil klamný námořní útok, klamný manévr, používání falešných světel (viz Holmesovy pochodně), klamných signálů, falešných komínů, falešných názvů lodí, přestrojování bojových posádek do civilních šatů („žena pana kapitána“ byla pověstná), nepravých hladinových min, za Velké války vyvěšování cizích vlajek (zejména nautrálních států) atd. Mezi námořnické lsti patřilo i nasazování britských Q-lodí (viz Q-lodě) a počínání německých korzárských křižníků, maskovaných za obyčejné malé a neškodné obchodní "sailboats".   

Válečné námořní strategické hry = forma přípravy nejvyšších kádrů válečného námořnictva, zejména příslušníků hlavního štábu válečného námořnictva, v kooperaci s dalšími námořními institucemi, např. námořními akademiemi a vysokými důstojnickými školami. Hra spočívala v teoretickém či pomyslném řešení strategických situací nikoliv v námořním prostředí, nýbrž v admiralitních sálech a pracovnách. Zadání pro takové hry znělo např.: „Pokud dojde k válce našeho státu se státem XY, jak bude vypadat zahájení a jak pokračování námořní fáze této války?“ Načež začala herní činnost - soustřeďování, porovnávání a vyhodnocování všech dostupných údajů politických, vojensko-námořních, technických, ekonomických, sociálních aj., nad velkými mapami se vyšetřovala a hodnotila hypotetická kumulace nepřátelských námořních sil v jejich základnách, stav jejich bojového potenciálu a připravenosti, vzdálenost od těchto základen k vlastním základnám, zjišťovaly se síly a rozmístění vlastních loďstev a jejich stupeň připravenosti na náhlý úder, možnosti vlastního preventivního úderu opět v závislosti na mocnosti vlastního bojového potenciálu, vzdálenostech, vypracovávaly se varianty klimatických změn, aby se dospělo k co nejpřesnějšímu odhadu termínu zahájení války atd. atd. Co bylo možné zakreslit do map, to se zakreslovalo. Na tomto faktografickém základě pak docházelo k vydávání různých nařízení a rozkazů týkajících se „pohybů“ loďstev, „zabezpečování“ námořních základen, „mobilizačních“ opatření, „povolávání“ námořních záloh…, „jednalo“ se s přístavními správami apod. Výsledkem byla velmi obsáhlá zpráva, jejímž resumé bylo vyjádření ve smyslu „námořní válka bude především v těchto oblastech, bude mít tyto formy, tento průběh a toto trvání a způsobí nám tyto ztráty a přinese takováto zatížení ekonomická a sociální a takovéto výdobytky“, a pokud se resumé jevilo jako negativní, ihned se uváděly doporučení určitých řešení týkajících se posílení loďstva, posílení obrany a vybavenosti základen apod. Zpráva se pak projednávala na vládní úrovni a před panovníkem či prezidentem a pokud vyhovovala, na jejím základě se začalo s rozpracováním operačních plánů pro budoucí námořní válku (čas od času se aktualizovaly).

Válečná loď – viz Loď válečná.

Válečné námořnictvo = složka branného systému ve správě státu, jako souhrn (1) prostředků bojových (válečné lodě, vojenské lodě, pobřežní děla v kompetenci námořnictva apod.), zajišťovacích zařízení (veškeré zařízení námořních základen, zásobovací lodě…), realizačních (státní loděnice, státní zbrojovky aj. státní podniky s vojenské-námořním programem ), vzdělávacích (námořní školy a kursy), vědeckých a administrativních (admiralita, správy námořních základen a válečných přístavů, správy státních loděnic, orgány námořní justice…) a zdravotnických (na lodích i na pobřeží), (2) personálního obsazení těchto prostředků a zařízení, počínaje centrálními složkami válečného námořnictva, pokračuje posádkami lodí, osádkami válečných přístavů… a konče příslušníky pozemních pořádkových jednotek námořnictva a zaměstnanci v arzenálech a dalších zařízeních válečného námořnictva. - Válečné námořnictvo bylo řízeno hlavním námořním štábem, který kompetenčně podléhal ministerstvu námořnictví případně ministerstvu války na čele s ministrem, avšak jinak vrchnímu veliteli válečného námořnictva, za války pak hlavní námořní štáb přímo podléhal hlavnímu stanu válečnému. Vrchním velitelem válečného námořnictva byla hlava státu, často však i některý člen panovnické rodiny. - V pojednávaném období byly bojovými útvary válečného námořnictva jednotlivá loďstva (dělená na eskadry, a ty na menší útvary: divize, brigády, flotily, oddíly) a útvary námořní pěchoty, zvláštní status měla zpravodajská služba válečného námořnictva. Loďstvo mělo složku záložní (rezervní loďstvo) a zajišťovací (např. zásobovací lodě, dílenské lodě, nemocniční lodě, ubytovací lodě apod.).  

Válka na moři = dlouhodobý námořní boj mezi loďstvy válečných námořnictev dvou nebo více států, zpravidla paralela válčení vedeného na zemi, později i ve vzduchu (viz Váleční na moři). Příprava, rozsah, způsob, naléhavost a délka války na moři byla podmíněna řadou činitelů, např. ekonomickou výkonností státu, stupněm technického a početního stavu válečného námořnictva, schopností doplňování jeho materiálních a lidských ztrát, stavem zázemí… Válka na moři měla strategické cíle (např. ovládnutí určitého námořního prostoru), pro jehož dosažení se připravovaly operační plány (např. plány eliminace sil kapitálního loďstva nepřítele, plány destrukce obchodní plavby nepřítele apod.), realizace operačních plánů se činila uplatněním různých forem taktiky námořního boje odvislých od dostupného bojového a technického potenciálu a možnosti využití lidských sil.

Vaz kormidelní či vaz kormídlový = konstrukční prvek, který nese kormidlo respektive peň kormidla v případě, že loď nemá kormidelní ploutev připevněnou přes peň na zadní vaz.  

Vaz lodní (něm. steven) = jeden ze základních, nosných dílů konstrukce lodi, spolu s kýlem

Vaz přední, klounovec = jeden z hlavních dílů konstrukce trupu lodi, nejpřednější její část, která dole pevně navazuje na lodní páteř - kýl, zvedá se a vytváří příď i s jejím tvarem. K přednímu vazu (a k vazu zadnímu) se sbíhají a jsou k němu připojeny všechny hlavní podélné boční konstrukční prvky lodi (boční vazníky) a koncové prvky obšívky (dřevěné desky, ocelové pláty). V pojednávaném období (1860-1918) byl vaz plachetních lodí dřevěný, složený, vyztužený vnitřními vaznicemi aj. prvky; na lodích kompozitních byl železný, litý, složený z vnější vaznice a vnitřního vazníku, rovněž zpravidla vyztužený. Od šedesátých let 19. století do začátku 20. století přední vaz nesl kloun – těžkou litou železnou bojovou ostruhu až několik metrů dlouhou (viz Kloun).
Vaz zadní, kormovec = jeden z hlavních dílů konstrukce trupu lodi, zadní část lodní konstrukce, která dole pevně navazuje na lodní páteř - kýl, zvedá se a končí buď pod záďovým převisem nebo na konci vrchní paluby. K zadnímu vazu (a vazu přednímu) se sbíhají a jsou k němu připojeny všechny hlavní podélné boční konstrukční prvky lodi a koncové prvky obšívky (dřevěné desky, ocelové pláty). V pojednávaném období (1860-1918) byl vaz plachetnách lodí dřevěný, složený, vyztužený vnitřními vaznicemi aj. prvky, na lodích kompozitních byl železný, vesměs litý, složený z vnější vaznice a vnitřního vazníku. Byla-li loď dvouvrtulová, bylo na zadním vazu zavěšeno kormidlo, byla-li jedno- nebo třívrtulová, procházela zadním vazem těsněná hřídelová roura, v níž se otáčela hlavní lodní hřídel, na jejímž konci byla lodní vrtule, a v takovém případě kormidlo bylo zavěšeno na přidaném vazu kormidlovém, za lodní vrtulí.

Vaznice = vnitřní výztuha vazu, navazující na vnitřní výztuhu lodní páteře.        

Velt (od angl. welt – lem, obruba) = na válečných lodích v pojednávaném období (1860-918) tvrdá ocelová obruba kolem vnějšího a vnitřního (palubního) ústí řetězového (kotvového) průvlaku, která bránila opotřebení okrajů průvlaku smekáním kotevního řetězu.

Velrybí trup = takový, na kterém jsou náboční hrany vrchní paluby zaobleny, takže voda nahromaděná na ní rychleji odtéká. Velrybí trupy se objevily počátkem osmdesártých let 19. století na torpédovkách. V někrterých případech, např. na řadě typů francouzských torpédovek, byla náboční velrybí zaoblení spojena respektive propojovala okraje vrchní paluby napříč lodi, tudíž vrchní paluba byla příčně vyklenutá a podélně připomínala hřbet; pak ovšem bylo třeba na ni konstrukčně přičinit "děrovanou" palubní plošinu na podpěrách, na níž byla možná běžná a bojová palubní činnost (např. na torpédoborcích série DURANDAL).

Ventilace lodní = soustava prostředků, sloužící k výměně spotřebovaného vzduchu v lodních prostorách za vzduch plnohodnotný. Výměna vzduchu na válečných lodích v l. 1860-1918 byla přirozená, samočinná nebo umělá. Přirozená ventilace (infiltrace) byl způsob přirozené výměny vzduchu běžnými otvory v lodi a netěsnostmi, tj. bez použítí specializovaných, konstrukčních průduchů, tedy větralo se jen otevřenými dveřmi, lodními okénky či všelikými škvírami. Tento způsob postačoval jen na malých lodích, zatímco na velkých válečných lodích se přirozená ventilace děla i otevřenými střílnami, lodními okénky a světlíky. Samočinná ventilace (šachtová ventilace) rovněž spočívala na principu účinku rozdílu mezi tlakem vzduchu vně lodi a tlakem vzduchu uvnitř té které lodní prostory (za bezvětří byl tento rozdíl způsoben jen rozdílem teplot vně a uvnitř lodi), avšak k ventilaci už sloužily konstrukční průduchy, tedy k tomu účelu zhotovené, např. větrací šachty a větrací hlavice, které však bylo možné za deště nebo rozvlněného moře uzavřít. Pro válečné lodě mezi druhou polovinou šedesátých let 19. století a počátkem 20. století byly příznačné větrací roury, dole ústící v kotelnách a strojovnách a nahoře opatřené navěvníky (deflektory, sacími hlavicemi, „lapači“ či „nabírači“ vzduchu; zprvu byly z plachtoviny na konstrukci, potom plechové. Ale třebaže se instalovaly i ve značných počtech, účinnost těchto rour za velmi teplého počasí a při kotvení lodi byla malá, neboť je-li teplota vnějšího vzduchu větší než teplota vzduchu v tom kterém lodním oddělení, nedochází k proudění vzduchu zvenčí dovnitř, a bylo-li v kotelně 50°C a venku tropických 40°C, proudění téměř ustalo; takže život na válečné lodi ve velmi teplých letních dnech v oblastech blízkých rovníku byl skutečně svízelný a za služby v tropech až nesnesitelný. Teprve v osmdesátých letech 19. věku se zavedením ventilačních strojů dařilo ovzduší i ve velmi horkých lodních prostorách činit snesitelnější. Byly to prostředky mechanická ventilace (ventilace nucená), jež směňují ovzduší v lodi pod přiměřeným tlakem, vynuceným ventilátory různých typů, výhradně elektrickými, které vzduch ženou konstrukčními průduchy. - Po r. 1906 začaly ony ventilační roury s deflektory z palub válečných lodí mizet a namísto nich se spotřebovaný vzduch vyváděl mřížovanými, před průniky vody chráněnými otvory při vrchním kraji lodních boků nebo ventilačními komíny vyvedenými nad vrchní paluby či paluby nástaveb.  

Větrání lodi – viz Ventilace lodní.

Větrové zábradlí = na válečných lodích od sedmdesátých let 19. století sloupkové zábradlí lodních můstků, které bylo za bouřlivého počasí dočasně pokryto díly impregnované plachtoviny výšky asi 160 cm. Plachtovina částečně chránila prostor na můstku před větrem a vodní tříští přilétající od předolodí. Při plavbě za horkého slunečného počasí se tatáž plachtovina pokládala na konstrukci nad můstkem, jako protisluneční kryt. Od osmdesátých let se však zejména na velkých lodích instalovala kolem velitelských můstků zábradlí plná, plechová (štítová), zatímco na kormidelních můstcích ještě zůstávala zábradlí sloupková, rovněž opatřovaná protivětrnými plachtami. Ale i to se změnilo nástupem dreadnoughtů a bitevních křižníků, kdy se lodní můstky změnily ve složitě členěné, etážové komplexy a uzavřenými kajutami a plným plechovým zábradlím.           

Věžová loď = loď, jež měla hlavní dělostřelectvo chráněné železnou nebo ocelovou otočnou pancéřovou kupolí, nepřesně zvanou věž, tvořící uzavřený celek palebného stanoviště. První bojově nasazenou věžovou lodí byl Ericssonův americký MONITOR (1862), podle jehož vzoru se pak v USA stavěly další jednotky první generace monitorů, v Evropě se konstrukcemi dělostřeleckých věží-kupolí ve stejné době zabýval P. Coles. První evropskou věžovou lodí byl britský experimentální obrněnec ROYAL SOVEREIGN (1864) konvertovaný z rozestavěné 121dělové řadové lodi a osazený čtyřmi dělostřeleckými kupolemi, současně však Dánové uvedli do služby rovněž ve Velké Británii postavený monitor ROLF KRAKE, avšak s oplachtěním, nasazený ihned do války Dánska s Pruskem a Rakouskem. Další bojově nasazenou věžovou lodí byl italský pancéřník AFFONDATORE (1866), rovněž postavený v Anglii. Ten po několika zastávkách za plavby k Itálii, tak tak dokončený, se ihned zúčastnil italsko-rakouské námořní bitvy u jadranského ostrova Lissa/Vis. - Vývoj věžové lodi jako kategorie pak směřoval ke spíše obranné příbřežní jednotce s těžkými děly (ač např. britský MONARCH z r. 1869 byl oceánský), až jej utlumil nástup lodí barbetových a v devadesátých letech vznik lodí bitevních, pro které byla příznačná soustava dělová kupole-barbeta, přimknutá však už ke (spodní) pancéřové palubě, pod níž byly muniční sklepy. - Termín dělová/dělostřelecká věž a věžová loď jsou tedy sporné, neboť lodní dělová věž není jen kupole (jako např. u kostelů není věží jen kupole, báň nahoře, nýbrž celá stavba). Přesto se termín dělová věž jako kupole i u nás ujal a lodě jsou zvány věžové, a těžko to měnit, tím spíše, že pojem loď kuplová by vypadal věru podivně, ač by byl vhodnější. (A je tu třeba i ternín "velitelská bojová věž", vztažený na pancéřový útvar v předním případně i zadním můstkovém komplexu, jenž de facto byl rovněž kupole, nikoli věž; bylo by podivné mu říkat "velitelská kupole", ač i to by bylo správné.) - Přesně vzato byly tedy věžovými loděmi pouze pancéřníky, které nesly dělostřeleckou kupoli samu o sobě, ustavenou na nízkém pancéřovém základu (ne barbetě), spočívajícím na vrchní palubě.

Vilejš stvolnatý (lipadidae či lipas anatifera, angl. barnacle) = korýš z třídy svijonožců. Vilejši si vytvářejí ochranné mušličky délky 3 – 5 cm, a holou částí těla délky až 30 cm přisedají k podkladu, např. trupům lodí pod vodní čárou. Trupy nepoškozují, avšak spolu s jinými vodními živočichy vytvářejí vrstvu obrostu lodi, silnou až metr, takže jí způsobují závažné ztráty na rychlosti, např. po čtyřech měsících plavby v teplých vodách klesá rychlost lodi o až 50 %. Což si vynucuje generování větší hnací síly pohonných systémů, tím i větší spotřebu paliva, tím zvětšování uhelných jam, tím osazení lodi výkonnějšími, těžšími stroji… nehledě k tomu, že setrvalou vysokou zátěží se např. parní stroje značně opotřebovávaly (viz i Obrost lodní).

Vlajková loď = loď velitele loďstva, velitele eskadry, velitele divize nebo velitele oddílu apod., avšak jen pokud byl velitel v hodnosti, jež ho opravňovala vyvěšovat na (vlajkové lodi) vlajku vyznačující jeho hodnost. Toto oprávnění měli však jen admirálové a komodoři. Admirálové (ve třech různých hodnostech) veleli loďstvu, eskadře, divizi bitevních lodí, divizi pancéřových/bitevních křižníků nebo oddílu takových lodí, zatímco velení velkým formacím lehkých lodí bylo svěřováno kontradmirálům anebo, jako komodorům, vysokým důstojníkům – námořním kapitánům, zatímco velení menším formacím lehkých lodí dostávali námořní důstojníci nižších stupňů. (nám. poručík velel např. oddílu torpédovek), proto např. formace torpédoborců měly nikoli loď vlajkovou, nýbrž loď vůdčí. - Mnohé bitevní lodě či pancéřové/bitevní křižníky byly jako vlajkové koncipovány už od projektu, neboť musely mít ubytovací prostory větší o kabiny admirála a příslušníků jeho štábu, z nichž ti hodnostně nejvyšší měli sluhy. Rozloha kabin admirála a kabin členů jeho štábu byla ovšem striktně stanovena, takže admirál si nemohl jaksi poroučet, ale bylo třeba kvůli nim ušetřit na lodním prostoru někde jinde.             

Vlajkový kapitán = funkce, jíž byl pověřován obyčejně vysoký námořní důstojník, dobrý odborník, bez ohledu na pořadí či stáří. Byl asistentem admirála a sloužil na jeho vlajkové lodi (nezaměňovat s funkcí kapitána vlajkové lodi).

Vlnolam = (1) Starý český výraz pro uměle vytvořený objekt k ochraně přístavů nebo jiných pobřežních objektů před přímým účinkem vln vznikajících působením větru na hladinu moře nebo pohybem lodi a přeléváním mořské vody přes palubu předolodí. Většinou byla vlnolamem hráz na námořním obvodu přístavu, nepropojená s pevninou (nezaměňovat s hrází přístavní nebo molem, jež jsou vždy části pobřeží). Vlnolamy se zřizovaly na záhozu z velkých balvanů, a teprve na tomto základu se stavěla zeď z kamenných kvádrů prolitých betonem, do výšky, která přesahovala hladinu moře za přílivu, a ve značné šíři. Konce vlnolamů byly opatřeny výstražnými světly. – (2) Na lodích nízká, šípovitě vpřed uspořádaná konstrukční hráz na palubách předolodí. Takový vlnolam odváděl vodu přes palubní hranu nebo k ústím odtoků.  

Vlnové systémy = členité vodní útvary, jež postupují s plující lodí. Ta svým pohybem vyvolává zvýšení hladiny, a jelikož na rozhraní vzduchu a vody dochází k přetékání částic vody z míst s vyšším tlakem do míst s tlakem vyšším, tvoří se vlny, seskupené  do vlnových systémů. Jejich základem je (velká) příďová vlna, pokleslá hladina podél středolodí a (menší) vlna záďová. Rozeznáváme (1) primární vlnový systém, který však - jelikož postupuje s lodí - nečiní odpor, tedy ani nezpůsobuje ztráty rychlosti lodi; avšak na přídi a zádi se vytváří (2) sekundární vlnový systém, jenž ke svému vzniku potřebuje energii odebíranou z energie pohybu lodi, tedy je další složkou vlnového odporu (viz i Odpor lodi). Sekundární vlnový systém je tvořen vlnami příčnými, tedy postavenými kolmo na směr plavby lodi; postupují ve stejných vzdálenostech od sebe a jejich soustavu ohraničují tzv. vlny omezující. Přitom příčné vlny vznikají, jak už naznačeno, jednak na přídi (velký hřbet), jednak na zádi (menší hřbet), kde důl vlny vzniká v místě největšího zakřivení trupu. Pokud dojde k provázání vlnového systému příďového s vlnovým systémem záďovým, velikosti vln obou systémů se sčítají a vlnový odpor vzrůstá. Avšak pronikne-li do vlny záďového systému důl vlny přídního systému, síla obou systémů v tom místě se částečně vyruší, takže vlnový odpor klesá. Pro projektanty lodí byl tedy zajímavý druhý případ; musely propočítat takovou délku lodního trupu, aby při určitých rychlostech (u válečných lodí rychlostí bojových) docházelo právě k onomu vyrušení (interferenci) silových účinků příďového a záďového systému. (Později se zjistí, že v tomto ohledu má příznivé účinky kloun, tj. bojová ostruha vytrčená pod hladinou z lodní přídě, a tak vznikne konstrukční nástavec přídě zv. hruška, který nežádoucí účinky sekundárního vlnového systému značně umenší.)  

Vodorys = jedna z částí teoretického výkresu lodi, zobrazující lodní trup shora, s teoretickými rovinami tvořenými souhrnem bodů po obvodu navrženého v různých vzdálenostech od vrchní paluby; tyto roviny znázorňují jednotlivé paluby (viz Teoretický výkres lodního trupu). 

Vojenská loď – viz Loď vojenská.

Vojensko-námořní doktrína – viz Doktrína vojensko-námořní

Vor = složené plovoucí těleso, jež je sestaveno z např. z kmenů, sudů, měchů… Vorem jsou někdy nesprávně označovány přístavní nebo říční plošiny s malou boční výškou, sloužící k místnímu převozu uhlí aj. nákladů, což jsou ve skutečnosti prámy. 

Vrátek - viz Kotevní vrátek lodní.

Vratidlo - viz Kotevní vrátek lodní a viz Kotevní stroje lodní.

Vratný parní stroj, reciproční = viz Parní stroj lodní a viz Parní stroj dvojčinný.

Vrchní paluba – viz Horní paluba. 

Vrtule lodní – viz Lodní vrtule.

Vrtulový rám = zařízení na zádi lodi, ku vysunutí lodní vrtule nad vodu, používané ve čtyřicátých až sedmdesátých letech 19. století. Rám byl železný nebo mosazný, spočíval ve vodících lištách mezi zadním vazem a kormidlovým vazem a nahoře byl opatřen okem pro provlečení silného manipulačního lana. V rámu byla upevněna lodní vrtule, kterou bylo možné jednoduchým způsobem odpojit od lodní hřídele a prostřednictvím rámu obsluhovaného přes manipulační lano vratidlem vysunout do šachty v záďovém převisu. Pokud měla loď uspořit palivo pro hlavní lodní kotle a stačil jí pohyb pod plachtami, bylo výhodné lodní vrtuli takto vysunout nad hladinu, aby loď nebrzdila. Při ručním zvedání několikatunové lodní vrtule si tato práce v ničem nezadala se zvedáním hlavní lodní kotvy a vyžadovala manuální úsilí desítek námořníků. (Viz též Hřídel lodní).         

Vybavení lodi - viz Zaopatřování lodi.

Výbuch, detonace = chemický rozklad výbušniny šířený nadzvukovou rychlostí, která v případě detonace pevných a kapalných směsí dosahuje 8000 – 9000 m/sec. Detonuje-li směs v uzavřeném prostoru, chemický proces detonace následují její fyzikální účinky vyvolané tlakovou vlnou detonace; tyto účinky se zvou deflagrace, což je šíření tlakové vlny detonace hmotou, avšak rychlost této vlny je proměnná a ani v první fázi nedosahuje rychlosti tlakové vlny po detonaci směsi.  

Výbušnina = látka (chemická směs) schopná při výbuchu - rychlé chemické přeměně na žhavé plyny o velkém objemu a velmi rychle se rozpínající - vyvinout náhlý, velmi vysoký tlak na okolí. Výbušniny se v pojednávaném období (1860-1918) rozeznávaly přímé, které vybuchovaly jednoduchým podnětem (mechanická - nárazem, tepelná – zapálením nebo elektrická iniciace), a nepřímé, které vybuchovaly pouze působením detonace jiné výbušniny. Oba druhy nacházely uplatnění i v námořním vojenství. -  Výbušniny jsou vesměs látky připravené pro konkrétní účel, např. jako náplň dělostřeleckého granátu, dynamitové patrony apod., ale výbušninou je třeba i benzín. – Výbušniny jsou: Třaskaviny, které převážně slouží v nepatrném množství jako detonátory (tj. k tepelné iniciaci výbuchu), z nichž nejpoužívanější v pojednávaném období byla velmi citlivá třaskavá rtuť (fulminát rtuťnatý), která po výbuchu expanduje rychlostí až 3000 m/sec, ale objem plynů je malý. - Trhaviny jsou výbušniny s malou citlivostí, avšak s velkou detonační respektive trhací sílou; nejpoužívanější a nejznámější trhavinou je dynamit, ale v pojednávaném období (1860-1918) se do osmdesátých let 19. stol. používaly do lodních dělostřeleckých granátů střelný prach (pyroxilín), poté trhaviny na bázi kyseliny pikrové (melinit, lyddit, šimosa, ekrazit). - Střelivina se používá jako výmetná náplň pro vypuzení střely z hlavně děla. Střelivina není výbušninou, neboť po iniciaci nemá vybuchnout, nýbrž prudce, ale plynule shořet (navenek se to ovšem podobá výbuchu), čímž se prodlouží a zvýší účinek výmetných plynů na střelu v hlavni. Střelivinami byly černý střelný prach nebo bezdýmný střelný prach (např. kordit). Detonační rychlosti plynů vzniklých shořením střeliviny dosahovaly okolo 5000 m/sec, záleželo však na množství a hustotě výmetné látky, její kvalitě, utěsnění střely v hlavni apod.

Vylodění = v pojednávaném období (1860-1918) dokonaná velká námořní (pobřežní, ostrovní) výsadková operace strategické nebo taktické důležitosti, jejímž cílem bylo obsazení určené části určitého, často nepřátelského pobřeží či ostrova velkými armádními silami, s přímou účastí válečného námořnictva. Velké, strategicky mimořáné významné, enormně rozsáhlé vylodění z moře se zve námořní invaze. - Vylodění mělo dvě části: námořní a armádní. Námořní část vylodění se prováděla na základě strategických plánů a rozhodnutí hlavního válečného stanu, po určení termínu a místa vylodění, stanovení množství armádních sil, které je potřeba vylodit a určení směrů jejich dalšího postupu – hlavního i dílčích, případně klamavých. Námořní fáze vylodění měla pak tyto fáze: 1. námořní průzkum možných míst vylodění a konečné určení místa vylodění, 2. operační plán vylodění (rozvržení přípravné fáze a rozvržení hlavní fáze vyloďování) s rozplánováním aktivní účasti konkrétních útvarů vojenských lodí, 3. shromažďování námořních bojových a zajišťovacích sil, 4. přesun operačního loďstva k místu vyloďování, 5. započetí palebné přípravy místa a uskutečňování drobných výsadků průzkumných, ženijních a diverzních na místě budoucího vyloďování, 6. doprovod transportních lodí s vojskem, 7. palebná podpora pěchotních výsadků námořnictva a armády při vyloďování, 8. zajištění místa vyloďování před námořními útoky nepřítele, 9. doprovod prázdných transportních lodí k jejich základnám, 10. zajištění a podpora dalších armádních sledů a trvalá ostraha a podpora zásobování místa vylodění; dokud nebyla na lodích zavedena radiotelegrafie, zajišťovalo válečné námořnictvo i námořní spojovací službu. Jelikož v pojednávaném období ještě neexistovala speciální vyloďovací plavidla, uskutečňovalo se vyloďování: (a) v obsazeném, původně nepřátelském přístavu přímo z přepravních lodí, (b) u pobřeží, u něhož byla vystavěna vyloďovací mola – na konstrukci nebo pontonová, (c) prostřednictvím přepravních člunů a prámů, které přistávaly přímo na pobřeží, pokud to umožňovaly jeho svažitost a terén, přičemž bezmotorové čluny a prámy byly po několika taženy motorovou lodí; často se musely vyloďované jednotky brodit vodou. Velení námořní fáze operace podléhalo pokynům z příslušné vlajkové lodi, pokyny pro vyloďované jednotky přicházely ze štábní lodi, z níž však se hlavní štáb vyloďovaného vojska co nejdříve po vylodění prvních jednotek přepravoval na pobřeží a pokračoval v řízení armádní fáze operace odtamtud. V pojednávaném období se největší vyloďovací operace uskutečnily za rusko-japonské války (1904-1905) a za Velké války, kdy se velké jednotky Britů a později Američanů vyloďovaly na belgickém a francouzském pobřeží, smutně proslula invazní operace spojenců v rámci dardanelské operace (1915-1916), s vyloděním početných armádních jednotek na úzký pobřežní pruh tureckého poloostrova Gallipoli, pod palbou tureckých děl.

Výsadek námořní = v pojednávaném období (1860-1918) vojsko různé velikosti – jednotky námořní pěchoty nebo armády, dopravené na určité pobřežní nebo ostrovní území. Velké, strategicky významné námořní výsadky na území ovládané nepřítelem se zvaly vyloďování (viz Vyloďování), zatímco menší výsadky byly povahy taktické.

Výslužba = doživotní peněžní nebo hmotné (např. nemovitostmi) zaopatření státních úředníků, armádních a námořních důstojníků, generálů a admirálů, když pro stáří, trvalou nemoc nebo invaliditu se staly služby neschopnými nebo když už dosáhli horní hranice služebního věku. Doba aktivní služby důstojníků respektive admirálů válečných námořnictev činila okolo čtyřiceti let.

Výsostné vody, teritoriální vody = v pojednávaném období (1860-1918) tři míle široké pásmo podél pobřeží přímořského státu, v němž jiné státy či subjekty jiné země nesměly provozovat žádnou činnost nepovolenou vládou státu. Cizí válečné lodě - nebyla-li válka - směly vplout do tohoto pásma rovněž jen se souhlasem, a dopravní lodě - pokud nebyly v prokázané nouzi - musely v tomto pásmu omezit svoji činnost na proplutí a naložení/vyložení nákladu. V době války rovněž veškerá obranná a ochranná opatření byla limitována třímílovou šíří pásma, avšak válčící státy vyhlašovaly určitou část moře či oceánu za válečnou oblast, v níž však nesměly být ohroženy lodě pod vlajkami neutrálních zemí.

Výstroj válečné lodi - viz Zaopatření lodi.

Výstřel zbraně palné = složitý a velmi rychlý fyzikálně-chemický proces – prudké vyhoření výmetné náplně, jehož účelem a výsledkem je vypuzení střely z hlavně děla. Při hoření výmetné náplně střeliviny vznikají v hlavni (komoře) v tisícinách vteřiny velmi vysoké teploty v hodnotách do 3000 °C a velmi vysoké tlaky až 400 MPa, které vzrůstají natolik, až překonají odpor střely vůči jejímu pohybu v hlavni. I poté, co se střela již pozvolna pohybuje, tlak plynů v hlavni roste. Klesat začne až ve chvíli, kdy rychlost střely prudce narůstá. Přesto však v okamžiku dohoření výmetné náplně činí tento tlak 60 – 70 % tlaku maximálního. Tehdy horké plyny expandují a nadále střelu tlačí, zrychlují ji, a to až na úsťovou rychlost a pak počáteční rychlost, což je hodnota rychlosti poté, co střela opustila ústí hlavně. Velikost hodnoty úsťové rychlosti respektive počáteční rychlosti střely závisí na délce dělové hlavně, ráži děla, kvalitě vývrtu hlavně a jeho provedení (hladký či drážkovaný, opotřebení), ustavení hlavně (ovlivňuje mocnost zpětného rázu potažmo délku zákluzu hlavně), dále na hmotnosti střely, kvalitě povrchu střely, tvaru hrotu střely, délce střely, na dokonalosti utěsnění střely v hlavni a samozřejmě na výkonnosti výmetné náplně střeliviny v okamžiku výstřelu.

Výtlak válečné lodi (výtlaková tonáž) = jedna ze základních charakteristik bojového plavidla, udávaná ve výtlakových tunách (t). V pojednávaném období (1860–1918) se udávala vesměs v tzv. tunách anglických, "dlouhých" (1 angl. tuna, „long ton“ = 1,016 tuny metrické, viz však i poznámku 2 níže). – Rozeznáváme (1) výtlak objemový, jenž se rovná objemu vody vytlačené plavidlem, a (2) výtlak hmotnostní („displacement"), jenž se rovná hmotnosti lodi vytlačené plavidlem. U válečných lodí pojednávaného období se tabulkově udává několik druhů hmotnostních výtlaků: Projektový výtlak byla teoretická hodnota daná výpočty souvisejícími s projektováním lodi pro její normální stav. Konstrukční výtlak byl ten, který vyjadřoval hmotnost lodi - jejího tělesa (lodní trup) s veškerým jejím zařízením (pohonná soustava, kormidelní soustava, kotevní soustava..., navigační a meteorologické přístroje, výzbroj a zařízení k jejímu obládání a zásobování střelivem, zařízení k umožnění života posádky na lodi atd.), avšak bez zásob (včetně vody, paliva a maziva) a posádky, ba i bez nátěrů. (Často je zaměňován s normálním výtlakem.) Normální výtlak byla hodnota vyjadřující hmotnost válečné lodi k zajištění její běžné služby v mírové době; např. britská válečná loď v pojednávaném období loď s normálním výtlakem vezla třetinovou zásobu munice, tříčtvrtinovou zásobu paliva, poloviční zásobu mazadel, potravin a pitné vody, asi dvoutřetinovou zásobu nezbytných lodních potřeb ap., posádka byla na základním tabulkovém stavu, který byl asi o třetinu nižší než tabulkový stav lodi v bojovém nasazení  Plný výtlak zv. i maximální výtlak či bojový byl parametrem vyjadřujícím hmotnost lodi plně naložené municí, palivem, mazadly, kotlovou vodou včetně rezervní, s celou posádkou a potravinami a potřebami k jejímu životu. V běžných soupisech parametrů válečných lodí se udávají normální výtlak a plný výtlak. (Pozn. 1: Washingtonskými dohodami byla v r. 1922 zavedena hodnota standardního výtlaku, která vyjadřuje hmotnost úplně vystrojené lodi s municí a plnou posádkou, avšak bez paliva. Po r. 1933 se vyjádření výtlaku lodi opět měnilo. Pozn. 2:  Od r. 1920 se výtlak válečné lodi, a to i zpětně, tj. i pojednávaného obdobní, udává v angl. tunách , avšak v německých a francouzských pramenech jsou výtlaky francouzských a německých lodí pro pojednávané období udávány i v metrických tunách, navíc - jelikož výtlak je „hmotnost vody vytlačené lodí“ - podle německé praxe se kalkuluje s koeficientem hmotnosti vody, který činí 1,105. Takže dopočítat se jakž takž reálného výtlaku té které německé či francouzské lodi pojednávaného období podle běžných údajů v dobových tabulkách, ale hlavně hodnověrně porovnávat výtlaky britských lodí (v „tones“) a německých lodí („tones“ + koeficient vody) je skutečně těžké a nelze dosáhnout přesných hodnot. (Viz též Hmotnost lodi.)

Výtonidlo = dřívější pojem pro plovoucí dok.

Výzbroj = soubor zbraní na zbraňovém nosiči. Zbraňovým nosičem je i válečná loď. V pojednávaném období (1860-1918) tvořily hlavní výzbroj válečných lodí děla a kulomety, torpédomety a kloun, zpočátku též raketnice. 

Weyers Taschenbuch der Kriegsflotten“, později „Weyers Flottentaschenbuch“ – námořní ročenky sestavované námořním důstojníkem Bruno Weyerem a vydávané jako brožované publikace od r. 1900 mnichovským vydavatelstvím J. F. Lehmann. Šlo nápodobu podobných britských počinů „Brassey´s Naval Annual“ (poprvé v r. 1886) a „F. T. Jane All the World Fighting Ships“ (poprvé v r. 1898), takže rovněž obsahovaly základní tabulkové údaje technické a taktické povahy, stručné popisy lodí a schémata výzbroje a pancéřování a fotografie většiny takto katalogizovaných jednotek. Almanachy vycházely do r. 1944, znovu je Lehmannovo vydavatelství začalo produkovat v r. 1953, od r. 1979 do současnosti (2015) je emituje rovněž vydavatelství Bernard&Grafe, původně sídlící v Mnichově, ale už po roce v Koblenzi a nyní v Bonnu. Některé almanachy vyšly v reedicích, některé paralelně i v USA, v Naval Institute Press v marylandském Annapolisu. Zejména původní, historické výtisky jsou i mezi našimi příznivci námořního vojenství velmi ceněné, ač i jejich faktografioká přesnost pochopitelně není dokonalá, neboť s postupem doby se v archívech podařilo dohledat věrnější fakta.