pojmy začínající na Z a Ž

pojmy začínající na Z a Ž

Zábradlí lodní (brlení, pažení) = zařízení, jež jednak (dříve) chránila vrchní palubu před zaplavováním, jednak tvořilo bezpečnostní zábranu proti přepadávání osob z návětrných palub. V pojednávaném období (1860-1918) se na lodích zřizovalo zábradlí: pevné, odnímatelné, odsuvné a sklápěcí, v různých provedeních, jako: (1) Sloupkové zábradlí, původně dřevěné, od čtyřicátých let 19. století stále častěji kovové, s plnými či trubkovými sloupky propojenými lany či lanky nebo slabými řetězy a nahoře madly; zřizovalo se především při okrajích palub nástaveb (2) Štítové zábradlí, tvořené cca 1,6 – 1,8 m vysokým konstrukčním plechem tkoušťky okolo 5 mm, na sloupcích, opatřených výztuhami; pokud byl tento druh zábradlí vertikálním pokračováním konstrukce lodního trupu, bývalo ze silnějšího plechu a zvalo se štítnice; štítnice však také tvořila stěnu předo-, středo- a zadolodní nástavby. Na centrálně-bateriových lodích šedesátých let 19. století bylo štítové zábradlí po uvolnění odsuvné nebo sklápěcí, to aby po jeho přemístění či sklopení vznikl před nárožními děly v centrální kasematě palebný úhel více rozevřený v podélném směru. Štítové zábradlí skýtalo neúplnou ochranu plochy vrchní paluby před bočními návaly vody, přičemž „nabraná“ voda odtékala brankami u paty zábradlí; branky byly někdy opatřeny jednoduchými vnějšími záklopkami otevíranými vně, takže při náporu vody zpoza lodního boku zůstávaly tlakem vody zavřené, při odtoku vody z paluby se tlakem odtékající vody naopak otevíraly. (3) Obrubnice, zděděná po plachetních lodích, byla od asi 1,5 m až po asi 1,80 m vysoká a až 1 m široká hradba povyšující lodní boky, tvořená štítovou stěnou vnější a stěnou vnitřní, se shora zakrytým prostorem mezi nimi, zpravidla mezi přední a zadní lodní nástavbou. Sloužila i jako hamakové zábradlí, tj. k rannímu odkládání sbalených hamaků – závěsných lůžek mužstva; k tomu se však používala i lépe větraná zábradlí síťová, kterými však mohla prostupovat voda. Pro štítová zábradlí se používal u nás téměř zapomenutý výraz pažení, pro obrubnici brlení. - Štítové zábradlí a obrubnice na válečných lodích rovněž chránily prostor nad vrchní palubou před účinky projektilů roztříštěných o blízkou hladinu nebo o lodní bok, zadržovaly předměty uvolněné na palubě při kymácení lodi apod., avšak vybuchla-li tříštívá střela na vrchní palubě, v takto ohrazeném prostoru se její účinek zvyšoval; proto se od konce šedesátých let 19. století, s nástupem lodí centrálně-kasematních, barbetových a věžových se zejména od obrubnice („bedny místo zábradlí“) upouštělo a přecházelo se k jednoduchému štítovému nebo sloupkovému zábradlí.

Zadní vaz - viz Vaz zadní.

Zadolodí = na válečných lodích v pojednávaném období (1860-1918) část lodního trupu až 1/5 jeho délky, od přechodu z plného tvaru lodního boku ve středolodí k zadnímu vazu. Nahrazuje obecný výraz záď, kterou je však samotný konec lodi. Proto běžně užívaný obrat např. „dělo na zádi“ mnohdy neodpovídá skutečnosti, neboť pokud dělo nestálo skutečně až na zádi – buď v záďová kasematě nebo při okraji palubního záďového oblouku, šlo o „dělo na palubě zadolodí“ apod. Na některých lodích, zejména křižnících, bylo zadolodí opatřeno nástavbou (opět: zadolodní či zadní, nikoliv záďovou), jež zvyšovala odolnost lodi vůči vodním nárazům zezadu a zčásti před nimi chránila pracovní a bojový prostor na vrchní palubě. Také činila zadolodí vyšším, takže na někdejších paroplachetních lodích (respektive na plachetnicích a veslicích už od středověku) skýtala velení lodi a kormidelníkům větší přehled o situaci na vrchní palubě a před lodí či vůbec v jejím okolí. V zadolodí byly na hlavní, případně spodní palubě ubytovací prostory velitele a důstojnictva lodi, přičemž velitel obýval koncové partie na hlavní palubě (na zádi) a míval k dispozici i záďovou galerii - většinou krytý ochoz na zadku lodního trupu. Ale pokud byl na lodi admirál se svým štábem, obýval tyto prostory on (od počátku 20. století se umístění prostor admirála a velitele lodi měnilo, tj. kvůli rychlejší dosažitelnosti přesouvalo blíže k velitelským místům, do středolodí) . Na palubě zadolodí se mužstvo nesmělo shromažďovat, neboť to byl prostor důstojnický; mužstvo po službě pobývalo na palubě předolodí, zejména na baku (viz Bak), kde bylo povoleno i kouřit.

Záďový převis = nad hladinou spočívající zadní část lodního trupu. Na lodích pojednávaného období byly v horní části záďového převisu ubytovací prostory, ve spodní části ústrojí kormidla, sklady apod., v šedesátých a zčásti i sedmdesátých letech 19. století též šachta, do níž se zvedala lodní vrtule upevněná ve výsuvném rámu (viz Vrtulový rám). Od konce šedesátých let se do této části lodi ustavoval kormidlový stroj. Záďový převis vespod přecházel v kormidlový vaz, v nábočí, už pod hladinou, v něm na dvou čí třívrtulových lodích byly utvořeny záhlubně zv. vrtulové studny, níže přecházel záďový převis v tzv. mrtvé dřevo (viz Mrtvé dřevo).k

Záliv = místo na pobřeží oceánu, moře nebo jezera, jehož břeh svírá s pobřežím úhel menší než 180°, je ohraničen jedním až dvěma mysy a má jediné ústí. Zálivy byly/jsou malé i velké, otevřené a polozavřené, ba některé tvoří plochu zvanou moře; např. zálivem Středozemního moře je Černé moře, toho zálivem je Azovské moře; Žluté moře je zálivem Východočínského moře, Ochotské moře je zálivem Tichého oceánu, Karské moře je zálivem Severního ledového oceánu… Menší zálivy jsou obecně zvány různě (místně), např. fjordy, boddeny…, dlouhé úzké zálivy se zvou choboty. U nás je záliv často ztotožňován se zátokou, což je vlastně malý záliv, ale dříve se u nás tyto geografické útvary rozlišovaly na (mořské) zálivy a (říční) zátoky.

Zaměřování lodních děl = činnost zakončená nastavemím náměru a odměru lodního děla tak, aby projektil z děla vypálená zasáhl stanovený cíl. K nastavení náměru a pdměru lodního děla sloužil v polsední fázi přístroj zvaný dělový zaměřovač. V pojednávaném období (1860–1918) byly lodní dělostřelecké zaměřovače byly prosté, mechanické (u malorážních děl pro „krátkou“ střelbu) a optické. Zaměřovače obsluhovali dělostřelci-mířiči. Prosté a mechanické zaměřování bylo na principu běžného odezírání okem, přičemž oko střelce, hledí, muška a cíl tvořily body společné přímky, jež se zvala čárou záměrnou či jen záměrnou (není totožná se směrem letu střely), mechanické zaměřovače umožňovaly nastavení mířidel pro různé vzdálenosti. Prosté a mechanické zaměřovače se používaly u malorážních děl pro palbu na krátkou vzdálenost, kdy nebylo obtížné hodnotu vzdálenosti od ústí hlavně k cíl zjistit pouhým okem případně ji korigovat zpravidla jednou, dvěma zástřelnými ranami. Avšak v případě středních a těžkých děl, jejichž dostřel se neustále prodlužoval (na počátku 20. století činil asi 10 mil), bylo stále náročnější námořní a pobřežní cíle přesně zaměřovat, přičemž nejobtížnější bylo určení vzdálenosti mezi děly vlastní lodi a cílem. K tomu účelu se vyvinuly dálkoměry – přístroje s optikou. Z nich nejdokonalejší byly od devadesátých let 19. století dálkoměry koincidenční, pomocí kterých se na válečných lodích (nejdříve britských) poměrně přesně zjišťovala vzdálenost děl vlastní lodi k cíli (viz Dálkoměr lodní). Od dálkoměrů se údaje o vzdálenosti hlásily na ústřední bojové stanoviště případně na stanoviště pro řízení palby, kde se hodnoty pro zamíření - vzdálenost k cíli, směr a sílu větru, směr a rychlost cíle, směr a rychlost vlastní lodi, hmotnost střely, balistické zakřivení dráhy letu střely…- propočítávaly (sloužily k tomu dělostřelecké tabulky, později mechanické kalkulátory - viz Dumaresq) a odtud se tyto hodnoty (koordináty) a další údaje (např. příkaz k použití toho či onoho druhu střeliva) sdělovaly různými způsoby na jednotlivá palebná stanoviště (na počátku 20. století bylo nejpoužívanější sdělování prostřednictvím ciferníků); na dreadnoughtech a bitevních křižnících byly dálkoměry v některých věžích těžkého dělostřelectva, většinou v kupolích v superpozici. Na palebném stanovišti mířič optickým zaměřovačem s dalekohledem, v jehož objektivu se zobrazovala škála odměrná a škála náměrná, vyhledal cíl, načež se pohybovalo dělem tak, aby jeho zamíření odpovídalo nastavení zaměřovače. Pozdější zaměřovače byly mechanicky propojeny se soustavou ovládající dělo, takže současně s nastavováním zaměřovače nastavovala se i záměrová poloha hlavně. Až do začátku 20. století byla problémem zaměřování děla s rozrůzněnou kalibrací (tj. děla těžká, střední…), tedy i s rozdílným dostřelem, která navíc byla ustavena na lodi na různých úrovních, takže např. těžká děla na předolodí stála o až 2 m výše než děla na zadolodí, při zastřelování střely z tzv.  přechodových či vložených děl ráží např, 234 či 254 mm zvedaly podobně velké vodní sloupy jako střely z děl ráže 305 mm, takže nebylo mořné rozpoznat, která děla momentálně střílejí přesněji. Pomohlo ustavení děl jednotné těžké ráže na dreadnoughtech, zavedení dokonalejších dálkoměrů a zaměřovačů a zavedení mechanických kalkulátorů a také jednotné zaměřování, jež poprvé uplatněno na britských bitevních lodích (semidreadnoughtech) LORD NELSON a AGAMEMNON před jejich dokončením v r. 1908; výhodou bylo, že všechna jejich 305mm a 234mm děla stála na úrovni vrchní paluby, mírné vyvýšení přední dělostřelecké kupole dané prošlupem bylo zanedbatelné. Vzápětí se tento princip zaměřování těžkých lodních děl uplatnil na všech brtitsikých dreadnoughtech a převzala jej i jiná vojenská námořnictva.

Zaopatření lodi = dodání veškerých potřeb nutných k plavbě a boji válečné lodi a ke službě na ní. Válečná loď v pojednávaném období (1860-1918) se: (a) zbrojila, (b) pancéřovala, (c) osazovala, (d) vystrojovala, (e) vybavovavala, (f) pokrývala, (g) zásobovala. Přičemž: (a) vyzbrojování bylo opatřování lodi děly, kulomety, torpédomety a klounem, (b) pancéřování bylo opatřování lodi lodními pancíři, (c) osazování bylo opatřování lodi vnitřními zařízeními jednak pohonnými, tj. kotli, stroji, lodními hřídelemi s koncovými hnacími prvky, jednak přináležejícími zařízeními, tj. kondensátory, ložiskovými stojany, zařízením uhelen…, (d) vystrojování bylo opatřování lodi materiálními částmi, které netvořily konstrukci lodního trupu, ale byly nutné k obsluze lodi, její výzbroje a vybavení lodi; do pevné výstroje náležely stěžně, plachtoví a takeláž, dále vratidla, kormidelní stroje a zařízení, dynama, čerpadla, výtahy, jeřáby, hydraulická zařízení, pevná zařízení k plavebním účelům (kompasy, meteorologické přístroje, přístroje ukazující plavební stav lodi, např. sklonoměry, rychloměry, dalekohledy…), zařízení a pomůcky ke sledování stavu a činnosti pohonného systému – strojů, kotlů, lodních hřídelí (např. manometry, otáčkoměry; pomůcky ke sledování chemicko-fyzikálního stavu paliva, např. teploměry a vlhkoměry…), dělostřelecká zařízení a pomůcky (muniční výtahy, nábojová lože, nabijáky, dálkoměry, zaměřovače, kalkulátory…), zařízení a pomůcky svépomocné (lodní obráběcí stroje, načiní v lodní dílně), zdroje světla (osvětlovací, vnější polohové, světlomety komunikační a pátrací), telefony, a rovněž kouřovody, potrubí větracích soustav, ale také lodní okna, lodní dveře, lodní zábradlí, lodní schůdky a žebříky s příslušenstvím, ochozy, oděrnice, průvlaky, lodní pacholata, kotvy apod.; do volné výstroje náležely prostředky záchranné (vč. záchranných člunů), havarijní a hasičské a prostředky k vlajkové signalizaci, lodní lávky, protitorpédová výstroj…, (e) vybavování je opatřování prostor na bojových stanovištích, v kajutách a kabinách, kuchyních, jídelnách a místnostech klubových atd. nutným nábytkem, nádobami k práci a obývání a dalšími potřebami k vaření (např. strojní míchačky těsta) stolování, hygieně (např. strojními pračkami) a nocování, (f) pokrývání je opatřování lodi pokrytím palub a můstků vroubkovanými tenkými plechy, plaňkami nebo linoleem, nátěry, dřevěnými či kovovými plášti vůči obrostu lodnímu…, (g) zásobování je opatřování lodi zásobami bojovými - municí včetně torpéd a min, dále zásobami provozními - palivem, látkami mazacími, chladícími, natíracími…, ale též např. oděvy a obuv pro různé účely, a samozřejmě zásobami k životu, což jsou jídlo a nápoje.

Zápalné lodě = lodě paličské (viz Brander). 

Zapalovač dělostřelecký = prostředek přivádějící střelu v požadovaném místě její dráhy k výbuchu. V pojednávaném období (1860-1918) se zpočátku ještě požívaly i standardní doutnáky, ale ty vzápětí vystřídaly zapalovače nárazové, a to s účinkem okamžitým (mechanické, nárazové), nebo zpožděným (pyrotechnické), a zapalovače časované, a podle umístění většinou hlavové, výjimečně dnové.

Závěrová studně, též kanónová studně, komorová studně, kanónový jícen = (1) v osmdesátých a devadesátých letech 19. století výřez v krycí plošině (střeše) barbety, jímž se dělo, jehož hlaveň spočívala nad barbetou, sklápělo komorovou částí pod úroveň stropního pancíře barbety. Zavedení této studně umožňovalo sklopit zadek hlavně pod úroveň paluby či plošiny, tj. hlaveň se naklonila do vyššího náměrového úhlu, čímž se prodloužila balistická dráha střely z děla vypálené.(2) Od druhé poloviny devadesátých let 19. století výřez ve vnitřní, pracovní plošině dělostřelecké kupole, jenž sloužil ke sklopení zadku hlavně těžkého děla-zadovky pod úroveň plošiny, aby se hlaveň dostala do maximálního možného náměru. Po r. 1900 se nabíjecí soustavy těžkých lodních děl uzpůsobovaly tak, aby bylo možné hlaveň (komoru) nabít v kterékoliv její pozici, tedy nabíjecí lože se ve smyslu svislém i podélném neustále pohybovalo tak, aby osa střely na nabíjecím loži byla prodloužením osy vývrtu hlavně, čemuž musela konstrukčně vyhovovat i dráha zvedáku či výtahu nábojů k nábojovámu loži. Svislý pohyb lože zajišťovala hydraulika ku zvedání hlavně, s níž bylo nábojové lože včetně nabijáku spřaženo, podélný pohyb obstarávala kupole samotná, otáčením na rolnách..         
Zbraňový komplet lodní = soubor bojových prostředků náležejících k jedné zbrani, tvořený v pojednávaném období (1860-1918) např. u lodního děla: 1) dělem se všemi jeho částmi, jako prostředkem, jenž vysílá střelu k cíli, 2) střelami dělostřeleckými, jako prostředky k přímému ničení, a výmetnými náložemi střeliviny, jež po odpálení vypuzují střelu z hlavně, 3) dálkoměrem a zaměřovačem, jako prostředky k zaměření cíle, 4) prostředky pomocnými, např. muničními výtahy, nabíjecím zařízením, zařízením k manipulaci s děly apod. 

Zbrojnice námořní – viz Arzenál.

Zkosy palubní, slopy (od angl. slope – zešikmení, zkosení) = postranní partie (spodní) pancéřové paluby ve středolodí. Zkosy se od střední, ploché partie paluby podélně svažovaly ke spodnímu okraji hlavních pancéřových pásů lodi a dotvářely tak pancéřovou „střechu“ uvnitř trupu, jež měla značně větší účinek než pancéřová paluba rovná, plochá. Přitom plochá část pancéřové paluby byla o polovinu až zhruba dvě třetiny slabší než pancíř ukosený. Totiž na plochou pancéřovou palubu dopadaly střely pod nízkým úhlem, takže i slabší plochý pancíř odolal poměrně těžkým projektilům, zatímco na zkos dopadaly střely téměř kolmo, takže musel být silnější. Na některých lodích bylo místo pancéřových palub se zkosy paluby vypouklé. Spodní či hlavní pancéřové paluby přecházely v předo- a zadolodí v karapasy (viz Karapas a viz Pancéřová paluba).

Žebro lodní = prvek jednoho ze základních komponentů lodi – lodního žebroví, jenž s kýlem (páteří lodní), předním vazem (klounovcem) a zadním vazem (kormovcem), palubnicemi, konstrukčními přepážkami, podélnými a příčnými vyztužovacími prvky tvoří kostru lodního trupu, pokrytou obšívkou a palubami. Žebra byla tvořena několika články – jedním až dvěma spodními, přechodovým (outorovým) a jedním až dvěma vrchními. Od druhé poloviny šedesátých let 19. století byl na britských, později i jiných válečných lodí zaveden žebrorámový systém (viz níže Žerbrorámová soustava…).

Žebrorámová soustava dvojitého dna (angl. bracket frame system) = konstrukční řešení žeberního systému velkých válečných lodí, zavedené v druhé polovině šedesátých let 19. století ve Velké Británii, vynalezený v r. 1863 N. Barnabym, tehdy aisistenhtem šéfprojektanta Královského námořnictva. Poprvé se tento systém uplatnil na bateriovém pancéřníku BELLEROPHON (dokončen v r. 1866), projektovaném Barnabyho nadřízeným, E. J. Reedem. Oproti původnímu žebroví byla nyní žebra značně vyšší, směrem k outorům ovšem snižovaná, žeberní plechy perforované, tj. odlehčené. Provedení: Jeden každý prvek jednoho žebra byl utvořen z dvou stojných plechů příčných a dvou stojných plechů podélných, spojených nýtováním přes úhelníky, a stejným způsobem byl každý takto utvořený rám propojen se sousedními žeberními prvky - rámy, případně k lodní páteři a páteřím outorovým. A když se tato soustava žebrových rámů pokryla vnější a vnitřní obšívkou, vytvořilo se mezi vrchními a spodními plechy obšívky dvojité dno, sestávající z mnoha desítek vzájemně propojených segmentů, sahajících až k vrchním partiím outorů. A když pak (na jiných lodích) byly ve středních partiích dna lodního trupu použity žebrové články nikoliv z perforovaného, nýbrž plného plechu, a tyto články byly k sobě upevněny natěsno, ze soustavy rámů vznikla soustava dnových vodotěsných komor – dojité dno. Taková konstrukce velmi zpevnila lodní spodek, měla příznivý vliv na plovatelnost lodi a byla významným protizátopovým činitelem, neboť došlo-li k průrazu tohoto dna, vodou se zaplnily jen proražené komory, zatímco stěny okolních komor vodu zadržely. Celkově byly tyto skelety válečných lodí lehčí, a přitom značně pevnější a odolnější než dosavadní systémy s nízkými plnými žebry (Viz i Dvojité dno lodní.)

Žebrorys = část teoretického výkresu lodního trupu. Dělený žebrorys skýtá pohled zpředu a zezadu na profily základních žeber v lodním trupu, přičemž levá polovina ukazuje tyto profily od přídě až k hlavnímu žebru, pravá polovina od hlavního žebra k zádi, někde se přičiňují i kružnice vyznačující obvody pracovních prostorů lodních vrtulí (viz i Teoretický výkres trupu lodního).

Želví hřbet = tvarové uspořádání vrchní části předolodí rychlé válečné lodi, které znemožňuje setrvávání nabírané nebo naplavované mořské vody na přední vrchní palubě. První želví hřbet měla britská 105tunová torpédovka TB 80, realizovaná v l. 1886–1887 v londýnské loděnici A. Yarrowa, v devadesátých letech už byl velmi rozšířen, ale např. němečtí projektanti dávali přednost standardní předolodní nástavbě s radlicovitou přídí. Na torpédovkách a torpédoborcích byl želví hřbet proveden jako lehký, vydutý plechový kryt, na vodorysu kopírující tvar vrchní paluby předolodí a zvyšující se od přídě k velitelskému můstku; prostor pod ním býval buď prázdný, nebo slouži ke schraňování lehkých potřeb k palubní činnosti. Na větších lodích zvědnými křižníky a avisy počínaje se želví hřbet neuplatňoval, ale časté byly vrchní paluby se zaoblenými (tzv. velrybími) okraji namísto palubních hran.